— Čís. 5684 —-
121
Čís. 5684.
Schovanci nepřísluší nárok na úplatu za služby pěstounům, třebas schovanec zůstal v domácnosti pěstounů (syna jejich) i po dosažení 22. roku a pěstouni již zemřeli.
(Rozh. ze dne 20. ledna 1926, Rv I 1806/25.) — Čís. 5684 —
Žalobkyně byla od svého šestého roku schovankou v rodině žalovaného F-a (jeho rodičů). Provdavši se roku 1920 ve svém 28. roce, domáhala se roku 1924 na žalovaném úplaty za služby, jež byla vykonala jemu (jeho rodičům). Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Poměr mezi žalobkyní a rodinou F-ovou byl dle §u 186 obč. zák. podobný poměru manželského dítka k rodičům. Manželské děti nemají vůči rodičům, s nimiž jsou ve svazku rodinném, nároku na mzdu za práce v domácnosti, neb i jinde konané, pokud rodiče dle §u 139 obč. zák. pečují o jejich živobytí a zdraví, poskytují jim slušnou výživu a o ně se starají. Rodiče mají právo říditi jednání svých dětí, a tyto jsou povinny je poslouchati, pročež musí též bez nároku na zvláštní úplatu pomáhati dle svých sil v domácnosti a ve výdělku. Že by poměr pěstounky končil smrtí Barbory F-ové (matky žalovaného), jak mylně odvolatelka za to má, nelze z výsledku řízení usuzovati. Naopak v poměru dosavadním bylo pokračováno, tehdy žalobkyně měla již před svatbou, žalovaný vše potřebné k tomu jí opatřoval, pořizoval výbavu, vystrojil jí svatbu jako vlastnímu dítěti, takovou, jak na jeho velmi malé poměry je přiměřeno, a dal jí nad to ze svého věna 500 Kč. To vše by nečinil, kdyby jednalo se o poměr služebný, to také dle srovnalého seznání znalců děvčeti, když ze služby odchází, se nedává a není to zvykem. Soud odvolací za pečlivé úvahy všech výsledků řízení dospěl stejně jako prvý soud k úsudku, že nebylo úmyslem, žádné ze stran, aby práce žalobkyně odměňována byla jako u služky. Svědčí tomu mimo zmíněné již okolnosti dále i to, že dle srovnalého seznání znalců hospodářství F-ových je jen malé a s tak skrovnou výměrou pozemků, že by placené síly služebné osoby nesneslo. Nemohlo býti již proto na F-ových požadováno, by žalobkyní plat jako služce dali.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Provádějíc dovolací důvod čís. 4 §u 503 c. ř. s. dovozuje žalobkyně, že na ni nemohou platiti ona hlediska, jež uvádí napadený rozsudek obdobou rodinného poměru vlastního dítěte k rodičům, neboť prý poměr pěstounský liší se od poměru onoho podstatně tím, že dítě pěstounem do péče přijaté nepodléhá jeho moci jako na př. vlastní dítě moci otcovské, má svého poručníka, není členem rodiny a pod., důsledkem čehož nelze prý služby jím pěstounu konané pokládati všeobecně za bezúplatné. Dovolatelka jest na omylu a lze jí na to naopak odvětiti, že hlediska, která se béřou na služby vlastních dětí ve vlastní rodině, platí zajisté také na dítě v poměr pěstounský přijaté, na toto tím spíše, že příčilo by se veškerému právnímu citu i pojmu, kdyby pěstoun dítěti v péči převzatému, jemuž takto bez zákonného závazku a z pouhé příchylnosti k němu poskytuje totéž, co vlastní rodiče dle zákona poskytnouti musí vlastním dětem, měl mu nad to ještě platiti za služby, v jeho rodině a hospodářství konané, jedině proto, že není vlastním jeho dítětem. Dvorní dekret ze dne 1. dubna 1813, čís. 32/40, na nějž se dovolatelka odvolává, arciť jenom pro svůj názor, že jejím 22. rokem pěstounský poměr přestal, svědčil by tím spíše proti názoru v dovolání zastávanému, neboť dekret ten stanoví, že si pěstouni dětí z nalezince přijatých mohou náklad na ně vynaložený v jejich pozdějším věku (až do roku 22.) od nich dáti ve svém hospodářství a živnosti odsloužiti, což rovná se jakémusi nucenému, bezplatnému služebnímu poměru. Nejvyšší soud ovšem nechce se při tom dotýkati otázky, zda tento dvorní kane. dekret ještě za platný uznán býti může. Nelze tedy činiti žádný rozdíl a oba nižší soudy zcela správně a v plné shodě s dosavadní judikaturou dřívějšího vídeňského i tohoto nejvyššího soudu (viz zejména rozhodnutí čís. sb. n. s. 2134) dovodily, že služby, které žalobkyně v domácnosti, hospodářství a živnosti žalovaného, vlastně svých pěstounů konala, nelze dle práva nižádným způsobem uznati za úplatné, vzhledem na tento její poměr k pěstounům, k čemuž jakožto další důvod přistupuje ovšem i ta další nižšími soudy zjištěná a správně posouzená okolnost, že skrovný majetek pěstounů a rozsah jejich domácnosti a živnosti již samy o sobě na obou stranách zřetelně a jasně vylučovaly úmysl na úplatnost těchto služeb. Dovozuje-li dovolatelka, že dle shora citovaného dekretu její poměr schovanecký končil jejím 22. rokem, pokud se týče smrtí pěstounů, nelze jí přisvědčiti; v poměru tom bylo pokračováno, když žalobkyně nadále v domácnosti žalovaného jakožto syna svých dřívějších pěstounů jako schovanka zůstala, aniž by byla ta neb ona strana nějakým způsobem projevila úmysl, že poměr ten až dosud bezúplatný má se přeměniti v úplatný poměr služební, při čemž, jak již shora bylo k tomu poukázáno, skrovný majetek žalovaného, jeho hospodářství a živnosti placené síly služebné vůbec ani nesnášel, čímž takový úmysl již předem vyloučen byl a nedal vzniknouti domněnce §u 1151 obč. zák. Dovolává-li se konečně žalobkyně spravedlnosti a dobrých mravů a poukazuje-li na to, že se jí nedostalo náležité ochrany se strany poručenských soudů, jest tato výtka neoprávněnou; věc mluví jasně sama pro sebe a bylo by na- opak příkrým bezprávím na žalovaném, kdyby rodičská péče bývalých pěstounů žalobkyně, kterou jí tito až do jejího provdání poskytovali, měla býti splacena tím, že by byly uznány zcela neoprávněné nároky, které žalobkyně teprve po několika letech po svém odchodu z domu pěstounů nyní z lichého důvodu služební smlouvy proti žalovanému uplatňuje.