— Čís. 5807 —
379
Čís. 5807.
Ujednaly-li strany příslušnost bursovního rozhodčího soudu a došlo-li pak k žalobě z obchodního spojení na tomto soudě ku smíru, není bursovní rozhodčí soud příslušným i pro žalobu, jíž domáhá se jeden smluvník na druhém vydání toho, oč prý se tento obohatil, ježto ho uvedl při smíru v omyl.
(Rozh. ze dne 3. března 1926, R I 123/26.)
Mezi stranami bylo podle objednacího lístku ujednáno, že se ve sporech z objednávky podrobují neodvolatelnému výroku rozhodčího soudu Pražské plodinové bursy a byl také ve sporu z objednávky mezi stranami uzavřen smír před tímto rozhodčím soudem. Žalobou na řádném soudě tvrdila žalobkyně, že byla při uzavření smíru uvedena v omyl a domáhala se vrácení toho, co plnila pro obohacení žalované. K námitce věcné nepříslušnosti soud prvé stolice žalobu odmítl, maje za to, že i pro tuto žalobu jest příslušným rozhodčí soud Pražské plodinové bursy. Rekursní soud zamítl námitku věcné nepříslušnosti. Důvody: Jest nesporno, že na základě objednacího lístku podrobily se strany v případných sporech z objednávky neodvolatelnému výroku Pražské plodinové bursy a že učinily před tímto soudem dne 25. března 1924 smír, kterým se žalovaný zavázal zaplatiti 2863 Kč 45 h. Žaloba, o niž tu jde, opírá se o to, že žalobce byl proti právu a bez důvodu nucen, zaplatiti žalované firmě zažalovaný peníz. Odkud napadené usnesení bere podklad pro to, že žalobní prosba směřuje na zaplacení kupní ceny, nevychází ze spisů na jevo. Dle udání žalobních může jíti jen o žalobu z bezdůvodného obohacení a rozhodnutí otázky o příslušnosti dovolaného soudu závisí na tom, zda se vztahuje na tuto žalobu podrobení se — Čís. 5807 —
380
stran rozhodčímu soudu Pražské plodinové bursy čili nic. Jak ze znění zákona ze dne 1. dubna 1875, č. 67 ř. zák. tak i článku XIII., XIV. uvozovacího zákona k c. ř. s. a z materiálií k těmto ustanovením (II., 239 a násl.) dochází rekursní soud k názoru, že se při příslušnosti rozhodčích soudů bursovních jedná o spory, které vznikly z bursovních obchodů aneb z obchodů o zboží, které byly uzavřeny mimo bursu, jestliže se s tímto zbožím obchoduje na příslušné burse. Motivem k tomu bylo, podporovati rychlé uskutečnění těchto obchodů, k čemuž může značně přispěti znalost rozhodčích soudců. Při způsobu sestavení těchto soudů rozhodčích bylo nutno, by zákonodárství vytyčilo onen obvod, na který se smí vztahovati působnost rozhodčích soudů bursovních a tento obvod sahá tak daleko, pokud rozhodčí soudy bursovní byly oprávněny přivésti k platnosti i obchodní zájmy, aniž při tom škodlivě zasahují do cizí sféry právní. Bursovní soud rozhodčí může se osvědčiti jen tehdy jako prospěšný činitel při nalézání práva, jde-li o usance a kvality, o kterých příslušní rozhodčí mají bohatou zkušenost. Z těchto úvah vysvítá, že není příslušnost bursovních soudů rozhodčích na místě tam, kde spory nevznikly přímo z příslušného obchodu, nýbrž kde obchod dal jen podnět k nim, kde využití odborných znalostí přísedících nemá místa, kde celý právní spor má za předmět jen účetnické přezkoušení provedených obchodů. To jest dle názoru soudu rekursního v tomto sporu. Obchod z objednávky ze dne 22. května 1923, ve které se podrobily obě strany příslušnosti bursovního soudu rozhodčího Pražské plodinové bursy, byl skončen nejpozději smírem uzavřeným dne 25. března 1924 před tímto soudem. Tím přestala příslušnost tohoto soudu. Jestliže tento obchod potom dal podnět k nějakému sporu, nastupuje příslušnost řádných soudů.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolací rekurs není opodstatněný.
Jest nesporno, že žalobce kupoval od žalované firmy plodiny a že mezi nimi písemně bylo ujednáno, že v případných sporech podrobují se neodvolatelnému výroku rozhodčího soudu Pražské plodinové bursy. Z tohoto obchodního spojení vznikly mezi stranami nesrovnalosti a to, jak žalobce tvrdí, proto, že žalovaná firma na něm žádala zaplacení zbývající ještě částky 3200 Kč, kdežto žalobce podle svého tvrzení měl 2842 Kč 50 h přeplaceno. Nynější žalovaná podala proto na nynějšího žalobce u rozhodčího soudu bursovního žalobu a dojednaly strany při roku ze dne 6. února. 1924 soudní smír, podle něhož tehdejší žalovaný a nynější žalobce se zavázal, že zaplatí tehdejší žalobkyni a nynější žalované k urovnání celého sporu 2863 Kč 45 h s příslušnými úroky a ve lhůtách tam blíže uvedených pod ztrátou lhůt a pod exekucí. Žalobce tvrdí, že při dojednání smíru byl uveden v omyl, že žalovaná na základě tohoto smíru vedla na něho exekuci, že pod tímto nátlakem zaplatil 1400 Kč a, by se vyvaroval dalším exekucím, dalších 1769 Kč 65 h a že tedy zcela bezprávně a bezdůvodně byl nucen, by žalované firmě zaplatil 3169 Kč 65 h, pročež žádá, by žalovaná uznána byla povinnou částku tuto s příslušnými úroky mu zaplatiti. Domáhá se tedy žalobce, jak správně rozpoznal rekursní soud, vrácení toho, co žalovaná firma v základě neplatného smíru, tedy bez právního důvodu, od něho obdržela, t. j. vydání toho, oč se na jeho úkor bezprávně obohatila. Jelikož však spory z obohacení nemohou býti dohodou vzneseny na rozhodčí soud bursovní (čl. XIII. a XIV. uvoz. zák. k с. ř. s.), nevztahuje se dohoda, že v případných sporech podrobují se strany neodvolatelnému výroku rozhodčího soudu Pražské plodinové bursy, na tento spor. K vývodům dovolacího rekursu se podotýká, že žalobce podle svého zde jedině rozhodujícího přednesu (§ 41 druhý odstavec j. n.) nejde zpět na původní právní poměr, což vzhledem k tomu, že ve sporu před rozhodčím soudem bursovním byl žalovaným, ostatně dobře učiniti by ani nemohl, nýbrž že domáhá se žalobou, jak shora dolíčeno, jen vydání toho, co bez právního důvodu na splnění onoho prý neplatného smíru žalované firmě zaplatil. Ale dovolací rekurs nemá pravdu ani v tom, že v případě neplatnosti smíru šlo by o zahájenou rozepři, jelikož před rozhodčím soudem bursovním žalováno bylo o zaplacení kupní ceny, kdežto nyní jest žalováno na vrácení peněžní částky žalované v základě smíru bez právního důvodu zaplacené, z čeho zřejmě plyne, že jde o jinou spornou věc. Nedůvodnému dovolacímu rekursu, jenž jinak odkazuje se na v podstatě správné důvody napadeného usnesení, nebylo proto vyhověno.
Citace:
č. 5807. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 403-405.