— Čís 5609 —
Čís. 5609.
Mezi československou a Rakouskou republikou není vzájemnosti co do účinků zahájení vyrovnávacího řízení v jednom z obou států pro území státu druhého.
Nelze proto použiti ustanovení §u 12 vyr. ř. o odložení účinnosti nabytých exekučních zástavních práv i na jmění vyrovnávacího dlužníka, který jest rakouským státním příslušníkem a jehož jmění jest na území československého státu a na něž tuzemci nabyli soudních zástavních práv.
(Rozh. ze dne 5. ledna 1926, R I 902/25.)
Proti vídeňské firmě byly vedeny u tuzemského soudu exekuce zabavením a přikázáním jejích pohledávek proti tuzemské poddlužnici. Když o j nˇní vídeňské firmy bylo zahájeno vídeňským obchodním soudem řízení vyrovnávací, dožádal vídeňský obchodní soud tuzemský exekuční soud, by bylo zrušeno zpeněžovací řízení a by až na další byla odložena účinnost zástavního práva podle §u 12 vyr. ř. Soud prvé stolice žádosti vídeňského obchodního soudu vyhověl, rekursní soud ji zamítl. Důvody: Ustanovení §u 12 vyrovnávacího řádu, lze použiti dle zásad §u 63 vyr. řádu a § 67 konkursního řádu toliko na vyrovnávací řízení vedená v tuzemsku dle vyrovnávacího řádu zde platného, nikoli však na vyrovnávací řízení zahájená cizozemskými soudy dle vyrovnávacích řádů tam platných.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Ustanovení §u 128 vyr. ř. zásadně přiznává, jen cizozemským věřitelům táž práva jako věřitelům tuzemcům, pokud jest zaručena vzájemnost a pokud neobsahují jinaká ustanovení státní smlouvy, nebo vyhlášená vládní prohlášení. Zde však jde o otázku, zda ustanovení §u 12 vyr. ř. o odložení účinnosti nabytých exekučních zástavních práv lze použiti i na jmění vyrovnávacího dlužníka, který jest rakouským státním příslušníkem a jehož jmění jest v území Československého státu, na které tuzemci nabyli soudcovských zástavních práv. Otázka tato dosud nebyla upravena ani státními smlouvami, ani vládními prohlášením a ani výnos ministerstva spravedlnosti ze dne 29. března 1919, čís. 6336/19 (uveř. ve Věstníku 1919 č. 5) se touto otázkou neobírá. Ježto vzešla pochybnost, zda rakouské soudy v obdobných případech odkládají ve smyslu §u 12 vyr. ř. — který dosud v Rakousku i v Československu jest doslovně stejný — účinnost soudcovských zástavních práv, nabytých na jmění československých vyrovnávacích dlužníků, nalézající se v Ra-
Civilní rozhodnutí VIII 1 kousku, věřiteli rakouskými a rozhodnutí nejvyššího soudu vídeňského ze dne 6. března 1923, č. j. Ob 11 149/23 a ze dne 30. března 1923, č. j. Ob II 181/23 (uveř. ve svazku V. jím vydávaných rozhodnutí pod čís. 48 a 61) vyzněla proti zásadě vzájemnosti, vyžádal si nejvyšší soud vyjádření ministerstva spravedlnosti v Praze, zda platí v této otázce zásada vzájemnosti. Ministerstvo spravedlnosti zodpovědělo otázku, o kterou tu jde, prohlášením ze dne 18. prosince 1925, čís. 53878/25, vydaným podle §u 28 (2) vyr. ř. ze dne 10. prosince 1914, čís. 337 ř. z. v ten způsob, že mezi Československou republikou a Rakouskou republikou není vzájemnosti co do účinků zahájení vyrovnávacího řízení v jednom z obou států pro území státu druhého. Prohlášení toto jest podle §u 28 druhý odstavce vyr. ř. pro soudy závazné. Není-li vzájemnost mezi jmenovanými státy zaručena, bylo použiti práva retorse a jest proto napadené usnesení rekursního soudu, zamítající návrh, ve věci správným. Mylným jest názor v dovolacím rekursu hájený, že odložení exekučních zástavních práv podle §u 12 vyr. ř. bylo již vysloveno usnesením obchodního soudu ve Vídni ze dne 26. května 1925, ježto návrh vyrovnávací dlužnice (stěžovatelky) výslovně zněl jen, aby byl dožádán okresní soud v Praze, aby vymáhající věřitelkou nabytá práva zástavní k její pohledávce za poddlužnicí prohlásil za zrušena, a obchodní soud ve Vídni také v tomto smyslu návrh vyřídil, aniž sám o odložení účinnosti nabytých exekučních zástavních práv rozhodl.