— Čís. 5719 —
185
Čís. 5719.
Manžel není povinen platiti manželce výživné, bylo-li manželství rozloučeno bez jeho viny.
(Rozh. ze dne 3. února 1926, Rv I 1470/25.)
Manželství stran bylo rozloučeno a vysloveno, že ani ta ani ona strana nemá viny na rozluce. Žalobě manželky proti manželi o placení výživného oba nižší soudy vyhověly.
Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Z předpisu §u 1266 obč. zák. nelze vyvoditi povinnost manžela, jehož manželství bylo rozloučeno bez jeho viny, by platil své bývalé manželce výživné, neboť pro tento manželčin nárok není zákonného důvodu, když pravoplatně jest rozhodnuto, že manžel na rozluce manželství viny nemá a tudíž není povinen dáti manželce zadostučinění. Tento názor výslovně a zevrubně odůvodněn byl již v rozhodnutích tohoto soudu, uveřejněných pod číslem 1705 a 3861 sb. n. s. a soud dovolací neshledávaje důvodu, by v tomto případě upustil od stanoviska těchto rozhodnutí, poukazuje na důvody v nich uvedené, které i pro tento případ shledává přiléhavými a jejichž správnost nebyla ani vyvrácena ani otřesena důvody napadeného rozsudku. Rozlukou manželství ruší se svazek manželský a tím zanikají také všecky povinnosti manželů z manželství. Názor odvolacího soudu, že rozlukou neruší se mezi manželi všecky vztahy, není správným. Okolnost, že z rozloučeného manželství narodilo se a dosud žije dítko, na tom ničeho nemění, neboť rozlukou manželství nejsou nijak dotčena práva tohoto dítěte. Z ustanovení §u 102 obč. zák. a §u 1264 obč. zák. nelze obdobou nic dovoditi pro právní stanovisko žalobkyně, že jí, když na rozluce viny nemá, proti jejímu bývalému manželi přísluší nárok na výživu, neboť na oněch předpisech založené nároky manželčiny předpokládají vinu na straně manželově, které zde není, kdyžtě manželství stran právoplatně bez viny žalovaného bylo rozloučeno. Skutečnost, že až do vydání zákona ze dne 22, května 1919, čís. 320 sb. z. a n., rozluka manželství jen z viny jednoho manžela, nehledě k případu povolení rozluky k žádosti obou manželů pro nepřekonatelný odpor, nebyla možná, nemůže nic změniti na tom, že zákonodárce, ponechav při vydání rozlukového zákona netknutým ustanovení §u 1266 obč. zák., setrval na tom, že při rozluce manželství jen nevinný manžel požadovati může na druhém plné zadostiučinění a že proto i po vydání rozlukového zákona manžel zadostiučinění se domáhající založiti může svůj nárok jedině na vine druhého manžela jako právním důvodu. Nejde zde proto o mezeru v zákoně, kterou jest ve smyslu §u 7 obč. zák. vyplniti, neboť tento názor z předpisů o rozluce manželství nyní platných vyvoditi se nedá. Proto předpis §u 1266 obč. zák., třebas by s ohledem na změnu předpisu o rozluce manželství rozlukovým zákonem zdál se tvrdým, zůstává zákonným předpisem, jímž soudy za všech okolností musí se říditi. Skutečnost, že bylo rozhodnuto o rozluce manželství právoplatně teprve za tohoto sporu nemá významu, poněvadž žalobkyně až do právoplatného rozhodnutí sporu na základě povoleného jí prozatímního opatření výživné jí přiznané, na žalovaném vymáhala, ba na ně dokonce ještě po pravomoci rozsudku o rozluce manželství obdržela 864 Kč.