— Čís. 6073 —895Čís. 6072.Ochrana nájemců (zákon ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n.).Spolek pro postavení chorobince nespadá pod § 31 čís. 3 zákona.(Rozh. ze dne 26. května 1926, Rv I 803/26.)Žaloba, jíž domáhal se spolek pro stavbu chorobince ve V. v Čechách a okresní správní komise v P. na žalovaném, by vyklidil byt, obývaný v chorobinci, byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchtodůvodů :Dovolání se marně snaží vyvrátiti správnost názoru odvolacího soudu, podle něhož nelze žalující spolek zařaditi mezi sociálně pojišťovací ústavy, o nichž mluví § 31 čís. 3 zákona o ochr. náj. Doslov právě naznačeného místa zákona svědčí jasně proti názoru dovolatelovu. Jestliže zákon z ochrany nájemníků výslovně vyjímá domy sociálně pojišťovacích ústavů, nelze výjimku tu proti jeho doslovu přiznati též jiným sociálně činným ústavům, které nevyvíjejí činnosti pojišťovací. Kdyby to zákon byl zamýšlel, byl by zajisté použil místo užšího pojmu »pojišťovací«, nějakého širšího pojmu, jako činný, pečující, zaopatřující a pod. Neučinil-li tak, stalo se to jistě úmyslně. Tomu nasvědčuje také důvodová zpráva k poslednímu zákonu o ochraně nájemníků. Výjimka, o kterou tu jde, byla přiznána jen státu, železnicím a jejich fondům, osadám, obcím, okresům, župám, zemským župním svazům a vedle těchto jen ještě sociálně pojišťovacím ústavům, a to proto, že se u těchto právních osob netřeba obávati zneužívání neobmezeného práva k výpovědi, nýbrž lze u nich předpokládati, že budou prováděli rozvážnou bytovou politiku. Je na snadě, že nelze se stejnou důvěrou jako na správu státu, zemí a ostatních nahoře vypočítaných právních podmětů spoléhati také na správy všech sociálně činných podniků bez rozdílu. Jejich počet je velmi značný, až nespočetný a nepřehledný. Byly tudíž z nich vyvoleny jen sociálně pojišťovací ústavy, neboť jejich počet je poměrně malý (srov. k tomu sdělení č. 78 v 6. čísle Věstníku min. spravedl. z r. 1925 str. 104) a jejich správa je podle zákonné organisace tohoto druhu sociální činnosti tak upravena, že onen předpoklad o jejich důvěryhodnosti v řečeném směru je skutečně ospravedlněn. Že žalující spolek, jemuž tím na významu jeho činnosti pro sociální blaho obyvatelstva v jeho okrsku nijak nemá býti ubráno, k ústavům sociálně pojišťovacím, o nichž nahoře byla řeč, počítali nelze, připouští vlastně dovolání samo, srovnávajíc úkoly, stanovy a určení jeho se zákonnou činností ústavů sociálně pojišťovacích a dospívajíc k úsudku, že by jej podle toho bylo těmto postaviti na roveň, neboť ani podle těchto vývodů nedostává se žalujícímu spolku nejpodstatnějšího příznaku sociálně pojišťovacích ústavů, povinné činnosti pojišťovací. Nelze proto názor dovolatelův se zákonem — ani podle jeho zvláštního znění ani podle jasné vůle zákonodárcovy (§ 6 obč. zák.) — sloučiti. Odvolací soud tudíž právně nepochybil (§ 503 č. 4 c. ř. s.), nevyhověv odvolání proti rozsudku prvního soudu, jenž žalobu pro nedostatek zákonného předpokladu (§ 31 č. 3 zák. o ochr. náj.) zamítl.