— Čís. 5752 —
251
Čís. 5752.
Zákon ze dne 30. září 1924, čís. 216 sb. z. a n. o konečné úpravě rakouských a uherských válečných půjček. Dlužník stal se účastným výhod §u 15 zák., třeba pohledávka stala se splatnou před nabytím účinnosti zákona, jen když věřitel nevyvodil ze splatnosti pohledávky důsledků před účinností zákona, žalobu, domáhající se přes to zaplacení pohledávky, jest pro tentokráte zamítnouti, neuplynula-li dosud lhůta k přihláškám ve smyslu čl. I. (2) nařízení ze dne 13. prosince 1924, čís. 276 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 10. února 1926, Rv I 1795/25.)
Žalující spořitelna poskytla žalované nadaci zápůjčku za účelem úpisu válečné půjčky na lombard válečných půjček. Žalobě o zaplacení nedoplatků zápůjčky procesní soud prvé stolice vyhověl. Důvody: Dle obsahu dlužního úpisu byla sporná zápůjčka splatná 30. května 1917. To je rozhodným pro splatnost zápůjčky, a okolnost, že lombardována byla válečná zápůjčka, nemá na splatnost zápůjčky vlivu. Co se týče výše zbytku zápůjčky, jest prokázáno, že vypůjčených 7350 K bylo žalované poukázáno, že na valutu tu bylo splaceno 601 K 06 h a 235 K, že pak účtováno bylo u žalobkyně tak, jak je uvedeno ve výtahu z hlavní knihy žalobkyně, že žalobkyně čítala úroky dle doby vždy tak, jak pro zápůjčky na zastavené cenné papíry u ní míra úroková byla ustanovena, a jak také bylo podmínkou v dlužním úpise stanovenou, a že ke dni 1. ledna 1924 zbývalo na dluhu žalované 6095 K. — Čís. 5752 —
Proto byla žalovaná strana k zaplacení toho peníze odsouzena dle §u 983 obč. zák. Jest dále prokázáno, že žalovaná nadace nemá rakouských válečných půjček více než 15000 K nom. a že celková nom. hodnota rak. válečných půjček, které jsou ve vlastnictví nadace, činí 10000 K. Žalovaná strana však pro to nemůže se odvolávat na ustanovení §u 15 a 17 zákona z 30. září 1924, čís. 216 sb. z. a nař., vždyť ani sama netvrdila, že válečná půjčka lombardní byla dána žalobkyní na místě placení, a žalobkyně nemůže bez příkazu žalované s válečnou půjčkou, kterou má pouze v zástavě, nakládat mimo případ stanovený v dluhopisu. Že by však žalovaná dala příkaz žalobkyní k výměně válečné půjčky za odškodňovací dluhopis, neb by přijala celou položku odškodňovacího dluhopisu, žalovaná ani sama netvrdí, naopak popírá vůbec, že zápůjčku učinila. Povinnost ta pro žalobkyní nedá se odvodit z obsahu dlužního úpisu, kdež jest pouze právem jejím po případě prodati zastavené cenné papíry, avšak není k tomu vázána. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Nesprávné posouzeni věci po stránce právní spatřuje odvolatelka především v tom, že soud prvý, vykládaje nesprávně ustanovení § 15 a 17 zák. ze dne 30. září 1924, čís. 216 sb. z. a n., má mylně za to, že k uplatnění nároku na výměnu rak. válečných půjček za úpisy odškodňovací jest třeba, by zástavní dlužník dal věřiteli příkaz k výměně, dále že nepřihlíží k tomu, že žalovaná ve sporu tomto jak v odpovědi na žalobu, tak i při ústním jednání dala nejen žalobkyni, nýbrž i soudu zřejmě na jevo, že práva z §u 15 a 17 cit. zák. uplatňuje, a konečně, že před uplynutím lhůty k výměně válečných půjček, tedy před 30. červnem 1925 žalobu jako předčasnou odmítl. Ve všech těchto bodech ocitá se však dovolalelka v rozporu s citovaným zákonem, který příslušnou materii, totiž postup při výměně válečných půjček lombardovaných a práva lombardních dlužníků upravuje v § 14 až 17 cit. zákona. Při správném výkladu těchto ustanovení dlužno přihlížeti k nim jako celku a vykládati je souvisle, neboť ustanovení jedno bez druhého by nemělo smyslu. A tak dlužno zdůrazniti, že dle ustanovení § 14 cit. zák. první věta, nepřipouštějícího žádné výjimky a proto na všecky dlužníky zástavní se vztahujícího, jest zástavní věřitel povinen na příkaz dlužníka dluhopisy válečných půjček k výměně přihlásiti. Příslušný příkaz zástavního dlužníka se tedy výslovně předpokládá a jest uděleni takového příkazu především podmínkou, by zástavní věřitel mohl válečné půjčky do zástavy dané k výměně přihlásiti. Další důsledek jest ten, že teprve po výměně válečných půjček za dluhopisy odškodňovací může býti řeči o uplatnění výhod §§ 15 a 17 cit. zák. žalovaná strana skutečně netvrdila, že příkaz takový žalující věřitelce udělila, neboť výslovně popřela závazek z dlužního úpisu ze dne 27. února 1917 jasně plynoucí, ba i vlastnictví své k válečným půjčkám do zástavy daným. Způsob, jakým snaží se ve sporu uplatniti své eventuelní nároky z §§ 15 a 17 cit. zák. nemůže ovšem nahraditi příkaz v § 14 cit. zák. vytčený. Nesprávným jest též názor odvolatelky, že soud prvý měl vzhledem k tomu, že Hnita k žádosti o výměnu válečných půjček byla stanovena do dne 30. června 1925 a tudíž v době vydání rozsudku ještě běžela, žalobu jako předčasnou odmítnouti — Čís. 5752 —
253
nebo spor přerušiti až do uplynutí této zákonem stanovené lhůty. Neboť soud prvý zjistil bezvadné, že pohledávka zažalovaná stala se splatnou dne 30. května 1917, tedy dávno před žalobou. Že by uplynutí této lhůty bylo předpokladem splatnosti pohledávky před vydáním zákona cit. ku splatnosti dospěvší v zákoně ze dne 30. září 1924, č. 216 sb. z. a n. se nepraví. § 17 druhý odstavec cit. zákona mluví jen o výpovědi lombardní půjčky a ustanovení toto nemůže se zřejmě vztahovati na případy, jakým jest souzený, kde splatnost zápůjčky nastala již před vydáním zákona tohoto a kde tudíž ku splatnosti půjčky lombardní výpovědi třeba nebylo.
Nejvyšší soud žalobu pro tentokráte zamítl.
Důvody:
Odvolací soud neposoudil věc správně po právní stránce. Žaloba na zaplacení zápůjčky jako lombardní zápůjčky podána byla za účinnosti jak zákona ze dne 30. září 1924, čís. 216.sb. z. a n., tak i prováděcího nařízení ze dne 13. prosince 1924, čís. 276 sb. z. a n. Platilo tudíž v době podání žaloby, t. j. dne 6. ledna 1925 (rozhodný je záznam podatelny a ne starší datum v žalobě uvedené) jak ustanovení § 15 zákona, podle kterého zástavní věřitel byl povinen přijati celou položku odškodňovacích dluhopisů vydaných za zastavené válečné půjčky na úplné zaplacení kapitálového dluhu zajištěného válečnými půjčkami i s úroky, tak i ustanovení čl. 1. (2) nařízení, podle něhož pro podávání přihlášek stanovena byla propadná lhůta od 15. dubna do 30. června 1925. Nezáleží na tom, že sporná pohledávka stala se podle dluhopisu splatnou již dne 30. května 1917, neboť i přes to stal se dlužník, u něhož byly splněny zákonné náležitosti §u 15, účastným výhod zákona č. 216 z roku 1924, když věřitel nevyvodil ze splatnosti pohledávky dříve důsledku. Pro tento spor postačí dále, že tato skutečnost byla namítnuta proti žalované pohledávce již v odpovědi na žalobu, tudíž včas. Splatnost pohledávky nastala již v roce 1917, měla jedině účin, že žalobkyně jako věřitelka mohla od žalované nadace požadovati, po případě za předpokladů dalších náležitostí, o něž prozatím nejde, až do účinnosti zákona č. 216 sb. z. a n. z r. 1924 zaplacení hotově, tímto zákonem byla však žalované dána možnost, by sprostila se svého závazku způsobem vytčeným v §u 15 tohoto zákona. Tomu nasvědčuje i § 17 (2), podle něhož upírá zákon účinnosti i výpovědi pohledávky před jeho účinností. Měla proto žalovaná nadace již před podáním žaloby právo uděliti žalující spořitelně příkaz, by předložila zastavené válečné půjčky k výměně a přijala odškodňovací dluhopisy na úplné zaplacení kapitálového dluhu. Náležitosti zákona uvedené v §u 15 (1) jsou splněny, neboť soud prvé stolice zjistil, že žalovaná nadace jako privilegovaný ústav podle §u 3 zákona o 4. státní půjčce nemá rakouských válečných půjček více než 15000 K nom. Příkaz shora uvedený mohla žalovaná nadace dáti žalující spořitelně také ještě jak po 27. dubnu 1925, kdy bylo skončeno řízení před soudem prvé stolice, tak i po 20. květnu 1925, kdy vynesen byl odsuzující rozsudek soudu prvé stolice, potvrzený soudem odvolacím. Vzhledem k tomu odsouzena byla žalovaná k zaplacení dlužné částky s přísl. v hotovosti, ať se tak mělo státi proti vrácení zastaveného dluhopisu anebo ne, předčasně, naopak měla žaloba býti zamítnuta pro tentokráte jako předčasná, ježto lhůta k přihláškám ve smyslu vládního nařízení č. 276 r. 1924 za sporu ještě neuplynula. Stalo se tak proto dodatně změnou odsuzujících rozsudků.