Č. 1243.

Pozemková reforma: I. Nařízení vlády ze dne 17. září 1920 č. 536 sb. z. a n., (týkající se hektarového příspěvku), zejména i 2. článek jeho, je kryto zmocněním daným v § 73 zák. náhr. a je tedy platné. — II. Dny poštovní dopravy neodpočítávají se od lhůty stanovené čl. 2. nař. ze dne 17. září 1920 č. 536 sb. z. a n.
(Nález ze dne 21. března 1922 č. 3795.)
Věc: D. H. v T. proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze o hektarový příspěvek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 17. března 1921 došlo k žal. úřadu podání st-lčino, ve kterém ve věci všeobecným pensijním ústavem v Praze předepsaného příspěvku k fondu pro zaopatřování zaměstnanců velkostatků dle § 73 zák. ze dne 8. dubna 1920 č. 329 sb. z. a n. žádala jednak, aby příspěvek ten byl předepsán pachtýři, jednak, aby byl snížen ve smyslu čl. 2. nař. vlády ze dne 17. září 1920 č. 536 sb. z. a n., poněvadž zaměstnanci na velkostatku mají proti r. 1917 plat o 150 proc. zvýšený, jak v příloze k podání tomu potvrdili obecní rychtář a notář.
Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad tento rekurs resp. žádost, poněvadž došel k žal. úřadu po lhůtě k podání žádosti v nařízení ze dne 17. září 1920 č. 536 sb. z. a n. stanovené a poněvadž nebyly přiloženy předepsané doklady.
O stížnosti podané proti tomuto rozhodnutí, jež však naříká je pouze potud, pokud nebylo vyhověno žádosti st-lčině o slevu resp. odpis příspěvku dle čl. 2. cit. nař., uvažoval nss takto:
Stížnost vytýká, že — — — ustanovení čl. 2. nař. vlády ze dne 17. září 1920 č. 536 sb. z. a n. jsou neplatná, protože vybočují z mezí zmocnění, daného vládě §em 73 zákona ze dne 8. dubna 1920 č. 329 sb. z. a n.
Nss však tento názor nesdílí. Dle § 73, 4 odst. jsou povinni přispívati všichni vlastníci zabraného avšak posud nepřevzatého majetku pozemkového k fondu, který odst. 2 téhož § byl zřízen, ročním příspěvkem tři korun z každého hektaru půdy. V posledním odstavci stanoveno, že nařízením vlády může tento příspěvek býti zvýšen neb snížen až o 2 K z kažrého hektaru.
Opírajíc se o toto zmocnění zvýšila vláda nařízením ze dne 17. září 1920 č. 536 sb. z. a n. příspěvek ten počínaje 1. lednem 1921 o 2 K z hektaru, tedy na 5 K, ustanovila však současně ve čl. 2., že dle rozhodnutí stpú všeobecný pensijní ústav v Praze odepíše, po případě vrátí 3/5 po případě 2/3 nebo 4/5 příspěvku toho, bude-li v určité lhůtě podán průkaz o skutečnostech v článku tom blíže uvedených. Zvýšení příspěvku na 5 K citovaným nařízením stanovené je tedy kryto úplně ustanovením § 73 posl. odst. zák, ze dne 8. dubna 1920 č. 329 sb. z. a n. Jestliže pak citovaným nařízením v čl. 2. bylo stanoveno, že 3/5 takto zvýšeného příspěvku se za určitých podmínek vrátí respektive odepíší, nebylo tím vysloveno vlastně nic jiného, než že příspěvek § 73 cit. z. na 3 K stanovený, budou-li splněny včas určité podmínky, snižuje se v mezích zmocnění vládě daného. Byla-li pak vláda zákonem zmocněna ustanovený příspěvek buď o 2 K zvýšiti neb snížiti a to zmocněna k tomu zcela všeobecně, nelze zajisté pochybovati o tom, že snížení ono, ležící úplně v její vůli, mohla učiniti odvislým od splnění určitých podmínek, a že nevybočilo citované nařízení z mezí daného mu zmocnění, když ve čl. 2. učinilo snížení odvislým od splnění určitých podmínek.
Bylo tedy nutno nařízení ze dne 17. září 1920 č. 536 sb. z. a n., zejména II. jeho článek uznati za nařízení platné a je námitka stížnosti v tom směru bezdůvodná.
Stížnost uvádí dále, že cit. nařízení nebylo st-lce v den 28. února 1921 resp. 31. října 1920 známo, poněvadž nařízení toto do dne 28. února 1921 do župy šarišské vůbec nedošlo a dovozuje z toho, že st-lka byla v omylu stran lhůt, do kdy svůj nárok dle čl. 2. tohoto nařízení měla uplatniti.
Toto nařízení ze dne 17. září 1920 č. 536 sb. z. a n. bylo však vyhlášeno v částce 111. sbírky zákonů a nařízení vydané 30. září 1920 a nabylo účinnosti dnem vyhlášení. Vyhlašování zákonů a nařízení děje se dle zákona ze dne 13. března 1919 č. 139 sb. z. a n. v této sbírce a nemůže se neznalostí zákonů a nařízení ve formě zákonem stanovené publikovaných nikdo omlouvati. Nejde tu tedy o omyl — jak za to má stížnost — nýbrž o neznalost zákona resp. nařízení, která st-lku neomlouvá. Je proto i tato námitka stížnosti bezdůvodná.
Neprávem poukazuje stížnost na domnělý rozpor mezi zákonem ze dne 8. dubna 1920 č. 536 sb. z. a n. a cit. nařízením co do dne splatnosti příspěvku v roce 1920. Příspěvek ten byl splatný 1. července 1920, jak cit. zákon v § 73 stanovil. Nařízením ze 17. září 1920 č. 536 sb. z. a n. nebyla splatnost jeho posunuta ke dni 31. října 1920, nýbrž ve prospěch majitelů zabraných nemovitostí pouze stanoveno, že nepozbývají nároků ve čl. 2. cit. nař. přiznaných i když v tento den nezaplatili celý tento příspěvek, nýbrž do 31. října 1920 vykáží se zaplacením nejméně 2/5 splatného příspěvku.
Mylný jest názor stížnosti, že nezaplacení splatného příspěvku včas nemá za následek ztrátu nároku na slevu příspěvku na léta 1920 a 1921, nýbrž že ustanovení to platí pouze na léta pozdější a neprávem dovolává se k odůvodnění tohoto svého názoru čl. 3. cit. nař.
Dle čl. 2. cit. nař. mají vlastníci zabraného majetku pozemkového nárok na vrácení resp. odpis hektarového příspěvku, jestliže mimo jiné prokáží nejdéle do 31. října 1920 za rok 1920, v dalších pak létech nejdéle do konce února toho kterého roku, že zaplatili nejméně 2/5 splatného příspěvku. Z toho plyne a contrario, že nároku toho nemají, když ohledně roku 1920 nejdéle do 31. října 1920 a ohledně roku 1921 nejdéle do 28. února 1921 neprokázali, že se zaplacení 2/5 příspěvku již stalo. Čl. 3. stanoví pouze, že rozhodnutí stpú, jímž nařízen byl odpis nebo vrácení příspěvku, platí také pro další léta jako sleva příspěvku, pokud vlastník není se splatným příspěvkem v prodlení a oznámí úřadu tomu, že výše požitků zaměstnanců a pensistů není menší než byla v době rozhodnutí stpú. Dluhuje-li vlastník déle než 2 měsíce splatný příspěvek, pozbývá pro ten který rok nárok na odpis a je povinen zaplatiti celý příspěvek 5 K za každý hektar půdy.
Tímto ustanovením nebyl nijak modifikován čl. 2. a není ustanovení to také se čl. 2. v rozporu, nýbrž ustanovením tím vyřknuto pouze, že rozhodl-li žal. úřad o nároku majitele půdy zabrané v jednom roce přízniví, platí rozhodnutí to i pro roky následující, pokud majitel půdy není s placením příspěvku za ten který rok déle než 2 měsíce v prodlení a ponechá požitky zaměstnanců a pensistů neztenčeny. To znamená, že není potřebí každoročně vyvolávati nové rozhodnutí žal. úřadu, nýbrž že odpis resp. vrácení příspěvku jednou pro určitý rok povolené, platí i pro další roky, pokud ovšem majitel půdy příspěvek řádně, t. j. nejdéle do 2 měsíců po splatnosti zaplatí.
Jedná tedy čl. 3. nikoli o prvním rozhodování o nároku na slevu, o které právě v daném případě jde, nýbrž předpokládá již toto rozhodnutí. Pro toto první rozhodnutí platí pak ustanovení čl. 2. a je tedy i námitka, dovozující nezákonnost nař. rozhodnutí ze znění čl. 3. cit. nař. bezdůvodnou.
Konečně vidí stížnost nezákonnost nař. rozhodnutí v tom, že nárok st-lčin byl zamítnut, ač tato žádost o slevu podala hned po doručení platebního rozkazu a to ještě před 28. únorem 1921 poštou.
Pokud stížnost tím míní, že doručení platebního příkazu se strany všeobecného pensijního ústavu je předpokladem pro podání žádosti o slevu, poukazuje se na čl. 5. cit. nař., dle něhož k splatnosti příspěvku není potřebí platebního příkazu a že splatnost jeho stanovena je v § 73 zákona opětně citovaného.
Pokud míní, že lhůta ve čl. 2. cit. nař. byla zachována tím, že žádost před 28. únorem 1921 dána byla na poštu, může se námitka ta týkati pouze příspěvku za r. 1921, poněvadž není tvrzeno, že by žádost ta byla podána poštou již do 31. října 1920. Ale i co do příspěvku za r. 1921 jest námitka ta bezdůvodná. Stížností zůstalo nepopřeno, že žádost k žal. úřadu došla teprve dne 17. března 1921. Dle názoru nss neodpočítávají se dny poštovní dopravy od propadné lhůty, stanovené v čl. 2. cit. nař., neboť odčítání bylo by prodloužením lhůty, tedy výhodou pro stranu, která dle stálé judikatury tohoto nss jen tehdy může nastati, když je to v zákoně samém stanoveno. Ustanovení takového není však ani v zákoně ze dne 8. dubna 1920 č. 329 sb. z. a n. ani v cit. nařízení a je proto rozhodným, kdy žádost ona k žal. úřadu došla.
To se stalo nepopřené 17. března 1921 a je tedy lhostejno, kdy byla dána žádost ta na poštu.
Poněvadž tedy všechny námitky stížnosti shledány byly bezdůvodnými, musela i stížnost býti zamítnuta.

Citace:

č. 1243. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 451-453.