České právo. Časopis Spolku notářů československých, 5 (1923). Praha: Spolek notářů československých, 86 s.
Authors:

Služební poměr obchodních pomocníků úpadcových se vyhlášením konkursu na jeho jmění nezrušuje, nýbrž trvá dále až do projití řádné,výpovědní lhůty, patří tudíž nároky takových zaměstnanců úpadcových za tento čas (od vyhlášky konkursu) k pohledávkám proti podstatě.


(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 21. srpna 1923 Rv I 194/23. Obchodní soud v Praze Cg I 479/21.)
X žaloval konkursní podstatu na zaplacení služného za čas od vyhlášení konkursu do projití zákonné doby výpovědní.
První soud žalobu zamítl s odůvodněním, že když správce podstaty výslovně do služebního poměru za masu nevstoupil a do měsíce z usnesení věřitelského výboru dal žalobci výpověď (§ 25. kon. ř.); třeba nebyla dle zákona, nýbrž předčasná, může žaloba škodu jemu vzešlou požadovati jen jako konkursní věřitel, žádným způsobem ale jako pohledávku podstaty dle § 46. č. 3. konk. ř. Druhá stolice změnila nález a odsoudila podstatu к zapla- cení služného ode dne vyhlášení konkursu (12./9. 1921) až do 31. prosince 1921. Důvody: Ze vzájemného porovnání §§ 25., 46. č. 3. a § 51. č. 2. konk. ř. jde na jevo, že poměr služební zaměstnanců úpadcových vyhlášením konkursu se nezrušuje, nýbrž že trvá dále, že však zejména konkursnímu správci jest volno, aby ve hlůtě jednoměsíční ode dne vyhlášení konkursu poměr ten zrušil, avšak šetře zákonné neb smluvené kratší lhůty výpovědní (§ 25. k. ř.) a že služební nároky zaměstnanců na dobu po vyhlášení konkursu připadající dle § 50. konk. ř. patří ku pohledávkám proti konkursní podstatě (§ 46. č. 3. konk. ř.). Konkurs vyhlášen byl 12. září 1921. Není sporno, že správce dal žalobci, který neměl ujednanou výpovědní lhůtu, dne 30. září 1921 ve smyslu § 20. zák. o obch. pom., výpověď šestinedělní. Přes to však dle předpisu nařízení ze dne 23. června 1921 č. 218 sb. se končil žalobcův poměr služební teprve uplynutím kalendářního čtvrtletí, tedy dnem 31. prosince 1921 (§ 25. konk. ř. a §§ 1. a 20. odst. 1. zák o obch. pom.). Náleží tedy služební nároky žalobcovy za dobu od 12. září 1921 až do 31. prosince 1921 ku pohledávkám proti konkursní podstatě dle § 46. konk. ř. a musila ta к zaplacení jich dle § 124. a 47. konk. ř. býti odsouzena.
Dovolání správce podstaty zůstalo, bez úspěchů. Důvody: Dle § 25. odst. 3. konk. ř. jest otázku, zda správce podstaty vstoupil dnem vyhlášení konkursu do stávajícího již služebního poměru mezi žalobcem a úpadcem, čili nic, řešiti podle zvláštních zákonných předpisů, tedy v našem případě — ježto mění spornou povaha služby žalobcovy jako obchodního pomocníka, platí tu ustanovení § 23. zák. z 16. ledna 1910 č. 20. ř. z., jenž ustanovuje, že byl-li služební poměr zaměstnancem již nastoupen,vstupuje, konkursní podstata vyhlášením konkursu do stávajícího služebního poměru, smlouvou s úpadcem zalomeného.
Ovšem, může správce podstaty za podmínek § 25. odst. 1. konk. ř. smlouvou vypověděti, což právě v našem, případě se stalo dne 30. září 1921. Poněvadž však výpověď nebyla dána 6 týdnů před koncem čtvrtletí, ukončil se nájemní poměr teprve uplynutím dalšího čtvrtletí, t. j. dnem 31. prosince 1921. (§ 20. odst. 1. zák. z 16. ledna 1910 č. 20. ř. z.)
Vstoupil-li však - jak vylíčeno — správce podstaty dnem vyhlášení konkursů, t. j. 12. září 1921 do služebního poměru žalobcova, pak ovšem jest nárok žalobcův na služné ode dne 12. září 1921 do zrušení poměru výpovědí tedy do 31. prosince 1921, pohledávkou proti podstatě ve smyslu § 46. č. 3. konk. ř. a posoudil tedy odvolací soud spornou otázku právní bezvadně.
Citace:
Služební poměr obchodních pomocníků úpadcových. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1923, svazek/ročník 5, číslo/sešit 6, s. 60-60.