— Čís. 6029 —
803
Čís. 6029.
Statkoví úředníci (zákon ze dne 13. ledna 1914, čís. 9 ř. zák.).
Předpisu §u 24 zákona jest vyhověno i tehdy, ponechal-li si vlastník při propachtování poměrně nepatrnou (1:21) část celku.
(Rozh. ze dne 14. května 1926, Rv I 1443/25.)
Žalobce byl ustanoven smlouvou ze dne 1. ledna 1917 hospodářským ředitelem na panství žalovaného do 31. prosince 1928. Když žalovaný propachtoval, počínajíc 1. lednem 1924, většinu svých dvorů cukerní společnosti, vystoupil žalobce ze služby žalovaného pro zkrácení služebních požitků a domáhal se na něm zaplacení plných služebních požitků — Čís. 6029 —
až do 31. prosince 1928. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech: Především jest řešiti otázku, zda v projednávaném případě jest užiti ustanovení § 24 zákona o úřednících statkových ze dne 13. ledna 1914, čís. 9 ř. zák. přes to, že žalovaný nedal do pachtu všechny nemovitosti, k nimž vztahovala se působnost žalobcova jako hospodářského ředitele. Prvý soud přisvědčil k této otázce. Bere za zjištěno, že 29 vlastních dvorů žalovaného mělo koncem roku 1923 výměru 3449 ha, že připachtované dvory měřily v téže době 1018 ha, takže žalovaný hospodařil tehda celkem asi na 4467 ha půdy. Z toho dal žalovaný od 1. ledna 1924 cukerní rafinerii do pachtu dvory s výměrou přes 4000 ha, mezi tím též dvory Č. a O. Dvory C. a N., pak R. a K., že nemohly dány býti do pachtu; prvé dva proto, že byl o ně již tehdy veden spor, R. a K. proto, že byl očekáván jejich zábor. Že žalovaný nepředal do pachtu úmyslně jen dvory H. a O. s výměrou okolo 208 ha, což je v poměru k půdě do pachtu dané (přes 4000 ha) číslem tak nepatrným, že jest odůvodněno posuzovati věc tak, jako by byl žalovaný dal do pachtu všechny pozemky, a že proto mohl žalovaný podle §u 24 zák. o úř. stat. poukázati žalobce, by ve služebním poměru pokračoval s pachtýřkou (rafinerií cukru). Odvolatel napadá tento názor prvního soudu a dovozuje, že ustanovení § 24 cit. zák. lze užiti jedině tehdá, když byl zcizen nebo propachtován celý statek, na němž je zaměstnanec ustanoven, nikoli však i tehda, když byla zcizena, nebo propachtována jen část statku, třeba sebc větší. Těmto vývodům nelze přisvědčiti. § 24 zák. o úř. stat. mluví ovšem o zcizení nebo propachtování statku a nezmiňuje se o případu, kde jde o prodej nebo propachtování převážné většiny půdy, patřící ke statku, nebo jako v tomto případě o propachtování převážné většiny půdy, patřící k celému souboru většího množství hospodářských jednotek (dvorů), na nichž hospodaří táž osoba а k nimž vztahuje se působnost zaměstnancova. Avšak z toho ještě neplyne, že by ustanovení ono platilo právě jen tehdá, když celý statek byl prodán nebo propachtován, neboť to se v §u 24 také nepraví. Zákon nemůže býti tak obšírným, by řešil kasuisticky jednotlivé různé případy, jež se mohou naskytnouti. Je-li řešiti otázku, zda toho kterého předpisu jest užiti i na případ, o němž se zákon výslovně nezmiňuje, je postupovati podle § 6 a 7 obč. zák. a nutno vyšetřiti pravý smysl zákona, úmysl zákonodárcův a účel, jejž zákon sleduje. Správně uvádí odvolatel, že zákon ze dne 31. ledna 1914, čís. 9 ř. zák. byl vydán v zájmu a na ochranu úředníků statkových a že dlužno jej v tom smyslu vykládati. Z dějin vzniku zákona toho vychází, že vláda i oba sbory zákonodárné byly v tom za jedno, že účelem zákona je »pokud možno zabezpečiti právní a hospodářské postavení zaměstnanců« a že zákon má tendenci sociálně politickou. Není však důvodným tvrzení, že první soud v rozporu s touto tendencí zákona vykládá § 24 nesprávně na prospěch zaměstnavatele a na úkor zaměstnance. Ve zprávě zvláštní komise panské sněmovny uvádí se k §u 24, že »tato zákonná úprava je žádoucí, poněvadž usnadňuje udržeti kontinuitu provozu a odnímá postavení zaměstnanců jeho dosud prekérní povahu«. Z toho vidno, že úmyslem — Čís. 6029 —
805
zákonodárcovým a účelem § 24 bylo, by v případě zcizení nebo propachtování statku nepozbyl zaměstnanec svého služebního postavení na statku, by dosavadní služební smlouva neplatila za zrušenou, nýbrž, by se v ní pokračovalo mezi novým nabyvatelem nebo pachtýřem a mezi zaměstnancem, leč, že by ta neb ona strana dala výpověď, jež však musí býti dána do měsíce od převzetí. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání mimo jiné z těchto
důvodů:
Co do výkladu § 24 zákona o statkových úřednících souhlasí dovolací soud s názorem odvolacího soudu. Předpisu tohoto §u, mluvícího o propachtování statku (wird das Gut... verpachtet), bylo vyhověno přes to, že žalovaný ponechal si k hospodaření bez žalobce dva dvory o výměře 208 ha. Žalobce byl činným před propachtováním dvorů jako hospodářský ředitel podle zjištění na 29 dvorech, náležejících žalovanému a na několika připachtovaných dvorech o celkové výměře asi 4467 ha, počítajíc ke konci roku 1923. Dnem 1. ledna 1924 dal dvory ty do pachtu rafinerii, vyjímaje dva dvory o výměře 208 ha, jež si ponechal, dále pak čtyry dvory, jež nemohl propachtovati, ježto hrozila mu ztráta jich vlastnictví, k níž také za krátko došlo. Je proto uvažovati o právním účinu skutečnosti, že žalovaný ponechal si při propachtování všech svých dvorů dva z nich, o nichž nebylo ani tvrzeno, že by se lišily od ostatních co do způsobu hospodaření anebo jiných vlastností. Šlo tu o část v poměru 1 : 21, tudíž část poměrně tak nepatrnou, že při pachtování ostatních dvorů nepadala vůbec na váhu, takže bylo ostatní dvory pokládati za původní celkový podnik. Na služebním postavení žalobcově nezměnilo se nic ani po odloučení těchto 208 ha, neboť půda do pachtu daná činila vždy ještě přes 4000 ha, podle úmluvy sjednané žalovaným s novou pachtéřkou byla tato povinna převzíti žalobce jako úředníka zaměstnaného při hospodaření na oněch statcích za nezměněných platových podmínek, převzetí to bylo žalobci oznámeno, mimo to pak nebylo prokázáno, že by rafinerie, které žalobce ostatně skutečně sloužil po čtyři měsíce, t. j. od počátku roku 1924 do konce dubna, ukládala mu práce nesrovnávající se s postavením hospodářského ředitele. Nelze také nevšímati si toho, že propachtování padlo již do doby, kdy na statcích žalovaného prováděla se pozemková reforma, za níž již před propachtováním v roce 1923 zmenšila se celková výměra záborem a přídělem asi o 1315 ha. V první řadě jest nutno vyvoditi z toho, že žalovaný propachtováním dvorů, bez ohledu na vyjmuté dva dvory, neporušil smlouvy způsobem, jenž by opravňoval žalobce k předčasnému výstupu ze služby. Právo k propachtování nebylo vyloučeno služební smlouvou ze dne 29. ledna 1917, a nebylo tím dotčeno služební postavení žalobcovo co do jeho služebních požitků. Dále jest miti za to, že propachtováním dvorů rafinerii nastal případ, vytčený v § 24 zákona o statk, úřednících, a jest z toho vyvoditi další právní závěry. Žalobce nedal totiž výpovědi z poměru služebního ve lhůtě určené tímže §em, neboť výpověď ta musila býti dána výslovně, a nestačilo proto, že žalobce přijímal plat od pachtýřky s výhradou. Výpovědi nevadila ani smlouva ze dne 29. ledna 1917, podle níž byla smlouva nevypověditelná, neboť tak bylo tomu nejvýše mezi původními stranami, ne však mezi žalobcem a přejímatelem podniku, vzhledem k němuž nemohl býti žalobce ani smlouvou zbaven zákonného svého práva k výpovědi, vyplývajícího z §u 24 zák. Je proto míti za to, že žalobce přešel do služby rafinerie, a nemá proto významu pozdější jeho vystoupení ze služby, k němuž došlo až po uplynutí lhůty §u 24. Nemůže proto žalobce ani z tohoto důvodu uplatniti náhradní nárok proti žalovanému, jenž nebyl v čase vystoupení ze služby zaměstnatelem žalobcovým. Bezdůvodným je další jeho tvrzení, že část dvoru byla propachtována i společnosti pro pěstění řepového semene, neboť tak se stalo na základě dohody se státním pozemkovým úřadem ze dne 1. října 1924, kdežto pro spor je rozhodným propachtování dvorů ke dni 1. ledna 1924.