Ideální škoda, múze býti předmětem náhrady, náhrada vsak záleží dle § 1323. o. z. o. jediné v navrácení v předešlý stav; není-li to možno, nenastupuje náhrada peněžitá, poněvadž ideální škoda je necenitelná. Přes tuto překážku nepomůže ustanovení § 273. c. ř. s.
M. S. narodila se 30. března 1894 v dolnorakouské porodnici na oddělení platících a byla za paušální poplatek ošetřovací a za taxu za domovské právo ve Vídni do tamnějšího nalezince přijata. Do matriky zapsána jest bez udání matky. Pátraje po rodičích, vyšetřil poručenský soud, že M. S. byla přijata do nalezince bez veškerého —
průkazu o jméně matčině a její příslušnosti. Příjmení S. jest patrně smyšlené.
Stanovy dolnorakouské porodnice a nalezince ustanovují v § 14.:
Osoby ošetřované na oddělení platících mají právo, zamlčeti své jméno, odepříti jakéhokoliv udání o svém původu, učiniti svou osobu neznatelnou, když vyhledaly ústav jen za účelem porodu a když dítě s sebou berou.
Kdož práva toho použijí, napište však pro případ úmrtí svého v ústavě své jméno i bydliště na cedulku a odevzdejte ji zapečetěnou primáři, jenž ji neotevřenou při vystoupení vrátí.
Při přijímání dítěte do nalezince jest přiměti matku, — ať porodila na kterékoliv třídě, — aby udala své jméno a svou příslušnost, ale mlčenlivost se jí zaručuje v mezích §. 31.
§ 31. ukládá utajení mateřství za přísnou povinnost ústavu a za úřední tajemství zřízencům a připouští prozraditi jméno matčino a její příslušnost jen, když se vymáhají ošetřovací útraty, když se odevzdává dítě příslušné obci a když o to soud žádá.
Zemský výbor dolnorakouský usnesl se 26. ledna 1879 č. 1578 č. 21 z. z.— s platností od 1. ledna 1879 — takto:
Nemanželské děti z platícího oddělení zemské porodnice přijímají se bez předložení listiny o příslušnosti a vysvědčení chudoby po složení paušálního poplatku 300 K a poplatku za domovské právo ve Vídni 40 K, úhrnem 340 K.
Na základě tohoto usnesení byla M. S. přijata bez průkazu do nalezince. Z nalezince byla vydána domkaři na vychování a po 10 letech, když pro M. S. ani matka, ani kdo jiný do nalezince nepřišel, vzal vychovatel z útrpnosti dítě nazpět k sobě.
Kmotra dítěte o matce ničeho neví a ústav a později též zemský výbor odepřely udati soudu jména osob, které při porodu tomto byly, tak že nebylo možno matku a otce zjistiti.
Dokládaje, že takto M. S. byla zaviněním zemského výboru dolnorakouského o všechna svá práva proti svým rodičům připravena, žádal poručník nejprve náhradu v prosbě na zemský výbor podané, a když byla odkázána, žaloval zemi Dolní Rakousy na náhradu škody obnosem 10000 K.
Soud procesní žalobu odkázal, poněvadž nároku náhradního zde není.
Náhradou povinen jest, kdo proti zákonu neb smlouvě jedná. O smlouvě zde nelze mluviti. Protizákonné jednání vidí se v tom, že zemský výbor proti ustanovení § 14. odst. 3. stan. nařídil, že příslušnost matčinu netřeba zjišťovati, zaplatí-li se poplatky.
Toto nařízení vyšlo ze zákonné působnosti zemského výboru. Stanovy ústavu nejsou čistý zákon, obsahují ustanovení obecnoprávní povahy a nařízení povahy administrativní, týkající se provozování ústavu. V §. 2. stan. precizuje se veřejnoprávní zájem státu a vlády v ten smysl, že dozor nad ústavem přísluší vládě v zájmu provádění všeobecných předpisů zdravotních. Schválení stanov nejvyšší autoritou státní mělo pouze na zřeteli ony otázky, které se týkají všeobecného zájmu státu, nikoli však ony, které se týkají finančního zájmu zemského výboru aneb discipliny a provozování ústavu.
Z celého obsahu stanov plyne, že v popředí stojí zřetel na utajení jména a osoby matčiny. Od toho upouští se jen tehdy, nejsou-li útraty ošetřovací zaplaceny a je-li nutno, žádati náhradu třeba od jiné korunní země. Ustanovení § 14. odst. 3. stan. má patrně za účel, umožniti náhradu ošetřovacích útrat od toho, kdo podle zákona k tomu povinen jest. Ustanovení toto není všeobecného zájmu, nýbrž zařízením administrativním ku prospěchu zemských financi, které úplně do působnosti zemského výboru spadá (§§ 18. a 26. zemského zřízení) a tudíž Nejvyšším schválením kryto není.
Změna ustanovení tohoto byla tedy přípustná, není jednáním; protizákonným; schází proto podklad nároku na náhradu škody.
Odvolací soud nevyhověl odvolání z těchto
důvodů:
První odvolací důvod nesprávného právního posouzení věci vidí odvolatel v tom, že procesní soud dne 26. ledna 1879 č. 1578, č. 21 z. z. usnesenou a praktikovanou změnu § 14. odst. 3. stanov Nejvyššími rozhodnutími schválených uznal jako plynoucí ze zákonné působnosti zems. výboru. Jeho roztřídění stanov na část, Nejvyššímu schválení podléhající, a na část, spadající toliko do autonomní administrační působnosti zemského výboru, má za samovolné a také za nesprávné, poněvadž ustanovení, o nichž procesní soud praví, že slouží pouze administračním účelům, jsou ve skutečnosti předce jen důležitá ustanovení obecnoprávní povahy, která nutně souhlasí s příslušnými ustanoveními obecného zákona občanského, danými k ochraně práv dětí manželských a nemanželských. Nemůže se ani tvrditi a nebylo tvrzeno, že M. S. je dítětem nemanželským. Stanovy nařizují žádati jméno a příslušnost matčinu: hrubé zavinění, za které žalovaná země jest zodpovědná, záleží prý v tom, že stanovy z důvodu administračního, tedy ne důležitého, svémocně změnila. A význačným prý jest, že si pozdější zemský výbor pospíšil, původní stanovy zase ku platnosti přivésti.
V křestním listě jest M. S. označena jako dítě nemanželské a v rubrice »matka« jest zaneseno: »bez udání matky«. Dle §§ 23., 24. odst. 3., 26. a 28. stan. a dle čl. 4. odst. 5. uvedeného usnesení mohou jen nemanželské děti do dolnorakouského nalezince trvale přijaty býti. Žalobci, který poukazem na instrukci pro duchovní správce ve —
dvoř. dekr. ze dne 21. října 1813 s. p. z. č. 49, 41 str. sv. 95. a další se snaží dokázati, že dítě je manželské, jest namítnouti, že tato instrukce, jak v ní udáno, vydána byla proto, by se zabránilo nesprávným zanáškám dětí jako manželských a otců nemanželských do matrik. Dle toho jest míti za to, že M. S. skutečně nemanželského původu jest.
V tomto případě odpadnou do žalobní prosby položené škody, které se týkají práva rodinného, poněvadž nemanželské dítě dle § 165. o. z. o. vůbec z práva rodiny a příbuzenství vyloučeno jest a dle §§ 166. a 167. o. z. o. pouze právo má, žádati od svých rodičů vychování a zaopatření, jejich jmění přiměřeného.
M. S. dosáhla stáří 15 let, do kterého nemanželští rodiče se obyčejně o dítě starati povinni jsou, a nelze zneuznati námitky žalované země, že by se jí bylo dostalo lepšího vychování, než u poručníka, kdyby ji z nalezince nebyl nazpět vzal.
Škoda z ušlého práva dědického dítěti dle § 754. o. z. o. vůči matce příslušícího, mohla by teprve tehdy žalobou uplatněna býti, kdyby zjištěno bylo, že matka zemřela zanechavší majetek a dítě pominula. Pokud se týká škody povstalé tím, že znemožněno uplatnění nároku proti otci, jest míti na zřeteli, že matka ani dříve ani dnes by nebyla povinna, otce udati, při čemž ani vyloučeno není, že by snad ani tak učiniti nemohla. Neboť kdyby se za to mělo, že dvoř. dekr. ze dne 5. září 1788 č. 1885 s. z. s., který matku této povinnosti sprošťuje, obecným zákonem občanským jest zrušen, nebylo by přece zákonného ustanovení, které matku k tomuto udání zavazuje.
Usnesení zemského výboru ze dne 26. ledna 1879 č. 1578, v žalobě za pramen škody pokládané, sprostilo matku povinnosti předložiti listiny o příslušnosti, kdežto § 14. odst. 3. stanov ustanovoval, že matka je povinna udati své jméno a příslušnost. § 24. stan. žádal důkaz obecní příslušnosti s výslovným odvoláváním se na říšs. zák. ze dne 29. února 1868 č. 15 ř. z. Patrně do stanov recipovaný § 3. tohoto zákona ustanovuje: Za účelem uplatnění náhradního nároku (§ 1. z fondu země příslušné obce) je o dětech do ošetřování nalezince přicházejících přesně vyšetřiti všecky momenty ku zjištění jich domova potřebné, a § 31. odst. 3. stan. učinil tuto výhodu soudům přístupnou. Nelze však ze stanov platně odvozovati, že by nalezince byly povinny, vyšetřováním a dožadováním listin zaopatřovati spolehlivý podklad ku zabezpečení a zajištění soukromých práv dětí proti jich rodičům. Ustanovení § 24. odst. 1. stan. pozbylo platnosti, poněvadž v tomto případě regress na cizí zemský fond vyloučen jest: ustanovení § 14. odst. 3. stan. nedalo by ještě záruky, že uvedená udání jsou správná a že podle nich matka spolehlivě bude vypátrána. Konečně nelze též úplně odkázati námitku žalované země, že by též jiná vyhledávání (výslech kmotry, poptávka u úřadu ohlašovacího, výzva v novinách) mohla vésti ku nalezení matky. — 368
Smysl žalobních vývodů jest ten, že dolnorakouský zemský výbor nešetřením, vlastně protiprávním zrušením ustanovení § 14. odst. 3. stan., znemožnil poručenstvu, nalézti rodiče dítěte a přiměti je k plnění jejich zákonných povinností ku dítěti, čímž dítě též o svá rodinná práva oloupeno bylo. Ztráta toho, co od rodičů se mohlo žádati, ano již nemilá situace, že znemožněno bylo, přiměti rodiče k povinnému plnění, tvoří škodu dítěte, jejíž náhradou má povinna býti žalovaná země. Tuto argumentaci a tím žalobní žádání nemohl odvolací soud uznati za správné. Neboť kdo náhradu škody žádá, tomu jest dokázati nejen zavinění a jeho příčinnou souvislost se škodou, nýbrž a to především, že škoda zde jest.
Možno jest, že by poručenstvo, kdyby matka vedle § 14. odst. 3. stan. ku průkazu byla vyzvána bývala, nyní s to bylo vystoupiti proti rodičům, při čemž však se poukazuje na to, co nahoře praveno o tom, jaký výsledek toto vyhledávání mohlo míti: opomenutí tohoto vyhledávání, kdyby i bezpráví jeho bylo dokázáno, nedalo by ještě samo sebou nároku náhradního vedle § 1293 o. z. o. a nedostačovalo by ještě ku přisouzení náhrady za ztrátu vychování a zaopatření. Neboť vždy bylo by teprve třeba dokázati, že skutečná škoda zde jest. Přes tento nedostatek důkazu nemůže § 273. c. s. ř. pomoci. Neboť § ten praví, že soud, je-li zjištěno, že straně náhrada škody přísluší, ustanoviti může výši náhrady podle volného přesvědčení svého. Jasný smysl tohoto ustanovení jest, že musí zjištěno býti, že škoda dle práva soukromého zde jest. Že škoda může nastati aneb že pravděpodobně nastane, nedostačuje ku nároku na náhradu, nehledíc na případy, kde to zákony výslovně za dostatečné prohlašují, a nemůže umožniti neb ospravedlniti užití § 273. c. s. ř. Že by zde bylo titulu náhradního, nedostačuje — jest dokázati, že jest zde škoda, že jest zde pohledávka. Že by toho zde bylo, nelze pak právem tvrditi, když právě jako v tomto sporu, jest možno, že škoda způsobena nebyla, že totiž rodiče dítěte, kdyby i data dle § 14. odst. 3. stan. byla zjištěna, nebylo by lze vypátrati, aneb že již zemřeli, aneb že jsou chudobní. Co za škodu se přisoudí, má býti náhradou za to, čeho by se bylo poškozenému bez poškozujícího jednání dostalo: nemůže-li se dokázati, že by se bez poškozujícího jednání žadateli něčeho bylo dostalo, nemůže též náhradou něco přisouzeno býti.
Bylo tedy rozsudek pro nedostatek důkazu skutečné škody potvrditi a nebylo třeba do rozhovoru ostatních důvodů procesního soudu se pouštěli.
Dovolání nejvyšší soudní dvůr místa nedal z těchto
důvodů:
Dovolání, opřené toliko o § 503. odst. 4. c. s. ř., není ospra-
vedlněno. Správně vytkl odvolací soud, že nejprvnějším předpokladem —
náhrady škody jest důkaz, že se škoda stala, tedy újma na majetku, právech neb osobě někomu učiněná (1293 o. z. o.). V tomto případě mohlo by se jedině o poškození žalobnice na majetku aneb na ostatních ku majetku nepatřících právech jednati. By možno bylo majetkovou škodu žalující zjistiti, bylo by nutno především zjistiti osobní data rodičů, pokud se týče jich majetkové poměry, poněvadž se může jednati jen o nároky žalující proti rodičům, resp. v případě manželského původu těž proti příbuzným. K tomu však podle procesního materiálu schází veškeré opory, důkaz majetkové škody žalující jest dle nynějšího stavu věci úplně vyloučen. Z okolnosti, že žalující jest na oddělení platících v dolnorakouské porodnici narozena a že při jejím přijetí do nalezince obnos 420 K jako paušální ošetřovací poplatek a jako taxa za domovské právo ve Vídni složen byl, sotva dá se tušiti, jaké byly majetkové poměry rodičů žalobničiných, tato okolnost není sama o sobě způsobilá, úplně vyloučiti domněnku, že jak matka, tak otec byli úplně bezmajetní.
Jediná újma, která nepochybně zjištěna jest, jest ta, že žalobnice nemůže vypátrati svých rodičů, že je nezná. To jest v první řadě újma na právech, ideální škoda; je-li spojena též s újmou na majetku, závisí, jak řečeno, od okolností a poměrů, jež nyní zjistiti nelze. Též ideální škoda může býti předmětem náhrady, tato náhrada může však dle § 1323. o. z. o. záležeti toliko v navrácení do předešlého stavu. Není-li to jako zde možno, nemůže subsidiarní závazek ku plnění ceny odhadní nastoupiti, poněvadž se nejedná o škodu, která se dá v penězích vyjádřiti, tedy o škodu na majetku: škoda na právech k majetku nepatřících, škoda ideální, která v tomto případě jedině jest zjištěna, není předmětem cenění. Přes tuto okolnost nepomůže ani § 273. c. s. ř., neboť toto ustanovení předpokládá škodu, jež penězi se vyjádřiti dá, a slouží toliko k tomu, by se dle okolnosti ušetřilo dokazování výše náhradního obnosu.
Odkázání žalobního žádání na zaplacení peněžního obnosu jest již proto ospravedlněno, že škoda na majetku, po případě na právech majetkových dokázána není. Nebylo proto třeba jednati o ostatních vývodech revisních.
Rozhodnutí nejvyššího soudního dvoru ze dne 8. června 1909 Pv I. 394/9. Z.