— Čís. 6097 —
943
Čís. 6097.
Vyrovnací řád.
Pro obsah vyrovnání a jeho výklad jest rozhodným znění právoplatně potvrzeného vyrovnání a nikoliv znění dlužníkova návrhu. Omyl dlužníkův u výkladu vyrovnání jde na jeho vrub (§ 57 vyr. ř.).
(Rozh. ze dne 4. června 1926, Rv I 508/26.)
Věřitel domáhal se na dlužníku zaplacení celé pohledávky, jež prý obživla tím, že dlužník nezapravil celé splátky vyrovnací kvóty. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů :
Jest plně souhlasiti s odvolacím soudem, že pro obsah vyrovnání a jeho výklad jest rozhodno znění právoplatně potvrzeného vyrovnání a nikoli znění dlužníkova návrhu. Bylo tedy povinností dlužnice, by se řídila obsahem potvrzeného vyrovnání a nikoli svým domněle odchylným návrhem. Vždyť i sama uznává, že soudní potvrzení vyrovnání má ráz konstitutivní (srv. také rozhodnutí č. 4430 sb. n. s.). Výklad, jaký daly nižší soudy potvrzenému vyrovnání, jest správný. Ale i kdyby se vycházelo ze znění návrhu dlužnice, nebylo bv lze jej jinak vyložiti, než jak vyložily nižší soudy znění potvrzeného vyrovnání. Návrh ten zní doslovně: »Die übrigen Gläubiger erhalten eine 35% Quote, wovon 5% innerhalb eines Monates und der Rest in drei gleichen Raten .... fällig wird.« Dovolatelka, kladouc důraz na slovo »wovon«, chtěla prý vyjádřiti, že první splátka 5% bude počítána nikoli z celých pohledávek, nýbrž jen z 35%ních kvot a že teprve zbytek vyrovnací kvóty prý se rozdělí na tři díly. Chtěla-li dlužnice takový — jak sama praví — od ustálené zvyklosti odchylný návrh učiniti, měla to také jasně vyjádřiti, neboť podle slovného logického výkladu nelze návrhu rozuměti jinak, neż že 35%ní vyrovnací kvóta nebude zaplacena najednou, nýbrž ve čtyřech splátkách, totiž 5% do měsíce po pravoplatnosti potvrzujícího usnesení a zbytek ve třech stejných splátkách (po 10%) vždy po dalších šesti měsících. Tak to potvrzující usnesení také přesně vyjádřilo. Kdyby se vykládal návrh tak, jak to činí dlužnice, a kdyby se kladl důraz jen na slovo »wovon«, pak by důsledně a stejným právem mohl býti počítán »i zbytek« (und der Rest) také jenom z vyrovnací kvóty, takže by věřitelé místo 35%ní kvóty z celkových pohledávek obdrželi jen 35%ní kvótu z 35%ní kvóty, což by odporovalo předpisu §u 3 druhý odstavec vyr. ř. ve znění čl. 1. zák. ze dne 26. dubna 1923, čís. 99 sb. z. a n. Výklad nesporného znění listiny jest právním posouzením, které náleží soudům, takže není tu kusosti řízení, když soudy nedaly si vykládati obsah vyrovnání svědky, nebo dokonce znalci filology. Vykládala-li si dlužnice mylně svůj vyrovnací návrh a jednala-li, jak praví, v právním omylu a nikoli obmyslně nebo z hrubé nedbalosti, pak tento omyl šel na její vrub a nikoli na vrub věřitelky, neboť zákon v §u 57 vyr. ř. nerozeznává, z jaké příčiny se stalo neúplné placení (srv. také důvody plen. usnesení č. 4277 sb. n. s. předposlední a poslední odstavec). Nesplnila-li dlužnice a nynější žalovaná potvrzeného vyrovnání plně, pak již na tom nezáleží, zda ho také nesplnila včas, neboť podle §u 57 vyr. ř. obživla celá pohledávka a jsou tedy další vývody dovolání ve směru včasného plnění bez významu.