— Čís. 5670 —
97
Čís. 5670.
Manžel jest bezvýjimečně povinen živiti manželku, rozešli-li se manželé za souhlasu.
Bylo-li však manželské společenství zrušeno svémocně, není manžel povinen poskytovati výživu manželce, prokáže-li, že došlo ke zrušení jedině z viny manželky. Otázka této viny může a musí býti řešena nejen ve sporu o rozvod (rozluku) manželství, nýbrž i ve sporu o placení výživného.

(Rozh. ze dne 19. ledna 1926, Rv I 1504/25.)
Žalobě odděleně žijící manželky proti manželu o placení výživného bylo oběma nižšími soudy vyhověno, odvolacím soudem z těchto důvodů: Obě strany udaly ve sporu souhlasně, že manželství jich nebylo soudně ani rozvedeno, ani rozloučeno. Trvá tedy dosud a jest následkem toho žalovaný povinen manželce poskytovati dle svého jmění slušnou výživu (§ 91 obč. zák.). Této zákonné povinnosti žalováného jako manžela není na závadu tvrzená jím okolnost, že manželka s rozchodem souhlasila, poněvadž dle §u 93 obč. zák. není manželům dovoleno, by manželské spojení svémocně zrušili, byť i se na zrušení jeho byli shodli. Že by byl žalovaný projevil za sporu ochotu žalující manželku svou vzíti k sobě do společné domácnosti, ze spisů nikde nevysvítá. Dlužno tedy míti za to, že tak učiniti nechce. Pak ale má ona důvod k oddělenému bydlení a jemu nastává povinnost poskytovati manželce výživné v penězích. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a nařídil soudu prvé stolice, by, doplně řízení, znovu rozhodl.
Důvody:
Nižší soudy hájí názor, že manžel jest povinen živiti manželku, odděleně od něho žijící, pokud manželství nebylo soudně ani rozvedeno ani rozloučeno, doličujíce, že manžela stíhá tato povinnost nejen, když se manželé shodli na rozchodu, nýbrž i tehdy, neprojevil-li manžel ochotu, vzíti manželku k sobě, a že tato povinnost trvá potud, pokud se ve sporu o rozvod vina manželky neprokáže a míní takto, že tato otázka může býti řešena toliko ve sporu o rozvod nebo rozluku. Dovolání, uplatňujícímu proti tomuto názoru dovolací důvod čís. 4 §u 503 c. ř. s., nelze upříti oprávnění. Dlužno sice přisvědčiti nižším soudům, že manžel jest bezvýjimečnč povinen živiti svou manželku, když se manželé rozešli za souhlasu, a stačí tu poukázati na správné v tomto bodu důvody rozsudků nižších soudů, opřené o ustanovení §u 93 obč. zák. Bylo-li však manželské spolužití zrušeno svémocně z té neb oné strany, není manžel povinen poskytovati výživy manželce, prokáže-li, že se tak stalo z viny manželky. Je-li tomu tak, nelze ovšem také pochybovati o tom, že otázka viny, jako předurčovací otázka pro vyživovací nárok manželčin, může a musí býti řešena nejen ve sporu o rozvod (rozluku), nýbrž i ve sporu o placení výživného. Toto právní stanovisko zaujal a obšírně odůvodnil nejvyšší soud již ve svých rozhodnutích, uveřejněných pod čís. 3904 a 4426 sb. n. s., na jichž důvody se proto prostě odkazuje. Při tomto právním nazírání na věc jest oprávněnou dovolatelova výtka, že nižší soudy neprováděly důkazu o tom, kdo na přerušení manželského spolužití má vinu, po případě, kdo k němu zavdal důvodnou pří,činu, ą že tím způsobily, že řízení zůstalo o této rozhodné okolnosti neúplným (§ 503 čís. 2 c. ř. s..).
Citace:
č. 5670. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 121-122.