— Cis. 5771 —
299
Čís. 5771.
Vzdání se práva k opravnému prostředku není podmíněno předchozím vydáním rozhodnutí, proti němuž by opravný prostředek mohl býti podán. Práva k odvolání lze se platně vzdáti i před sporem, ovšem jen smlouvou stran, nikoliv však jednostranně.
(Rozh. ze dne 17. února 1926, R I 101/26.)
Odvolací soud odmítl odvolání jako nepřípustné. Důvody: Odvolací soud zabýval se v neveřejném sezení otázkou nepřípustnosti odvolání dle §u 471 čís. 3, 472 a 474 druhý odstavec c. ř. s. a usnesl se rozhodnutí této otázky vyhraditi se zřetelem k tomu, že vzdání odvolání stalo se prý mimosoudně ve smlouvě ze dne 12. července 1922, ústnímu jednání odvolacímu. Při ústním jednání odvolacím bylo obmezeno jednání na otázku platného vzdání se odvolání ve smlouvě ze dne 12. července 1922. Žalovaná strana popírá, že došlo k platnému vzdání se odvolání. Soud odvolací pokládá především za nutno posouditi právní význam a dosah tvrzeného vzdání se odvolání. Aby soud odvolací mohl v neveřejném sezení bez předchozího ústního jednání odvolacího usnésti se na odmítnutí odvolání, jest nutno, aby zřeknutí se odvolání bylo ve spisech výslovně obsaženo, takže nelze o tom pochybovati, že se platně stalo (srovnej Hora česk. civilní právo procesní díl III., str. 79). V tomto případě však běží o vzdání, které se prý stalo před sporem, tedy mimosoudně ve smlouvě ze dne 12. července 1922; tu o něm nelze použiti předpisu §u 473 c. ř. s. Z druhé strany nesdílí soud odvolací právního názoru, že vzdání odvolání, které se stalo smlouvou, nemá vůbec významu procesního. Jak také Hora 1. c. na str. 24 správně doličuje, prohlašuje zákon v §u 472, prvý odstavec odvolání za nepřípustné, bylo-li podáno stranou, která se odvolání platně zřekla. Z odstavce druhého téhož §u dlužno právně opakem usuzovati, že vzdání se odvolání, které se stalo před prohlášením nebo doručením rozsudku, musí se státi smlouvou, nestačí jednostranný projev, čímž zároveň jest řečeno, že se uznává i platné vzdání se odvolání smlouvou. V odpovědích ministerstva spravedlnosti k §u 472 c. ř. s. uznává se také závaznost vzdání se opravných prostředků i před sporem, dokládá se tam však, že platnost takovéhoto vzdání dlužno posuzovati dle obč. zákona. Tím dlužno vyrozumívati, že jest dle práva materielního rozhodnouti otázku platnosti takového vzdání pod zorným uhlem předpisů obč. zák. o smlouvách. Poněvadž žalobce ve sdělení odvolacím namítá, že došlo k takové platné dohodě ve smlouvě ze dne 12. července 1922 a žalovaná strana to nechce uznat, nezbylo, než rozhodnouti o této sporné věci po provedeni ústního jednání odvolacího (srovnej Hora 1. c. str. 79). V dalším vzal odvolací soud provedenými důkazy za prokázáno, že žalovaná vzdala se výslovně práva odvolati se do rozsudku.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Odvolací soud odmítl odvolání jako nepřípustné, když provedl důkaz o sporné okolnosti, zda žalovaní smlouvou ze dne 13. července 1922 se vzdali svého práva, napadnouti rozsudek prvého soudu odvoláním, a zjistil, že žalovaní výslovně smluvili se žalobcem, že se vzdávají práva odvolati se z rozsudku okresního soudu, jemuž se podrobily obě strany pro všechny spory ze smlouvy ze dne 13. července 1922 vzniklé bez ohledu na výši předmětu sporu. Vzdání se práva k opravnému prostředku není podmíněno předcházejícím vydáním rozhodnutí, proti němuž by opravný prostředek mohl býti uplatněn — jak stěžovatelé snaží se dolíčiti — nýbrž lze se vzdáti platně práva k odvolání i před vznikem sporu, ovšem jen smlouvou stran, jako se stalo v tomto případě, nikoli však jednostranně (srov. Hora: Čsl. civilní právo procesní III. díl, str. 24.)