— Čís. 5732 —
212
Čís. 5732.
Ku nabytí zástavního práva nestačí nálepky, vyznačující nabytí vlastnického práva.
Jde-li o plnění peněžité, přísluší nárok z důvodu použití cizí věci ve prospěch třetího (§ 1041 obč. zák.) jen tehdy, bylo-li k tomu použito pohledávky nárokujícího, t. j. přišel-li o svou pohledávku.
Odpůrčí nárok.
Úmysl dlužníkův nemusí směřovati přímo ku zkrácení věřitelovu. Stačí úmysl nepřímý, t. j. když si dlužník vytkl sice za konečný cíl něco — Čís. 5732 —
213
jiného, než zkrácení věřitelů, ale při tom si byl vědom, že zkracuje své věřitele. K důkazu, že věřitel musil věděti (§ 2 čís. 2 odp. řádu) o dlužníkově fraudulosním úmyslu, stačí, je-li zjištěno, že si mohl vědomost tu zjednati, kdyby byl použil péče řádného kupce.
(Rozh. ze dne 4. února 1926, Rv II 761/25.)
Žalovaný zabavil v exekuční věci proti firmě »Monopol«, bratří J. v P. celou řadu svršků. V žalobě, o niž tu jde, domáhala se žalující banka zjištění, že jí přísluší zástavní právo k celé řadě věcí, v oné exekuci zabavených. Žalovaný namítl proti žalobě, že žalobkyně nenabyla k věcem zástavního práva pro nedostatek převzetí do uschování ve smyslu §u 451 obč. zák., a dále vznesl proti žalobnímu žádání odpor ve smyslu §u 2 čís. 1,2 a §u 3 čís. 1 odp. řádu. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a uvedl mimo jiné v důvodech: Marně se pokouší oclvolatelka vyvrátiti správný náhled prvého soudce, že odpůrčí důvod §u 2 čís. 1 a 2 a §u 3 čís. 1 odp. ř. jest prokázán. V prvé řadě nutno poukázati k tomu, že šlo o zajištění pohledávky, která oproti firmě »Monopol« nepozůstávala. Neboť je nesporno, že jest tu čin i ti s dvěma různými firmami a sice s veřejnou společností »bratři J.« v B. a se společností s o. r. »Monopol« v P. I ta, i ona společnost je samostatným podmětem práv (čl. 111 obch. zák., § 61 (1) zákona o společnostech s r. o.), a jedna neručí za závazky druhé. Poskytl-li tedy Radoslav J. jménem firmy »Monopol« žalující bance zástavu, učinil tak, nehledě ani k tomu, že dle výtahu z obchodního rejstříku k tomu oprávněn nebyl (§ 18 zákona o společnostech s o. r.), za pohledávku neexistující a nemohlo ani zástavní právo, jež je povahy akcesorní, vzniknouti (§§ 447, 1343 obč. zák.). Ani vlastním jménem nebyl oprávněn zříditi zástavní právo na společenském jmění firmy »Monopol«, neboť jako společník společnosti s r. o. má po dobu trvání společnosti dle §u 82 zákona o společnostech s r. o. pouze nárok na čistý zisk a může dáti do zástavy pouze svůj podíl (§ 76 třetí odstavec zákona), nikoliv jmění společenské. Za dluhy firmy »bratři J.« ručí ovšem Radoslav J. dle §u 112 obch. zák. svým celým jměním, pro společnost s o. r. »Monopol« je to však soukromým dluhem Radoslava J-e a nebyl tento ani dle čl. 119 obch. zák. a §u 61 (3) zákona o společnostech s o. r. oprávněn dáti do zástavy věci, patřící společnosti »Monopol«. Učiniv tak přece, nebyl k tomu jednak oprávněn, jednak převzal za firmu »Monopol« závazek způsobem bezúplatným. Úplatnost nelze odvozovati ani z §u 1041 obč. zák. Nehledě k tomu, že odvolatelka zakládá svůj nárok na toto ustanovení teprve v řízení odvolacím, což je nepřípustnou novotou (§ 482 c. ř. s.), postrádá takto odůvodňovaný nárok oprávnění i se stanoviska práva hmotného. I když firma »bratři J.« financovala z úvěru jí bankou poskytnutého firmu »Monopol«, nevznikla bance proti firmě »Monopol« pohledávka. A to již proto ne, že předmětem nároku plynoucího z §u 1041 obč. zák. je vrácení věci v nejširším slova smyslu. Jen vlastník věci může žádati vrácení věci použité k cizímu prospěchu. Jde-li však o plnění peněžní, není věřitel vlastníkem — Čís. 5732 —
tohoto plnění peněžního, nýbrž vlastníkem pohledávky a přísluší mu žaloba z důvodu použití cizí věci ve prospěch třetího jen tehdy, když bylo této pohledávky k tomu použito, t. j. když on o tuto pohledávku přišel, právě tak, jako přišel o věc hmotnou, byla-li použita pro třetího. Žalující firma však o pohledávku za firmou »bratři J.« nepřišla a nemá proto za firmou »Monopol« žádného nároku (Krainz str. 515, Wellspacher: Versio in rem str. 129 a násl.). Je tedy jednání Radoslava J-a jménem firmy »Monopol« při uzavření sporné smlouvy právním jednáním bezúplatným a tím odpůrčí důvod §u 3 čís. 1 odp. ř. prokázán. Prvý soudce však nepochybil ani tím, že uznal i odpůrčí důvod §u 2 čís. 1 a 2 odp. ř. a posoudil věc i po skutkové stránce správně, vzav za zjištěno, že žalující banka o fraudulosním úmyslu dlužníkově věděla neb věděti musila. Úmysl dlužníkův nemusí směřovati přímo ku zkrácení věřitelů; případů takových, kde dlužník jedná přímo zlomyslně, je po řídku. Stačí úmysl nepřímý, t. j. když si vytkl sice za konečný cíl něco jiného, než zkrácení věřitelů, avšak při tom si byl dobře vědom, že věřitele své zkracuje. (Ehrenzweig Anf. Ordng. str. 88, Bartsch-Pollak KО. str. 237). Úmysl ten je u firmy »Monopol« patrným. Zřídila zástavní právo na svých věcech pro cizí dluh. A že jde o cizí dluh, to jednatel její Radoslav J. věděl, neboť věděl, že ony firmy jsou dvěma různými podměty s různým jměním a že úvěr žalující bankou byl poskytnut firmě »bratři J.« a nikoliv firmě »Monopol«. Tento úmysl nebyl utajen žalující bance, neboť již v rozsudku С IV 45/24 bylo na základě výpovědi svědka Antonína D. zjištěno, že prokurista firmy Karel M. přišel k němu v lednu 1924 s opisem dopisu žalobkyně na firmu »bratři J.« toho obsahu, že následkem neutěšených finančních poměrů je žalobkyně nucena převzíti majetek firmy »Monopol« ku krytí své pohledávky a na to uzavřel napadenou smlouvu ze dne 15. února 1924. Odvolatelka popírá sice, že věděla, že firma »Monopol« byla odlišným právním podmětem od firmy »bratři J.«, odůvodňuje svou nevědomost tím, že znala firmu »bratři J.« z dlouholetého obchodního spojení a že měla za to, že firma ta je i výhradnou majitelkou firmy »Monopol«, poněvadž zejména bylo znění této firmy používáno s doplňkem »bratři J.«. To však nemůže žalující banku omluviti. Neboť, i kdyby to vše bylo pravdou a mělo se za to, že žalující firma o fraudulosním úmyslu firmy »Monopol« nevěděla, stačí to k zjištění, že o úmyslu tom věděti musila a jest aspoň odpůrčí důvod §u 2 čís. 2 odp. ř. prokázán. Neboť, vyžadoval-li by důkaz »museti věděti« absolutní vědomost, nebylo by mezi odpůrčím důvodem čís. 1 cit. §u a důvodem čís. 2 téhož paragrafu rozdílu a odpůrčí důvod čís. 2 byl by zbytečným. A proto oprávněn je názor, že k důkazu, že věřitel věděti musil o fraudulosním úmyslu dlužníkově, stačí, když jest zjištěno, že vědomost tu si zjednati mohl, kdyby byl použil péče řádného kupce (čl. 282 obch. zák.). (Ehrenzweig str. 131, 147, Bartsch-Pollak KО. pozn. 7 str. 238). Žalující banka možnost tu měla. Neboť povinností její bylo, jak správně jí prvý soudce vytýká, nahlédnouti do obchodního rejstříku a vyžádati si bilanci firmy »Monopol«, z čehož by byla seznala, že jde o dva různé právní podměty a že firma »Monopol« dluží žalovanému 11474 Kč 99 h, k jichž zaplacení byla — Čís. 5732 —
215
dvěma souhlasnými rozsudky odsouzena. Z toho by byla seznala, že firma »Monopol« jí ničeho nedluží a že zřízením zástavního práva na předmětech této firmy je ohrožena pohledávka žalovaného, poněvadž se firma napadenou smlouvou zbavila celého svého jmění, a byla by snadno seznala, že firma »Monopol« jedná v plném vědomí na úkor svého věřitele (žalovaného). Toto stačí k důkazu odpůrčího důvodu §u 2 čís. 2 odp. ř.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nesprávné posouzení právní spatřuje dovolatelka v odvolacím rozsudku ze tří příčin: a) v právním závěru, že nebyla provedena symbolická tradice, že totiž nálepky nevyznačovaly nabytí zástavního, nýbrž vlastnického práva. Dovolatelka poukazuje k tomu, že sporná smlouva nebyla zřízena ve formě zástavní, nýbrž ve formě smlouvy o převod vlastnictví, ale poněvadž právním účelem jejím nebylo nabytí vlastnictví, že musí býti posuzována jako zástavní smlouva. Míní, že vzhledem ku §u 916 obč. zák. disimulovaná smlouva musí býlí posuzována podle pravé podstaty, že to tím spíše platí o sporné smlouvě, v níž pouze bylo užito nesprávných termínů technických, a že totéž platí i o způsobu vyznačení symbolické tradice, na základě takové smlouvy uskutečněné, že tedy, když užila omylem nálepek vyznačujících její vlastnictví na místě zástavního práva, nemůže to ničeho měniti na hotovosti symbolické tradice, neboť i z toho, jak o sobě tak u spojení s protokolem z 25. února 1924, každý mohl seznati její věcné právo. Že poznačení předmětů jako vlastnictví je něco více, nikoli něco méně, že proto musí postačiti ku symbolickému nabytí zástavního práva. Není tím podle čís. 4 §u 503 c. ř. s. uplatněný důvod dovolací opodstatněn. Dovolatelka nerozlišuje mezi smlouvou o zástavě, která zpravidla poskytuje pouze titul, totiž osobní nárok na zřízení zástavního práva (§§ 449, 451 obč. zák.) a mezi vlastním nabytím zástavního práva, které se uskutečňuje zpravidla teprve odevzdáním. Teprve odevzdání za účelem zřízení zástavy je věcnou smlouvou, totiž smlouvou zástavní, není jí však podle §u 1368 obč. zák. smlouva o vůli zástavu zříditi. I kdyby tedy bylo lze nahlížeti na spornou smlouvu jako na právní jednání disimulované — dovolatelka dokazuje svými vývody, že nikoli, poněvadž šlo jenom o nesprávné užití technických termínů, tedy jako na smlouvu o zamýšleném zřízení zástavy, slušelo by schváliti správný názor odvolací stolice, že pouhou smlouvou, která jest jen titulem, neuskutečnilo se zástavní právo, že by k tomu bylo zapotřebí tradice, a že by, poněvadž je v tomto případě symbolická tradice přípustnou, musilo se tak státi formou §u 452 obč. zák., podle něhož znamení, kterým se odevzdání vyznačuje, musí býti takové, aby z něho každému bylo lehko seznatelno, že věc je zastavena. Míní-li dovolatelka, že poznačení předmětů jako vlastnictví je něco více, nikoli něco méně, že proto musí postačiti ku symbolickému nabytí zástavního práva, přehlíží, že označení věcí jako vlastnictví není ani to, ani ono, nýbrž je něco — Čís. 5732 —
zcela jiného s hlediska §u 452 obč. zák. Za tohoto stavu zůstalo pro rozsouzení této rozepře nezávažno, zdali všechny nebo jenom některé předměty označeny byly nálepkami o dovolatelčině vlastnictví.
b) Za druhé spatřuje dovolatelka nesprávné posouzení právní v právním závěru odvolacího soudu, že jde o právní jednání bezplatné a tudíž odporovatelné, že odvolací soud míní, že jí proti firmě Monopol nemohla z důvodu §u 1041 obč. zák. vzejíti nijaká pohledávka, poněvadž tento předpis má za předmět vrácení věcí v nejširším smyslu, a poněvadž předpokládá, by o věc, v tomto případě o tu pohledávku, přišla. Dovolatelka poukazuje k tomu, že nejde o náhradu škody, nýbrž o založení mimosmluvní obligace, k jejímuž vzejití zákon nevyžaduje ničeho jiného, než aby věci skutečně bylo použito ku prospěchu třetí osoby, a aby se tak nestalo S darovacím úmyslem. Dále poukazuje, že nejde o novotu, poněvadž použití §u 1041 obč. zák. není vyloučeno ani tehdy, když se strana výslovně nedovolává tohoto předpisu, jenom když je opodstatněn skutkovým přednesem. Ani v této příčině neshledal dovolací soud, že se sporné věci dostalo v napadeném rozsudku právního posouzení nesprávného. Nezakládala-li dovolatelka žalobního nároku na předpisu §u 1041 obč. zák., její skutkový přednes v řízení prvé stolice nepřipouští o tom nijakých pochybností, šlo by o změnu žaloby teprve v odvolací stolici uplatněnou a podle §u 483 III. c. ř. s. i se svolením odpůrcovým nepřípustnou. Ostatně odvolací soud dovodil správně, že předpisu §u 1041 obč. zák. by v tomto případě nemohlo býti použito, v čemž je s ním dovolací soud úplně za jedno.
c) Posléze spatřuje dovolatelka nesprávné posouzení právní v odvolacím rozsudku proto, poněvadž odvolací soud uznal, že jde o právní jednání odporovatelné, podle §u 2 čís. 2 odpůrč. zák., poněvadž, byť i nevěděla o fraudulosním úmyslu firmy Monopol, přece jenom o něm mohla věděti, kdyby byla použila péče řádného obchodníka. Poukazuje k tomu, že není vinna ani nejmenší nedbalostí, že nepotřebovala nahlédnouti do obchodního rejstříku, jelikož znala jeho stav, ba dokonce věděla i o tom, co v něm není napsáno, že se totiž nesrovnává zapsaný stav se skutečným stavem, že ve skutečnosti jsou všechny podíly vlastnictvím Radoslava J-e. Míní, že, i když byla firma »Monopol« zvláštní osobností právnickou, přece jenom celý její kapitál kmenový byl vlastnictvím Radoslava J-e, a že se ona na druhé straně naprosto nemohla dověděti, že firma »Monopol« dluhuje žalovanému 11474 Kč 99 h. — Že firma »Monopol« kromě ní a žalovaného, nehledě ku zajištěné pohledávce firmy R., nemá jiného věřitele, a že proti této firmě se strany jiných věřitelů nebyly vedeny exekuce, že ona jako banka Radoslava J-e prováděla všechny výplaty pro firmu »Monopol«, a věděla, že tato firma platí správně. Z toho dovozuje, že v ní nemohla vzniknouti pochybnost, že v případě žalovaného jde o výjimku. Připomíná, že se dověděla teprve dodatečně, že pohledávka žalovaného nebyla firmou »Monopol« zaplacena jedině z toho důvodu, poněvadž firma vedla s žalovaným spor o neplatnost exekučního titulu. Leč ani těmito vývody nejsou vyvráceny správné, věci i zákonu vyhovující a obsažné důvody odvolací stolice, dovolacím soudem sdílené, postačí tedy, bude-li dovolatelka i v tomto směru k nim odkázána.