— Čís. 6077 —
Čís. 6077.
Mimosoudní výpověď nájemníku v domě, spadajícím pod zákon na ochranu nájemníků, není platnou a účinnou ani tehdy, nepodal-li nájemník proti výpovědi námitek. Domáháno-li se přes to žalobou vyklizení na základě takové mimosoudní výpovědi, jest žalobu zamítnouti, nikoliv odmítnouti.
(Rozh. ze dne 31. května 1926, Rv II 305/26.)
Žalobce vypověděl mimosoudně žalovanou z bytu ve svém domě ku dni 15. února 1926. Žalovaná nepodala proti výpovědi námitek. Žalobu o vyklizení procesní soud prvé stolice, vyhověv námitce nepřípustnosti pořadu práva, zamítl, maje za to, že po dobu platnosti zákona na ochranu nájemníků jest každá výpověď bez svolení soudu venkoncem nepřípustnou. Odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Ježto žalovaná nevznesla námitky proti výpovědi, jest žalobce oprávněn žádati žalobou vyklizení bytu. Ustanovení zákona o ochraně nájemníků nijak neodporují takovéto žalobě, poněvadž tato ochrana, zvláště §§ 1—6, 7, nevztahují se na úmluvu nájemníka s pronájemcem o zrušení smlouvy nájemní a nevylučují, by se nájemník nevzdal námitek proti mimosoudní výpovědi. Poněvadž opomenutí námitek proti mimosoudní výpovědi má hmotně-právně za následek zrušení poměru nájemného (§ 566 c. ř. s.) a u žalované musí býti předpokládána znalost těchto zákonných ustanovení (§ 2 obč. zák.), musí žalovaná, když se dobrovolně vzdala námitek proti výpovědi, nésti také následky s tím spojené.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu s tou změnou, že se námitka nepřípustnosti pořadu práva zavrhuje.
Důvody:
Dovolání, opírajícímu se o dovolací důvod §u 503 č. 4 c. ř. s., nelze upříti oprávnění. Žaloba, žádající, aby žalovaná byla uznána povinnou vykliditi do tří dnů byt jí používaný v domě žalobcově, jest opřena o mimosoudní výpověď 14denní, danou po rozumu §u 565 c. ř. s., proti které žalovaná nepodala námitek. Ve sporu jde o zodpovědění otázky, zda platnou a účinnou jest mimosoudní výpověď daná nájemníkovi, bydlícímu v domě, jenž jest pod ochranou zákona na ochranu nájemníků, pak-Ii nájemník na výpověď tu nereagoval, nepodav proti ní u soudu námitek a zda musí následkem výpovědi té byt vykliditi. Při zodpovědění této otázky dlužno přihlédnouti k tomu, že předpis §u 1 zákona ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n., dle něhož pronajímatelé bytů mohou vypověděti smlouvu nájemní jen, svolí-li k tomu okresní soud, uznav, že důvody ve výpovědi uvedené patří mezi důležité důvody v §u tom výčetmo uvedené, jest předpisem práva velícího, neboť nelze jej vyloučiti neb obmeziti ani úmluvou stran (§ 7 odst. 2 cit. zák.). Předpisem tím stanoví se, že po čas působnosti zákona na ochranu nájemníků jest platnou pouze výpověď z bytu podaná pronajímatelem u soudu a jen tehdy, dá-li příslušný soud k výpovědi té svolení. To vyplývá zejména z předpisu §u 4 zákona, dle něhož musí pronajimatel, chce-li dáti nájemci výpověď, učiniti tak písemně nebo protokolárně návrhem u okresního soudu, v jehož obvodě jest byt, a musí v návrhu mimo jiné uvésti i důvod zamýšlené výpovědi. Dle §u 4 odst. (2) zákona rozhodne soud o návrhu v řízení nesporném a vysloví usnesením, zda výpověď připouští, čili nic a usnesení to, nabylo-li právní moci, nahrazuje platnou výpověď. Z těchto zákonných předpisů zjevno, že žalobce, dav žalované výpověď mimosoudní, provedl úkon, kterému nelze přiznati účinek platné výpovědi; dal výpověď, která jest dle zákona o ochraně nájemníků neplatnou a bezúčinnou a to i tehdy, když vypovídaná na ni nereagovala, nepodavši proti ní námitek. Názor odvolacího soudu, že nepodáním námitek proti mimosoudní výpovědi jest mlčky uzavřena smlouva o zrušení poměru nájemného (§ 863 obč. zák.) a má hmotňě-právně za následek zrušení poměru nájemného (§ 566 c. ř. s.), jest právně mylným, vždyť by tím, kdyby mělo názoru odvolacího soudu býti přisvědčeno, byla výpovědi mimosoudní přiznána větší působnost a účinnost, než výpovědi soudní dle §u 562 c. ř. s., které zákon — po dobu platnosti zákona na ochr. náj. — platnost a působnost odepřel a byly by tím dále dokořán otevřeny dvéře k obcházení zákona. Dovolávání se rozhodnutí nejv. soudu č. 2766 sb. n. s. jest nepřípadným, poněvadž v tomto případě se nejednalo o dům nebo místnost podléhající zákonu o ochraně nájemníků, Působnost zákona o ochr. náj. není nikterak omezena tím, že zákon ten nezrušil výslovně působnost §§ 565 a 566 c. ř. s., neboť dle §u 9 obč. zák. stačí, když zákonný předpis byl změněn novým předpisem zákonným, což se též ohledně zmíněných §§ů c. ř. s. stalo zákonem na ochr. náj. pokud jde o výpovědi pronajímatele, nikoli ohledně výpovědí nájemců a to pro dobu působnosti tohoto zákona ohledně oněch nemovitostí a práv nájemních, na něž se zákon vztahuje. Z moci úřední musil se též dovolací soud zabývati námitkou nepřípustnosti pořadu práva a uznal ji za neodůvodněnou, neboť i žalobní prosbou domáhá se žalobce vyklizení bytu na základě úmluvy mlčky učiněné a nikoli uznání platnosti mimosoudní výpovědi, a dlužno· proto o nároku takto formulovaném jednati pořadem práva; není tedy důvodu ke zrušení rozsudků nižších soudů pro zmatečnost ve smyslu §u 477 čís. 6 c. ř. s., nýbrž jen ke změně rozsudku a zamítnutí žaloby (čís. 2278 sb. n. s.).