— Čís. 6032 —
811
Čís. 6032.
Převzal-li v době před účinností třetí dílčí novely k otoč. zák. kupitel nemovitostí na srážku z kupní ceny knihovní dluhy na nemovitostí váznoucí, vzal dle tehdejšího práva na sebe pouze osobní závazek v poměru k prodateli a nestal se tím osobně zavázaným též vůči knihovnímu věřiteli, který se oné smlouvy nesúčastnil a ani později k ní nepřistoupil ani o ní nezvěděl způsobem uvedeným v §u 1019 obč. zák.
Dle tehdejšího práva zakládalo převzetí knihovního dluhu nabyvatelem na srážku z kupní ceny pouze převzetí závazku k plnění vůči zciziteli, nikoliv však převzetí dluhu vůči hypotekárnímu věřiteli.
Žaloval-li hypotekární věřitel přes to nabyvatele hypotéky o zaplacení a nabyvatelův advokát dal, nedostaviv se k prvému roku, dojíti na odsuzující rozsudek pro zmeškání, stíhá advokáta sice povinnost, by svému klientovi nahradil útraty oné rozepře, nikoli však též jistinu s přísl.
(Rozh. ze dne 15. května 1926, Rv II 75/26.)
Směnnou smlouvou ze dne 16. září 1911 nabyli manželé Š-ovi domy a převzali, počínajíc dnem 15. září 1911, k zaplacení a úrokování pohledávky, na domech váznoucí, jež byly napotom postoupeny lidové spořitelně v M. a činily celkem 13680 Kč. Manželé Š-ovi prodali domy dále manželům E-ovým, kteří převzali na srážku kupní ceny pohledávku lidové spořitelny v M. Lidová spořitelna v M. zažalovala manžele Š-ovy o 13680 Kč, kteří splnomocnili Dra V-a, by je zastupoval při prvém roku, aby však spor jen tehdy dále vedl, kdyby byl spor skutečně pro ně prospěšným. Dr. V. nedostavil se k prvému roku, načež byl proti manželům Š-ovým vynesen rozsudek pro zmeškání, jímž byli uznáni povinnými zaplatiti jistinu 13680 Kč, úroky 2462 Kč 40 h a útraty sporu 531 Kč 50 h, celkem 16673 Kč 90 h. V žalobě, o niž tu jde, domáhali se manželé š-ovi na Dru V-ovi zaplacení 16673 Kč 90 h. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Těžištěm celého sporu jest otázka, zda žalobci převzavše od Františka M-а st. a ml. směnnou smlouvu ze dne 16. září 1911 reality vl. č. 553—557 a tam váznoucí pohledávky Občanské záložny v M. a Obchodní záložny v M. a okolí, staly se nejen hypotekárními dlužníky, nýbrž i osobními dlužníky vůči těmto peněžním ústavům, pokud se týče jejich nástupkyni lidové spořitelně v M. Odvolatel zastává názor, že manželé Š-ovi převzali onou smlouvou na sebe i osobní povinnost ku zaplacení a zúročení oněch hypotekárních pohledávek. Názor ten však sdíleti nelze. Podle žaloby lidové spořitelny v M. na manžely Š-ovy poskytly Občanská a Obchodní záložna v M. původním majitelům realit — Čís. 6032 —
812
zápůjčku bez výhrady; František M. st. a ml. stali se tedy osobními i hypotekárními dlužníky oněch obou věřitelů, když reality ty byly zatíženy oněmi zápůjčkami. Když manželé Š-ovi převzali svrchu uvedenou smlouvou směnnou jednak tyto nemovitosti, jednak uvedené hypotéky na srážku kupní ceny, stali se tím sice hypotekárními dlužníky, nikoliv však též osobními. Převzetím hypoíekárních pohledávek vznikl pouze právní poměr mezi Františkem M-em st. a ml. s jedné strany a manžely Š-ovými se strany druhé toho obsahu, že zaknihované pohledávky mají nyní zapraviti kupitelé Š-ovi. O tom, že bylo mezi původními dlužníky M-ovými a věřiteli, dále mezi novými dlužníky a věřiteli ujednáno, že manželé Š-ovi jsou i osobními dlužníky oněch záložen, není zmínky v žalobě. Běží tu tedy o poukaz neúplný, účinný pouze mezi Františkem M-em st. a ml. a manžely Š-ovými. Tito se nestali osobními dlužníky, když osobní závazek nebyl ujednán. To plyne i ze smlouvy směnné ze dne 16. září 1912, kde rovněž není zmínky o tom, že se manželé Š-ovi zavázali i osobně hypotéky zaplatiti vůči uvedeným záložnám. Konečně nelze ani z postupních listin vyčisti, že záložny postoupily lidové spořitelně v M. svůj nárok, požadovati osobní zapravení zápůjčky na manželech Š-ových. Nebylo-li však nic ujednáno o osobních závazcích jednak mezi Františkem M-em st. a ml. a jejich věřiteli, jednak mezi věřiteli a manžely Š-ovými, nemohly záložny jako knihovní věřitelé postoupiti tento jim nepříslušející obligační nárok lidové spořitelně v M. (§ 442 obč. zák.), důsledkem čehož jest, že jí scházela aktivní legitimace a manželům S-ovým pasivní legitimace ke sporu. Tyto námitky mohl a měl odvolatel jako právní zástupce dnešních žalobců uplatňovati v onom sporu. Odvolatel míní, že žalovaným manželům Š-ovým nevznikla škoda, neboť hypotekární věřitelé mohli prý žalovati i původní dlužníky, t. j. Františka M-а st. a ml., a tito že by byli se pak hojili na manž. Š-ových, kteří o tento peníz méně jim vyplatili. Tento postup nedá se již dnes provésti a manželé Š-ovi by nemusili vyplatit hypotéky Františku M-ovi st. a ml., neboť obč záložny dle postupních listin jsou úplně uspokojeny, jejich obligační nárok zanikl oproti původním dlužníkům, tito nemohou býti již stíháni žalobou, pročež i oni nemají žádného důvodu žalobního oproti manželům Š-ovým. Ani o obohacení nelze na straně Š-ových mluviti, neboť, třeba že nevyplatili hotově Františku M-ovi st. a ml. knihovně zajištěné pohledávky, dostali o tyto pohledávky méně vyplaceno od manželů Františka a Marie E-ových, jimž reality ty v roce 1913 dále prodali. Ježto ze žaloby a z příloh nevycházelo na jevo, že spor jest pro manžele S-ovy beznadějným, měl odvolatel intervenovati při prvním roku a vyčkati, zda žalobní přednes při ústním jednání bude žalobkyní doplněn v neprospěch žalovaných; pak měl by ještě dosti času uznati žalobní nárok. Ježto odvolatel jednal proti své povinnosti uložené mu v § 9 a násl. adv. řádu, a nepřihlížel k právnímu stavu věci, ač měl jí jako práva znalý věnovati zvláštní pozornost, a svým chováním zavdal příčinu, že dnešní žalobci byli tehdy bez dalších průvodů pro zmeškání· odsouzeni, ručí za škodu jim tak povstalou a musí ji nahraditi. Nejvyšší soud uznal žalovaného povinným zaplatiti žalobcům pouze 531 Kč 50 h. — Čís. 6032 —
813
Důvody:
Dovolání, jež uplatňuje pouze dovolací důvod §u 503 čís. 4 c. ř. s., jest částečně odůvodněno. Dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu, že žalobci, převzavše smlouvou ze dne 16. září 1911 jako kupitelé nemovitosti na srážku z kupní ceny knihovní dluhy na nemovitosti váznoucí, vzali na sebe dle dřívějšího zákonodárství pouze osobní závazek ve svém poměru vůči prodateli a nestali se tím osobně zavázanými též vůči knihovní věřitelce, která se oné smlouvy nesůčastnila ani později k ní nepřistoupila, ani o ní nezvěděla způsobem v §u 1019 obč. zák. uvedeným. Až do vydání třetí dílčí novely k obecnému zákoníku občanskému zakládalo převzetí knihovního dluhu na srážku z kupní ceny pouze převzetí závazku k plnění vůči zciziteli, nikoliv však převzetí dluhu vůči hypotekárnímu věřiteli (srov. Czoernig, Grůnh. čas. XVII. str. 105 a násl., Ehrenzweig II. svazek z roku 1920, § 335 strana 259 a tam citovaná literatura a zejména materiálie k III. dílčí novele k §u 1408 str. 421). Dále sahající důsledky nelze vyvoditi ani ze zdejšího rozhodnutí čís. 2078 sb. n. s., na něž dovolatel poukazuje. Tento právní názor byl závazným pro právní věc žalobců, jež datovala se ještě z doby přednovelového zákonodárství a neměl zůstati neuplatněn v jejich sporu, pro nějž byl žalovaný pověřen zastoupením. Správně proto usoudil odvolací soud, že žalovaný, zanedbav to tím, že v jednání při prvním roku ani nevstoupil, porušil tím povinnosti uložené mu jako advokátovi §em 9 advokátního řádu a zavinil odsuzující rozsudek, jenž byl pro zmeškání proti žalobcům vydán a jenž svědomitým a právně účelným zastoupením by byl s největší pravděpodobností od žalobců býval odvrácen. Dovolací soud však nesdílí názor odvolacího soudu, že žalovaný jsa žalobcům zodpovědným za škodu jim takto povstalou, ručí jim. za všechny důsledky tohoto rozsudku pro zmeškání a je povinen žalobcům nahraditi nejen útraty sporu, nýbrž i 16142 Kč 40 h. Kdo domáhá se žalobou nároku, musí dokázati skutkové předpoklady, jež zákon vyžaduje ku vzniku onoho nároku, a náleželo tedy také žalobcům, domáhajícím se náhrady podle §u 1295 a násl. obč. zák., aby dokázali, nejen, že nastalo protiprávní zavinění na straně žalovaného, nýbrž i že toto zavinění způsobilo jim právě onu škodu, jejíž náhrady se v žalobě domáhají. Tento důkaz podali žalobci jen ohledně útrat 531 Kč 50 h, neboť žalobci, kdyby byli bývali žalovaným svědomitě zastupováni, byli by v onom sporu zvítězili, takže by dle §u 41 c. ř. s. nemohli býti odsouzeni k náhradě těchto útrat, které naopak byla by musila nésti žalující knihovní věřitelka sama. Nemůže proto býti pochybnosti, že tu jde skutečně o placení, které žalobci musí konati jen následkem zavinění žalovaného, že tedy jde v tomto směru na straně žalobců skutečně o zmenšení majetku, jež žalovaný následkem svého zavinění musí nahraditi. Takového zmenšení svého majetku žalobci však neutrpěli odsouzením k zaplacení zažalovaných 16142 Kč 40 h. Okolnost, že při náležitém konání povinností se strany žalovaného advokáta by nebylo ve sporu došlo k rozsudku odsuzujícímu, sama o sobě nerozhoduje. Nelze přehlédnouti, že žalobci právě tím, že převzali smlouvou ze dne 16. září 1911 jako kupitelé nemovitosti zažalovanou pohledávku na srážku z kupní ceny, byli a jsou povinni tuto pohledávku na místě kupní ceny zaplatiti, ovšem ne vůči knihovní věřitelce, nýbrž vůči své smluvní straně a předchůdci v držení nemovitosti. Jde proto, pokud se týče zaplacení 16142 Kč 40 h o plnění, k němuž byli žalobci na každý případ povinni. Žalobci, jimž náleželo dokázati, že a pokud utrpěli škodu, ve sporu ani netvrdili, tím méně prokázali, že tato jejich povinnost zanikla sproštěním nebo z jiného důvodu, zejména že by je byl zcizitel propustil ze závazku u příležitosti smlouvy ze dne 5. února 1913, jíž nemovitost manželům Františku a Marii E-ovým dále prodali. Žalobci proto odsouzením k zaplacení 16142 Kč 40 h újmy na majetku neutrpěli a žaloba jest tedy ohledně této částky bezdůvodnou, pročež měla v tomto směru býti zamítnuta.