—
§ 93. tr. z. K pojmu zločinu veřejného násilí bezprávným omezováním osobní svobody ve smyslu § 93. tr. z.
(Rozh. nejvyš. kas. soudu ze dne 3. července 1909, Kr III. 72/9.)
Rozsudkem c. k. krajského soudu v U. H. ze dne 20. února 1909 Vr 80/9/24, byl N. N. uznán vinným zločinem veřejného násilí bezprávným omezováním osobní svobody ve smyslu § 93. tr. z., jehož prý se dopustil tím, že dne 17. prosince 1908 v Ú. Františku U., nad nímž jemu podle zákona žádná moc nepříslušela a jehož neměl příčiny ani pokládali za zločince ani míti ho důvodně za škodlivého nebo nebezpečného člověka, přidržuje jej ve své světnici a vydíraje jemu za pomoci dvou jiných osob peněženku z ruky, v užívání jeho osobní svobody překážel.1)
C. k. nejvyšší soudní a zrušovací dvůr vyhověl zmateční stížnosti obžalovaného, zrušil rozsudek jím v odpor vzatý a sprostil. obžalovaného obžaloby.
Důvody:
Soud rozhodovavší uznal obžalovaného vinným zločinem dle § 93. tr. z., spáchaným zadržováním Františka U. ve světnici a násilným vydíráním peněženky z jeho ruky.
Čin tím míněný podřaděn byl ve spisu obžalovacím pojmu deliktu dle § 98. tr. z.; jelikož však rozsudek, uznávající obžalovaného vinným mírněji trestným zločinem dle § 93. z. tr., veřejným obžalobcem v odpor vzat nebyl a tudíž předpokládati sluší, že obžalobce veřejný srozuměn byl s podřaděním činu obžalovaného pod tento zákon trestní, nepřichází kvalifikace činu dle § 98. lit. a) tr. z. pro soud zrušovací již v úvahu, pročež též v hořejším enunciátě nebylo se vraceti k textu obžaloby.
Zmateční stížnost obžalovaného, opřenou o číslo 4., 5., 9. a) § 281. tr. ř., dlužno s hlediska posléz uvedeného důvodu zmatečnosti uznati za odůvodněnu.
Ze znění důvodů rozhodovacích jest jasně patrno, že soud rozhodovavší posuzuje případ trestní, kladl hlavně váhu na zadržování Františka U. ve světnici. Zjišťujeť výslovným vztahem k výpovědi U-ově, o níž předpokládá, že odpovídá pravdě, že jej obžalovaný —
zavolal do vedlejší světnice, jejíž dveře po celý děj byly sice zavřeny, ale ne zamčeny, a zhurta dožadoval se po něm zaplacení starého dluhu; U. odepřel zaplatiti a tu mu obžalovaný zastoupil cestu ku dveřím, chopil ho za rámě a zavolal dva muže, s jejichž pomocí mu vydral z ruky jeho peněženku.
Je pak zajisté správno, že ku skutkové podstatě zločinu, naznačeného v § 93. tr. z., nevyžaduje se, aby překážka ve volném pohybu byla nepřekonatelná nebo jen násilím odstranitelná. Než s druhé strany musí omezení svobody, zakládající objektivní skutkovou podstatu citovaného zločinu, nezáleží-li v uzavření omezovaného, přece se uzavření kvalitativně blížiti, tak totiž, že rovněž musí obsahovati byť i přechodné zrušení volnosti pohybu po jakousi dobu, tudíž vůbec jakési intensity býti.
Těchto náležitostí skutkové podstaty tu však není, předpokládá-li sice v případě přítomném sbor. soud I. instance, že U. byl by mohl utéci jen po přemožení překážky, totiž osoby obžalovaného, cestu mu zastupujícího, a že by byl proto za účelem tím musil vynaložiti jistý stupeň síly a obratnosti, ale uvádí-li zároveň sám, že bylo domněle znásilňovanému možno uniknouti, kdyby se byl o to pokusil. Byla-li již dle toho překážka, U-ovi v cestu položená, nepatrná, takže ji už jako takovou zdaleka nelze klásti na roveň uzavření, nebyl nad to U. způsobilým předmětem, na němž by byl mohl býti spáchán zločin, o nějž tu jde. Pravit sám o tom: »Utéci jsem nechtěl a možná, že bych byl utekl, kdybych se byl o to pokusil. Když ale hostinský stál ve dveřích a v hostinci byli lidé, tak jsem se nechtěl tahat, věda, že jsem v právu a nic nedlužím. Ve chvilce bylo po všem. Mohlo to trvat tak 2 minuty.« Z toho plyne, že pobyt U-ův ve světnici nesluší přičítati překážkám, kladeným jeho odchodu, nýbrž nedostatku vůle světnici opustiti, an patrně nechtěl, vědom jsa si svého práva, hnouti se z místa, pokud věc po jeho nebude vyřízena.
Co do dalšího fakta, v němž shledávána objektivní skutková podstata zločinu dle § 93. z. tr., možno připustiti, že vydření tobolky pro zjištěné použití násilí mohlo by přece jen přicházeti v úvahu jakožto omezování osobní svobody.
Než dle důvodů rozhodovacích omezil sbor. soud zjištění vědomí obžalovaného, že se dosažení svého o sobě nikoliv nedovoleného účelu domáhal omezováním U-ovy osobní svobody, pouze na faktum zadržování U-a ve světnici; ohledně vydírání tobolky se takové vědomí obžalovaného vůbec nezjišťuje. Trvaloť též toto jednání obžalovaného, jak dokázáno, jen zcela krátce, a obžalovaný byl při něm, jak rozsudek opětně s důrazem vytýká, veden pouze snahou zmocniti se obnosu, domněle mu příslušejícího, takže v něm nemohlo ani náležitě vzniknouti vědomí spočívajícího v jeho jednání omezování osobní svobody U-ovy. —323 —
Dle toho není tu skutkové podstaty § 93. z. tr. jednak po stránce subjektivní, jednak pro nedostatek objektivní způsobilosti jednání obžalovaného skutkovou podstatu tu založiti; je tu činiti pouze se svémocnou svépomocí obžalovaného k vydobytí své pohledávky; bylo proto stížnosti zmateční vyhověti, rozsudek stižený zmatečností z důvodu čísla 9. lit. a) § 281. ř. tr. zrušiti a K. K-u dle § 259. ř. tr. sprostiti obžaloby.
C. k. nám. st. zástupce Dr. Hugo Minařík.

1. Obžaloba c. k. státního zastupitelství klade obžalovanému za vinu zločin veřejného násilí vydíráním ve smyslu § 98. tr. z., spáchaný tím, že Františku U. skutečné násilí učinil, aby jej k zaplacení dluhu přinutil.Poněvadž byla toho náhledu, že obžalovaný od U. opravdu obnos 8 K 86 h k pohledávání měl a že jen prostředek, kterého obžalovaný k vydobytí této pohledávky použil, záležel v omezování jeho osobní svobody, bylo arci na místě zažalovati zločin dle § 93. tr. z. (viz rozh. nejv. soudního dvoru ze dne 20. května 1879, č. 2815, úř. sb. č. 202 a ze dne 30. prosince 1881, č. 10512, úř. sb. č. 401 a j. v.).*