— Čís. 5718 —
183
Čís. 5718.
Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. а n.).
Cizoložstvím provinilému manželi, jehož manželství bylo rozvedeno k žalobě uražené manželky z jeho výhradné viny, nemůže býti povolena rozluka podle §u 17 rozl. zák.
(Rozh. ze dne 2. února 1926, R II 21/26.)
Ve sporu o rozvod manželství zahájeném žalobou manžela bylo manželství stran rozvedeno na návrh manželky z viny manželovy pro cizoložství pravoplatným rozsudkem ze dne 8. ledna 1921. Na základě tohoto již provedeného sporu o rozvod žádal manžel o rozluku manželství. Soud prvé stolice žádost zamítl, rekursní soud rozluku povolil. Důvody: Výklad § 17 zák. ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. v tom smyslu, že jen nevinný manžel má právo žádati o rozluku manželství na základě provedeného již sporu o rozvod, je právně mylným a odporuje zákonu. § 17 zákona výslovně praví, že každý manžel může žádati za rozluku manželství na podkladě provedeného již sporu o rozvod, byl-li rozvod právoplatně rozveden z některého důvodu § 13 zákona. Vyšetří-li se, že by skutečnosti ve sporu na jevo vyšlé byly již tehdy odůvodňovaly výrok o rozluce/kdyby oň bylo žalováno, vysloví soud rozluku manželství usnesením a převezme do něho výrok o vině z rozsudku vydaného ve sporu o rozvod manželství. Všechny úvahy prvního soudu sebrané pro jeho výklad, jsou mylné, a nelze znění § 17 zákona označovati za nezdařené a zásadu jeho jako výsměch mravností nebo nesmysl. Podle § 13 zákona je možno každé manželství rozloučiti z důvodů tam uvedených. Je-li manželství rozvedeno z některého z těchto — Čís. 5718 —
184
důvodů, povoluje se v důsledku toho každému manželu žádati za rozluku, neboť, kdyby jen manželu nevinnému bylo dáno oprávnění k tomu, byl by druhý manžel vydán jeho libovůli, zdá chce žádati o rozluku manželství, čili nic. Je-li manžel i ze své viny nucen se vzdáti spolužití s manželkou, je podle zásad zákona oprávněn žádati o rozluku manželství, jsou-li zde předpoklady zákona. Znění §u 17 zákona je tak jasné, že není třeba dalších výkladů. S tím souhlasí také judikatura (rozhodnutí nejvyššího soudu čís. sb. 3459).
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Vytýkajíc napadenému usnesení nesprávné posouzení právní, ale uznávajíc, že doslov předpisu §u 17 rozlukového zákona, podle kterého každý manžel může žádati za rozluku manželství na podkladě provedeného již sporu o rozvod, zdál by se nasvědčovati, že tak může učiniti každý manžel, míní stěžovatelka, že hlavním předpokladem povolení rozluky podle onoho· předpisu jest, by skutečnosti, ve sporu o rozvod na jevo vyšlé byly již tehdy odůvodnily výrok o rozluce, kdyby oň bylo bývalo žalováno, že tedy v tomto případě, v němž manželství stran rozvedeno bylo z výhradné viny manželovy pro jeho dokázané cizoložství, provinilý manžel nemůže se domáhati rozluky, jelikož by ani pro své vlastní cizoložství nemohl žalovati o rozluku. Stěžovatelce sluší dáti za pravdu. Praví-li zákon (§ 17), že každý manžel může žádati za rozluku manželství na podkladě provedeného již sporu o rozvod, vyslovuje tím jedině, že k takové žádosti jest oprávněn každý manžel, že však o oprávněnosti žádosti musí býti konáno šetření, při kterém jest se soudu říditi zásadami nesporného řízení, a teprve na základě konaných šetření, »dojde-li soud ku přesvědčení, že by skutečnosti ve sporu o rozvod na jevo vyšlé, byly už tehdy odůvodnily výrok o rozluce, kdyby oň bylo bývalo žalováno, vysloví rozluku manželství.« Z toho vyplývá, že, kdyby rozluka měla býti povolena na žádost každého manžela, nebylo by zapotřebí vůbec nějakého šetření, poněvadž by k takovému rozhodování o rozluce, podle §u 17 zákona postačilo pouhé přečtení rozvodového rozsudku. Nejvyšší soud, jenž se touto otázkou znovu obíral a odklonil se od svého dřívějšího hlediska, poukázal ve svém rozhodnutí ze dne 23. července 1925, č. j. R I 610/25 čís. sb. 5189, že si nelze mysliti právní řád, který by schvaloval a dovoloval zřejmou nemorálnost, nebo něco, co se výslovně příčí dobrým mravům, a že i platný právní řád zakazuje jakékoliv počínání tohoto druhu. Nelze ovšem říci, že by se »dobré mravy« teprve třetí novelou (§§ 879 a 1295 obč. zák.) staly součástí právního řádu, uváží-li se, že již před ní bylo lze vystačiti poukazem ku »veřejnému řádu« v §u 26 obč. zák. uvedenému, ale přece sluší uvésti zprávu komise strana 258, kterou byly »dobré mravy« v řečených předpisech uvedeny v život, že totiž předpisy o dobrých mravech »mají vyhověti potřebě, podle vzoru německého všeobecného zákoníka občanského, aby v zákoně vyhlášena byla výslovně harmonie mezi právem a morálkou.« Předpisy §§ 1305 a 1295 druhý odstavec obč. zák. zakázán je výkon práva příčící se dobrým mravům. Právní řád zapíral by sama sebe, kdyby jednal jinak v této otázce, špatným mravem by bylo, kdyby manžel, jenž způsobil svým cizoložstvím, že manželství bylo z jeho výhradné viny rozvedeno od stolu a lože, a jenž by tohoto vlastního cizoložství jako rozlukového důvodu podle §u 13 písm. a) nemohl využiti ku dosažení rozluky v rozepři, měl oklikou podle §u 17 docíliti rozluky, cestou sporu nedosažitelné. Proto cizoložstvím provinilému manželu, jehož manželství rozvedeno bylo k žalobě uražené manželky z jeho výhradné viny, rozluka podle §u 17 zákona povolena býti neměla.