— Čís. 5788. —
338
Čís. 5788.
Kontokorentní poměr může býti sjednán i faktickým jeho prováděním, zejména zasíláním pravidelných účetních závěrek. V brojení proti správnosti výtahu nelze ještě spatřovati výpověď kontokorentního poměru. Pokud jest ve způsobu obchodního spojení spatřovati kontokorentní poměr.
(Rozh. ze dne 23. února 1926, R II 371/25.)
Proti žalobě o 2700 Kč a 4492 Kč 50 h, zadané na okresním soudě, namítla žalovaná banka místní nepříslušnost, tvrdíc, že zažalované částky vznikly z kontokorentního poměru stran. Soud prvé stolice námitce vyhověl a žalobu odmítl, rekursní soud zamítl námitku místní nepříslušnosti. Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu. — Čís 5788.
339
Důvody:
Rekursní soud ve zjištění, jež prvý soud učinil na základě výpovědi svědka R-a a obchodních knih žalované banky, nedošel k názoru, že po vyrovnacím řízení trval mezi stranami kontokorentní poměr dále, a míní, že trval-li, byl dopisem ze dne 14. února 1925 vypověděn. Názorů těchto nelze sdíleti. Zmíněný dopis uvádí toliko, že žalobkyně se vyrovnala se žalovanou, kteráž nemá nároku na úroky a provise, že vyrovnací splátky jsou přesně zaplaceny a že proto žalobkyně neuznává výtah z účtu ku dni 1. ledna 1925 za správný ani co do konečné číslice ani v jakékoliv jeho části. Podobně se vyjádřila žalobkyně v pozdějším dopise ze dne 24. dubna 1925. Kontokorentní poměr spočívá na smlouvě, jež může ovšem i konkludentním způsobem býti sjednána (čl. 317 obch. zák.), faktickým jeho prováděním, zejména zasíláním pravidelných účetních uzávěrek. Končí pak, pokud úmluva jinak nestanoví, výpovědí (srv. Staub-Pisko, výklad ku článku 291 obch. zák.). Případně pak se uvádí v usnesení prvého soudu, že v těchto dopisech nelze spatřovati vypovědění poměrů, poněvadž v nich žalující firma brojí toliko proti správnosti zaslaného výtahu. Ani vyrovnacím řízením samým se na poměru ničeho nemění a ohledně onoho rozdvojení, k němuž prý došlo v říjnu 1924, tvrdila žalující strana pouze, že vyzvala všecky své zákazníky, by platy nekonali poštovními složenkami žalované banky jim dříve zaslanými, nýbrž přímo jí samé. Nebyl-li tedy kontokorentní poměr vypověděn a řádně ukončen, trval dále, pak-li skutečně tu byl. Tu pak sama žalující firma přiznává, že strany až do vyrovnání byly v obchodním spojení, že banka počítala žalobkyni každého půl roku, jak u banky zvykem, bankovní úroky a provise k tíži, uzavírala saldo, které žalující firma po každé uznávala správným, že žalobkyně ještě 13. září 1924, tedy za vyrovnacího řízení, přislíbila, že veškerý svůj peněžní obrat bude říditi na žalovanou banku a že netoliko její zákazníci v žalobě uvedení konali platy pro ni poštovními složenkami banky, nýbrž též větší počet peněz jiných jejích zákazníků došel na její účet u žalované banky. Prvý soudce mimo to zjistil svědectvím Pavla R-a a obchodními knihami žalované banky, že také po ukončení vyrovnacího řízení trvalo mezi stranami obchodní spojení a že za něho bylo u banky pro žalující firmu placeno, že firma také ze svého konta vybírala peníze hotově a dala prováděti převody na své dodavatele, aniž činila námitek proti zanáškám v knihách a upotřebení peněz došlých na její konto, vyjma ovšem částky zažalované, jež byly rovněž na jejím kontě zanešeny. Z toho pak správně došel prvý soudce k přesvědčení, že tu byl kontokorentní, t. j. takový poměr, dle něhož jednotlivá vzájemná plnění, jsouce časově vázána, se jednotlivě neuplatňují, nýbrž tvoří jen články celku, vyplývajícího z prošlého účetního období a v tomto konečném výsledku zanikají (srv. Staub-Pisko na uvedeném místě). Dle obchodních knih žalované banky a svědectví Pavla R-a, na jejichž základě učinil prvý soudce svá zjištění, měla žalující firma u banky své úřední a dlužní konto, kteréž trvalo i po vyrovnacím řízení a jež téměř denní pohyb (až do 30. července 1925) vykazuje. Že poměr toho druhu nebyl až do podání žaloby zrušen, bylo již uvedeno. Tudíž jde o jednotný poměr, nemohou proto jednotlivé položky z něho vyplývající samostatně, nýbrž jen v úhrnném celku býti posuzovány, pokud věcnou příslušnost pro žalobu zakládají (§ 55 druhá věta j. n.), a poněvadž dle tohoto svého celku tvoří částku přesahující hranici příslušnosti dovolaného okresního soudu (§ 49 čís. 1 j. n.), uznal správně, vyhověv námitce nepříslušnosti.