— Čís. 5824 —
407
Čís. 5824.
Pozemková reforma.
Stačí, byla-li dána výpověď ze zabraného majetku dne 15. září do 15. března příštího roku.
(Rozh. ze dne 9. března 1926, R I 194/26.) Státní pozemkový úřad vypověděl pachtýře ze zabraného majetku na šest měsíců. Do výpovědi, jež byla pachtýři doručena dne 15. září 1925, vznesl pachtýř rekurs, jemuž rekursní soud nevyhověl. Důvody: Stížnost proti výpovědi z hospodaření lze podati podle §u 20 náhr. zák. pouze z důvodu, že při výpovědi nebylo šetřeno předpisů §§ů 12 až 25 zák. ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n. ve znění zákona ze dne 13. června 1922 čís. 220 sb. z a n. Stěžovatel vytýká především, že výpověď nebyla mu dána tak, by mohl skončiti práce sklizňové na přejímaném majetku. Avšak dle §u 12 druhý odstavec náhr. zákona výpověď dáti jest uvedeným způsobem zpravidla, z čehož plyne, že jest přípustno výjimečně upustiti od dodržení onoho času, a nelze tuto výminku zákonem připuštěnou označiti za porušení ustanovení § 12. Okolnost, že se teprve jedná o prodej celého velkostatku Ř. i se dvorem K., dle níž má býti dvůr K. odevzdán kupujícímu nejdéle do konce roku 1925, jakož i okolnost, že odpůrce nemá ve výpovědní lhůtě kam se stěhovati, nejsou žádnými skutečnostmi v §u 20 náhr. zákona naznačenými, a proto nelze k nim přihlížeti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Správno sice jest, co praví rekursní soud, že zákon nebyl porušen, když dána aspoň šestiměsíční výpověď, ale když s tím stěžovatel nesouhlasí, netřeba mu to ani blíže dokazovati, nýbrž stačí postaviti se na jeho vlastní stanovisko, by se objevilo, že není zákonné. On žádá takovou výpovědní lhůtu — a to je jeho jediný důvod stížnosti, — by mohl skončiti práce sklizňové. Avšak zákon, když předpisuje, že má výpověď dána býti zpravidla tak, by tu tato možnost byla, myslí na sklizeň právě běžnou, jen tu skončiti má býti vypověděnému umožněno. Než tak právě v tomto případě výpověď dána byla, neboť dána na 6 měsíců od doručení a doručena byla 15. září 1925, takže končí 15. března 1926. Po rozumu samého zákona (§ 12 druhý odstavec náhr. zák.) konči sklizňové práce dnem 30. září, aby tedy vypověděný mohl skončiti sklizeň roku 1925 — a o tu jedině dle zákona při tomto stavu věci šlo — na to mu dáno času zcela, jak si to zákon představoval. Kdyby se měl zákon vykládati tak, jak si stěžovatel přeje, t. j. aby mu umožněno bylo skliditi ještě úrodu nyní běžnou, tož žeň roku 1926, nedospělo by se nikdy k cíli, protože dříve než tato sklizeň bude skončena, budou tu zase již některé práce a setby na příští rok provedeny a tak by tedy zase vypovězený měl právo vyčkati i této sklizně. Nemá-li tedy věc takto býti perpetuována, dlužno rozuměti jen sklizeň jednu a to právě běžnou takže, dána-li výpověď buď po sklizni nebo tak, by lhůta skončila přeci sklizní, otázka, o niž jde, vůbec nenastává. Křivdy pro vypovězeného tu není, neboť zákon s takovým stavem věci, že osobě, která pro příští sklizeň orala a sela, nebude možno následkem výpovědi žně se dočkati, počítal a v příslušných předpisech náhradového zákona a prováděcího nařízení postaral se o její odškodnění.