— Čís. 5676 —
105
Čís. 5676.
Oznámení poddlužníka ve smyslu §u 295, druhý odstavec (§ 39 čís. 2) ex. ř. jest vyříditi rozhodnutím soudu, zda a ohledně kterých služebních požitků zůstává povolení exekuce v platnosti a ohledně kterých se zrušuje; nestačí ponechati rozhodnutí případnému sporu dle §u 308 ex. ř.
Pro poddlužníka-stát počíná lhůta k rekursu doručením usneseni úřadu plat poukazujícímu; nezáleží na tom, kdy došlo finanční prokuratuře.
(Rozh. ze dne 19. ledna 1926. R II 395/25.)
Návrh poddlužníka (eráru), by byla zastavena exekuce povolená na služné dlužníka, státního zaměstnance, soud prvé stolice zamítl, rekursní soud k rekursu .finanční prokuratury exekuci zastavil. Důvody: Rekursu dlužno přiznati oprávněnost. Dle §u 295 ex. ř. může veřejný úřad, poukazující plat, v tomto případě zemské finanční ředitelství v Brně, má-li za to, že vedení exekuce odporuje zákonným předpisům, soudu podati oznámení o nepřípustnosti exekuce a rekursem napadnouti zákaz placení. Dle §u 39 druhý odstavec ex. ř. jest považovati takové úřední oznámení za návrh na zastavení exekuce. V tomto případě zemské finanční ředitelství oznámilo soudu, že požitky žalovaného, jež byly zabaveny a přikázány, nedosahují existenčního minima 6000 Kč, čímž jest zjištěno, že byla exekuce vedena na věc (pohledávku), která dle platných předpisů jest z exekuce vyloučena, a tu dle výslovného předpisu §u 39 čís. 2 ex. ř. jest exekuci zastaviti.
Nejvyšší soud změnil napadené usnesení v ten rozum, že odmítl rekurs finanční prokuratury pro opožděnost.
Důvody:
Vymáhající věřitel jest v právu, pokud uplatňuje, že rekurs finanční prokuratury měl býti odmítnut jako opožděný. Usnesení prvního soudu bylo zemskému finančnímu ředitelství v Brně doručeno 27. října 1925, rekurs proti němu byl finanční prokuraturou podán teprve 25..listopadu 1925, tedy po uplynutí zákonné osmidenní lhůty rekursní. Zcela nerozhodnú jest, že podle tvrzení finanční prokuratury došlo jí soudní usnesení teprve 21. listopadu 1925, neboť její názor, že rekursní lhůta počíná — Čís. 5676 —
teprve dnem, kdy ona o něm zvěděla a že mělo býti doručeno přímo jí, nemá v zákoně opory. Podle třetího odstavce §u 1 služební instrukce pro finanční prokuratury ze dne 9. března 1898, čís. 41 ř. zák. zůstaly v platnosti zvláštní předpisy o tom, pokud mohou v soudním řízení a jmenovitě v řízení exekučních jednati za erár vedle finanční prokuratury i jiné úřady, takovým zvláštním předpisem pak jest i § 295 cx. ř., jímž byly veřejné úřady, poukazující služební požitky, zmocněny, by podávaly soudům přímo zprávy o nepřípustnosti povoleně exekuce na služební platy, jakož i rekursy proti povolením takových exekucí. Z toho plyne, že exekuční soud postupoval správně, když zamítavé rozhodnutí o návrhu zemského finančního ředitelství na zrušení exekuce doručil tomuto ředitelství, a že lhůta k rekursu musí se počítati ode dne doručení zemskému finančnímu ředitelství. Důsledně ustanovuje také § 4 min. nařízení ze dne 24. října 1897, čís. 250 ř. zák., že, má-li býti podán rekurs, má poukazující úřad zaslati doručené mu soudní usnesení neprodleně finanční prokuratuře. Dovolacímu rekursu bylo vyhověno proto potud, že rekurs finanční prokuratury byl jako opožděný odmítnut (§§ 78 ex. ř., § 526 c. ř. s.), což má podle §u 74 ex. ř. za následek, že musily býti vymáhajícímu věřiteli přisouzeny útraty dovolacího rekursu jako další útraty exekuční.
Odmítnutím rekursu finanční prokuratury není ovšem nic získáno ve věci samé. Zůstává sice nedotčeným usnesení prvního soudu, že se návrh na zrušení exekuce zamítá, poněvadž vymáhající věřitel se vyslovil proti tomu, a že se dlužník poukazuje na pořad práva, tím však není vyřízeno oznámení zemského finančního ředitelství, že dlužník nemá exekučního minima 6000 Kč. Z předpisu §u 16 ex. ř., že soud pokračuje v povolené exekuci z úřední povinnosti, a z ustanovení §u 39 první odstavec čís. 2 a druhý odstavec ex. ř., pak §u 295 ex. ř., že se exekuce na oznámení úřadu poukazujícího plat musí zrušiti, jest-li vedena na služební požitky, které jsou vyloučeny z exekuce, plyne, že exekuční soud byl a jest posud povinen zprávu zemského finančního ředitelství vyříditi vlastním rozhodnutím, zda a ohledně kterých služebních požitků zůstává povolená exekuce v platnosti. Veřejné úřady, poukazující plat, nemohou býti soudem ponechány v pochybnostech, mohou-li zaměstnanci nějakou část jeho požitků zadržovati ve prospěch vymáhajícího věřitele. Nelze souhlasiti s názorem vymáhajícího věřitele, sdíleným patrně i prvním soudem, že by rozřešení těchto pochybností mohlo zůstati vyhraženo případnému sporu dle §u 308 ex. ř., tím méně s dovolacím rekursem, že by povolená exekuce neměla býti zrušena ani tehdy, kdyby dlužník toho času neměl exekučního minima, poněvadž jeho plat může býti později zvýšen. Takovéto vedení exekuce jaksi do zásoby zákon nezná. Pouhé oznámení zemského finančního ředitelství, že požitky žalovaného nedosahují po srážce daně z příjmu a pensijního příspěvku existenčního minima 6000 Kč, není ovšem vzhledem k tomu, že vymáhající věřitel popírá jeho správnost, dostatečným podkladem pro rozhodnutí. Bude na exekučním soudu, by dotazem u zemského finančního ředitelství podrobně vyšetřil jednotlivé služební požitky dlužníkovy, jakož i co se mu z nich sráží, a podle výsledků tohoto šetření a zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a. n. rozhodl, zda a ohledně kterých požitků zůstává povolená exekuce v platnosti, či zda se zrušuje.