— Čís. 5713 —
173
Čís. 5713.
Společenstva výrobní a hospodářská (zákon ze dne 7. dubna 1873, čís. 70 ř. zák.). Nevyhledává se, by rozvrh doplatku členských podílů stal se až po zpeněžení veškerého jmění. Pro rozvrh doplatku lze podle okolností použiti i t. zv. bilančního schodku.
Při společenstvech s ručením obmezeným lze doplatky, požadované ku krytí schodku, vřaditi mezi aktiva společenstva, a jestliže po připočtení jich není družstvo pasivní, nemají ani likvidátoři povinnost zakročiti o vyhlášení úpadku.
(Rozh. ze dne 2. února 1926, Rv I 1724/25.)
Žalobě společenstva na člena o zaplacení doplatků bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto — Čís. 5713 —
důvodů:
Názoru dovolatelovu, že likvidátoři nemohou požadovati doplatků dřivé, než se zpeněží celý majetek družstva, a že likvidační bilance valnou hromadou schválená nemůže býti průkazem schodku, nelze přisvědčiti. Předeslati dlužno, že na jmění žalujícího družstva není vyhlášen úpadek a že nejde ani o případy, uvedené v §u 15 nař. ze dne 21. března 1918, čís. 105 ř. zák., proto dle §u 18 (3) tohoto nařízení platí o likvidaci žalujícího družstva jen ustanovení zákona o společenstvech ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák. V tomto zákoně není způsob likvidace podrobně upraven a ani z povahy likvidace nelze dovozovati, že se rozvrh doplatků státi může jedině až po zpeněžení veškerého jmění. Likvidátoři nemohou býti nuceni, by ihned, i v době nepříznivé, prodávali družstevní domy, naopak musí býti ponecháno jejich rozumné úvaze, po případě úvaze valné hromady, by vyčkali vhodný okamžik pro realisaci jmění a učinili, co v rámci zákona učiniti smějí a mohou. Proto není závady, by nebylo pro rozvrh doplatků dle okolností použito i tak zvaného bilančního schodku. Dokladem toho jest, že rozvrh ručebních doplatků před zpeněžením družstevního jmění jest výslovně připuštěn nařízením čís. 105/1918 pro případy tímto nařízením upravené; s druhé strany zase obsahuje toto nařízení v §u 12 opatření pro případ, že bude od členů vybráno více, než pak konečně jest třeba ku krytí schodku. Patrno tedy, že podkladem pro požadování doplatků může býti dle okolností i tak zvaný schodek bilanční. Jak nižšími soudy zjištěno, byly na valné hromadě družstva dne 14. července 1923 usneseny zrušení a likvidace družstva a byla pak likvidátory k tomuto dni sestavena likvidační bilance, vykazující schodek 1122846 Kč 42 h, a ve valné hromadě ze dne 25. června 1924 schválena byla zpráva likvidátorů, kteří navrhli, by ku krytí schodku každý člen složil příplatek ve výši 50% členského podílu. Dle §u 15 (4) stanov jest valná hromada oprávněna, usnášeti se o rozdělení zisku a úhradě ztráty, z čehož patrno, že vymáhání doplatků na členech děje se způsobem stanovám odpovídajícím. Účelem družstva jest, by společným jednáním stanovami vytčeným sledován byl účel společenstva, a již svým vstupem do společenstva podrobuje se každý člen usnesením orgánů společenstevních a vzdává se práva, by sám svémocně řídil kroky společenstva. Jestliže tedy valná hromada žalujícího družstva usnesla se na likvidaci a schválila, aby na základě likvidační bilance vybírán byl doplatek ve výši 50% členských podílů, bylo postupováno dle smlouvy společenské (§ 15 odst. 4 stanov), a musí se tomu dovolatel podříditi a nemůže sám svémocně jinak upravovati úhradu ztráty. Proto není důvodnou jeho výtka, že přehlasováním ve valné hromadě byla porušena jeho individuální práva a že se mu vlastně odnímá ochrana §u 19 obč. zák., zejména ochrana proti tomu, by pasivita společenstva nebyla uměle zvětšována. Jak již řečeno, individuální jeho práva nebudou porušena ani v tom případě, jestliže doplatky požadovány budou v té výši, že podobně, jak tomu je dle §u 12 nař. čís. 105/1918 v případech tímto nařízením upravených, bude později snad něco vráceno. Dovolatel snaží se správnost svého názoru vyvoditi též z §u 49 zákona o společenstvech ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. z. Ale ani z předpisu tohoto §u 49 nelze správnost onoho názoru dovoditi. Dle §u 76 téhož zákona ručí členové za závazky společenstva s ručením obmezeným nejen v případě úpadku, nýbrž i v případě likvidace. Jest sice pravda, že dle §u 49 jsou likvidátoři pod vlastní zodpovědností povinni, by navrhli vyhlášení úpadku, je-li z bilance patrno, že aktiva společenstva nestačí ku krytí jeho dluhů. Ale tento § 49 obsahuje jen povšechná ustanovení o povinnostech likvidátorů a vztahuje se na společenstva s ručením jak obmezeným, tak neobmezeným. Proto jest jej vykládati tak, aby neobsahoval rozpor s dalšími zvláštními předpisy, zejména s předpisy platícími jen pro společenstva s ručením obmezeným (§ 76 až 86 cit. zák.). A tu nelze přehlédnouti, že v §u 85 doplatky členů výslovně se označují jako částky, dluhované společenstvu s ručením obmezeným. Ustanovení toto jest v souhlase s různou povahou obojího druhu společenstev. Jak již prvý soud správně uvádí, ručí při ručení neobmezeném členové věřitelům za schodek celým jměním solidárně, a vzhledem k tomuto dalekosáhlému závazku jest zvlášť upraveno tak zvané rozvrhové řízení (§ 61 a násl. uv. zák.). Při společenstvech s ručením obmezeným jde však dle §u 76 jen o úhradní závazek vůči společenstvu. Lze tedy při společenstvech s ručením obmezeným doplatky požadované ku krytí schodku, které v §u 85 jsou označeny jako částky společenstvu dluhované, vřaditi mezi aktiva společenstva, a jestliže po připočtení jich není družstvo pasivní, nemají ani likvidátoři povinnost zakročiti o vyhlášení úpadku. V tomto případě stačí dle likvidační bilance k nabytí likvidační rovnováhy splacení polovice (50%) doplatků, které na členech dle §u 76 cit. zákona a §u 24 stanov mohou býti požadovány. Tím padá celý podklad uvedené námitky a netřeba se obírati tím, zda i z jiných důvodů jeví se tato námitka neopodstatněnou.