Č. 713.

Honební právo (Čechy): Meze volného uvažování úřadů při volbě jedné z několika nabídek na pronájem společenské honitby z volné ruky.
(Nález ze dne 15. února 1921 č. 1930.)
Prejudikatura: nál. č. 13.
Věc: Vojtěch B. a soudr. v Nové Vsi (adv. Dr. Lad. Špaček z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o pronájem honitby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Usnesení honebního výboru v Nové Vsi z 3. března 1918, jímž byla pronajata z volné ruky honitba Augustýnu B. z Budějovic za roční nájemné 180 K na dobu od 1. února 1920 do 31. ledna 1926, bylo k stížnosti Vojtěcha B. rozhodnutím okresního výboru v Budějovicích ze 7. listopadu 1918 č. 325 zrušeno jako nezákonné a bylo nařízeno honebnímu výboru, aby zadal honitbu veřejnou dražbou. Zemský správní výbor rozhodnutím z 18. září 1920 č. 53743/IV. zamítl stížnost výboru honebního, pokud se týkala zrušení pronájmu, a nařídil, aby se honební výbor usnesl znovu o pronájmu honitby na zmíněné období.
Honební výbor pak 27. října 1919 zadal honitbu z volné ruky Karlu H. z Budějovic na uvedenou dobu za roční nájemné 420 K, ačkoli Frant. H. podáním z 8. října 1919 nabídl ročních 1500 K, a sliboval, že bude zvěř odtsřelovat, jak nařizuje zákon, a že bude dbáti přesně honebního zákona.
V rekursu proti tomuto usnesení domáhali se Vojtěch B. a spol. toho, aby pronájem honitby byl zrušen a aby honitba byla zadána buď z volné ruky Frant. H. nebo ve veřejné dražbě, poněvadž prý by jinak honební společenstvo bylo citelně poškozeno.
Okresní správní komise rozhodnutím z 3. března 1920 zamítla tuto stížnost, poukázavši k nepříznivým zkušenostem, jichž honební výbor s Frant. H. jako nájemcem honitby nabyl, jakož i k tomu, že docílené nájemné je podstatně vyšší než nájemné dosavadní (180 K), a že pronájem honitby Karlu H., jenž těší se důvěře honebního výboru, byl usnesen jednomyslně a jest provázen souhlasem téměř celého společenstva.
Rekurs Vojtěcha B. a soudruhů do tohoto rozhodnutí byl naříkaným rozhodnutím zamítnut z toho důvodu, že zemský výbor správní nemohl nabýti přesvědčení, že by sporný pronájem z volné ruky nevyhovoval místním poměrům i zájmům honebního společenstva (§ 13 č. hon. z.).
Nejvyšší správní soud, jemuž náleží zkoumati naříkaná rozhodnutí a opatření správní jen potud, pokud jsou stížností brána v odpor (§ 18 zák. o správním soudě), nemohl se zabývati otázkou, zdali žalovaný úřad jednal po právu, když nevyhověl návrhu stěžovatelů, aby pronájem honitby Novoveské byl proveden veřejnou dražbou, neboť stížnost formuluje jediný stižný bod, a to jen proti tomu, že žalovaný úřad potvrdiv rozhodnutí okresní správní komise — odepřel naříditi zadání honitby z volné ruky Frant. H. Stížnost namítá proti tomuto výroku, že nabídka Frant. H. je jak co do výše nájemného, tak co do doby jeho splatnosti značně příznivější, kdežto okolnost proti tomuto oferentu uváděná, že totiž jako někdejší nájemce honitby zvěře nemírně šetřil a na osetých polích škodu působil, nesrovnává se s pravdou a nebyla také nijak prokázána.
Slušelo tedy jen zkoumati, zdali naříkané rozhodnutí v tomto směru příčí se zákazu, či trpí-li snad takovými vadami formálními, k nimž soud jest povinen přihlížeti.
Honební zákon ustanovuje v § 13 v příčině pronájmu společenské honitby, že »výboru honebnímu náleží, aby uváže okolnosti, ustanovil, zdali právo myslivosti společenstvu příslušející má se pronajmouti čili nic, a v oné případnosti, zdali se má pronajmouti z ruky či ve veřejné licitaci.«
Pro případ, že honitba pronajímá se z volné ruky, ačkoli jest několik uchazečů, nedává honební zákon žádné výslovné direktivy. Zejména nikde nenařizuje, že honitba má se i z volné ruky zadati uchazeči, který nejvíce podává, jak jest ustanoveno v § 18, odst. 2, pro případ pronájmu veřejnou dražbou. Dle svého slovného znění ponechává tedy zákon honebnímu výboru na vůli, které z několika došlých nabídek chce dáti přednost. Z úvahy o úkolech honebního výboru (§§ 8, 22 a j.) podává se však výklad, že honební výbor, vykonávaje volbu mezi jednotlivými nabídkami, jest povinen »uvážiti okolnosti« stejně, jako když rozhoduje se pro ten či onen způsob pronájmu. Této své povinnosti učiní ovšem honební výbor zadost, když »dané okolnosti« náležitě »uváží« a také nadřízené úřady jsouce povolány posuzovati opatření honebním výborem učiněná, nemají povinnosti jiné. Zákon ponechává tedy v této příčině úvaze řečených úřadů volné pole, které jest obmezeno jen potud, že ne- smějí při svém rozhodování říditi se ohledy jinými, než které zákon mluvě o »daných okolnostech« má na zřeteli. Nejvyššímu správnímu soudu přísluší pak po věcné stránce jen zkoušeti, zdali úřad nevybočil z mezí, které zákon vytknul výslovně nebo dle zjevné své intence volnému uvážení úřadu, neboť úřad vykonávaje své volné uvážení dopouští se jen tehdy, když meze tyto překročí, nezákonnosti, proti níž správní soud poskytuje ochranu (§ 2 zák. o správním soudě). (Srv. nález n. s. s. ze dne 21. ledna 1919 č. 191, Boh. č. 13.)
Které ohledy zákon honební, mluvě o »daných okolnostech«, na zřeteli měl, lze poznati z účelu zákona, jenž ovládán jest myšlenkou, aby výkon myslivosti byl co možná racionelní, t. j. aby byl takový, by šetření a chov zvěře s jedné strany a zájmy zemědělské, vyžadující, by škody zvěří a výkonem myslivosti způsobené byly co nejmenší a prospěch majitelů pozemků honebních co největší, se strany druhé byly co možno nejúplněji uvedeny v soulad (srv. týž nález).
Úřad nevybočuje tedy nikterak ze zákonných mezí volnosti jemu přiznané, když rozhoduje o pronájmu honitby hledí též k zemědělským zájmům majitelů pozemků honebních.
Jestliže tedy ve sporném případě obě stolice rozhodovací zachovaly v platnosti pronájem honitby Karlu H., uznavše správným stanovisko honebního výboru, že prospěch finanční, který slibovala vyšší nabídka Fr. H., jest vyvážen výhodami, které s hlediska zájmů zemědělských zaručuje druhý oferent, nelze v tom shledávati nic nezákonného.
Stížnost popírá ovšem skutkové okolnosti, jež úřad své úvaze položil za základ, namítajíc, že není prokázáno, že Frant H. za dřívějšího období nájemního šetřil příliš zvěře a poškozoval kultury zemědělské.
Ze spisů správních vychází však pravý opak. Již okresní správní komise uvažujíc o výhodnosti obou konkurujících nabídek — měla před sebou zprávu honebního výboru ze dne 27. prosince 1919, spolupodepsanou obecním starostou a několika jinými občany, v níž se potvrzuje, že Frant. H. dle zkušeností v minulém období pachtovním nabytých zájmy zemědělské vskutku poškozoval. Stěžovatelé pak, ačkoliv jim obsah zprávy této byl znám, omezili se v řízení správním celkem na pouhé popírání. Tvrdili sice, že honební výbor Františka H., dokud tento honitbu měl v nájmu, nikdy k přiměřenému odstřelování zvěře nenutil, ani náhrady škod výkonem honitby způsobených na něm nevymáhal, čímž chtěli patrně vésti důkaz, že dřívější nájemce zemědělské zájmy nijak nepoškozoval. Ježto však z okolnosti, že honební výbor proti Františku H. nenastupoval prostředky právními — a jiného skutkového momentu stěžovatelé neuvedli — neplyne nutně závěr, že tento nájemce zájmů zemědělských náležitě šetřil, není možno viděti žádného nedostatku řízení v tom, že úřad k řečenému tvrzení strany nehleděl, nýbrž opíraje se o zprávu svrchu zmíněnou, považoval pronájem honitby Františku H. s hlediska zájmů zemědělských za méně příznivý.
Ježto tedy i skutkový podklad volného uvážení žalovaného úřadu jest spisy správními dostatečně doložen a ježto, jak svrchu vyloženo, žalovaný úřad z mezí volného uvážení jemu zákonem vyhrazeného nevybočil, nemohl nejvyšší správní soud v naříkaném rozhodnutí nalézti ani nezákonnosti, ani žádné podstatné vady formální, pročež slušelo stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 997. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 263-264.