—
Příspěvek k otázce o přípustnosti pořadu práva při poškození stavení vojenskou přípřeží. Fórum litis consortii dle § 93. j. n.
A. W. podala u okr. soudu ve Skočově žalobu proti rolníku P. T. a proti vojenskému eráru na solidární zaplacení náhrady škody per 200 K škoda vznikla žalobkyni tím, že dne 22. srpna 1907 vůz, jejž poskytl žalovaný P. T. na základě zákona o přípřeži oddílu vojska, sjel se silnice, vrazil do plotní zdi domu žalobkynina a sbortil kus oné zdi.
Rozsudkem okr. soudu ve Skočově ze dne 2. července 1908 č. j. C II 56/8 II , jímž současně byly zamítnuty erárem uplatňované námitky nepřípustnosti pořadu práva a místní nepříslušnosti soudu, byl erár odsouzen k zaplacení obnosu 131 K 33 h s přísl.; žalobní prosba, pokud směřovala proti P. T-ovi, byla zamítnuta.
Důvody
(týkající se námitek erárem in formali vznesených):
Námitka nepřípustnosti pořadu práva, uplatňovaná žalovaným erárem, opírá se o ustanovení zákona o přípřeži a zákona o ubytování vojska; námitka ta není však opodstatněna.
Zákon o přípřeži ze dne 22. května 1905 č. 86. ř. z. jedná zejména v §ech 23. a 25., erárem dovolávaných, o náhradních nárocích, vznikajících na základě poměru mezi poskytovatelem přípřeže a vojenským erárem jakožto použivatelem přípřeže; rozhodování o takových nárocích spadá ovšem do působnosti úřadů politických. V přítomném sporu se však jedná o nárok na náhradu škody, jejž uplatňuje třetí osoba jednak proti poskytovateli přípřeže, jednak proti používateli přípřeže, takže se na tento spor vůbec nevztahuje zákon o přípřeži.
Zákon o ubytování vojska ze dne 11. června 1879 č. 93 ř. z., případně ze dne 25. června 1895 č. 100 ř. z. pak ustanovuje v §u 56., že se v instanční cestě úřadů politických rozhoduje o škodách, způsobených na plodinách a na polích pochody vojska při manévrech (cvičeních v terénu). Škoda žalobkyni dle žaloby vzniklá nemá však za předmět ani pole ani jinakou kulturu, a nevznikla pak přímo ani oddíly vojska cvičícího při manévrech ani cvičením v terénu. Nelze tudíž použiti dovolávaných zákonů; důsledkem t ho slušelo pak zamítnouti námitku nepřípustnosti pořadu práva. — 311
Podobně nemohlo býti vyhověno námitce domnělé nepříslušnosti tohoto soudu. Tím, že erár (druhý žalovaný) byl žalován společně s prvním žalovaným, jest dáno pro žalobu tu sudiště společenství v rozepři dle §u 93. j. n. a §u 11. č. 1. c. ř. s. Jest sice pravda, že mezi oběma žalovanými nestává poměru nerozdílného společenství v rozepři (§ 14. c. ř. s.), leč takového společenství se vůbec nežádá dle §u 93. j. n. a §u 11. c. ř. s. Kdyby se námitce vyhovělo, musila by žalobkyně buďto každého žalovaného zvláště žalovati, anebo by se v případě, že by proti oběma žalovaným vystoupila u sudiště eráru (druhého žalovaného) v Brně, vydala nebezpečí, že tam zase bude vyhověno téže námitce, když by ji vznesl první žalovaný.
Bylo tudíž nutno projednati spor ohledně obou žalovaných a rozhodnouti in merito.
Následkem odvolání žalovaného eráru učinil c. k. krajský soud v Těšíně v neveřejném sezení toto usnesení ze dne 26. srpna 1908 Bc II. 93/9|1:
I. Odvolání druhého žalovaného (t. j. eráru), pokud uplatňuje důvod zmatečnosti dle §u 477. č. 6. c. ř. s., se zamítá.
II. Naproti tomu se vyhovuje odvolání onomu, pokud směřuje proti výroku prvního soudce o námitce místní nepříslušnosti soudu I. stolice, a vyhovuje se námitce té, rozsudek soudu I. stolice se v příslušné části zrušuje a spor se odkazuje, pokud žaloba směřuje proti eráru, k příslušnému c. k. okresnímu soudu v Brně s podotčením, že v řízení sluší pokračovati teprve po právoplatnosti tohoto usnesení.
Důvody:
ad I. Námitka nepřípustnosti pořadu práva, vznesená druhým žalovaným, byla oprávněně zamítnuta.
Rozhodovati o soukromoprávních nárocích přísluší zpravidla soudům civilním, kdežto kompetence úřadů politických je dána pouze ve výjimečných případech v zákoně určených.
Zákonů, jichž se dovolává druhý žalovaný k odůvodnění nepřípustnosti pořadu práva, totiž zákonů ze dne 22. května 1905 č. 86 ř. z. a ze dne 11. června 1879 č. 93 ř. z., příp. ze dne 25. června 1895 č. 100 ř. z., nelze použiti na přítomný spor; první dotčený zákon vztahuje se totiž pouze na spory mezi vojenskou správou a poskytovatelem přípřeže, kdežto § 56. posléz dotčeného zákona má za účel dle slovného znění svého, co možná nejvíce chrániti kultury a bezodkladně odčiniti škody, způsobené cvičeními vojska na zemědělských a lesních kulturách; posléz uvedené ustanovení zákona stanoví tudíž příslušnost politických úřadů pouze pro rozhodování o nárocích, opírajících se o poškození polních a lesních kultur, pročež nelze výjimečná ustanovení dotčených zákonů vztahovati na přítomný spor, v němž se jedná o náhradu škody způsobené na realitě domovní. — 312
ad II. Naproti tomu jest odvolání odůvodněným, pokud se týká výroku o námitce místní nepříslušnosti soudu I. stolice.
Dle §u 93. j. n. možno žalovati více osob při obecném sudišti jedné z nich, když ohledně nich jsou dány předpoklady vlastního společenství v rozepři po rozumu §u 11. č. 1. c. ř. s., t. j. když osoby ty tvoří v příčině předmětu sporu právní jednotu neb když jsou zavázány z téhož skutkového a právního základu; tyto předpoklady nejsou dány v přítomném případě, poněvadž dle údajů žalobních nespočívá zavinění obou žalovaných na jedné a téže skutečnosti.
Tvrzení žaloby, že dle §u 1302. ob. z. obč. je dáno solidární ručení obou žalovaných, nezpůsobuje vlastního společenství v rozepři dle §u 11. č. 1. c. ř. s.; proto musilo se námitce místní soudní nepříslušnosti dle ’§u 74. j. n. vyhověti a rozhodnouti po rozumu §u 475. II. odst. c. ř. s.
Dovolacímu rekursu žalobkyninu c. k. nejvyšší soudní dvůr usnesením ze dne 27. října 1908 č. j. R III. 250/8 nevyhověl, poněvadž odůvodnění naříkaného usnesení odpovídá stavu věcí a ustanovením §u 93. j. n. a §u 11. č. 1. c. ř. s. a není vyvráceno vývody dovolacího rekursu. Brablec.