— Čís. 5828 —
Čís. 5828.
»Beznadějnost sporu« ve smyslu čl. XXXIII uvoz. zák. k с. ř. s.
Zástavní věřitel není oprávněn k žalobě podlé §u 37 ex. ř.
(Rozh. ze dne 10. března 1926, R I 122/26.)
V syndikátním sporu sprostil soud prvé stolice (vrchní zemský soud v Praze) advokáta zřízeného žalobcům za zástupce chudých, z tohoto zastupování.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Stěžovatelé hodlají podati na Československý stát syndikátní žalobu o náhradu škody 30000 Kč, kterou prý utrpěli tím, že okr. soudce S. při ústním jednání ze dne 3. ledna 1922, výhrůžkami donutil žalobce Rudolfa V-a, by svou vylučovací žalobu (§ 37 ex. ř.) podanou na manžely Alfréda a Josefu G-ovy, na firmu A. T. a na firmu M. S. zpět vzal. což prý mělo za následek, že byly svršky stěžovatelů v exekuční dražbě dne 3. května 1922 asi za 6.000 Kč prodány, ač měly ceny asi 30000 Kč. Právem vrchní zemský soud jako soud pro zamýšlenou žalobu příslušný sprostil podle čl. XXXIII. uvozovacího zákona k с. ř. s. zastupování advokáta, zřízeného stěžovatelům v základě práva chudých a to pro zřejmou beznadějnost zamýšleného sporu. Již podle tvrzení stěžovatelů není tvrzená škoda v příčinné souvislosti s tvrzeným porušením úřední povinnosti soudcovy. Stěžovatelé tvrdili v žádosti o povolení práva chudých i v informaci advokátovi, že dali dotyčné svršky, které chtěl Rudolf V. žalobou z exekuce vyloučiti, tomuto jen do zástavy. Je-li tomu tak, byla vylučovací žaloba patrně beznadějnou, protože nemohla vésti ke zrušení exekuce. Zástavní právo nenáleží totiž k oněm právům, jež podle §u 37 ex. ř. nedopouštějí výkonu exekuce, nýbrž opravňuje zástavního věřitele jen, aby žádal přednostní uspokojení z výtěžku prodaných věcí. po případě, aby toto přednostní právo uplatnil žalobou podle §u 258 ex. ř. Přiměl-li tedy soudce vylučujícího žalobce k ustoupení od žaloby, ušetřil mu tím jen útraty marného sporu, který by byl provedení exekuce nezabránil. Byly-li však dotyčné svršky skutečně vlastnictvím Rudolfa V-a, jak tento v žalobě tvrdil, a jak nyní také stěžovatelé v rekursu tvrdí, byly exekučně vydraženy věci сizí, které dlužníkům nenáležely, a jichž výtěžku přes to bylo použito k částečnému zaplacení jejich dluhu, takže z toho měli spíše prospěch než škodu. Mimo to jest vidno z příslušných exekučních spisů, že vedoucí vymáhající věřitelkou byla B-ská továrna na kávové náhražky, jíž z výtěžku bylo přikázáno 327 Kč 20 h, že tato firma nebyla podle §u 37 ex. ř. Rudolfem V-em žalována a že mimo tehdy žalované firmy A. T. a M. S. byly vymáhajícími věřitelkami také ještě firmy K., pak firma V. a R., Max F. a Dr. Oskar D., kteří vesměs nebyli žalováni, takže, i kdyby po odpadnutí manželů G-ových jako vymáhajících věřitelů byla vylučovací žaloba vítězně skončila proti dvěma vymáhajícím věřitelkám, bylo by došlo k exekučnímu prodeji pro ostatních 5 vymáhajících věřitelů. Není tudíž tvrzené porušení úřední povinnosti soudcovy s tvrzenou škodou v příčinné souvislosti, i kdyby bylo všechno tak pravda, jak to manželé V-ovi uvádějí, a i kdyby byl vylučovací spor Rudolfa W-a skončil vítězně. Proto netřeba se obírati další otázkou, zda náhradní nárok manželů V-ových jest podle §u 1489 obč. zák. a §u 5 synd. zák. že dne 12. července 1872, čís. 112 ř. zák. promlčen, kterážto námitka by ve případném sporu beze vší pochyby byla; činěna. Marným sporům chce čl. XXXIII. uvoz. zák. k с. ř. s. zabrániti a v tomto případě jest jeho použití zcela na místě.