Č. 1419

.
Vyhoštění: 1. Převzetím do státní správy nestává se soukromá železnice státním podnikem a nestávají se její zaměstnanci státními zaměstnanci. — 2. Konání vojenské služby železniční na Slovensku není dle zákona důvodem pro nabytí státního občanství rep. čsl. — 3. Čst státní občanství ve smyslu § 1 č. 1 úst. zák. ze dne 9. dubna 1920 č. 236 sb. z. a n.
(Nález ze dne 13. června 1922 č. 8374.)
Věc: Jan E. v Prešově (adv. Dr. V. Stern z Prahy) proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska v Bratislavě stran vyhoštění.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost. Důvody: Nálezem županského úřadu župy šarišské v Prešově ze dne 25. ledna 1921 č. — byl podle nařízení ministerstva s plnou mocí pro správu Slovenska ze dne 18. července 1920 č. 7747 Adm. I. st-l Jan E., vrchní komisař Košicko-Bohumínské dráhy, rozený roku 1880 a do Tiszaroffu v Maďarsku příslušný, spolu se třemi jinými zřízenci této dráhy vyhoštěn z území čsl. republiky.
Nař. rozhodnutím ze dne 7. září 1921 č. — zamítlo žal. ministerstvo odvolání st-lovo a potvrdilo jeho vyhoštění z těchto důvodů: Úředním šetřením jest prokázáno, že st-l jest příslušníkem státu maďarského, jako cizí příslušník zasahuje činně do života a vedení jednotlivých politických stran, poškozuje zájmy státu nepřátelským smýšlením a chováním se vůči úsl. republice; vzhledem na tyto vlastnosti vypověděného nelze očekávati příznivého vyřízení žádosti o přiznání čsl. státního občanství. Jest proto jeho vypovězení dle nařízení č. 7747 Adm. I. § 1 lit. b) a c) odůvodněno.
O stížnosti do rozhodnutí tohoto podané uvážil nss toto:
St-l namítá především, že jest čsl. státním příslušníkem a tedy z území čsl. republiky vyhoštěn býti nemůže, neboť
1. jest úředníkem Košicko-Bohumínské dráhy, která byla v lednu 1921 podle zákona z 22. prosince 1920 č. 690 sb. z. a n. převzata do státní správy a tím se stala podnikem čsl. státu ve smyslu § 1, odst. 4 cit. úst. zák.,
2. st-l složil roku 1919 a 1920 dvakráte vojenský slib do rukou zástupce čsl. vojenského ředitelství drah na Slovensku a tam také vojenskou službu konal, dle mezinárodních pravidel však jest možno složiti vojenský slib jen vlastnímu státu,
3. jest ke st-li až do 31. prosince 1921 přihlížeti jako ke státnímu občanu čsl. republiky dle § 9 cit. úst. zákona již proto, že dávno před rokem 1918 nabyl domovského práva v Prešově podle zák. čl. XXII. z roku 1886.
Vývodům pod 1 a 2 uvedeným nemohl nss přiznati důvodnost.
ad 1. Podle § 1 č. 4 úst. zák. ze dne 9. dubna 1920 č. 236 sb. z. a n. jsou sice ode dne 28. října 1918 státními občany čsl. ty osoby, které před tímto dnem měly domovské právo v některé obci bývalého mocnářství rakousko-uherského a které se staly skutečnými úředníky nebo zřízenci čsl. státu nebo některého čsl. státního ústavu nebo podniku. Osobou takovou se však st-l jakožto úředník soukromé dráhy Košicko-Bohumínské nestal, třeba byla tato železnice podle zákona ze dne 22. prosince 1920 č. 690 sb. z. a n. státem převzata. Dle tohoto zákona má totiž ministerstvo železnic z důvodů státních zájmů právo ujmouti se správy soukromé železnice a vésti ji státní správou železniční na účet koncesionářů (§ 1). Převzetím této správy přecházejí na státní správu železniční veškerá práva ze smluv služebních vůči veškerým zaměstnancům, jejichž nabytá práva z dosavadních služebních smluv se modifikují jen v tom směru, že předpisům čsl. státních drah podléhají tito zaměstnanci jen po stránce disciplinární a že event. lze na ně rozšířiti i ostatní předpisy služebního a pracovního řádu a předpisy o pojišťování a že lze zaměstnance tyto přesaditi na jiné tratě státem provozované (§ 4).
Z těchto ustanovení plyne, že převzetím do státní správy se nestává soukromá železnice státním podnikem a že se nestávají její zaměstnanci státními zaměstnanci, neboť nepodléhají všem předpisům pro státní zaměstnance železniční platícím, nýbrž podléhají resp. mohou býti podrobeni jedině těm z těchto předpisů a jedině do té míry, jak to cit. zákon výslovně připouští.
ad 2. Z okolnosti, že jest státním občanem maďarským, mohl by st-1 právem vyvozovati jedině, že není k vojenské železniční službě čsl. povinen. Neučinil-li tak, konal tuto službu dobrovolně. Že by se byl st-l z důvodu konání služby té stal příslušníkem čsl. republiky, vyvozovati právem nemůže, poněvadž konání služby takové není podle zákona důvodem pro nabytí státního občanství.
ad 3. Důvodnou jest však stížnost ve směru posléze namítaném.
Nař. rozhodnutí opírá se o nařízení min. s plnou mocí pro správu Slovenska z 18. července 1920 č. 7747 adm. I. Podle ustanovení § 1 tohoto nař. lze vypovídati jen cizince, to jest ty, kteří nemají státního občanství republiky čsl., jsou-li splněny podmínky uvedené v nařízení tom. Podle § 1 č. 1 úst. zákona z 9. dubna 1920 č. 236 sb. z. a n. jsou čsl. státními občany ode dne 28. října 1918 osoby, které nejpozději dnem 1. ledna 1910 získaly a od té doby nepřetržitě mají domovské právo v území někdejšího mocnářství rakouské-uherského, jež náleží nyní čsl. republice. Podle § 9 téhož zákona hledí se k osobám, které nabyly domovského práva uvedeného v § 1 č. 1 teprve po 1. lednu 1910 a příslušely před tím domovským právem do některé obce ležící v území bývalé říše rakouskoruher. mimo území nynější čsl. republiky, jako ke státním občanům čsl. republiky až do doby, kdy bude rozhodnuto o žádosti jejich, podané v propadné lhůtě, stanovené vládním nařízením za přiznání čsl. státního občanství. Lhůta ta byla stanovena nařízením z 30. října 1920 č. 601 sb. z. a n. do 31. prosince 1921. Pak nelze však osoby takové, pokud tato lhůta neuplynula anebo pokud nebylo pravoplatně před uplynutím lhůty té o žádosti takové záporně rozhodnuto, považovati za cizince, tedy za osoby nemající státního občanství čsl. republiky a nelze je tedy ve lhůtě té vypověděti z čsl. státního území.
Jak ze spisů jde, bylo v daném případě zjištěno, že st-l příslušel dříve domovským právem do obce Tiszaroffu v Uhrách v území nynějšího; státu maďarského a že mu bylo pak ode dne 1. ledna 1914, tedy po 1. lednu 1910, přiznáno domovské právo v městě Prešově. Ze by byl tohoto domovského práva st-l pozbyl, zjištěno nebylo. Jsou tedy v osobě jeho podmínky cit. § 9 dány.
Nevyvraceje nijak tvrzení st-lovo, že přísluší domovským právem od 1. ledna 1914 do Prešova, zaujal žal. úřad k této již v odvolání uplatňované námitce stanovisko zamítavé z důvodu, že příznivého vyřízení st-lovy žádosti o přiznání čsl. státního občanství nelze očekávati vzhledem k důvodům, které vedly k jeho vyhoštění.
Protože však nař. rozhodnutí bylo vydáno před 31. prosincem 1921 a před rozhodnutím o st-lově žádosti za přiznání čsl. státního občanství, jest toto mínění úřadů zcela bezvýznamné a právní názor úřadu ve zřejmém rozporu se shora uvedeným zněním zákona. Proto bylo nař. rozhodnutí podle § 7 zák. o ss zrušiti, aniž bylo třeba zabývati se dalšími námitkami stížnosti, uplatňujícími vadnost řízení, pokud jde o důvody vyhoštění.

Citace:

č. 1419. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 841-843.