— Čís. 5847 —
455
Čís. 5847.
Bylo-li mimosoudní narovnání uzavřeno pouze ohledně jistiny, nikoliv i ohledně úroků a umluvena splatnost celé pohledávky pro případ nedodržení lhůt, ohledně úroků pak projevil dlužník teprve později ochotu, je zaplatiti, nemá průtah v placení úroků v zápětí splatnost celé pohledávky.
(Rozh. ze dne 16. března 1926, Rv I 1790/25.) — Čís. 5847 —
Mimosoudním smírem zavázala se žalovaná zaplatiti žalobkyni 45% pohledávky, jež byly splatný ve čtyřech lhůtách s tím, že v případě nedodržení některé lhůty obživne celá původní pohledávka. Ježto žalovaná nezaplatila současně s první splátkou též úroky, domáhala se na ní žalobkyně zaplacení celé pohledávky. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Ve věci samé spatřuje odvolatelka nesprávné posouzení po stránce skutkové a právní v tom, že soud prvé stolice dovozuje z okolnosti, že při jednání o mimosoudní narovnání nebylo vůbec řeči o úrocích, že kvóta vyrovnací vztahovala se jen na pohledávku samotnou a úroky zůstaly mimo úvahu a že úmysl stran nevztahoval se k tomu, aby 45% kvóta zahrnovala v sobě též zadrželé úroky do dne vyrovnání. Tu dlužno poukázati k tomu, že rozhodna jest otázka, zdali mimosoudní narovnání se vztahovalo i na úroky a zdali ujednání ohledně ztráty lhůt a obživnutí celé pohledávky při nedodržení jedné splátky se vztahovalo i na úroky. V tom směru však ze zjištěných skutkových okolností nad vší pochybnost plyne, že dne 2. srpna 1924 bylo mezi stranami ujednáno mimosoudní vyrovnání, dle něhož zavázala se žalovaná zaplatiti žalobkyni právě jako ostatním svým věřitelům 45% pohledávek, při čemž ohledně zbytku 55% se žalobkyně vzdala nároků, že kvóta tato byla splatila ve čtyřech lhůtách s tím, že v případě nedodržení některé lhůty obživne celá původní pohledávka, že však při tom celém vyjednávání nebylo vůbec řeči o úrocích a právem proto usuzuje prvý soud, že úmysl stran nevztahoval se k tomu, by 45% kvóta vztahovala se též na zadrželé úroky do dne narovnání. Zjištěno také jest, že otázka úroků mezi stranami byla realisována teprve po uzavřeném vyrovnání a byla dojednána dávno po zaplacení prvé splátky 15. září 1924 a ještě před splatností druhé splátky. Když tomu tak, jest správné, jak prvý soud usuzuje, že nemůže nastati podmínka ztráty lhůt celé pohledávky tím, že úroky nebyly při prvé splátce 15. září 1924 zaplaceny, když v té době žalobkyni nárok na ně přiznán nebyl ani výše jich nebyla dohodnuta. Žalobkyni příslušel samostatný nárok na uznanou částku úroků 122 Kč 44 h a ten také byl, jak zjištěno, uspokojen zaplacením této částky ještě před podáním žaloby. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Že se narovnání týkalo jen dlužného kapitálu a nikoli také úroků a že tedy jde Jen o kvótu z dlužných kapitálů bez ohledu na úroky, dovodily již nižší soudy ze zjištění, dle něhož Dr. F. na počátku jednání přečetl výpis konečných pohledávek všech věřitelů bez úroků, že nikdo ničeho nenamítal a že o úrocích při celém jednání vůbec se nemluvilo. Tímto zjištěním jest dovolací soud vázán. Žalobkyně nezmiňuje se ostatně o úrocích ani v dopise ze dne 2. srpna 1924, jímž prohlašuje, že k narovnání přistupuje. Jestliže tedy teprve dodatečně, když již bylo narovnání konečně ujednáno, rozvinula otázku úroků, nemohlo to míti vlivu na závazky ze smíru, a projevila-li žalovaná později ochotu, že zaplatí žalobkyni také 45% kvótu z úroků, splatných do dne vyrovnání, byl to závazek samostatný, zcela mimo rámec narovnání a nepodléhající proto ani jeho sankci, stanovené pro případ nedodržení smluvených splátek. Nemůže proto žalobkyně z průtahu placení úrokové částky, připadající na dobu první splátky kapitálové vyvozovati splatnost celé své pohledávky. Poněvadž pak do dne rozsudku soudu první stolice byly zaplaceny obě splátky tak, jak dle smíru dospěly, jakož i později ujednané splátky úrokové, není žalobní nárok opodstatněn a právem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu procesního zamítající žalobu.