— Čís. 6129 —
Čís. 6129.
Ochrana nájemců (zákon ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n.).
Předpis §u 6 (1) zák. na ochr. náj. není obmezen na dědice ze zákona, nýbrž vztahuje se i na dědice ze závěti a dědice smluvní. Lhostejno, že zůstavitel dědici zvláště odkázal nájemní právo k bytu.
(Rozh. ze dne 18. června 1926, Rv I 588/26.)
Byt, najatý Karlem H-em v domě žalobcově, obývala v době smrti H-ovy žalovaná, nemajíc vlastního bytu. Pozůstalost po Karlu H-ovi byla pravoplatně odevzdána žalované jako jediné dědičce. Žalobě o vyklizení bytu procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud ji zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jsou zjištěny veškeré náležitosti §u 6 (1) zákona ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n., a nelze proto pochybovati o tom, že žalovaná podle tohoto zákonného ustanovení vstoupila v nájemní smlouvu sjednanou mezi žalobcem a zemřelým Karlem H-em, že tedy v bytě bydlí mocí svého vlastního práva, jakoby sama se žalobcem nájemní smlouvu byla ujednala. K vývodům dovolání se podotýká, že § 6 (1) zákona ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n. není omezen na dědice ze zákona, nýbrž že platí i pro dědice ze závěti a ze smlouvy. Opačné mínění dovolání nemá opory ani v doslovu zákona, jenž ve směru tom nerozeznává, ani v jeho účelu zřejmém z jeho nadpisu, a zejména nelze pro opačné mínění dovolávati se odstavce. (2) uvedeného paragrafu, jenž upravuje zcela jiný případ. Nezáleží proto na tom, že žalovaná nebyla příslušnicí nájemníkovy rodiny pokud se týče, že nebyla povolána k dědictví ze zákona, nýbrž rozhoduje, že jí jako dědičce zemřelého nájemníka jeho pozůstalost soudem byla odevzdána. Že zákon za tohoto výkladu v širší míře omezuje majitele domů při volném nakládání s byty, jest pravda, než zákon o ochraně nájemníků nechrání zájmy majitelů domů, nýbrž zájmy nájemců, které právě chrániti chce před vykořisťováním, pokud se týče před bytovou lichvou. Pokud dovolání na uhájení svého stanoviska, že žalovaná užívá bytu bez právního důvodu, doličuje, že není dědičkou zemřelého Karla H-a, nýbrž jen jeho odkazovnicí, a že vlastně jde o darování na případ smrti, neprovádí tím dovolacího důvodu podle §u 503 čís. 4 c. ř. s. po zákonu, neboť odchyluje se tím od skutkového zjištění nižších soudů, že pozůstalost po zemřelém Karlu H-ovi žalované jako dědičce právoplatně byla odevzdána, pročež netřeba dotyčnými jeho vývody blíže se obírati. Toliko se podotýká, že zcela bez významu jest, že zůstavitel žalované zvlášť —1007
odkázal své nájemní právo k bytu, jelikož, i kdyby se tak nebylo stalo, pokud se týče, kdyby nájemní právo nebylo vhodným předmětem odkazu, jak míní dovolání, žalovaná by přes to jako dědička již podle zákona byla vstoupila v nájemní smlouvu, o niž jde.