— Čís. 5879 —
522
Čís. 5879.
Za pohledávku veřejného společníka za společností ručí společníci rukou společnou a nerozdílnou. Veřejný společník muže ji však proti ostatním společníkům uplatniti jen potud, že od celkové pohledávky odpočte onu část, kterou by podle společenské smlouvy musel přispětí ku zaplacení tohoto dluhu společnosti. Je-li veřejná obchodní společnost — Čís. 5879 —
523
v likvidaci, dosud neskončené, není pohledávka společníkova likvidní a nelze ji takovou učiniti ani ve sporu podle §u 35 ex. ř.
(Rozh. ze dne 24. března 1926, Rv I 2021/25.)
Ve sporu Miroslava K-a a Boženy K-ové, veřejných společníků firmy K. a L., proti Adolfu V-ovi, společníku téže firmy, o odnětí práva správy obchodu atd. zvítězil Adolf V. a byiy mu přisouzeny proti Miroslavu K-ovi a Boženě K-ové útraty sporu. Adolf V. postoupil svou útratovou pohledávku Dru Karlu V-ovi, jenž ji vymáhal exekučně na Miroslavu K-ovi a Boženě K-ové. Žalobou, o niž tu jde, domáhali se Miroslav K. a Božefta K-ová na Dru Kariu V-ovi zrušení exekuce, tvrdíce, že vymáhaná pohledávka zanikla započtením pohledávek, jež příslušejí žalobcům proti Adolfu V-ovi, najmě pohledávky Miroslava K-a proti společnosti K. a L. provedením staveb. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolatelé spatřují nesprávné posouzení právní za prvé v tom, že odvolací soud uznal, že pohledávka, kterou inž. Miroslav K. postoupil bance Ž., jest pohledávkou ze společenského poměru. Dovolatelé míní, že když staví veřejný společník, jenž je stavitelem, v této své živnostenské vlastnosti pro společnost, neobstarává tím věc společenskou, a že proto nelze považovati takovou jeho pohledávku za pohledávku ze společenského poměru. Že jde o pohledávku ze smlouvy o dílo, jejímž právním důvodem není tedy společenská smlouva, nýbrž soukromá smlouva, učiněná s obchodní společností, že tedy jde o pohledávku tvořící součást soukromého jmění společníkova. Že již z pouhé okolnosti, že šlo o práce vykonatelné pro společnost, jakož i z další okolnosti, že žalovaná strana přiznala ve sporu, že inž. Miroslavu K-ovi příslušel za tyto práce nárok na odměnu na základě zvláštní smlouvy, plyne, že nejde o práci vykonanou při provozování společenského podniku, neboť podle čl. 93 poslední odstavec obch. zák. by inž. Miroslavu K-ovi vůbec nepříslušela odměna za takové namáhání. Že místo, by práce byly zadány jinému staviteli, byly zadány staviteli, jenž jest zároveň veřejným společníkem firmy, čímž se nikterak nezměnily právní důvod a právní povaha tohoto poměru. Že proto slušelo inž. Miroslava K-a považovati za třetí osobu podle čl. 112 obch. zák., že proto mu také přísluší právo, by zažaloval tuto pohledávku proti společnosti a podle čl. 112 obch. zák. i proti ostatním veřejným společníkům. Není však těmito vývody podle čís. 4 §u 503 c. ř. s. uplatněný důvod dovolací opodstatněn. Především dlužno míti před očima, že jde o žalobu podle §u 35 ex. ř., a že jest jí proti pohledávce žalované jako vymáhající strany namítáno žalobci jako dlužníky započtení jejich vzájemné pohledávky. Pokud v prvé příčině poukazují dovolatelé k tomu, že jejich ku započtení uplatněná pohledávka není pohledávkou ze společenského poměru, nýbrž pohledávkou ze smlouvy o dílo, která jim přísluší proti společnosti a podle čl. 112 obch. zák. i proti ostatním veřejným společníkům, jako třetí osobě, tu ovšem by nebylo lze pochybovati, že by podle čl. 112 obch. zák. ručili za takovou pohledávku rukou společnou a nedílnou všichni společníci i svým soukromým jměním, že by tedy dovolatelé mohli takovou pohledávku uplatniti žalobou i proti ostatním společníkům, to však jenom v té míře, že by musili od zažalovaného peníze odpočísti onu částku, kterou by podle společenské smlouvy musili přispěti ku zaplacení tohoto dluhu společnosti. To bylo vystiženo soudem prvé stolice velmi případně poukazem k tomu, že za žalobní pohledávku ručí všichni veřejní společníci rukou společnou a nedílnou (čl. 112 obch. zák.), že však firma K. a L., jejímiž veřejnými společníky jsou inž. Miroslav Κ., Božena K-ová a Adolf V., vstoupila dne 7. června 1924 v likvidaci, která dosud není skončena, a že teprve provedenou likvidací může býti určeno, v jakém rozsahu jsou na ní súčastněni veřejní společníci řečené firmy. Je tedy správným právní závěr, že žalobní pohledávka není likvidní, a tvrdí-li dovolatelka opak v ten způsob, že nelze mluviti o illikviditě pohledávky, když v době vynesení rozsudku prvé stolice byly zjištěny i její jsoucnost i její postup, opomíjejí další právní povahu řečené pohledávky, spočívající právě v tom, že dovolatelé jsou sice v její .příčině oprávněnými, ale jenom v té míře, že by musili od zažalovaného peníze odpočísti onen peníz, kterým by podle společenské smlouvy musili přispěti ku zaplacení tohoto dluhu společnosti. Není-li žalobní pohledávka likvidní, nemůže takovou býti učiněna teprve ve sporu o zrušení exekuce podle §u 35 ex. ř., neboť předpis §§ 188 a 391 c. ř. s. platí jen pro případ, že byla zažalována pohledávka a proti ní byla namítána vzájemná’pohledávka, nikoli však pro tento případ, kde žalováno bylo na zrušení exekuce, spor tedy jde o nárok, jenž se vůbec nehodí podle své právní povahy ku započtení. Proto byla žaloba odvolacím soudem právem zamítnuta.