— Čís. 6066 —
879
Čís. 6066.
Nařízení o vydávání cestovních pasů ze dne 22. prosince 1918, čís. 87 sb. z. a n., má moc zákona. Též prováděcí nařízení ze dne 18. ledna 1919, čís. 46 sb. z. a n., jest pro sond závazno.
Povinnost zaplatiti dávky dospělé od doby složení jistoty ve smyslu nařízení ze dne 18. ledna 1919, čís. 46 sb. z. a n., není obmezena na případ, že se platební schopnost poplatníka buď co do osoby nebo co do věci zhorší vůči stavu, který tu byl před vydáním pasu. Povinnost tato vztahuje se i na ručitele, třeba se byl zaručil jen »k vůli vydání pasu.«
(Rozh. ze dne 25. května 1925, Rv II 63/26.)
Žalovaná banka zaručila se prohlášením ze dne 8. ledna 1921 za daně Rudolfa K-a do 31. prosince 1922 za účelem vystavení cestovního pasu. Ježto Rudolf K. dlužil státu koncem roku 1922 daleko přes 100000 Kč daní, domáhal se stát na žalované bance zaplacení 100000 Kč. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Právní názor, že ručitel je povinen zaplatiti daně a veřejné dávky, za které dal záruku, není mylným. Nařízení ze dne 22. prosince 1918, čís. 87 sb. z. a n. — Čís. 6066 —
ustanovuje, že cestovní pas může býti vydán jen osobám, které prokáží, že mají veškeré do té doby splatné dané s přirážkami jakož i jiné veřejné dávky úplně zaplaceny a které za daně a veřejné dávky budoucně splatné složí jistotu, jejíž výši určí příslušný vyměřovací úřad. Nařízení toto připouští dání jistoty jen za daně a veřejné dávky budoucně splatné, veškeré daně -a veřejné dávky do vydání pasu splatné musí býti zaplaceny. Jistota má se podle prováděcího nařízení ze dne 18. ledna 1919, čís. 46 sb. z. a n. vztahovati na daně s přirážkami a jiné veřejné dávky jednak za čas uplynulý, pokud ještě nedospěly splatnosti, jednak za čas budoucí až do konce roku po určení jistoty následujícího. A o této jistotě ustanovuje prováděcí nařízení, že složenou jistotu smí berní úřad straně vrátiti jen proti vrácení svého osvědčení a vydání cestovního pasu, jakož i proti zaplacení dávek, jež od doby složení jistoty dospěly splatnosti. Z toho plyne, že ručitel musí zaplatiti, nezaplatil-li dlužník. Výtka nesprávného ocenění svědecké výpovědi ředitele Oskara H. a předložené listiny není oprávněna. Záruka za daně a veřejné dávky nemůže se vykládati podle této výpovědi, nýbrž podle uvedených nařízení. Dane a veřejné dávky, za něž odvolatelka dala záruku, jsou vykonatelný, jak vykazuje berní správa, nebyly zaplaceny dlužníkem, závazek odvolatelky je solidární, je proto odvolatelka povinna tyto dávky do výše své záruky zaplatiti. Právní názor odvolatelky, že se může od ručitele žádati zaplacení jen, nastal-li jeden z případů §u 2 nařízení ze dne 22. prosince 1918, čís. 87 sb. z. a n., je, jak shora dovoženo, mylný. Stát chtěl miti úplnou jistotu, že zaručené daně a dávky budou zaplaceny. Proto také nikde v uvedených nařízeních neustanovil, že záruka pozbývá platnosti, jakmile se strana vrátí a jakmile bude dokázáno, že žádný majetek do ciziny nevyvezla, nýbrž naopak nařizuje v nich, že se záruka nesmí vrátiti, dokud není zaplaceno. Názoru odvolatelky, že uvedená nařízení nemohou míti významu pro obor hmotného práva, poněvadž dávají jen předpisy správním úřadům, jak mají při vydávání pasů a vrácení jistoty postupovati, nelze přisvědčiti. Ustanovení tato mají všeobecnou platnost, nařizují jasně, že jistota nesmí býti vrácena před zaplacením zaručených daní a dávek. Soud nemůže tato ustanovení jinak vykládati tím méně je přehlížeti jako pro něho nezávazná, neboť účinnost těchto nařízení plyne z § 4 zákona ze dne 13. března 1919, čís. 139 sb. z. a n. a nebyla dosud zrušena. Zač a do jaké míry záruka ručí, sluší ovšem rozhodnouti soudu, však jen se zřetelem na uvedená dosud účinná nařízení. Nařízení tato nepozbyla platnosti ustanovením §u 14 zákona ze dne 28. listopadu 1919, čís. 644 sb. z. a n. ani ustanovením § 20 nař. ze dne 29. února 1924, čís. 46 sb. z. a n., která předpisují, jaké hodnoty a za jakých podmínek mohou cestující do ciziny vyvážeti. Tvrzení, že napadený výklad nařízení ze dne 22. prosince 1918, čís. 87 sb. z. a n. a prováděcího nařízení ze dne 18. ledna 1919, čís. 46 sb. z. a n. by znemožnil cesty do ciziny, poněvadž by se nenašel peněžní ústav, který by dal záruku za poplatníka, který chce do ciziny cestovati, je neodůvodněná domněnka. Odmítnutí vrácení záruky berním úřadem, dokud není zaplaceno, dokazuje, že uvedená nařízeni se tak praktikují, a přece se nařízení tato nezrušují, což by se jistě stalo, kdyby — Čís. 6066 —
881
byla na takovou újmu státu, jak odvolatelka tvrdí. Podle uvedených nařízení nelze vykládati záruční listinu odvolatelky tak, jak ona tomu chce.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nařízení o vydávání cestovních pasů ze dne 22. prosince 1918, čís. 87 sb. z. a n. bylo vydáno na základě zmocňovacího zákona o mimořádných opatřeních válečných ze dne 24. července 1917, čís. 307 ř. zák., a požívá moci zákona; jest tedy soud jeho ustanoveními vázán (§ 102 ústavní listiny). Též prováděcí nařízení ze dne 18. ledna 1919, čís. 46 sb. z. a n. jest pro soud závazno, ježto bylo na základě zmocnění § 4 nařízení čís. 87/1918 vydáno ministerstvy provedením tohoto nařízení pověřenými. Po rozumu předposledního odstavce nařízení čís. 46/1919 smí příslušný berní úřad jistotu, za účelem vydání cestovního pasu svého času složenou, vrátiti straně »jen proti vrácení svého osvědčení a vydání cestovního pasu, jakož i proti zaplacení dávek, jež od doby složení jistoty dospěly splatnosti.« Dovolací soud nesdílí názor dovolatelčin, že tato povinnost zaplatiti dávky od doby složení jistoty dospělé stává se účinnou pouze v tom případě, že se poplatník útěkem do ciziny vyhne povinnosti platiti veřejné daně a dávky, nebo že používaje pasu, vyveze svůj majetek do ciziny, tudíž jen v tom případě, že se platební schopnost poplatníka buď co do osoby nebo co do věci zhorší vůči stavu, který tu byl před vydáním pasu. Tomuto výkladu, jak již odvolací soud správně dovodil, odporuje zcela jasné a určité znění citovaného předpisu, takže není po rozumu §u 6 obč. zák. důvodu k tomu, by se předpis tento vykládal způsobem omezujícím. Nelze přehlédnouti, že onen předpis mluví na prvním místě o složení jistoty v hotovosti. Zcela přirozeno jest pak, že poplatník, když se vrátí a když mezi tím daně a dávky staly se splatnými, má v prvé řadě splniti tyto veřejnoprávní závazky а k tomu užiti hotovosti ku zřízení jistoty složené. S podstatou a významem závazku platiti veřejné dávky a daně se zásadně nesrovnává, by poplatník dle své libovůle použil oněch peněz k jiným účelům. Vždyť zákonodárce přiznal daním a dávkám zvláštní výsadní povahu, propůjčiv jim v rozsáhlé míře privilegované právo zástavní a zvláštní postavení v exekučním, úpadkovém a vyrovnávacím řízení a staraje se i jinak o jejich snadnější dobytí nebo zajištění (na příklad čl. III. uv. zák. k ex. ř., zákon č. 314/1920 atd.). Proto zákonodárce neshledal závady, by vrácení jistoty, složené třebas jen u příležitosti vydání cestovního pasu, učinil závislým na zaplacení splatných dávek. Otázku, zda tím snad erár zlepšuje své postavení, nepřísluší soudům přezkoumávati (§ 102 úst. list.). Totéž dle znění citovaného předpisu platí i v případě, když jistota složena byla v cenných papírech nebo ve formě bankovní záruky, neboť obé jest v podstatě jen náhražkou jistoty v hotovosti. Dovolatel vytýká ještě, že v nařízení čís. 46/1919 není zmínky o platební povinnosti ručitelově. Avšak zákon mluví neosobně »proti zaplacení atd.«. Z čí majetku jde v pravdě peníz k tomuto placení potřebný/se tu neurčuje. Platiti jest povinen poplatník a v mezích a rozsahu svého závazku též ručitel (§ 1355 a násl. obč. zák.). Žalovaná banka, poukazujíc k výpovědi Oskara H-a, snaží se dovoditi, že ze slov, v záručních prohlášeních »wegen Ausstellung eines Reisepasses«, plyne, že se zaručila jen pro případ útěku nebo vývozu jmění, tudíž jen omezeně. Ale již odvolací soud vystižně dovodil, že nelze ona slova vzhledem k řádně vyhlášeným předpisům nařízení čís. 87/1918 a 46/1919 vykládati tak, jak činí dovolatelka. I stačí v tomto směru odkázati na důvody napadeného rozsudku, kdež též správně dolíčena jest nezávažnost dotazu mor. sl. finanční prokuratury ze dne 30. října 1922, v které ostatně se žádá jen o sdělení, jaké podmínky platí v poměru mezi žalovanou bankou a Rudolfem K-em. Podmínky tyto jsou pro tento spor, v němž jde o poměr této banky k čsl. eráru, nerozhodný, neboť v životě právním má význam jen to, co kdo projeví na venek, tedy v tomto případě to, co bylo projeveno vůči eráru, a nikoli to, co kdo jen míní a vůči své smluvní straně neprojeví; této zásadě neodporuje ani předpis §u 1353 obč. zák., jehož účelem nebylo odepříti právní ochranu tomu, kdo důvěřuje v určité vnější jevy, totiž v jasný a určitý projev ručitelkou učiněný. Nelze tedy ve zmíněných záručních prohlášeních spatřovati nic jiného, než zřízení jistoty po rozumu citovaných nařízení, a nemůže se dovolatelka, po rozumu §u 1363 obč. zák. dovolávati toho, že její ručení bylo prý omezené.