— Čís. 5955 —
Čís. 5954.
Žádá-li nepominutelný dědic se zřetelem na darování zvýšení povinného dílu, uspokojuje se jeho nárok především z pozůstalosti, pokud stačí; nestačí-li, může nepominutelný dědic požadovati na obdařených ku krytí schodku na svůj povinný díl vydání peněžitého daru neb darované věci.
Hojí-li se nepominutelný dědic pro svůj nárok pouze na pozůstalosti, jest rozhodným jedině poměr mezi nepominutelným dědicem a dědici ze závěti. — Čís. 5955 —
667
Výši povinného dílu jest zjistiti tím způsobem, že se ku zjištěné čisté pozůstalosti připočte hodnota peněžitých darů.
Před povinným dílem ustupuji po případě nadobro nároky dědiců ze závěti i odkazovníků.
(Rozh. ze dne 21. dubna 1926, R I 215/26.).
Do usnesení pozůstalostního soudu, jímž byla odevzdána, (rozdělena) pozůstalost po Marii M-ové, stěžovali si odkazovnice a nepominutelný dědic Josef T. Nepominutelný dědic napadl usnesení prvého soudu v těchto směrech: 1. pokud stanoven byl povinný podíl bez zřetele na předsmrtné dary 300000 Kč, učiněné zůstavitelkou příbuzným z pobočné linie, 2. proti výpočtu čisté pozůstalosti, který byl za základ položen určení povinného podílu. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by po bezpečném zjištění pozůstalostních aktiv a pasiv pozůstalost odevzdal. Dle důvodů svého usnesení vyhověl rekursni soud rekursu nepominutelného dědice jen v bodě 2. K dovolacímu rekursu nepominutelného dědice zrušil Nejvyšší soud usnesení prvého soudu, pokud povinný díl pozůstalého zletilého syna Josefa T-а byl určen se započtením jeho předního odkazu a jemu při rozdělení pozůstalosti přikázán jen částkou polovice čistého pozůstalostního jmění, a uložil pozůstalostnímu soudu, by po dodatečném zjištění čistého stavu pozůstalosti vypočetl zvýšený povinný díl dle tohoto nově zjištěného stavu a s připočtením peněžitých darů zůistavitelky úhrnným penízem 300000 Kč a dle toho pak pozůstalost přikázal.
Důvody:
Dle usnesení prvého soudu ze dne 21. října 1925 byl vypočten povinný díl zletilého syna Josefa T-а toliko ze zjištěné čisté pozůstalosti částkou 9.903 Kč 96 h, tedy bez připočtení darů, kteréž zůstavitelka dle jeho tvrzení učinila úhrnnou částkou 300000 Kč v posledních dvou letech před svou smrtí ve prospěch jiných svých příbuzných a poukázav ho s nárokem na zvýšení povinného dílu na pořad práva, vypočetl pak dle toho snížené odkazy, kteréž dodatečným usnesením ze dne 7. listopadu 1925 nově poněkud zvýšenými částkami upravil po započtení vlastního odkazu nepominutelného dědice do jeho povinného dílu. Rekurisní soud, zamítnuv stížnosti odkazovnic v těch bodech, ve kterých si stěžovaly, zamítl zároveň stížnost nepominutelného dědice Josefa T-а též v tom směru, ve kterém podává nyní dovolací stížnost, proto že za pozůstalostního řízení nemůže býti vzat zřetel na jeho tvrzený nárok, by při výpočtu jeho povinného dílu včítány byly ony dary zůstavitelky do základny pro určení povinného dílu, vyhověv jeho rekursu jen potud, že nebyla řádně zjištěna čistá pozůstalost, pokud do ní nebylo pojato 34181 Kč, které byly vyplaceny až po smrti zůstavitelky Karlu P-ovi a pokud naproti tomu nebylo zjištěno, zda. do pasiv pozůstalosti nepatří zase pohledávka téhož Karla P-а, o které dosud vůbec nebylo jednáno, pročež z tohoto poslednějšího důvodu zrušil rekursní soud usnesení pozůstalostního soudu, uloživ mu, by po bezpečném zjištění pozůstalostních — Čís. 5955 —
aktiv a pasiv odevzdal pak pozůstalost dle směrnic v důvodech rekursního usnesení vyslovených. Nikoli tedy přímo z výroku tohoto rozhodnutí, ale ovšem z jeho důvodů vysvítá, že dary, kteréž zůstavitelka před svou smrtí učinila, nemají již vůbec býti připočteny k účelu vyměření povinného dílu pozůstalého syna, protože pozůstalostní soud udělil mu k tomu lhůtu do 15. listopadu 1925 a rekursní soud v tomto ohledu dále praví, že nestačí, podal-li nepominutelný dědic žalobu na dědice ze závěti, protože měl žalovati přímo obdařené, by takto bylo bezpečně zjištěno, zda-li a v jaké hodnotě učinila zůstavitelka věnování, na které se předpis druhého odstavce §u 785 obč. zák. nevztahuje a poněvadž tedy do té lhůty nepodal správně žalobu na určení této okolnosti, nemůže již v důsledku toho na jeho tvrzený nárok býti vzat zřetel v řízení pozůstalostním. Jen proti tomu čelí nyní stížnost nepominutelného dědice, o níž třeba rozhodnouti, by pozůstalostní soud' věděl, když nyní následkem zrušení svého usnesení má nově zjišťovat i pozůstalostní majetek, zda výše povinného dílu nepominutelného dědice má se určiti pouze, jak uložil rekursní soud, ještě jen případným vřaděním nové položky aktiv a pasiv, či také s ohledem na tvrzené darování zůstavitelky. Dovolacímu rekursu nemožno upříti oprávněnost. Dle §u 785 obč. zák. nutno k žádosti pozůstalého dítěte jako nepominutelného dědice při výpočtu povinného dílu připočísti dary, jež zůstavitel učinil za svého života, jejich hodnotou dle §u 794 obč. zák. To připouští i rekursní soud. Dědici ze závěti uznali zásadně, že pozůstalý syn Josef T. jest nepominutelným dědicem a že není zákonného důvodu k jeho vydědění. Tento nepominutelný dědic přijal závětní odkaz na srážku svého povinného dílu, ale žádal za doplnění povinného dílu se zřetelem na veškeré dary, které byly učiněny během posledních dvou let před smrtí zůstavitelky. Nárok na povinný díl jest ve své podstatě pohledávkou, která se vyměřuje a odvádí jen částí hodnoty čisté pozůstalosti (§ 784 obč. zák.), jedná-li se o obyčejný povinný díl, jenž směřuje tedy jen proti ustanoveným dědicům a odkazovníkům (§ 783 obč. zák.) aneb se vypočítává také se zřetelem na darování dle §u 785 a 794 obč. zák., žádá-li pozůstalé dítě o zvýšení povinného dílu. V tomto druhém případě se uspokojuje nárok nepominutelného dědice rovněž předem z pozůstalosti, pokud stačí, tedy vzhledem na § 774 a 783 obč. zák. před dědici ze závěti a před odkazovníky, takže po případě jejich práv ustupují úplně a nestačí-li, může ještě nepominutelný dědic požadovati na obdařených ke krytí schodku na svůj povinný díl vydání peněžitého daru neb darované věci (§ 951 obč. zák., srov. Ehrenzweig, sv. II., díl 2, § 531 a Mayr sv. II., str. 312), Jest tedy v tomto případě rozeznávati jednak prvotní nárok nepominutelného dědice proti pozůstalosti, jednak druhořadý nárok proti obdařeným osobám. Oba nároky svým předmětem jsou různé povahy a druhý doplňuje první. Stěžovatel tedy právem uplatňuje svůj nárok na zvýšený povinný díl především proti pozůstalosti a to po případě až do výše zbylého pozůstalého jmění a uplatňuje jej toliko proti pozůstalosti, poněvadž prohlašuje, že na obdařených nechce nic požadovati a tedy je nemíní ani žalovati. Rekursní soud uvádí nyní, že dle výpovědí Aloisa T-a, jednoho z obdařených, učinila zůstavitelka dary sice v době, od které — Čís. 5955 —
669
neuplynuly do jejího úmrtí ještě dva roky, že však věnování ta ve své podstatě byla jen náhradou toho, co obdaření kdysi poskytli zůstavitelce a její matce, takže tím byla vlastně jen splněna mravní povinnost odměny za dřívější podpory. Šlo by tedy, dle názoru rekursního soudu, o darování, na něž nelze dle druhého odstavce §u 785 obč. zák. bráti při výpočtu zvýšeného povinného dílu zřetel a stěžovatel měl prý jedině sporem proti obdařeným prokázati, že jde o věnování, na které se nevztahuje předpis §u 785 druhý odstavec obč. zák. a jaká byla hodnota tohoto věnování, nikoli však žalobou proti dědicům ze závěti, kteří vědouce, že pozůstalost jest povinným dílem a odkazy vyčerpána, ničeho z ní nedostanou a tudíž na sporu a na zjištění této otázky nemají žádného zájmu. Názoru tomuto však nelze přisvědčiti. Bylo již řečeno, že primérní nárok nepominutelného dědice na zvýšený povinný díl směřuje proti pozůstalosti, takže jím jsou napřed postiženi dědici ze závěti a odkazovnici po případě až do úplného vyřadění jejich práv a teprv v druhé řadě nastupuje nepominutelný dědic se svým nárokem, chce-li, proti obdařeným. Tam pozůstává nárok na výplatu povinného dílu v části odhadnuté ceny pozůstalosti, zde na vydání darované věci, leda že by obdařený tomu předešel výplatou schodku na povinný díl. Stěžovatel však prohlásil, že proti obdařeným nemíní se svým nárokem vystupovati, kdežto dědici ze závěti uznali v podstatě nárok nepominutelného dědice proti pozůstalosti a nadto bylo rozsudkem pro jejich uznání ze dne 11. listopadu 1925 nalezeno, že pozůstalost zastoupená přihlášenými universálními dědici jest povinna svoliti k tomu, by dary celkem 300000 Kč, které učinila zůstavitelka vůči sestře Růženě T-ové a Dorotě K-ové, vůči bratru Josefu T-ovi a synovci Aloisů T-ovi v posledních dvou letech před svou smrtí, byly připočteny touto peněžní hodnotou k inventovaným aktivům pozůstalosti za účelem výpočtu povinného dílu. Může-li tedy nepominutelný dědic ukojiti svůj nárok na zvýšený povinný díl v prvé řadě z čisté pozůstalosti a to po případě až do úplného jejího vyčerpání, jsou dědici ze závěti těmi osobami, jimž na tom záleží, zda-li nepominutelný dědic má opravdu nárok, by jeho povinný díl byl vyměřen ve zvýšené částce s ohledem na tvrzená darování. To však již prohlásili v pozůstalostním řízení a uznali ve sporu. Nárok nepominutelného dědice dotýká se ovšem hned po dědici také odkazovníků (§ 783 obč. zák.), ale odkazovnici nejsou účastníky pozůstalostního řízení, pozůstalost s nimi se neprojednává a mají jen osobní nárok proti dědicům (§§ 684, 817 obč. zák., § 161 nesp. říz.). Zda-li tedy dědici ze závěti důvodně uznali nárok nepominutelného dědice na zvýšení povinného dílu s ohledem na darování, jest věcí mezi nimi samými. Pro otázku, o niž jde, jest jedině rozhodným poměr mezi nepominutelným dědicem a dědici ze závěti, když nepominutelný dědic dle svého prohlášení hledí se krýti pro svůj nárok jen na pozůstalosti. Nutno tedy povinný díl stěžovatelův vypočísti tím způsobem, že se aktivní a pasivní stav pozůstalosti znova zjistí dle pokynů daných již rozhodnutím rekursního soudu, při čemž se jen podotýká, že rozhodl-li rekursní soud již právoplatně, že výlohy závětních spoludědiček a útraty projednání pozůstalosti mají se hraditi z pozůstalosti, nutno povinný díl vypočítati až z toho, co z pozůstalosti zbývá po srážce též těchto položek. K této tím způsobem zjištěné čisté pozůstalosti dlužno připočísti hodnotu peněžitých darů a zjistiti takto výši povinného dílu, před nímž po případě ustupují nároky dědiců ze závěti i odkazovníků, poněvadž mají přednost před nárokem na povinný díl toliko břemena a věřitelé pozůstalosti. Poněvadž rekursní soud, hledě k jeho důvodům, potvrdil usnesení prvého soudu, jenž povinný díl vyměřil pouze dle vyšetřené čisté hodnoty pozůstalosti, bylo vyhověti dovolací stížnosti změnou napadeného usnesení tím způsobem, že se zrušuje usnesení prvého soudu také v tom směru, aby zvýšený povinný podíl nepominutelného dědice byl dle směrnic shora uvedených znova určen.