—Čís. 5640 —
Čís. 5640.
Smlouva o i inserci.
Bylo-li ujednáno, že vytištění inserátu musí předcházet» schválení kartáčového otisku, nebylo zákazníku ponecháno na vůli, zda chce či nechce otisk schválit», bez ohledu, zda má, či nemá pro odepření schválení postačitelné důvody. — Čís. 5640 —
47
Ujednání inserce s podmínkou, že bude, a to stejnou měrou insrovati i firma jiná.
(Rozh. ze dne 12. ledna 1926, Rv I 1671/25.)
Žalovaná firma objednala si u vydavatelství díla: »Velkoprůmysl Československé republiky« inserát za 8000 Kč, jenž byl též vytištěn. Žalující společnost, jakožto postupnice vydavatelství, domáhala se na žalované zaplacení inserátu. Žalovaná namítla, že nárok není opodstatněn jednak proto, že nenastala podmínka při objednávce smluvená, že na díle súčastní se stejnou měrou, jako žalovaná, také firma J. G., jednak proto, že inserát byl uveřejněn tak opožděně, že uveřejnění nemělo již významu a bylo tudíž pro žalovanou bezcenným a konečně proto, že vydavatelství nemělo vůbec práva inserát vytisknouti, protože žalovaná nedala k tomu svého svolení, odepřevši t. zv. »imprimatur« na kartáčový otisk. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, dospěv k přesvědčení, že objednávka žalované pozbyla platnosti a účinnosti, poněvadž nenastala podmínka, na které objednávka ta učiněna byla závislou, že na reklamním díle súčastní se také firma J. G. a to stejnou měrou, jako žalovaná. Odvolací soud usnesením ze dne 13. prosince 1924 zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: Odvolací soud neshledává rozhodnutí procesního soudu prvé stolice s dostatek odůvodněným a správným. Jak patrno jest z předložené korespondence a ze svědecké výpovědi Dra Artura W-a a jak má za to i procesní soud prvé stolice, úmluvu o uveřejnění inserátu se žalovanou vyjednal dne 10. února 1922, pokud se týče, dne 23. ledna 1923 za Průmyslové vydavatelství, výhradně a výlučně Dr. W., jakožto zástupce vydavatelství, jenž dohodl se se žalovanou také v otázce inserování ještě s firmami jinými. Zájem žalované na inserování, jak vyplývá již ze samotné povahy věci, přirozeně řídil se podle toho, budou-li také inserovati její konkurenční firmy, či nikoliv, a s tohoto stanoviska dlužno také posuzovati význam a dosah závazku, jejž ve směru tom převzalo Průmyslové vydavatelství, pokud jde o inserování firmou G. I když se praví v dopise ze dne 15. ledna 1923, jímž Průmyslové vydavatelství stvrzuje žalované ujednání učiněné s Drein W-em, že vydavatelství se zaručuje, že na reklamním díle súčastní se zcela určitě firma G. a, i když dopis ten spolupodepsán jest Drem W-em, nelze této účasti firmy na díle přikládati jiný smysl, než že firma ta v díle tom bude inserovati. Při náležitém výkladu oné části ujednání a přihlíží-li se k celkovému stavu věci, nelze ani dojiti k jinému výsledku, obzvláště, když Dr. W. při svém svědeckém výslechu pod přísahou zcela určitě prohlásil, že žalované dne 12. ledna 1923, když poukazovala k tomu, že v »jejich« díle firma G. není, přislíbil pouze, že firma tato v jejich díle bude. Jakmile tedy zjistil procesní soud prvé stolice, opíraje se o § 266 c. ř. s., že inserát firmy G. skutečně byl uveřejněn a to s výslovným svolením majitele této firmy, jenž mimo to vydavatelstvu i štočky (cliché) zapůjčil, padla na dobro nejdůležitější z námitek žalované proti žalobnímu nároku. Vždyť žalovaná sama ani netvrdí, — Čís. 5640 —
48
že vyjednala s Průmyslovým vydavatelstvím něco o tom, jak vypadati měl inserát firmy G. anebo zda a co firma ta za inserát ten bude platiti. V korespondenci není rovněž nikde ani nejmenší zmínky o tom a podle svědecké výpovědi Dra W-a, týž o něčem podobném se žalovanou vůbec ani nejednal. Naprosto neodůvodněnou jest i další námitka žalované, že dílo reklamní vyšlo tak pozdě, že inserát minul se úplně účelem a že není tudíž vydavatelství oprávněno požadovati odměny. Otázka, kdy vyjde, pokud se týče, vyjíti má reklamní dílo, nepřišla vůbec ani k řeči, rovněž v korespondenci není o tom ani zmínky a, že žalovaná pravděpodobně i s vyjitím díla na začátku roku 1924 počítala, lze souditi z toho, že, objednavší inserát již v únoru 1922 ještě v lednu 192.3 dotyčnou úmluvu obnovila. Vedle obou námitek, o kterých bylo právě pojednáno, přivádí žalovaná ještě k platnosti, že Průmyslové nakladatelství nebylo ani oprávněno, vytisknouti její inserát, pokud sama nedala svého svolení t. zv. »imprimatur«, rozumí se na kartáčový otisk. Touto námitkou, na které trvá žalovaná ještě i ve sdělení odvolacím, procesní soud prvé stolice vůbec se nezabýval a následkem toho samozřejmě o ní ani nerozhodl. Procesní soud prvé stolice po té uznal podle žaloby. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Ve svém zrušovacím usnesení ze dne 13. prosince 1924 dovodil odvolací soud, že prvé dvě námitky proti žalobnímu nároku postrádají veškerého podkladu a stačí proto ve směru tom odkázati k odůvodnění, jež jest připojeno k onomu usnesení. Zbývá však ještě třetí námitka žalované, že vydavatelství nemělo vůbec práva inserát vytisknouti, protože žalovaná nedala k tomu svého svolení, odepřevši t. zv. »imprimatur« na kartáčový otisk. Jak z údajů žalované, tak i z obsahu korespondence zřejmě vyplývá, že při objednávce inserátu oba smlouvající účastníci předpokládali, že vytištění inserátu musí předcházeti schválení kartáčového otisku a že tudíž toto schváleni bylo jednou z podstatných podmínek smlouvy samotné. Žalovaná připouští sice, že kartáčový otisk obdržela, ale ani z jejího přednesu, ani z jejích dopisů nikde nevychází na jevo, že vytkla určité vady, nebo chyby otisku a že vydavatelství odepřelo otisk opraviti a podle přání žalované upraviti. To postačuje, by byla vyvrácena i ona třetí a poslední námitka žalované. Vždyť podmínku o schválení kartáčového otisku nelze samozřejmě vykládati tak, že bylo žalované ponecháno na vůli, zda chce otisk schváliti, čili nic, bez ohledu na to, zda má postačitelné důvody, by schválení mohla odepříti, či nikoli. Učiniti smlouvu závislou na podmínce smyslu právě naznačeného, odporovalo by vlastní podstatě smlouvy samotné a je proto vyloučeno, že strany takovouto podmínku měly na mysli, zejména že vydavatelství na takovou podmínku přistoupilo. Vydavatelství, jak korespondencí je prokázáno, kartáčový otisk žalované nejen včas předložilo, nýbrž ji opětně o schválení a vrácení upomínalo, nabízejíc se zároveň, že provede všecky změny, jaké by si žalovaná snad přála. Jestliže však žalovaná, nechavši uplynouti delší dobu, schválení prostě odepřela, aniž by byla uvedla příčinu, mající podklad v podmínce schválení otisku, bylo vydavatelství, nemohouc zdržovati déle celé nákladné reklamní dílo, plně oprávněno, objednaný inserát vytisknouti i bez — Čís. 5640 —
49
schválení a přísluší mu za uveřejnění podle §§ 1151, 1167 a 1168 obč. zák. vyjednaná odměna, zejména když žalovaná nevytkla inserátu žádné vady ani po jeho vytištění. Procesní soud stolice prvé posoudil tudíž zcela správně věc po stránce právní, odsoudiv žalovanou, by odměnu tu zaplatila žalobkyni jakožto nástupkyni jmenovaného vydavatelství. Jelikož žalovaná ani při nařízeném doplnění jednání neuvedla ničeho, aby vysvětlila, pokud se týče odůvodnila své stanovisko, nebylo potřebí, prováděti důkaz znalecký, jí nabízený, že při odepření »imprimatur« nebylo vytištění inserátu vůbec přípustným, a rovněž tak nebylo třeba, ba ani dovoleno, vyslýchati strany k provedení důkazu, protože zjištění skutková, pokud bylo jich třeba k posouzení věci, byla spolehlivě zjednána důkazy ostatními, skutečně provedenými. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Pokud se týče dovoláním postrádaného důkazu znaleckého o tom, že jest obchodní zvyklostí, že inserát nesměl býti do tisku dán dříve, než uděleno bylo imprimatur na kartáčovém otisku, nejde o skutečnost pro rozhodnutí této právní rozepře důležitou, když sám odvolací soud vycházel z předpokladu, že bylo mezi stranami ujednáno, že vytištění inserátu musí předcházeti schválení kartáčového otisku, a že toto schválení bylo jednou z podstatných podmínek smlouvy. Ale odvolací soud právem dále zdůraznil, že tuto podmínku nelze vykládati (čl. 278, 279 obch. zák., § 914 obč. zák.) tak, že bylo žalované ponecháno na vůli, zda chce, či nechce otisk schváliti, bez ohledu na to, zda má či nemá pro odepření schválení postačitelné důvody, a že by takový výklad odporoval podstatě smlouvy, obě strany zavazující, jakou jest smlouva zákaznická. Že by však bylo obchodní zvyklostí v tiskové živnosti, že inserát uveřejněn býti nesmí ani v případě, že tak zvané imprimatur bezdůvodně bylo odepřeno, nebylo žalovanou v prvé stolici tvrzeno. Ostatně žalovaná, což rovněž nelze ponechati nepovšimnutým, podle dopisu ze dne 18. ledna 1924 neodmítla zaslané dílo proto, že výtisk nehověl jejímu přání pokud se týče, že neudělila imprimatur na kartáčový otisk, nýbrž poukazovala jen k tomu, že účast svou učinila závislou na tom, že se díla súčastní též firma J. G., a že tato firma za svůj inserát ničeho nezaplatila, na což ovšem právem odpověděla žalobkyně dopisem ze dne 28. ledna 1924, že z toho neplyne, že by i inserát žalované byl zdarma. Dovolací důvod vadnosti odvolacího řízení není tedy opodstatněn. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §u 503 čís. 4 c. ř. s. není proveden po zákonu, neboť dovolání odchyluje se od skutkového zjištění odvolacího soudu dovolací soud vížícího, že pří jednání dne 12. ledna 1923 bylo žalované jen přislíbeno, že firma J. G. v díle »Velkoprůmysl Československé republiky« bude. Za tohoto skutkového předpokladu jest správným výklad, který dává odvolací soud dopisu zaslanému žalované ze dne 15. ledna 1923, potvrzujícímu tuto dohodu, v němž jí píše Průmyslové vydavatelství, že účast firmy J. G. garantuje. Stačí proto v této příčině odkázati na dotyčné správné důvody napadeného rozsudku, pokud se týče zrušovacího usnesení odvolacího soudu ze dne 13. prosince 1924. Dovolání, nevycházejíc z onoho skutkového zjištění, dospívá ovšem k jinému závěru, ale to právě jen proto, že tohoto dovolacího důvodu, jak řečeno, neprovádí po zákonu, pročež není zapotřebí obírati se blíže dotyčnými jeho vývody. Bylo-li však podmínkou jen to, že v díle bude i firma J. G., byla tato podmínka nesporně splněna, najmě když žalovaná v dovolání sama uvádí, že vydavatelství firmě J. G. dalo celou stranu k disposici. Právem tudíž uznali nižší soudové, že žalované nezbývá, než by se smluvní věrností splnila, k čemu se zavázala.