— Čís. 5958 —
673
Čís. 5958.
Rodiče jsou prosti povinnosti, dáti dceři věno, má-li sama v době sňatku dostatečné jmění pro přiměřené věno.
(Rozh. ze dne 21. dubna 1926, R I 293/26.)
Navrhovatelka provdala se dne 23. ledna 1923, dne 25. února 1923 vybrala svůj vklad u záloženského spolku a použila vybraných peněz jednak k úhradě živobytí, jednak k zaplacení dluhů svého manžela. Žádostí ze dne 25. února 1925 domáhala se na soudě, by rodiče byli uznáni povinnými vyplatí ti jí věno 25000 Kč. Soud prvé stolice přiznal navrhovatelce 12000 Kč jakožto věno přiměřené majetku rodičů, od něhož odpočetl 6000 Kč vyplacených již navrhovatelce na věno. Rekursní soud nevyhověl rekursu rodičů, maje za to, že rodiče jsou povinni, dáti dceři věno, ježto neměla jmění v době podání žádosti.
Nejvyšší soud žádost zamítl.
Důvody:
Právem vytýkají stěžovatelé napadenému rozhodnutí zřejmý rozpor se zákonem (§ 16 nesp. říz.), pokud se opírá o právní názor, že k vlastnímu, pro zřízení přiměřeného věna dostatečnému jmění žadatelky nelze přihlížeti, když tohoto jmění neměla v době, kdy podala návrh na zřízení věna. Doslov §u 1220 obč. zák., »nemá-li nevěsta vlastního jmění, jsou rodiče povinni dcerám při jejich provdání věno dáti « nasvědčuje jasně tomu, že dobou, ve které dcera musí miti vlastní jmění, by rodiče byli sproštěni povinnosti dáti jí věno ze svého, je doba jejího sňatku. Jinak by zákon nemluvil o nevěstě, nýbrž mluvil by o dceři, pokud se týče vnučce, neb o manželce, a kdyby bylo lze přihlížeti ke stavu dceřina jmění v době pozdější, po sňatku, nemělo by smyslu určení, že rodiče jsou povinni věno dáti při sňatku, neboť tu nemohou ještě věděti, zda podle budoucího stavu dceřina jmění vůbec budou či nebudou povinni, dáti věno. Nutno proto uznati za správný výklad §u 1220 obč. zák., podle něhož jsou rodiče tehdy prosti povinnosti dceři dáti věno, když ona má sama dostatečné jmění pro přiměřené věno v době svého sňatku. Toť ostatně právní názor také v písemnictví uznávaný. Podle zjištění nižších soudů se žadatelka provdala 23. ledna 1923 a měla tehdy u spořitelního a záloženského spojku uloženo 10000 Kč, které si 25. února 1923 částkou 10244 Kč 66 h vybrala. Je proto při určení jejího věna k této částce přihlížeti jako k vlastnímu jejímu jmění. Ježto pak nižší soudy zjistily, že přiměřené její věno podle poměrů rodičů činilo 12000 Kč a že 6000 Kč již věnem od nich dostala, nejsou její rodiče vzhledem k vlastnímu jejímu jmění v době jejího sňatku povinni, jí na věno ještě něco dopláceti. Že žadatelka ono jmění, které měla v době sňatku, neměla již v době žádosti ze dne 25. února 1925, je podle toho, co bylo dolíčeno, právně úplně bez významu a lze jen mimochodem k tomu poukázati, že žadatelka, když svého jmění skutečně použila tak, jak rekursní soud udává, použila ho v podstatě k úhradě nákladu s manželským spolužitím spojeného aneb jinak ve prospěch svého manžela, tedy k účelům, kterým věno podle své povahy má sloužiti, takže své jmění patrně sama pokládala za část svého věna podle §u 1220 obč. zák.