— Čís. 6090 —
929
Čís. 6090.
Manželka nemůže se domáhati placení výživného na manželi, jenž ji opustil proto, že spáchala zločin krádeže, stal-li se trestný čin za takových okolností, že manžel měl důvod, by si pro odsouzení znechutil další život s manželkou. Lhostejno, že odsouzení bylo podmíněné, a nelze manžela nutiti, by se vrátil do společné domácnosti, osvědčila-li se manželka ve zkušební době.
(Rozh. ze dne 2. června 1926, Rv I 22/26.)

Žalobě odděleně žijící manželky na manžela o placení výživného procesní soud prvé stolice vyhověl, odvo1ací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Názor odvolacího soudu, že odsouzení žalobkyně pro zločin krádeže sluší v projednávaném případě pokládati za dostatečný důvod k tomu, by žalovaný jako manžel žalobkyně opustil společnou domácnost, shledává dovolací soud správným, neboť zločin krádeže, pro který žalobkyně byla odsouzena, nebyl dle obsahu rozsudku trestního soudu toho rázu, by bylo lze říci, že její manžel neměl důvodu, by si pro toto odsouzení znechutil spolužití se žalobkyní, poněvadž šlo o společnost zlodějek, jejímž jedním členem byla žalobkyně. Nelze proto přisvědčiti vývodům dovolání, že pro toto jediné odsouzení žalobkyně žalovaný neměl důvodu žalobkyní opustiti. Když však žalovaný měl právo žalobkyní opustiti, pozbyla nároku, by na něm jako na svém manželi požadovala slušnou výživu. Na tom ničeho nemění, že odsouzení žalobkyně pro zločin krádeže stalo se podmíněně, neboť toto podmíněné její odsouzení nemohlo způsobiti, by z toho důvodu žalovaný, třebaže mohl ji pro toto odsouzení opustiti, byl uznán povinným jí jako své manželce slušnou výživu poskytovati. Úvahy dovolatelčiny o tom, co způsobuje osvědčení podmíněně odsouzené osoby ve lhůtě zkušební a kdo po tuto dobu zkušební nad ni dozor vede nebo vésti může, nemají významu, když žalobce měl právo i pro toto jediné odsouzení žalobkyně ji opustiti a dle povahy věci nelze ho nutiti, by, když žalobkyně se osvědčila a trestněprávní následky svého odsouzení odčinila, k ní se vrátil, nebo jí alespoň poskytoval slušnou výživu jako své manželce. Míní-li dovolatelka, že její odsouzení pro zločin bylo žalovanému jenom vítanou záminkou k tomu, by ji opustil, poněvadž oblíbil si ženu jinou a tím nemožnost manželského soužití sám zavinil, nezbude jí, než aby správnost tohoto svého tvrzení ve sporu o rozvod manželství prokázala a tak domohla se na žalovaném placení výživného, jestliže skutečně on rozvod zavinil. V tomto sporu nejde však o rozvod manželství stran, otázka zavinění žalovaného na případném rozvratu manželství zde nemusí býti řešena, nýbrž přichází jen v úvahu, zdali žalovaný měl právo svou manželku opustili. Když pak soud odvolací, jak svrchu uvedeno, otázku tuto kladně rozřešil, správným jest i důsledek z toho vyvozený, že žalovaný není za tohoto stavu věci povinen, by žalobkyni jako své manželce poskytoval výživné. Nechce-li nebo nemůže-li žalobkyně sporem o rozvod manželství z důvodů zavinění žalovaného nastoupiti, musí následky toho nésti sama a nemůže žádati, by v tomto sporu řešena byla otázka zavinění žalovaného na rozvratu manželství.