Místnosti před bytem, jako na př. síň, nejsou z kontumace za všech okolností vyloučeny. Pro přečin dle čl. 1. § 45. zák. z 24. května 1882, č. 51 ř. z. odsouditi lze obžalovaného ne již pouhý vlastnický jeho poměr ke psu, nýbrž jen tehdy, dopustil-li se jednání neb opomenutí dle všeobecných zásad zaviněného.

(Rozh. nejv. soudu z 9. led. 1909, Kr III. 176/8.)
Rozsudek sborového soudu 1. instance, jímž byl obžalovaný R. Š. uznán vinným přečinem dle čl. 1. § 45. zák. z 24. květ. 1882, č. 51. ř. z., byl nejvyšším soudem kasačním zrušen a trestní věc odkázána 1. instanci k opětnému projednání a rozhodnutí.
Důvody:
Zmateční stížnosti, opírající se o § 281., č. 9. lit. a) a 10. tr. ř., dlužno, pokud se dovolává zmatku prvnějšího, přiznati oprávněnost. Stížnost jej provádí v ten rozum, že síň domu, v níž se pes obžalovaného, náhubkem neopatřený, dne 13. čce. a 20. srp. 1908 zdržoval, náleží k obytným místnostem majitele, které jsou ve vyhlášce mor. místodržitelství ze dne 30. kv. 1908, č. 32072, z kontumace vyloučeny, takže nelze mluviti o tom, že by se bylo proti nařízení tomuto jednalo; obžalovaný prý ani nikterak neodpovídá jako vlastník psa eo ipso za případné porušení zmíněného nařízení, nýbrž jen pokud jest prokázáno, že jej samotného stíhá na tom zavinění trestné.
Stížnost jest arciť potud v neprávu, pokud činí z doslovu cit. místodrž. nař.: »že mají všichni psi nepřetržitě dnem i nocí buď na řetěze uvázáni býti, aneb — budou-li z obytných místností majitele vypuštěni, tudíž i tehdy, přiběhnou-li na dvůr nebo do stájů, bezpečným náhubkem opatřeni býti« — závěr, že jsou místnosti před bytem, jelikož k němu přísluší a jsou domácími lidmi neustále používány, z kontumace za všech okolností vyloučeny. Účel a duch nařízení, které uvádí dvory a stáje patrně jen na příklad, mluví proti předpokladu tomuto. Spíše přisvědčiti dlužno k právnímu názoru rozsudku, že rozhoduje okolnost, je-li místnost všeobecně přístupna. Nařízení to chce ztížiti styk psů s osobami, žijícími mimo domácnost jejich vlastníka a tak překážeti rozšiřování se vztekliny. Je-li síň domu přístupna pro každého, pak náleží k místnostem, jež podléhají kontumaci právě tak jako dvůr a stáje, v nichž musí tudíž psi, nejsou-li přivázáni na řetěze, učiněni býti neškodnými bezpečným náhubkem.
Uzamčená síň jest pod závorou domu a nepřináší s sebou onoho nebezpečí styku s osobami cizími jako místnost před obydlím všeobecně přístupná a k bytu v nižším smyslu právě proto nepatřící. Ve případě našem praví rozsudek o síni domu, v níž se pes obžalovaného dne 13. čce. a 20. srp. 1908 zdržoval, že jest všeobecně přístupna, nepraví však, z čeho to dovozuje. J. R., jež byla psem obžalovaného dne 20. srp. 1908 kousnuta, shledala dvéře zamčené a musila si je dáti teprve otevříti; jak se zdá, nebyla tudíž tehdy ona síň všeobecně přístupna. A jak se měly věci ty dne 13. čce. 1908, když byl psem kousnut K. S., nezjišťuje rozsudek rovněž.
Nehledě však ani k nedostatkům těmto, jest rozsudek proto právnicky neudržitelným, poněvadž pomíjí nadobro otázku subjektivního zavinění obžalovaného a shledává tudíž, jak se zdá, subjektivní skutkovou povahu čl. 1. § 45. zák. z 24. květ. 1882, č. 51. ř. z., ztělesněnu vskutku již v pouhém vlastnickém poměru obžalovaného ke psu. Pokud jde o případ ze dne 13. čce. 1908, zodpovídal se obžalovaný v ten rozum, že nebyl onoho dne doma. Dne 20. srp. 1908 byla to však manželka obžalovaného, jež J. R. útoku psa vystavila. Rozsudek odsuzující bylo však lze nad obžalovaným vynésti jen tehdy, dopustil-li se jednání zaviněného podle zásad všeobecných, jednal-li tedy buď dolosně, anebo aspoň kulposně. V čem má vina obžalovaného záležeti ve případě našem, z rozsudku postřehnout nelze. Okolnost, že by byl psa bez náhubku přivedl do síně sám, nezjišťuje rozsudek právě tak jako okolnost, že byl, učinil-li to někdo jiný, s to, předejíti tomu s účinkem. Uvážiti slušelo, učinil-li obžalovaný nějaká opatření, aby zabránil tomu, aby se pes bez náhubku v nezamčené síni nezdržoval a pokud má zodpovídati za nedbalost, dostal-li se pes do síně bez jeho vědomí.
Poněvadž se nedostává v příčině této příslušných zjištění a nelze tudíž ve věci samé ihned rozhodnouti a poněvadž se nařízení nového hlavního přelíčení vyhnouti nelze, bylo zmateční stížnosti dle § 5. zák. z 31. pros. 1877, č. 3. ř. z. ex 1878, ihned vyhověti, rozsudek ve výroku, obžalovaného odsuzujícím a ve všech dalších výrocích, které se k tomu připojují, zrušiti a odkázati věc ku soudnímu dvoru prvé stolice, aby ji znovu projednal a rozsoudil.
Skřipský.

Citace:

Místnosti před bytem, jako na př. síň, nejsou z kontumace za všech okolností vyloučeny.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1909, svazek/ročník 18, číslo/sešit 3, s. 152-154.