— Čís. 6070 —
888
Čís. 6070.
Odvolací soud jest formálně oprávněn, uzná-li toho potřebu, dodatečně provésti důkazy před procesním soudem prvé stolice marně nabízené, tedy i důkazy nepřipuštěné procesním soudem prvé stolice podle §u 275, druhý odstavec, c. ř. s.
Zpravidla — není-li o tom jiných zvláštních předpisů — musí dokázati skutečnosti, nasvědčující vzniku jistého práva nebo trvání jistého stavu, ten, kdo toto právo nebo tento stav uplatňuje, kdežto skutečnosti svědčící nebytí práva nebo stavu, musí dokázati ten, kdo ono právo popírá, bez ohledu, zda jest to žalobce či žalovaný.
Pachtýř, pohnojivší zpachtované pozemky, může žádati náhradu nákladů na pohnojení, když předčasným zrušením pachtu užitek z hnojení měl vlastník pozemku nebo ,jiný jeho nástupce. Lhostejno, že k předčasnému zrušení pachtu došlo z viny pachtýřovy.
Ustanovení §u 1097 obč. zák. předpokládá, by šlo o náklad na úkony, jež přináležejí pronajímateli, pouze tehdy, jde-li o náklady nutné, nikoliv — Čís. 6070 —
889
i tehdy, jde-li o náklady pouze prospěšné. Ať jde o ty neb ony náklady, nepředpokládá se, by je nájemce vynaložil v úmyslu prospěti pronajímateli, stačí, že náklad byl učiněn v zájmu pronajímatele.
Zavázal-li se pachtýř, uzavíraje pacht na delší dobu, uvésti budovy do řádného stavu, je opraviti a v řádném a jejich účelu odpovídajícím stavu udržovati, stačí, byla-li pachtovní smlouva předčasně zrušena, když po dobu trvání pachtu provedl nutné opravy a nelze žádati, by dodatně provedl také ještě ostatní opravy a stavby nebo nahradil náklad na ně.
(Rozli. ze dne 26. května 1926, Rv I 1926/25.)
Smlouvou ze dne 6. září 1920 propachtovala žalovaná manželům Z-ovým usedlost na 9 let. Roku 1923 byla pachtovní smlouva k žalobě propachtovatelky zrušena. Manželé Z-ovi požadovali na žalované náhradu nákladů, jež vynaložili na usedlost v předpokladu, že pacht bude trvati 9 let, tvrdíce, že odevzdali pozemky ve stavu o mnoho zlepšeném, nežli v jakém je převzali. Výlohy týkaly se jednak parního zorání pozemků, jich pohnojení a oseti. Žalobkyni byl ku vydobytí její peněžité pohledávky přikázán nárok manželů Z-ových proti žalované k vybrání. Ježto žalovaná nároků manželů Z-ových neuznala, domáhala se na ní žalobkyně zaplacení celkem 38363 Kč. Žalovaná namítla kromě jiného též započtením své vzájemné pohledávky proti manželům Z-ovým na náhradu oprav, a jiné nároky, jež tu nepřicházejí v úvahu. Procesní soud prvé stolice přiznal žalobkyni 21280 Kč 50 h, ohledně zbytku žalobu zamítl a neuznal po právu vzájemné pohledávky, namítané žalovanou započtením. Odvolací soud vyhověl odvolání žalované potud, že přiznal žalobkyni pouze 12581 Kč 70 h.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání ani té ani oné strany a uvedl v otázkách, o něž tu jde, v
důvodech:
K odvolání žalující strany: Žalobkyně se dovolává číselně dovolacílio důvodu §u 503 č. 3 c. ř. s., ale provádí věcně dovolací důvod §u 503 čís. 2 c. ř. s., jehož se číselně ovšem nedovolává, vytýkajíc odvolacímu soudu, že připustil důkaz svědkem B-em, ačkoli, důkaz ten byl procesním soudem zamítnut jako podaný jen k prodloužení sporu (§ 275 druhý odstavec c. ř. s.). Než odvolací soud je podle §u 488 prvý odstavec c. ř. s. formálně oprávněn, uzná-li toho potřebu, dodatečné provésti důkazy před prvním soudem stranami marně nabízené, tedy i důkazy procesním soudem podle §u 275 druhý odstavec c. ř. s. nepřipuštěné.
K dovolání žalované: Dovolání vytýká odvolacímu soudu s hlediska dovolacího důvodu §u 503 čís. 2 c. ř. s. jako vadu řízení, že rozhoduje o náhradě za obdělání a osetí pozemků žitem a pšenicí na podzim 1923, uložil žalované straně důkazní břemeno o tom, že v době té bylo tak mokro, že se umělé hnojivo následkem mokra vyloužilo. Výtku tu činí — Čís. 6070 —
neprávem. Odvolací rozsudek nepraví vůbec, kdo onen důkaz měl podati, nýbrž praví zcela povšechně, »že by takové mokro v mezidobí bylo panovalo, nebylo prokázáno«. Než i kdyby věta byla snad tak míněna, jak ji vykládá dovolání, nebylo by to mylné, neboť podle všeobecně platných zásad o rozvržení průvodního břemene musí zpravidla — není-li totiž o tom zvláštních jiných předpisů, kterých zde však není, — skutečnosti, nasvědčující vzniku jistého práva nebo trvání jistého stavu, dokázati ten, kdo toto právo neb tento stav uplatňuje, kdežto skutečnosti, svědčící nebytí práva nebo stavu, musí dokázati ten, kdo ono právo popírá, bez rozdílu, zda je to žalobce, či žalovaný. Jestliže tedy žalující strana v tomto sporu tvrdila a dokázala, že použila jistého množství hnojiva v jisté ceně a že se zhodnocení půdy umělým hnojivém při zorání setby neztrácí, nýbrž se plně uplatní při osevu náhradním, dokázala s dostatek skutečností, nasvědčující vzniku jejího nároku na zaplacení toho, co na hnojivo vynaložila. Napadala-li odpůrkyně její nárok, protože hnojivo bylo mokrem vylouženo a proto onen prospěch zanikl, bylo na ní, aby tuto skutečnost dokázala. Žalovaná však ji ani netvrdila a je na omylu, majíc za to, že důkaz ten měl býti proveden, jak v dovolání míní, z moci úřední. Mylným je názor dovolání, že pachtýř pohnojivší zpachtované pozemky, nemůže žádati náhradu nákladů na pohnojení, když předčasným zrušením pachtu užitek z hnojení měl vlastník pozemku neb jiný jeho nástupce. Je sice pravda, že nájemník hnojeným najatých polností koná jen povinnosti řádného hospodáře. Avšak z toho neplyne ještě jeho povinnost, by pozemky, které podle zjištění nižších soudů byl povinen při skončení pachtu odevzdati zorané, odevzdal při předčasném jeho zrušení pohnojené pro řepu. Učinil-li tak, zvýšil tím zajisté, třebaže jen dočasně, výnosnost a tím i hodnotu pozemků, učinil tudíž náklad prospěšný. Nemoha tohoto nákladu proti všemu na pachtovní smlouvě založenému očekávání využitkovati pro sebe, je podle § 1097 (a 1041) a 1037 obč. zák. oprávněn na pronajimateli, pokud se týče podle § 1041 obč. zák. i na jiném nástupci, jemuž jeho náklad přišel k dobru, žádati jeho náhradu. Ustanovení § 1097 obč. zák. nepředpokládá, jak dovolání míní, za všech okolnosti, by šlo o náklad na úkony, které přináležejí pronajímateli. To předpokládá zákon jen pro nárok na úhradu nutného — třebaže bez úspěchu vynaloženého — nákladu podle § 1036 obč. zák., nikoli i tehdy, jde-li o náklady toliko prospěšné podle § 1037 obč. zák. Mimo to není ani v tom ani v onom případě třeba, by šlo o pravé jednatelství bez příkazu, totiž by nájemce užitečný náklad vynaložil v úmyslu prospěti jím pronajímateli, jak §§ 1036 a 1037 obč. zák. předpokládají. Stačí, že onen náklad v zájmu pronajímatele byl učiněn. Citace § 1036 a 1037 nenaznačuje nutnost, by tu byly předpoklady těchto ustanovení, nýbrž naznačuje jen rozsah nároků na náhradu vynaloženého nákladu (srov. materiálie k III. nov. obč. zák., 78 příl. k stenog. prot. panské sněmovny, XXI. sese r. 1912 str. 193 k § 1097 obč. zák.). Byla-li tudíž příprava polí pohnojením pro řepu pronajímatele — jak nižší soudy o všech nákladech žalobkyni přisouzených zjišťují — užitečná, musí žalovaná náklad na ni vynaložený hraditi. Že ostatně za pohnojení zpachtovaných pozemků vzniká proti jejich vlastníku nárok na náhradu nákladu, pro něho účelně vynaloženého, bylo již před třetí novelou se zřetelem k § 1041 obč. zák. v zásadě uznáváno za správné bývalým nejvyšším soudem ve Vídni (srov. rozh. ze dne 6. února 1917 Rv III. 16/17), bylo vysloveno i tímto Nejvyšším soudem (srov. rozhod. č. 3028 sb. n. s.) a doznává podpory i v písemnictví (viz Krainz-Ehrenzweig System Das Recht der Schuldverhältnisse z r. 1920 str. 660 a s ním Mayer Lehrbuch d. bürgerl. Rechtes 1923, III. str. 344) a zásada ta byla v nejnovějším zákonodárství dokonce i výslovně stanovena (srov. § 7 zák. ze dne 27. května 1919, č. 318 sb. z. a n. a § 43 a) zákona ze dne 13. července 1922, č. 220 sb. z. a n.). Na obohacení pronajímatele a na nároku pachtýře se nic nemění okolností, že ono vzniklo událostmi privodenými pachtýřem, na př. protože on sám dal příčinu k zrušení pachtu (§ 1118 obč. zák.) a tak si sám zavinil, že vynaloženého nákladu nemohl již zužitkovati. Okolnost ta měla by snad význam, kdyby šlo o nárok na náhradu škody, ale nemá význam pro nárok z obohacení.
Bezdůvodné je konečně dovolání, pokud podle §u 503 čís. 4 c. ř. s. jako právně mylné napadá rozhodnutí odvolacího soudu o namítané vzájemné pohledávce 15000 Kč pro zanedbání budov. Netřeba se obírati s jeho vývody čelícími proti názoru odvolacího soudu o nemravnosti pachtovní smlouvy právě pro tuto její podmínku o opravách budov, neboť odvolací soud z tohoto svého názoru ničeho nedovozuje. Avšak přisvědčiti je názoru odvolacího soudu, že manželé Z-ovi přes to, že se smlouvou platně zavázali, obytné a hospodářské budovy do řádného stavu uvésti, potřebné opravy na svůj náklad provésti a budovy ty v řádném a jejich účelu odpovídajícím stavu udržovati, nejsou povinni, provésti po předčasném zrušení pachtu potřebné opravy, jichž náklad znalec určil 16880 Kč 10 h, když manželé Z-ovi, uzavírajíce smlouvu na 9 let a přejímajíce závazky, o nichž tuto řeč, činili tak zřejmě jen v předpokladu, že pacht usedlosti potrvá nejméně těchto 9 let a že za tu dobu budou moci z výtěžku usedlosti potřebné náklady krýti, předpoklad ten však nenastal a pachtovní smlouva byla zrušena již v třetím roce pachtu, dříve než manželé Z-ovi mohli z usedlosti, kterou podle zjištěni převzali spuštěnou s pozemky vymrskanými a vůbec zanedbanými, nějakých výtěžků docíliti. Při poctivém výkladu smlouvy (§ 914 obč. zák.) stačilo, když manželé Z-ovi v prvních letech provedli — jak nižšími soudy zjištěno — opravy, pokud to bylo nutné, a nelze na nich po předčasném zrušení smlouvy žádati, by přes to dodatně provedli také ještě ostatní opravy a stavby smlouvou nyní již zrušenou jim uložené, neb by nahradili náklad na ně, ačkoli k jejich provedení nebyli ani před oním předčasným zrušením pachtu ještě zavázáni.