— Čís. 5880 —
Čís. 5880.
Zaopatřovací požitky bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém (zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n.). Nárok podle §u 1 písm. a) zakládají i takové dary, jež byly z důvodu služebního poměru pravidelně poskytovány, třebas zaměstnanec musel každoročně o dar písemně žádati.
(Rozh. ze dne 24. března 1926, Rv II 49/25.)
Žalobce sloužil přes 70 let na panství jako pasák a byl dne 1. března 1921 propuštěn. Tvrdě, že mu již před 6. květnem 1921 byly poskytovány žalovaným pachtýřem zaopatřovací požitky ve formě daru z milosti, domáhal se na žalovaném zaopatřovacích požitků podle skupiny III. zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n. Oba nižší soudy žalobu zamítly. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by v projednávání pokračoval a znovu rozhodl. Důvody:
Dovolání výslovně zdůrazňuje, že žalobce odvozuje nárok na zaopatřovací požitky z toho, že již před účinností zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n., t. j. před 6. květnem 1921 mu byly poskytovány zaopatřovací požitky ve formě daru z milosti. Opírá tedy žalobce žalobní nárok o ustanovení §u 1 odst. 1 a) dovolávaného zákona a netřeba se obírati úvahami, zda mohl také nabyti nároku na zaopatřovací požitky podle ustanovení §u 1 odst. 1 b) téhož zákona. Oba nižší soudy zjistily sice, že žalobce od svého propuštění ze služebního poměru na velkostatku J-m, o kterémžto poměru jest nesporno, že byl trvalým (trvalť nepřetržitě přes 70 roků), dostával každého roku"zvláštní deputát, který podle tvrzení žalovaného záležel ze 2 q obilí, 2 q uhlí, 2 p. m dříví a na hotovosti ze 100 Kč, — jako dar z milosti, avšak z toho, že musel každoročně o tento dar písemně požádati/usoudily; že dárky tyto neměly povahy zaopatřovacích požitků a že žalovaný'nebyl к nim zavázán. Takového přímého závazku však“ zákon nevyžaduje, nýbrž spokojuje se s tím, že dárky byly pravidelně poskytovány; třebas byly závislými jen na vůli. poskytovatele a mohly jím býti Odepřeny. I takové dary z milosti zakládají nárok podle §u 1 odst. I a) zákona ze dne 18. března 1921 čís. 130 sb. z. a n., který je chtěl právě vymaniti z libovůle bývalého zaměstnavatele tím, že jim přiznal povahu zaopatřovacích požitků, jen když‘pravidelně byly poskytovány a neměly, vlastnosti pouhého odbytného, nebo daru jednou pro vždy (srov. vl. nař. ze dne 13. května 1921, čís. 189 sb. z. a n. čl. I. k §u 1 odst.5). Ačkoliv žalobce ve sporu tvrdil, že darů z milosti požíval již v době, kdy zákon nabyl účinnosti, t. j. před 6. květnem 1921, poněvadž byl ze Služebního poměru propuštěn 1. březnem 1921, a nabídl o svém tvrzení důkaz svědky a potvrzením správce statku Maxe K-a a prvý soud provedl důkazy o této sporné skutkové okolnosti, neučinily nižší soudy o ní skutkových zjištění, pokládajíce okolnost tuto za nerozhodnou, jak výslovně prvý soud v rozsudku zdůraznil. Než okolnost tato má pro správné řešení rozepře význam rozhodující, neboť prokáže-li žalobce své tvrzení, že již od 1. března 1921 dřívější jeho trvalý poměr služební byl rozvázán a že již před 6. květnem 1921 skutečně počal požívati daru z milosti z důvodu dřívějšího trvalého služebního poměru, který, pak i v následujících letech byl mu podle zjištění nižších soudů vždy stejně poskytován, byť na jeho písemné požádání, měl by nárok na zaopatřovací požitky ve smyslu §u 1 odstavec prvý a) cit. zák. a nebylo by jeho nároku ani na úkor, kdyby snad po zrušení trvalého služebního poměru byl později ještě pracoval na velkostatku jako dělník za denní mzdu.