—319 —
§ 303. tr. z. První případ deliktu tohoto §. zahrnuje v sobě dva způsoby spáchání: posmívání se a zlehčování. Pojem úmyslnosti při těchto dvou, druzích pachatelovi.
(Rozh. nejv. soudu zruš. z 15. května 1909, Kr III. 157/8.)
Zmateční stížnosti státního zastupitelství bylo c. k. nejvyšším zrušovacím soudem vyhověno a rozsudek v odpor vzatý zrušen potud, pokud jím byl obžalovaný sproštěn obžaloby pro přečin dle § 303. tr. z. i v tom směru, že se posmíval veřejně a před více lidmi papežství a biskupství jako zřízením církve katolické a věc odkázána v tom rozsahu na sborový soud prvé instance, aby ji znova projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost státního zastupitelství, opírající se o § 281. č. 5. a 9. lit. a), jest opodstatněna.
První případ deliktu § 303. tr. z. zahrnuje v sobě dva způsoby, jimiž lze spáchati přečin tam normovaný, totiž: posmívání s e učením, obyčejům, neb zřízením církve nějaké neb společnosti náboženské, ve státu zákonem uznané, a zlehčování jich.
Obžaloba zněla na oba tyto způsoby a obžalovaný byl obžaloby v celém rozsahu sproštěn.
Rozsudek v důvodech svých oba tyto způsoby, jimiž lze delikt zažalovaný spáchati, nerozlišuje. Důvody ty rozebírají inkriminovaný výrok, o němž připouštějí, že by byl o sobě arcif způsobilým, založiti přečin podle § 303. tr. z., výhradně jen po stránce zlehčovací a usuzují ze souvislosti a celkové tendence řeči obžalovaného, že jí nebyla ani zřízení církevní zlehčována, ani že si obžalovaný neuvědomil dosah inkriminovaného výroku jako takového, pokud jde o zlehčování.
Pouze na konci se prohlašuje, že jak úmysl zlehčovati zřízení církve, tak úmysl posmívati se jim, je vyloučen. Důvody, proč je úmysl tento poslední vyloučen, v rozsudku uvedeny nejsou.
Ale nehledě ani k této formální vadě, není vyloučení úmyslu posmívati se při správném použití zákona způsobilým odůvodniti osvobození obžalovaného od obžaloby ve směru posměchu. Neboť jen pro zlehčování vyžaduje § 303. tr.. z. úmyslu, t. j. vůle k výsledku směřující. Pro posměch stačí s hlediska § 303. tr. z. vědomí, že úmyslný čin byl způsobilý výsledek přivoditi. Vědomí toto není však v nálezu v odpor vzatém nijak vyloučeno, neboť ani tvrzení rozsudku, že obžalovaný pro svou osobu nepoznal dosahu svého výroku, nevylučuje zajisté vědomí, jaký dosah měl výrok ten po stránce posmívání se, poněvadž ono tvrzení rozsudku dle své souvislosti se vztahuje jen na stránku zlehčování. Právě však ve případě našem bylo dozajista nutným, uvažovati o činu po stránce subjektivní se všech stran co nejzevrubněji, kdyžtě soudní dvůr sám neupírá inkrimovančmu výroku o sobě způsobilosti, založiti skutkovou povahu zažalovaného deliktu a kdyžtě jest zvláště útok proti vrchní hlavě katolické církve, obžalovanému za vinu kladený, takový, že si lze těžko mysliti, že nebyl spojen s vědomím, posmívati se jím instituci papežství. Skřipský.