— Čís. 5744 —
235
Čís. 5744.
Sudiště podle §u 49 čís. 5 j. n.
Pro žalobu o další plnění smlouvy nájemní (pachtovní) jest výlučně příslušným okresní soud, třebas vzhledem k námitce žalovaného, že smlouva již pominula, bude třeba řešiti též předurčující otázku jsoucnosti smlouvy.
Předpis §u 49 čís. 5 j. n. vztahuje se i na pacht práva (živnosti).
(Rozh. ze dne 9. února 1926, R II 23/26.)
Žalobu, by bylo uznáno právem, že žalovaná Marie W-ová jest povinna odvolati svoji odhlášku Aloisa M-а jako nájemce živnosti pohřebního — Čís. 5744. —
ústavu, provozované na základě koncesní listiny ze dne 26. února 1907 u městské rady hlavního města O. a zažádati opět o schválení Aloisa M-а jako nájemce této živnosti u městské rady hlavního města O. zadal žalobce (Alois M.) na okresním soudě. K námitce věcné nepříslušnosti soud prvé stolice žalobu odmítl. Rekursní soud zamítl námitku věcné nepříslušnosti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Žalobce tvrdí v žalobě, že mu žalovaná pronajala (správně propachtovala) v červenci 1924 koncesovanou živnost k provozování pohřebního ústavu a že mu pronajala místnosti, nutné k provozování této živnosti, že byl jako pachtýř živnostenským úřadem schválen a že živnost skutečně provozoval; tvrdí dále, že ho žalovaná v září 1925 jako pachtýře u živnostenského úřadu zase odhlásila, uvádějíc, že smlouva zanikla výpovědí, že však tomu tak není, protože mu smlouva platným způsobem vypovězena nebyla a vypovězena býti nemohla, ježto by k tomu bylo třeba svolení okresního soudu po rozumu §u 7 zák. o ochraně nájemníků, které se nestalo. Podal tedy — oceniv předmět sporu na 50000 Kč — žalobu 1. na zjištění, že smlouva po právu trvá a 2. na uznání právem, že jest žalovaná povinna odvolati svou odhlášku a žádati opětně o schválení žalobce jako pachtýře živnosti. Za sporu v první stolici obmezil žalobce návrh žalobní jen na vydání rozsudku ad 2. Žalovaná namítla především věcnou nepříslušnost okresního soudu a ve věci namítla mimo jiné, že smlouvu o pacht živnosti vypověděla žalovanému řádně a platně dopisem ze dne 18. března 1925 na 6 měsíců. Jde jen o řešení námitky nepříslušnosti. Podle §u 49 čís. 5 j. n. jest pro spory ze smluv nájemních (pachtovních) po pravidle věcně příslušným okresní soud a jen výjimkou řídí se věcná příslušnost hodnotou sporného předmětu tehdy, týká-li se rozepře »bytí (jsoucnosti)« smlouvy, nebo placení činže. Ať již slovo »bytí« vykládá se jen jako rozepře o vznik smlouvy, Či rozšiřuje se také na rozepře o otázku dalšího trvání smlouvy, o čemž se tu netřeba šířiti, vždy jest pro tento přítomný spor okresní soud výlučně příslušným. Žalobce domáhá se totiž rozsudku, že žalovaná jest povinna odhlášku u živnostenského úřadu odvolati a ho znova za pachtýře přihlásiti. pomáhá se tedy dalšího plnění pachtovní smlouvy, kterou žalovaná přestála plniti tím, že žalobce jako pachtýře živnosti odhlásila, že takto jeho schválení živnostenským úřadem přerušila, a že mu vzhledem k předpisu §u 55 druhý odstavec živn. ř. další vykonávání pachtovního práva znemožnila. Spor nejde o existenci pachtovní smlouvy, nýbrž o její další plnění tím způsobem, jak byla již přes rok plněna. Námitka žalované, že smlouvu výpovědí platně zrušila, že tato není již po právu, nečiní ze sporu o plnění pachtovní smlouvy spor o její existenci, nýbrž způsobí jen, že soud bude nucen k této námitce zaujati v důvodech stanovisko a rozřešiti si otázku, zda smlouva o pacht trvá čili nic. Běží o předurčující otázku, vyvolanou jen námitkou žalované, když byl žalobce svůj určovací žalobní návrh ad 1. zpět vzal, ale řešení této předurčující otázky zůstane pro příslušnost podle §u 49 čís. 5 j. n. bez významu, protože nárokem žalobním, ke kterému žaloba čelí, a jediným cílem žalobcovým jest další plnění smlouvy se strany, žalované (§ 1096 obč. zák.). Jde tudíž o spor. ze smlouvy pachtovní, jak jej má na mysli první věta §u 49 čís. 5 j. n. a právem rekursní soud námitku nepříslušnosti zamítl. Názor stěžovatelčin, že prý výjimečný,předpis §u 49 čís. 5 j. n. nesmí se rozšiřovati na pacht živnosti a že platí jen pro nájem nebo pacht věcí hmotných, nemá v zákoně opory, neboť předmětem nájmu (pachtu) mohou býti podle §§ 1090, 1092 a 1093 obč. zák. také práva a § 49 čís. 5 j. n. nečiní v tom směru rozdílu.