Čís. 5708 —
165
Čís. 5708.
Lhůta §u 33 zákona ze dne 13. ledna 1914, čís. 9 ř. zák. nebyla přerušena (stavěna) tím, že zaměstnanec podal stížnost do propuštění, k němuž došlo nikoliv proto, že plnil povinnosti §em 7 zákona ze dne 12. února 1920, čís. 118 sb. z. a n. mu uložené, nýbrž že zaměstnavatele z vlastního popudu denuncoval. §em 7 zák. čís. 118/20 jest chráněn pouze zaměstnanec, jenž učinil oznámení dozorčímu úřadu na jeho vybídnutí.
(Rozh. ze dne 28. ledna 1926, Rv II 726/25.) Tvrdě, že byl chováním se žalované přinucen zrušiti služební poměr, domáhal se žalobce, hospodářský správce, na žalované statkářce náhrady škody a dalších požitku. Oba nižší soudy žalobu zamítly, ježto byla podána po šestiměsíční lhůtě § 33 zákona o statkových úřednících ze dne 13. ledna 1914, čís. 9 ř. zák.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Po právní stránce dlužno vycházeti z dovolatelova přednesu, že žalovaná žalobci dne 7. června 1922 nadávala a »na minutu« ho vyhnala a že 18. června 1922 tři dělníci k příkazu žalované hrozili žalobci »že s ním bude zle, kdyby místo své ihned neopustil«. Nejpozději 18. června 1922 musil se tedy žalobce dle svého vlastního přednesu považovati za propuštěna a proto nižší soudy žalobu, podanou teprve 13. ledna 1923, tedy po uplynutí šestiměsíční lhůty § 33 zák. ze dne 13. ledna 1914, čís. 9 ř. zák. o statkových úřednících, právem zamítly jako opožděnou. Stížností, kterou žalobce podal na okresní politickou správu, nebyla tato lhůta přerušena ani stavena. Ke stížnosti ve smyslu § 22 zákona ze dne 12. února 1920, čís. 118 sb. z. a n. o hospodaření na zabraném majetku pozemkovém jest zaměstnance ovšem oprávněn vždy, kdykoli se domnívá, že byl propuštěn z důvodu uvedeného v tomto §u. Ale nezbytným předpokladem takové stížnosti je, aby bylo vůbec možno a myslitelno, že byl zaměstnanec propuštěn proto, že plnil povinnosti, jež mu ukládá onen zákon. O povinnostech zaměstnanců jedná však jen § 7, kde se stanoví, že zaměstnanci jsou povinni, umožniti a účinně podporovati služební výkony dozorčích osob a zodpověděti všechny dotazy jejich přesně, úplně a podle nejlepšího vědomí správně, dále hlasití na vybídnutí dozorčí osobě závady, jež mohou podstatně zmenšiti hodnotu zabraného majetku neb ohroziti dosažení průměrné a povahou pozemku odůvodněné sklizně. Tento § chrání toliko zaměstnance, který jednal dle § 7 onoho zákona, t. j. který učinil oznámení dozorčímu úřadu na jeho vybídnutí, nikoli zaměstnance, který svého zaměstnavatele z vlastního popudu udává (viz rozh. nejv. správ. s. ze dne 7. června 1924, č. 10413 a nejvyš. soudu ze dne 4. června 1925, č. Rv II 368/25). Z rozhodnutí nejvyššího správního soudu ze dne 1. září 1924, čís. 14753/24, které v první stolici bylo přečteno, je zřejmo, že dovolatel ve své stížnosti sám výslovně seznal, že podnikl kroky, o nichž se domníval, že byly pravým důvodem jeho propuštění bez vyzvání příslušného úřadu. Jedná se tedy v tomto případě o stížnost, která zřejmě již dle svého obsahu nespadá pod ustanovení §u 22 zákona čís. 118/20 a proto nelze mluviti o jejím odkladném účinku. Za tohoto stavu věci není odvolací řízení vadným proto, že nebyly provedeny důkazy o tom, zdali dovolatel ze služby byl propuštěn čili nic.
Citace:
č. 5708. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 189-190.