Č. 1265.

Pozemková reforma: I. Zda byl ve smyslu § 18 zák. zábor. podán průkaz, že jde o zcizení, kterého si vyžádalo řádné hospodaření, posuzovati jest s ohledem na zabrané hospodářství zcizitelovo, nikoli se zřetelem na hospodářství nového nabyvatele pozemku. V příslušném řízení jest však procesní stranou jak zcizovatel, tak i nabyvatel. — II. Právní věta jako u č. 557 ad I.
(Nález ze dne 28. března 1922 č. 4386.)
Věc: Jan a Marie B. v D. proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (rada stpú Dr. J. Javůrek) stran bezúčinnosti zcizení zabraných pozemků vůči státu a odepření souhlasu ke zcizení.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud jím odepřen byl souhlas ke zcizení pozemků, se zrušuje pro nezákonnost; jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stpú-u v Praze bylo drobnými pachtýři oznámeno, že manželé Jan a Marie B. z D. koupili z pozemkového majetku Františka S. pozemky č. kat. — — —, na které si činí nároky dlouholetí pachtýři, a že dlužno onu smlouvu zcizovací prohlásiti za bezúčinnou vůči státu. Po konaném šetření prohlásil stpú výnosem ze dne —, že uvedené pozemky prodány byly od zabraného velkostatku v mezidobí od 28. října 1918 do 24. dubna 1919, aniž si opatření toho vyžádalo řádné hospodaření, a že tudíž smlouva o zcizení uvedených pozemků jest proti státu bezúčinna a dožádal zároveň příslušný soud, aby knihovně poznamenal, že nemovitosti, o něž jde, jsou státem zabrány a že smlouva nemá proti státu účinnosti. — — — — — — —
V odůvodnění uvedl stpú také, že předběžně vyšetřoval z důvodů vhodnosti — ač řízení to vybočuje již z rámce předpisu § 18 zák. zábor. — okolnosti, jež pokládá za směrodatné při udílení souhlasu po rozumu § 7 cit. zák. a zjistil, že není zde důvodu, pro něž by bylo, kdyby se jednalo o souhlas s právním jednáním po rozumu § 7 cit. zák., třeba na kupce vzíti zvláštní zřetel, neboť nabídnutím vyšších cen trhových získali by kupci pozemek na úkor dlouhodobých drobných pachtýřů, jimiž většina pozemků jest nejen požadována po rozumu zákona ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n., nýbrž dokonce i soudně přiznána pro případ ten, že by smlouvy shora uvedené byly prohlášeny bezúčinnými vůči státu.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Nař. rozhodnutí obsahuje dva výroky, a to jednak prohlášení, že zcizovací jednání jest dle § 18 zák. zábor. vůči stpú bezúčinné, jednak odepření souhlasu k tomuto zcizení dle § 7 zák. zábor. Z námitek, jež st-lé vznesli proti prvému výroku úřadu, mohla by jen jediná míti pro sebe oporu v zákoně, a sice námitka, že žal. úřad nekonal šetření o tom, zda zcizení pozemků vyžádalo si řádné hospodaření, a že ani nepřipustil důkazy, jež st-lé o této okolnosti nabídli. Námitku tu však nemohl nss uznati důvodnou, neboť úřad šetření to konal, výsledek jeho se stranami sdělil a vyzval je k podání připomínek k výsledku tohoto šetření. Jest sice pravda, že úřad neprávem ve svém rozhodnutí prohlásil, že v řízení dle § 18 zábor. zák. není třeba se zabývati důkazy nabízenými od kupujících. Vždyť i strana kupující jest stranou v řízení správním, a odmítnutí důkazních prostředků jí nabízených jen proto, že jde o řízení dle § 18 zák. zábor., zakládalo by dojista podstatnou vadu řízení, kdyby st-lé byli v řízení správním skutečně přednesli tvrzení a nabídli provedení důkazů, že řádné hospodaření na zabraném majetku zcizení vyžadovalo. Avšak ani zcizitel ani nabyvatelé pozemků námitek takového obsahu nepodali.
Teprve ve stížnosti k nss st-lé uvádějí a nabízejí důkazy, že řádné hospodaření na zabraném majetku vyžadovalo zcizení pozemků, tvrzení a důkazy ty však v řízení správním, ač k tomu byli vyzváni, neuplatnili, nemohou je tudíž uplatňovati teprve v řízení před nss.
Stížnost se dále mýlí, posuzuje-li účinnost právního jednání zcizovacího vůči státu se zřetelem na potřebu zcizení s hlediska hospodaření nabyvatelů pozemků. Je lhostejno, že st-lé na koupených pozemcích řádně hospodaří a že by bezúčinností prodeje i odnětím pozemků značně byli poškozeni, neboť otázku, zda zcizení bylo třeba v zájmu řádného hospodaření (§ 18 zák. zábor.), jest posuzovati jedině s hlediska hospodaření s pozemkovým majetkem zabraným, nikoliv s ohledem na majetek nových nabyvatelů pozemků.
Bezpodstatná jest námitka, že st-lům nelze přičítati malam fidem, ježto pozemků nabyli již před platností záborového zákona, neboť ani bona fides st-lů nezabezpečuje účinnost zcizení, protože dle zákona rozhoduje jedině, zda zcizení bylo třeba v zájmu řádného hospodaření na zabraném majetku.
Z téhož důvodu bezpodstatná jest další námitka stížnosti popírající správnost předpokladu žal. úřadu, že jediným motivem prodeje byla docílená vyšší cena trhová, neboť jest úplně lhostejno, jaké subjektivní motivy vedly majitele zabraného statku ke zcizení části majetku tohoto a záleží jen na tom, zda řádné hospodaření, objektivně posuzováno, zcizení toho vyžadovalo.
Námitka, že zcizené pozemky nenáležely k velkostatku V., nýbrž že byly soukromým jměním Frant. S., jest bezvýznamná, když stížnost netvrdí, že tento soukromý pozemkový majetek zcizitelův, poněvadž snad nedosahuje výměry § 2 zábor. zák., záboru nepodléhá.
Jest tedy stížnost, pokud směřuje proti deklarativnímu výroku úřadu, že zcizovací jednání nemá proti státu účinnosti, bezdůvodná,
St-lé však domáhali se ve správním řízení také toho, aby stpú schválil zcizovací jednání a tímto svým výrokem propůjčil mu účinnost proti státu dle § 7 zák. zábor. Byl tedy žal. úřad povinen žádost st-lů vyříditi i v tomto směru. Úřad sice prohlašuje ve svém rozhodnutí, že úvaha jeho v tom směru vybočuje z rámce § 18 zábor. zák., přece však ve skutečnosti tuto žádost st-lů vyřídil a to zamítavě. St-lé brojí i proti tomuto výroku žal. úřadu, a to především námitkou, že rozhodnutí úřadu není aktem libovůle, nýbrž musí se pohybovati v mezích daných účelem zákonů o pozemkové reformě, provádění této pak že odprodejem pozemků nikterak nebude dotčeno.
Stpú při výkonu ustanovení § 7 zák. zábor. může dle stálé judikatury tohoto soudu omezovati jen potud disposiční volnost stran, pokud toho jest potřebí k provádění pozemkové reformy stpú-em.
V tomto případě byla stpú-u důvodem pro odepření souhlasu ochrana drobných pachtýřů za tím účelem, aby právo jejich na přenechání pozemků do vlastnictví neb do pachtu dle zákona ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n. nebylo mařeno disposicemi vlastníka pozemků, na něž pachtýři vznesli nárok.
Nss se však již ve svém nálezu ze dne 21. října 1920 č. 8338 (Boh. č. 557 adm.) přiklonil k názoru, že pro odepření souhlasu dle § 7 zák. zábor. nelze se dovolávati toho, že odepření souhlasu vyžaduje ochrana drobných pachtýřů. Než i kdyby bylo připustiti, že i realisace práv drobných pachtýřů na přenechání pozemků dle zákona ze 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n. jest v rámci účelů pozemkové reformy, mohla by práva tato státi v cestě zcizení zabraného majetku teprve od toho okamžiku, kdy práva tato vznikla, a nemohou tedy překážeti zcizení, které se uskutečnilo již v době, kdy práva ta ještě vůbec neexistovala. Poněvadž však zcizení, o která jde, nesporně byla uskutečněna nejpozději do 24. dubna 1919, kdežto práva drobných pachtýřů byla založena teprve zákonem ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n., jenž dle svého § 31 počal působiti teprve dne 26. června 1919, nelze srovnati se zákonem, když žal. úřad odepřel souhlas se zcizením pozemků zabraných z důvodů ochrany práv drobných pachtýřů na přenechání pachtovních pozemků do vlastnictví nebo do pachtu.
Vzhledem k tomu bylo nutno nař. rozhodnutí, pokud jím odepřen byl souhlas se zcizením pozemků, zrušiti jako nezákonné, v ostatním však zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 1265. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 501-503.