— Čis. 5687 —
125
čís. 5687.
Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 Sb. z. a n.).
V případě §u 17 rozl. zák. může sice každý manžel domáhati se rozluky, nelze však za všech okolností každému manželi povoliti rozluku. Jmenovitě nelze povoliti rozluku pro hluboký rozvrat manželství manželu, jenž byl rozvratem převážně vinen.
(Rozh. ze dne 21. ledna 1926, R I 29/26.)
Manželství stran bylo rozvedeno rozsudkem ze dne 5. června 1925 z viny žalovaného manžela. Žádosti manželově, by bylo manželství podle §u 17 rozl. zák. rozloučeno z důvodů §u 13 písm. e) a h) rozl. zák., bylo oběma nižšími soudy vyhověno. Nejvyšší soud žádost zamítl. — Čís. 5687 —
Důvody:
Stěžovatelka opírá svůj dovolací rekurs s hlediska §u 16 nesp. pat. o tvrzení, že byl srovnalými rozhodnutími obou nižších stolic zřejmě porušen zákon, když byla v tomto případě otázka, zdali může o rozluku manželství podle §u 17 rozl. zákona žádati i manžel, jenž jest samojediný vinen na rozvodu, zodpověděna kladně. Dovolacímu rekursu nelze upříti oprávnění. Zákon ovšem praví (§ 17 rozl. zák.), že byl-li soudem právoplatně vysloven rozvod podle §§ 107—109 obč. zák. a to z některého důvodu uvedeného v §u 13 rozl. zák., může každý manžel žádati za rozluku manželství na podkladě provedeného už sporu o rozvod. Avšak předpis ten má význam pouze v příčině oprávnění (legitimace) k podání takového návrhu, ale neznamená, že by každému manželi za všech okolností musela býti povolena rozluka dle §u 17 rozl. zák. To vyplývá z dalšího doslovu zákona, podle něhož jest soudům uloženo, by postupovaly dle zásad řízení nesporného, tedy zejména zásad §u 2 nesp. říz. a takto vyšetřily, zdali by skutečnosti, ve sporu o rozvod na jevo vyšlé, byly už tehdy odůvodnily výrok o rozluce, kdyby oň bylo bývalo žalováno. Dovolací soud uznal, že tohoto předpokladu tu není. Z rozsudku zemského civilního soudu v Praze ze dne 3. června 1925 vyplývá, že manželství stran rozvedeno bylo z výhradného zavinění žalovaného manžela, a že o žalobkyni, o které bylo zjištěno, že jest osobou velmi šetrnou, že po celý čas manželství až dosud byla zaměstnána v úřadech a soukromým vyučováním, že přes to ještě se starala o domácnost, o prádlo a šatstvo, že šila a pracovala, že měla v bytě vždy uklizeno a pořádek, nevyšlo ani jinak nic závadného na jevo, že zejména nebylo potvrzeno nic z toho, co jí žalovaný manžel dával za vinu, jakož 1 vyplývá z řečeného rozsudku, že rozvod stran byl jim povolen z toho důvodu, poněvadž manžel nadával manželce, že ji tloukl pěstí, že jí vyhrožoval zastřelením a že se odstěhoval ze společné domácnosti. Z toho vyplývá dále, že když rekursní soud dospěl ku přesvědčení, že skutečnosti ve sporu procesním soudem zjištěné jsou tak závažné a všem pojmům a předpokladům manželského společenství se příčící, že zakládají nejen opětovné zlé nakládání se strany manžela s jeho manželkou, ale že přivodily i tak hluboký rozvrat manželství, že na manželích nelze spravedlivě žádati, by setrvali v manželském společenství, že sluší přihlédnouti k tomu, že podle řečeného zjištění byla by mohla se podle §u 17 rozl. zák. rozluky domáhati manželka, nikoli však manžel, neboť oba řečené důvody rozvodové byly opodstatněny výhradně chováním manžela, nikoli manželky, která se ničím neprovinila proti manželským povinnostem a která také nijak nezavinila hlubokého rozvratu manželského, že zejména rozlukového důvodu podle §u 13 písm. h) rozluk, zák. nemohl by manžel uplatní ti, poněvadž rozluku by nebylo lze vysloviti ku žalobě manžela, který je rozvratem převážně vinen. Příčilo by se tedy dobrým mravům, a bylo by porušením platného řádu právního, kdyby právo podle §u 17 rozluk. zák., byť i podle doslovu zákona zdánlivě příslušelo každému manželu, mělo býti přiznáno proti manželčině vůli provinilému manželu, jehož vinou došlo k rozvodu, ale jenž by sám se žalobou o rozluku nemohl pochoditi, neboť takový postup byl by obcházením rozlukového zákona, jenž přece také předpisem §u 13 poslední odstavec, že totiž ve sporech o rozluku má býti postupováno podle předpisů platných o tom, jak vyšetřovati a posuzovati neplatnost manželství, tedy poukazem ku §u 10 minist. nařízení ze dne 9. prosince 1897, čís. 283 ř. zák., projevuje zřetelně, že »platné manželství má býti chráněno proti každému svémocnému odporu« a při právním nazírání rekursního soudu bylo by takovým manželům umožněno dosáhnouti oklikou rozluky, které by v tomto případě žalobou nemohlo býti dosaženo.