Č. 1188.

Státní úředníci: I. Ustanovení § 24 nař. z 22. února 1920 č. 666 sb. z. a n., pokud jedná o službě vojenské, je všeobecným předpisem doplňujícím ustanovení čl. 1., odst. 3 tohoto nařízení. II. Úřad provádějící zákon ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb. z. a n., rozhoduje pro svůj obor, jsou-li tu válečná pololetí podle zák. z 19. března 1920 č. 195 sb. z. a n. započítatelná. — III. Právní věta jako u č. 942.
(Nález ze dne 23. února 1922 č. 2450.)
Věc: Karel Ch. v K. proti ministerstvu spravedlnosti v Praze stran připočtení válečných pololetí.
Výrok: Stížnost do naříkaného rozhodnutí ze dne 19. srpna 1921 se zamítá jako bezdůvodná; naříkané rozhodnutí ze dne 8. listopadu 1921 se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-1, který dnem 1. února 1911 dán byl jako soudce do dočasné výslužby, nastoupil dne 15. prosince 1915 službu domobraneckou, v níž dne 1. května 1917 jmenován byl soudním praktikantem, dne 1. září 1917 soudním akcesistou a konečně justičním nadporučíkem.
K žádosti svojí o reaktivování jmenován byl výnosem žalovaného úřadu ze dne 13. srpna 1919 č. — okresním soudcem, služební požitky poukázány mu byly počínajíc dnem 1. září 1919 a vyzván, aby se hlásil k nastoupení služby, jakmile bude sproštěn služby vojenské. To stalo se dnem 27. srpna 1920, načež stěžovatel nastoupil civilní službu dne 1. září 1920.
Při propočítání služební doby podle zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb. z. a n. byla mu započtena doba služby válečné od 15. prosince 1915 do 31. srpna 1919 ve výměře 3 roků 8 měsíců 16 dnů. Žádostí ze dne 8. června 1921 domáhal se, aby mu podle zákona ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n. započtena byla tři válečná pololetí za léta 1916—1918. Žalovaný úřad výnosem ze dne 19. srpna 1921 č. — žádosti nevyhověl, a to, jak uvádí, ze zásadních důvodů vzhledem na ustanovení § 1 posléz cit. zákona a prohlásil, že vymyká se jeho rozhodování, přísluší-li st-li nárok podle zákona ze dne 19. března 1920 č. 195 sb. z. a n.
Další žádost o přiznání čtyř válečných pololetí podle ustanovení § 6 A bodu 2 právě cit. zákona vrátil žal. úřad výnosem ze dne 8. listopadu 1921 č. — jako bezpředmětnou s podotknutím, že i kdyby byla podle uvedeného předpisu válečná pololetí přiznána, nelze k nim vzíti zřetel při propočítání služební doby, poněvadž podle § 13 nař. ze dne 22. prosince 1920 č. 666 sb. z. a n. státi se to může pouze u bývalých důstojníků z povolání a déle sloužících poddůstojníků, naproti tomu však u neaktivních gážistů přicházejí v úvahu pouze ustanovení zákona ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n.
O stížnostech do obou těchto rozhodnutí podaných uvážil nss:
Stížnost podaná do rozhodnutí ze dne 19. srpna 1921 opírá se jedině o ustanovení § 4 zákona ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n., vycházejíc z právního názoru, že st-1 byv ustanoven ve státní službě civilní po 1. listopadu 1918 přestoupil do ní z jiné služby veřejné, totiž vojenské, v níž nebyla mu válečná léta připočtena.
Při této konstrukci uplatňovaného nároku nejedná se o jinou otázku, než je-li vojenskou službu pokládati za jinou službu veřejnou ve smyslu cit. zákonného ustanoveni.
Na otázku tuto odpověděl již nss svým nálezem ze dne 20. září 1921 č. 8240 (Boh. č. 942), na jehož odůvodnění se poukazuje podle § 44 jedn. ř., a to záporně. Trvaje na tomto právním názoru musil tudíž stížnost uznati za bezdůvodnou.
Ve příčině druhé stížnosti bylo především uvážiti, co sluší rozuměti výrazem »vrácení žádosti jako bezpředmětné«, jehož používá v odpor vzaté rozhodnutí. Přirozeným výkladem je, že pro určité právní či skutkové okolnosti přestala pro žal. úřad potřeba, aby se nárokem v žádosti uplatňovaným zabýval. Tuto okolnost spatřuje žal. úřad v tom, že není zde právní normy, aby u neaktivního gážisty při propočítání služební doby civilní přihlíženo býti mohlo k válečným pololetím nabytým z poměru vojenského, a že je tedy bez právního významu, má-li st-1 nárok na připočtení válečných pololetí v poměru vojenském.
Z toho jde, že žal. úřad neodmítá zkoumati posléz vytčený nárok st-lův pro svoji nepříslušnost, jak byl vyjádřil ve svém rozhodnutí z 19. srpna 1921, ovšem mimo rámec žádosti tehdejší, nýbrž jen že pokládá zkoumání toto za zbytečné, ježto jím nemůže býti založen žádný nárok st-lův podle zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb. z. a n.
Také stížnost, byť se jen opírala o předpis zákona ze dne 19. března 1920 č. 195 sb. z. a n., směřuje proti tomu, že nebylo v civilním služebním poměru rozhodnuto příznivě o započítatelnosti doby, k níž nárok odvozuje z citovaného zákona.
Jde tedy o tyto otázky:
1. je-li správným názor žal. úřadu, že není zde předpisu, podle něhož by mohla neaktivním vojenským gážistům vojenská válečná pololetí včítána býti do služby civilní při provádění zákona o propočítání služ. doby; 2. přísluší-li st-li zmíněný nárok ve vojenském poměru;
3. zda a pokud může žal. řad o nároku pod 2. uvedeném rozhodovati.
Zákon ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb. z. a n. vyhradil ve svém § 4 administrativě právo, aby určila nařízením, pokud se započítávají léta ztrávená ve službě vojenské, a v mezích tohoto zmocnění vydány byly jednotlivé předpisy o této věci nařízením ze dne 22. prosince 1920 č. 666 sb. z. a n.
Žal. úřad spatřuje jediný v tomto případě rozhodující předpis v ustanovení posl. odst. § 13 cit. nařízení, jež platíc ovšem pouze pro bývalé důstojníky z povolání a dále slouživší poddůstojníky vyrovnává nesrovnalost záležející v tom, že tito neslouživše již aktivně v době účinnosti zákona ze dne 19. března 1920 č. 195 sb. z. a n., neměli by nároku na připočtení válečných pololetí vůbec, z čehož jde, že, kdyby nebylo singulárního ustanovení výše citovaného, nebylo by lze u těchto zaměstnanců mluviti ani o započtených ani o započítatelných válečných pololetích.
Názor tento není správným, protože žal. úřad přehlédl, že o otázce zde rozhodné jedná dále ještě § 24 cit. nařízení, který ustanovuje, že k válečným půlletím v mimostátní a vojenské službě započteným nebo započítatelným přihlíží se potud, pokud nepřevyšují pět půlletí, čítajíc v to i půlletí, která, byla zaměstnanci snad podle zákona ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n. již započtena.
Ze všeobecného tohoto předpisu jde, že při zjištění vojenské služby ve smyslu § 12 cit. nařízení přihlížeti jest ke skutečné vojenské službě, dále k válečným pololetím ve službě vojenské buď již započtených buď aspoň započítatelným, a toto nemůže míti jiného smyslu, než že připočítati jest v rozsahu § 24 i válečná pololetí, na která civilní zaměstnanec podle zákona ze dne 19. března 1920 č. 195 sb. z. a n. má ve službě vojenské nárok, byť mu i skutečně v této službě započtena nebyla.
Proto není také správným názor žal. úřadu, že nelze hleděti k válečným pololetím podle posléz cit. zákona i kdyby podle něho příslušel na ně zaměstnanci nárok, a nastává nutnost podrobiti úvaze další dvě otázky shora vytčené, a to především otázku poslední.
Jak bylo již uvedeno, klade § 24 cit. nařízení vedle sebe pojmy »započtená« a »započítatelná« a bylo již vyvozeno, že pod pojem poslední náležejí ona válečná pololetí, na která vojenskému zaměstnanci přísluší sice právní nárok, která však mu posud ve vojenském poměru nebyla zapotena. Má-li tudíž žal. úřad, hledě k citovanému předpisu, zjistiti, jsou-li tu válečná pololetí »započítatelná«, nutno mu přiznati povinnost, aby podrobil svojí kognici otázku, je-li zde právní nárok na započtení, k čemuž dlužno připomenouti, že žal. úřad sám svoji příslušnost k tomuto předchozímu rozhodnutí nepopřel a že se touto otázkou jen proto nezabýval, poněvadž vycházel z mylného právního názoru, že jest pro nárok st-lův ze zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb. z. a n. bez právního účinku.
Za tohoto stavu věci nemá ovšem nss možnost, aby ve směru druhé otázky naříkaný výnos přezkoumával a bude naopak na žal. úřadu, aby o otázce této teprve rozhodl.
Z těchto důvodů bylo v odpor vzaté rozhodnutí ze dne 8. listopadu 1921 podle § 7 zákona o ss zrušiti pro nezákonnost.

Citace:

č. 1188. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 334-336.