— Čis. 5695 —
140
Čís. 5695.
Odpůrčí nárok.
Stačí, nevedla-li k úplnému uspokojení exekuce na jmění dlužníka, jehož právnímu jednání se odporuje, aniž by se vyhledával průkaz, že pohledávka odporujícího věřitele jest nedobytná na všech solidárních spoludlužnících.
(Rozh. ze dne 26. ledna 1926, Rv I 1657/25.)
Žalobci příslušel nárok ze směnky proti Janu S-ovi staršímu a několika dalším spoludlužníkům. Exekuce ku vydobytí směnečného nároku proti Janu S-ovi staršímu nevedla k úplnému uspokojení, pročež žalobce podal odpůrčí žalobu ohledně smlouvy, již uzavřel Jan S. starší s Janem S-em mladším. Procesní soud prvé stolice žalobu pro tentokráte zamítl z toho důvodu, že žalobce ačkoli vykázal, že má proti žalovanému Janu S-ovi staršímu jako směnečnému rukojmí vykonatelnou pohledávku 138641 Kč neprokázal, že exekuce na jmění dlužníka k jejímu úplnému uspokojení nevedla, ježto se o to proti všem svým dlužníkům dosud ani nepokusil. Odvolací soud k odvolání žalobce napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Soud prvé stolice jest toho názoru, že slovem »dlužník« rozuměti dlužno v případě, že je zde více solidárních dlužníků, všechny tyto dlužníky a že žaloba odpůrčí má místo teprve tehdy, prokáže-li se, že požadavky § 8 odp. ř. splněny jsou ohledně všech solidárních dlužníků a, poněvadž strana žalující k další realisaci — Čís. 5695 —
141
exekučně nabytého práva zástavního proti ostatním spoludlužníkům nepřikročila a tudíž neprokázala, že exekuce ty k úplnému uspokojení její vykonatelné pohledávky nepovedou, žaloba její jest předčasnou. Názor ten napadá žalující strana jako právně mylný, leč neprávem. V § 8 odp. ř. se uvádí, že k odporu jest oprávněn každý věřitel, jehož pohledávka jest vykonatelnou, pokud exekuce na jmění dlužníkovo nevedla k úplnému uspokojení věřitelovu. § 13 téhož řádu pak uvádí, že věřitel může si činiti nároky na to, co ze jmění dlužníkova ušlo nebo zcizeno bylo, jen pokud toho k jeho uspokojení je zapotřebí. Ze srovnání těchto zákonných ustanovení vysvítá zcela jasně, že věřitel může nastupovati žalobou odpůrčí teprve tehdy, když vedl exekuci a to takovou, kterou lze dosíci uspokojení jeho nároku, na jmění dlužníkovo a když uspokojení toho nedosáhl. Strana žalující má za to, že zákon pod slovem »dlužník« v § 8 odp. ř. vyrozumívá jen onoho dlužníka, který něco zcizil nebo něčeho se vzdal, tak že vymáhající věřitel může pak žalobou odpůrčí nastupovati proti jeho nástupci, aniž by byl dříve jakýmkoliv způsobem proti ostatním solidárním dlužníkům zakročil a vůbec o to se staral, zdali tito nějaký majetek mají, čili nic. Výrazem »dlužník« má zákon na mysli pravidelný případ, kde jedná se pouze o jediného zavázaného, a dlužno ustanovení toho použiti týmž způsobem i na případy, kde je více dlužníků solidárně zavázaných, neboť v tom případě je pohledávka proti každému jednotlivému z nich totožnou s pohledávkou proti ostatním a proti kterémukoli z nich a nutno proto vykázat nedobytnost pohledávky proti všem, by se prokázalo, že vymáhající věřitel uspokojení nároku nedosáhl vůbec nebo ne v míře úplné a že je proto za účelem jeho uspokojení zapotřebí žaloby odpůrčí a v jakém rozsahu (§ 13 odp. ř.) Vždyť zákon žalobu odpůrčí připouští jako poslední a nejzazší prostředek, když věřitel podal důkaz, že na žádném z více dlužníků solidárně zavázaných nemůže dosíci uspokojení. Že pak strana žalující neměla zapotřebí, by vystoupila žalobou odpůrčí, aniž by se byla pokusila o provedení exekuce proti ostatním spoludlužníkům, je ze spisů zřejmo. Tvrzení strany žalující, že za jednoroční (dvouleté) lhůty by nemohl býti nárok exekuční uskutečněn, tak že by nárok odpůrčí zanikl, jest vzhledem k ustanovení §u 9 odp. ř., dle něhož věřitel notifikací může dosici prodloužení lhůty k odporu, nemístným.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by o ní dále jednal a ji znovu rozhodl.
Důvody:
Odpůrčí nárok uplatňován jest pro pohledávku, za kterou mimo dlužníka, odporovatelné právní jednání předsevzavšího, jsou solidárně zavázány ještě další osoby, a jde o otázku, zda podmínkou odporovatelnosti jest, by bylo prokázáno, že pohledávka odporujícího věřitele jest nedobytná na všech solidárních spoludlužnících. Dle §u 8 odpůrčího řádu jest k odporu oprávněn každý věřitel, jehož pohledávka jest vykonatelná, ať vznikla kdykoli, nevedla-li exekuce na jmění dlužníkovo k úplnému uspokojení věřitelovu nebo lze-li míti za to, že k uspokojení — Čís. 5695 —
142
takovému nepovede. Stejný předpis měl i § 32 dříve plativšího odpůrčího zákona ze dne 16. dubna 1884, cís. 36 ř. zák. Soudové obou nižších stolic vykládají § 8 odp. ř. v souhlase s judikaturou bývalého nejvyššího soudu ve Vídni (rozh. Glaser-Unger čís. 214, 668, 1076 a 5656 n. ř.) tak, že výrazem »jmění dlužníkovo« rozuměti. jest jmění všech solidárně zavázaných osob. Názor tento odůvodňován jest tím, že odporovatelnost jest podpůrným, ba přímo posledním prostředkem věřitelovým (ultima ratio), by došel zaplacení své pohledávky, a proto, může-li věřitel dosíci zaplacení jinak, zejména od solidárních spoludlužníků, je žaloba odpůrčí nepřípustná. Též poukazováno bylo na nákladnost odpůrčích procesů oproti krokům, nutným proti oněm spoludlužníkům. Avšak výkladu toho, který právem Ehrenzweig ve svém komentáři k odpůrčímu řádu str. 493 označuje jako násilný, nelze nyní zastávati. Pamětní spis k nařízení ze dne 10. prosince 1914, čís. 337 ř. zák., jímž zavedeny byly řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí, uvádí na str. 177 výslovně, že bylo při nové úpravě odpůrčích předpisů zamýšleno výslovně stanoviti, že při pasivní korrealitě není předpokladem pro výkon odpůrčího práva, by pohledávka byla nedobytnou též u všech spoludlužníků, ale že není nutno tomu dáti v § 8 výslovný výraz, ježto slovy »dlužník« s dostatek jest vyjádřeno, že nezáleží na spoludlužnících; zároveň jest podotknuto, že na tom nemůže býti ničeho změněno· několika odchylnými soudními rozhodnutími. Také čelnější vykladatelé nového odpůrčího řádu přijali stanovisko pamětního spisu (srv. Bartsch-Pollak díl II. str. 348, pozn. 25. Lehmann díl 2. str. 222, Ehrenzweig str. 493, Rintelen, str. 15), a rovněž i tento Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 22. ledna 1925 Rv II 706/24 přiklonil se již k názoru, že se toliko vyhledává, aby prokázána byla bezvýslednost exekuce ve jmění toho dlužníka, jehož právnímu jednání jest právě odporováno. Pro opačný názor nesvědčí ani § 13 odp. ř., který jedná jen o obsahu odpůrčího nároku a nikoliv o jeho podmínkách a jemuž rozuměti dlužno tak, že věřitel nemá práva, domáhati se žalobou odpůrčí bezúčinnosti odporovatelného jednání v míře rozsáhlejší, než jest třeba, aby dosáhl uspokojení z oné majetkové hodnoty, která odporovatelným jednáním dlužníkovým stala se jeho věřiteli nepřístupnou. Podobně ani z poukazu na § 9 odp. ř. nelze nic pro opačný názor dovoditi; naopak předpis tento svědčí tomu, jak svízelná bývá cesta věřitelova, než se na jednom určitém dlužníku domůže uspokojení svého nároku, a jak tím svízelnější by bylo postavení toho, kdo by nucen byl, prováděti exekuce až do krajnosti proti celé řadě spoluzavázaných dlužníků, a jaké by mu tím po případě vzešly nepoměrné útraty. To vše odporovalo by účelu pasivní koreality, kterou právě má býti věřiteli usnadněno a nikoli stiženo uspokojení nároku. Není tedy po právní stránce správno, že žaloba byla zamítnuta z toho důvodu, že nebyla prokázána bezvýslednost exekuce i do jmění ostatních solidárně spoluzavázaných dlužníků. Ježto pak soudové nižších stolic při tomto svém právním názoru neobírali se dalšími okolnostmi, ve sporu přednesenými, jest řízení dle §u 503 čís. 2 c. ř. s. vadno, a nezbylo než rozhodnouti tak, jak se stalo (§ 510 c. ř. s.).