— Čís. 5960 —
678
Čís. 5960.
Z toho, že zaměstnanec byl uznán vinným přečinem proti bezpečnosti těla podle §§ 335, 337 tr. zák., nelze ještě dovozovati jeho nezdatnost ve smyslu §u 1315 obč. zák.
Vědomá a zaviněná nedbalost.
(Rozh. ze dne 21. dubna 1926, Rv I 4/26.)
Žalobce, vystoupivší vzadu na vůz, náležející Josefu J-ovi a řízený kočím Karlem F-em, byl při přejíždění trati zasažen klesající závorou — Čís. 5960 —
679
a poraněn, ježto kočí vjel na trať, nedbav zvonkového návěští. Trestním rozsudkem byl Karel F. uznán vinným přcčinem podle §§ 335, 337 tr. zák. Žalobní nárok na náhradu škody uznal procesní soud prvé stolice ро právu pouze proti Karlu F-ovi, nikoliv i proti Josefu J-ovi, Odvolací soud uznal žalobní nárok důvodem po právu, i proti Josefu J-ovi.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Odvolací soud pokládá kočího F-a za osobu nezdatnou ve smyslu §u 1315 obč. zák., poněvadž prý jednal vědomě nedbale. Že jednak vědomě nedbale, usuzuje odvolací soud z nálezu trestního soudu, dle něhož se F. dopustil jednání, o němž již dle jeho přirozených, pro každého seznatelných následků a podle svého zaměstnání mohl nahlédnouti, že dostačí, by přivodilo nebezpečí pro život nebo tělesnou bezpečnost osob na voze se nalézajících. Tomuto názoru nelze přisvědčiti. Vědomě nedbale jedná, kdo jest si toho vědom, že ohrožuje svým jednáním bezpečnost jiných, přes toto vědomí však vykoná čin, doufaje, že mu bude lze vyhnouti se škodlivému výsledku, který si jako možný představuje. Že si F. uvědomil nebezpečnost svého jednání, není v nálezu trestního soudu vysloveno. Praví se tam jen, že ji mohl nahlédnouti, to jest, že by ji byl nahlédl, kdyby byl použil patřičné pozornosti, ne však, že si byl vědom toho, že uvádí žalobce v nebezpečí. Právní předpoklad, z kterého vychází odvolací soud, není tudíž správný; tím se stává vratkým i důsledek, ke kterému odvolací soud dospívá. F. dopustil se zajisté hrubé nepozornosti, ale je to přece jen jediný zjištěný případ, kdy jednal nedbale, který nepřipouští ještě závěru, že se mu nedostává buď potřebných znalostí nebo dobré vůle, konati svou práci řádně, by jiní nebyli ohrožováni, zejména, když podle zjištění soudu prvé stolice okresní sprostředkovatelna práce potvrzuje, že F. jest jí znám jako zdatný muž ve svém povolání jako kočí, a také obecní úřad mu v tomto ohledu dává dobré vysvědčení. Žalobce namítal sice v odvolání proti rozsudku soudu prvé stolice, že soud si nevšiml žalobcem předložených vysvědčení tří dřívějších zaměstnavatelů F-ových a vytýkal soudu prvé stolice, že nepřipustil důkazu těmito zaměstnavateli. V těchto vysvědčeních uvádějí dva dřívější zaměstnavatelé Karla F-a, že ho nebylo lze k spolehlivým pracím dobře použiti, a třetí praví, že se mu F-ovo chování nezdálo býti normální a že ho nebylo lze použiti ke každé práci. Dle těchto vysvědčení sloužil však F. u zmíněných zaměstnavatelů v době mezi rokem 1900 a rokem 1907, tedy 23 až 16 let před tím, než úraz se stal. Již pro tuto dlouhou, mezi tím uplynulou dobu, nemohl by pro otázku, je-li osobou nezdatnou, důkaz o tehdejším chování se Karla F-a a míti význam, to tím méně, když práce F-ovi svěřená, říditi potah volů, nevyžaduje ani zvláštní spolehlivosti a zručnosti. Soud prvé stolice proto právem měl za to, že se žalobci nezdařil důkaz, že Karel F. je osobou nezdatnou.