Č. 1137.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitosti (Čechy): Předpis § 221 ř. dávk. z 29. prosince 1915 č. 83 z. z. čes. o vrácení dávky zaplacené platí obdobně i v jiných případech, kde ve skutečnosti nenastal převod nemovitosti, tvořící esentielní předpoklad pro vyměření dávky.
(Nález ze dne 25. ledna 1922 č. 1011.)
Věc:Vlasta Š. na K. V. (adv. Dr. P. Wilt z Břevnova) proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-lka domáhala se u inspektorátu pro zemské dávky v Praze, aby byla odepsána dávka z přírůstku hodnoty nemovitosti, předepsaná jí pravoplatně částkou 2688 K 55 h, poněvadž prý smlouva trhová ze dne 23. října 1917 nebyla ve smyslu § 1 nař. ze dne 9. srpna 1915 č. 234 ř. z. schválena a poněvadž tedy nedošlo k uskutečnění převodu smlouvou tou zamýšleného. Inspektorát žádosti nevyhověl a pohrozil st-lce dražbou reality, nezaplatí-li předepsanou částku. St-lka zaplatila pak částku 2688 K 55 h, podala však stížnost k zemskému správnímu výboru v Praze, jenž ji nař. rozhodnutím zamítl z těchto důvodů:
Dle platebního rozkazu zakládá se převod na trhové smlouvě ze dne 23. října 1917. Tato smlouva podléhala schválení úřadu pro pozemkový obchod. Toto schválení jest však právní opatření rázu policejního, nemá konstitutivního účinku a nelze pokládati mimoknihovní převod ve smyslu § 1 ř. dávk. za uskutečněný teprve, když ono schválení se udělí (srovnej rozh. býv. c. k. správního soudu ve Vídni ze dne 2. října 1918 č. 12758). Neměl proto inspektorát příčiny pátrati po tom, zda smlouva jemu předložená byla zmíněným úřadem schválena čili nic. Odepře-li úřad pro pozemkový obchod schválení, jest věcí strany, aby uplatnila, že smlouva pozbyla platnosti. Tuto okolnost strana také uplatnila, ovšem v opožděném rekursu. Tím vyčerpala strana svoje právo a nemůže býti snad použito ustanovení čl. 14, posl. odst. prov. nař. ze dne 31. prosince 1915 č. 3 z. z. z roku 1916. Dle § 20 ř. dávk. může strana proti platebnímu rozkazu podati stížnost. Z tohoto ustanovení nutno dovozovati, že veškeré námitky, které proti platebnímu rozkazu vznésti může, také vznésti musí a že k okolnostem, které strana neuplatňovala ve stížnosti včas podané, může býti přihlíženo jen, vejdou-li straně ve známost teprve po, uplynutí rekursní lhůty (noviter reperta). V daném případe strana Tekursní lhůtu zmeškala tím, že podala stížnost u nepříslušné první instance, která není povinna stížnost rekursní instanci předložiti. Rekursní lhůtu takto prošlou nemůže pak rekursní instance prominouti.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nss takto:
Jest mimo spor, že platební rozkaz, jímž st-lce předepsána byla dávka z převodu nemovitosti, o niž jde, nabyl moci práva. Právní moci jeho st-lka ani ve stížnosti neodporuje ani ji nepopírala v řízení, jež předcházelo, nař. rozhodnutí. Žádostí, jež rozhodnutím tímto došla konečného vyřízení, domáhala se st-lka odpisu pravoplatně předepsané dávky z důvodu, že byla předepsána a placena indebite.
Nemohlo býti tudíž předmětem rozhodování žal. úřadu, zdali dávka byla předepsána po právu, zejména pak zdali rekurs podaný st-lkou proti platebnímu rozkazu byl podán včas, nýbrž předmětem jeho byla žádost výše řečeného obsahu.
Dávkový řád pro Čechy z 29. prosince 1915 č. 83 z. z., podle něhož spornou záležitost sluší posuzovati, neobsahuje ovšem přímého všeobecného předpisu, jenž by stanovil, že dávku pravoplatně předepsanou a zaplacenou jest vrátiti, jestliže důvod vyměření dávky odpadl. Předpis »o vrácení dávky« nadepsaný v § 22 nařizuje vrácení neprávem zaplacené dávky výslovně toliko pro ten případ, bylo-li vyhověno stížnosti na vyměření dávky z přírůstku hodnoty. Z okolnosti, že zákon výslovně stanoví povinnost úřadu vrátiti neprávem zaplacenou dávku pro normální případ, že v řízení vyměřovacím bylo vyhověno stížnosti podané proti platebnímu rozkazu, nelze však po názoru nss vyvozovati, že by nárok ten straně žádným způsobem již nepříslušel, když řízení vyměřovací bylo skončeno a platební rozkaz nabyl moci práva. Mínění takové, na němž patrně spočívá nař. rozhodnutí, jest v přímém odporu s duchem a s tendencí dávkového řádu, který dle § 1, odst. 1 postihnouti chce dávkou nezasloužený přírůstek hodnoty nemovitosti při knihovním nebo mimoknihovním převodu a v § 5 výslovně praví, že převod jest důvodem vyměřeni dávky. V předpisech těchto zřejmě jest obsažena základní zásada dávkového řádu, že převod nemovitosti jest esentielním předpokladem vyměření dávky a že pro dávku není místa, není-li tu takového převodu. Vůdčí myšlenka tato jest pohnutkou i pro výše cit. ustanovení § 22, jenž má ovšem na mysli toliko normální případ, kdy sporná otázka, zda a pokud nastalý převod nemovitosti jest podrobiti dávce, vyřešen byl normálním postupem opravných prostředků v řízení vyměřovacím. Jest pak jen důsledkem vytčené zásady dávkového řádu ustanovení prováděcího nařízení vydaného na podkladě § 30 dávk. ř. politickým úřadem zemským v dohodě se zemsk. úřadem finančním a zemskou správní komisí z 31. prosince 1915 č. 3 z. z. z r. 1916, jež rozvádějíc myšlenku v § 22 dávk. ř. obsaženou v posledním odstavci čl. 14 praví, že dávka nemá býti vybírána, vybraná pak budiž z moci úřední vrácena zejména tehdy, když se změna držby pravoplatným soudním výrokem zruší pro neplatnost. Co platí pak pro případ tento, platí stejnou měrou i pro ten případ, když změna držby stala se neplatnou již ex lege.
St-lka v daném případě tvrdila v řízení, že případ tento u ní nastal tím, že trhová smlouva, jíž řečená nemovitost byla prodána, nebyla pozemkovou komisí schválena, že pozbyla platnosti a že tudíž převod nenastal.
Podle spisů trhová smlouva ta uzavřena byla dne 23. října 1917, v době, kdy platilo cís. nařízení z 9. srpna 1915 č. 234 ř. z. Dle § 1 tohoto nařízení byl převod vlastnictví pozemků věnovaných zemědělskému neb lesnímu hospodářství právním jednáním mezi živými přípustný toliko se svolením komise v § 8 k tomu povolané. Odst. 2 pak stanovil, že práv. jednání jest neplatné, když svolení se odepře.
Dle přípisu okresního soudu v Jesenici z 23. února 1919 nebyla ona smlouva trhová pozemkovou komisí schválena a nebyl převod na základě té smlouvy proveden. Nastal tedy právní důsledek stanovený v 2. odst. § 1 cit. cís. nařízení t. j. trhová smlouva jest neplatná a třeba k ní hleděti tak, jako by se vůbec nebyla stala.
Je-li tomu tak, pak ovšem převod nemovitosti — jak jej měla st-lka na mysli — vůbec nenastal a není tu onoho esentielního předpokladu, jejž dávk. řád v § 5 označuje za důvod vyměření dávky, a byl tudíž úřad povinen, předepsanou dávku odepsati resp. zaplacenou vrátiti.
Z toho však plyne, že žal. úřad založil rozhodnutí své na nesprávném právním názoru a bylo je proto zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 1137. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 220-222.