Zprávy spolkové.

Noví členové. Za řádně členy byli přijati tito pp.: Čeněk Křikal, c. k. auskultant v Uh. Hradišti; Karel Dvořák, místodrž. konc. praktikant v Brně.
Týdenní schůze. Ve čtvrtek dne 28. října t. r. přednášel za účasti 35 členů p. dr. Josef Růžička, advokát v Brně, o thematu: »Jsou-li k rozhodování o nárocích k náhradě škody ze stavby a provozování železnic příslušní soudové či úřady administrativní?« P. přednášející poznamenává úvodem, že k přednášce dal mu podnět praktický případ, dosud jen v nižších dvou instancích rozřešený: Poškození budovy poblíž železniční tratě stálými otřesy následkem železniční vozby; žalovaný erár vznesl námitku nepřípustnosti pořadu práva, jež však oběma nižšími soudy byla zamítnuta. Na to vykládá dále, že § 13. m. nař. ze 14. září 1854 č. 238. ř. z. bylo rozhodování o nárocích na náhradu uvedených škod přikázáno úřadům správním, tento předpis že však byl cis. nař. z 26. června 1864 zrušen; ten názor projevily alespoň obě nižší instance. Fin. prokuratura stojí však na stanovisku, že předpis § 13. cit. min. nař. dosud platí. P. přednášející má za to, že jak důvody obou soudů, tak i náhled fin. prokuratury jest nesprávný. Dle něho předpisem § 13. cit. min. nař. nebyl dotčen § 1338. obč. zák. stanovící, že nároky na náhradu škody uplatňovati jest zpravidla soudně. Dotčené min. nař. z r. 1854 jedná o udělení koncese, provádění předběžných prací, právech koncessionáře a jeho povinnostech a má na zřeteli hlavně jen technické práce při stavbě železnic, nikoliv však soukromoprávní nároky na náhradu škody. Tomu nasvědčuje nejen pojmenování cit. min. nař., nýbrž i úvod § 10. téhož nař. Pokud tedy toto o povinnosti k náhradě škody se zmiňuje (§ 10. lit. b), jest jen applikací všeobecných zásad obč. zák., jmenovitě předpisů §§ 1299., 1300. a 364. Tomu není na závadu veřejnost drah, neboť co do povinnosti k náhradě škody na cizím majetku rovnají se tyto jiným podnikům koncessním a musejí proto hraditi škodu, jakmile dle § 364. obč. zák. do jiné, cizí sféry vlastnické bylo zasáhnuto, předpokládajíc, že jsou tu podmínky § 1299. obč. zák. Min. nařízením z r. 1854 nebyl tedy zaveden nový nějaký způsob ručení za škody a proto tím více musí platiti zásada soudní příslušnosti — 394
co do rozhodování o škodách těch; to vysloveno též cis. rozhodnutím ze dne 28. července 1864 a judikátem č. 49. z 28. října 1862, č. 1190.
V rozvinuvší se na to debatě p. soudce Skřipský co do řešení otázky hlavní souhlasí sice s p. přednášejícím, ale má s odvoláním se na učení Randovo za to, že min. nař. z r. 1854 a to § 10. lit. b) zaveden byl nový způsob ručení a to neobmezeného ručení i za škodu nahodilou, pokud tu arci jest dán kausální nexus se stavbou dráhy ueb provozováním jí a nastalou škodou. Tomu p. přednášející odporuje, označuje stanovisko Randovo za příliš úzké. Po poznámce p. místotajemníka zem. výboru Frant. Janíka, že slova § 1338. obč. zák. »in der Regel« pořad administrativní nevylučují pro všechny případy a doslovu p. přednášejícího debata skončena.
Ve čtvrtek dne 4. listopadu t. r. pokračoval za přítomnosti 25 členů p. řin. tajemník Emil Martinec ve své přednášce: »O rakouských monopolech«. Přednáška na některé ze schůzí příštích bude dokončena, načež pak podáme o ní zprávu.
Ve čtvrtek dne 18. listopadu t. r. přednášel za přítomnosti 29 členů velice zdařile p. c. k. okr. komisař Arnošt Drkoš: »O sousedském právu dle živnostenského řádu«. P. přednášející probírá nejprve stanovisko občanského práva k sousedskému právu a zabývá se zevrubně theorií Randovou, vylučující jen immisse přímé a theorií Ungrovou, vylučující též immisse nepřímé a podávaje kritiku obou, přikloňuje se z důvodů praktických k theorií Randově. Přechází na to ke stanovisku práva živnostenského a zabývá se zevrubné pojmem »souseda« dle živ. ř., jenž jest mnohem širší stejného pojmu dle pr. obč. Soused jest v řízení správním »navrhovatelem«, o jehož návrhu však úřad rozhodnouti není povinen; pojem souseda mizí v pojmu vyšším »veřejného blaha«; tímto řídě se správní úřad, stanoví předem meze přípustných immissí a jest proto dodatečný nárok sousedův na náhradu škody předem vyloučen. Správní soud přidržuje se dosud tohoto názoru (Randova), kdežto soud nejvyšší v poslední době sleduje Ungra.
Co do řízení mají sousedé, jak panující názor za to pokládá, účast na řízení ediktálním, nikoliv však t. zv. zkráceném. P. přednášející dovozuje však, že právo účasti patří jim i v tomto druhu řízení, hlavně pro totožnost opravných prostředků (§ 34. živ. ř.) a pak proto, že tomu nasvědčují též §§ 340.—342. obč. zák. a předpisy staveb. řádu.
Rozpravy na to zahájené súčastnili se p. rada vrch. zem. soudu Jos. Boubela, soudce Skřipský a p. dr. Jos. Růžička, advokát; oba prvnější přichylují se k názoru p, přednášejícího; první hlavně proto, že veřejný zájem toho vyžaduje, aby soused trpěl nějaké újmy v zájmu veř. blaha, jemuž podniky takové slouží; druhý poukazuje na právo cizozemské a osnovy, jež zásadu qui suo jure utitur, neminem laedit, modifikují jen potud, že zakazují úmyslné —
poškozování souseda výkonem vlastního práva. P. dr. Růžička má za to, že již dle § 364. obč. zák. immisse jakékoliv, za všech okolností však neobyčejné a neobvyklé, jsou nepřípustný a že v těchto případech soused náhrady škody domáhat' se může; řízení správní jest tak nedokonalé, že nepodává záruk pro ochranu sousedův a proto má průchod soudní cesta.
Ve čtvrtek dne 25. listopadu t. r. přednášel za účasti 27 členů p. rada vrchn. zems. soudu Josef Boubela o thematu: »Jest v případě zastavení exekuce dle § 200. č. 3. e x. ř. před uplynutím půl roku přípustná nová exekuce pro tutéž pohledávku ?« Zákon vylučuje v cit. předpise pokračování v téže exekuci před uplynutím uvedené doby, nezmiňuje se však o tom, může-li pro tutéž pohledávku jiný druh exekuce se provésti. P. přednášející má za to, že i jakákoliv jiná exekuce pro tutéž pohledávku jest před uplynutím oné lhůty vyloučena, poněvadž předpis § 200. č. 3. byl dán na prospěch dlužníkův, jak tomu motivy na více místech nasvědčují, poněvadž by jinak dlužník byl na tom hůře, než kdyby exekuce původní se provedla, jelikož se mu novými exekucemi dělají nové útraty a jeho hospodářská existence se ničí. Exekuce nemá jíti nad potřebnou míru a dlužno ji omeziti, přesáhne-li tuto; novými exekucemi však se původní rozšiřuje a dosiluje se tím opak toho, co zákon v §§ 14., 41. a j. stanoví; to arciť neplatí tam. kde již od původu více druhů exekucí se vede a kde zastavením i jedné se dlužníku ulehčí. Na to vyvrací p. přednášející opačný názor Neumannův, jehož přidržuje se též praxe.
P. dvoř. rada Jar. Lisec nesouhlasí, s p. přednášejícím. Dle doslovu zákona nelze přípustnost nových exekucí jiného druhu vyloučiti: nabyl-li by dělník v mezidobí nového jmění, vzali by ho věřitelé jiní a původní vymáhající by byl zkrácen, zvláště když to nebývají na jeho straně pohnutky čistě majetkové, které ho k zastavení exekuce přiměly. Stejně oponuje p. přednášejícímu p. fin. rada dr. Jar. Peka, hlavně s poukazem na případ, kdy více vymáhajících věřitelů tu jest a zastaví-li jeden, druzí v exekuci původní pokračovati i nové jiného druhu zavésti mohou.

Citace:

Zprávy spolkové. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1909, svazek/ročník 18, číslo/sešit 8, s. 419-421.