Spory a dlužnické úlevy.

I.
V čísle 1., str. 35, upozornili jsme na rozhodnutí n. s. z 10. července 1936, Rv I 1594/36, podle něhož byl připuštěn rozsudečný výrok »žalovaná strana jest povinna zaplatiti žalující straně zažalovanou pohledávku v rámci vl. nař. č. 251/1935.« Nyní toto rozhodnutí bylo právě uveřejněno ve sbírce rozh. s. (Vážný pod č. 15351), pod názvem:
I pohledávka požívající úlev... může bytí zažalována žalobou na plnění. Byla-li do výroku rozsudku pojata doložka, že jde o pohledávku, na niž se vztahuje úleva podle vl nař. 251/36 Sb. z. a n., může si do toho stěžovati jen žalobce.
To také souhlasí s posledními větami odůvodnění, uveřejněného v č. 1 »Právní prakse« na str. 36 a znamená to, že vlastně doložka » v rámci«, která omezuje žalobce, není přípustná a může býti žalobcem napadána.
Již z toho, že citované rozhodnutí bylo uveřejněno v úřední sbírce, vyplývá, že zatím se ho první senát nejvyššího soudu hodlá držeti. Poukazujeme v tom směru také na rozh. z 15. října 1936, Rv I 1997/36, které jsme uveřejnili v čís. 4 na str. 136 současně s přehledem stavu judikatury o této otázce, a které bylo uveřejněno též již pod čís. 1260 přílohy Soudcovských Listů č. 1/1937. V úřední sbírce rozhodnutí dosud nevyšlo. Dovídáme se však, že nejvyšší soud i v jiných případech rozhodl stejně, že
a) vl. nař. 250/36 a 251/36 nemá žádného vlivu na rozsudečný výrok, a že v každém případě jest možno žalovati na plnění s normální pariční lhůtou (3, 14, 15 dní), a soud bude v každém případě odsuzovati k plnění pod exekucí do uvedené pariční lhůty. Námitky, opírající se o dlužnické úlevy podle toho nelze vznášeti v řízení sporném. Nerozhoduje, zdali jde o pohledávku, kterou žalovaná popírala (sporná pohledávka), nebo kterou uznávala (pohledávka nesporná). Neuznával-li žalovaný pohledávku a byl-li žalován bezdůvodně, musí postupovati tak, jak jsme uvedli na str. 136, t. j. uznati ihned při prvním roku žalobní nárok a navrhnouti odsouzení žalobce do útrat proto, poněvadž nedal k žalobě podnětu.
b) Podle takového rozsudku, který vyslovuje, že mezi stranami jest právem, že »žalovaný jest povinen zaplatiti žalující straně zažalovanou pohledávku do 3, 14 nebo 15 dnů pod exekucí«, není ovšem přípustná exekuce, ač to z exekučního titulu nebude nijak patrno, a v případě, že exekuční soud exekuci povolí (což učiniti musí na návrh věřitele), může se žalovaný brániti žalobou oposiční podle § 35 ex. ř. (Námitku nesplatnosti pohledávky dle § 13 vl. nař. totiž dle stanoviska nejvyššího soudu »ve sporu nemohl uplatniti«.)
To jest nynější stav judikatury, totiž stav, který právě v tomto okamžiku jest dán.
II.
a) Tato judikatura nemá žádné opory v zákoně.
b) Pokud jde o její účelnost, jest uvážiti: Dříve, před platností vl. nař. 250/36 a 251/36 nemohli býti dlužníci v nouzových okresech žalováni a působeny jim útraty, nyní žalováni býti mohou. Tolik s hlediska dlužníků. Před vl. nař. 250/36 a 251/36 platila stará zásada právní bezpečností, že to, co rozsudek (nebo jiný exekuční titul) pravoplatně mezi stranami uznával za právo, bylo skutečně po právu, a bylo základem exekuce. Dnes však nutno rozeznávati »exekuční tituly vykonatelné a nevykonatelné«. Tolik s hlediska soudu exekuci povolujícího. Před vl. nař. 250/36 a 251/36 bylo jisto, že soud procesní se zabýval celým právním vztahem mezi stranami, dnes však se vylučuje část soukromoprávního poměru mezi stranami a odkazuje se do řízení exekučního, anebo do řízení o zvláštní žalobě podle § 35 ex. ř. Tím z jedné sporné věci vznikají sporné věci dvě. Tím vzniká nutnost, aby se toutéž věcí obíraly soudy dvakrát. Nehledě k tomu, že i žaloba na zaplacení, i žaloba podle § 35 ex. ř. jest žalobou, o které rozhodují soudy, vznikají tím stranám zbytečné útraty, a to nejen dlužníku (který byl žalován zbytečnou žalobou na plnění), ale i věřiteli (který bude žalován zbytečně žalobou oposiční, která bude míti za účel vyjasniti, zda jde o osobu, na kterou se úlevy vztahují, či nikoli). Tolik s hlediska soudu, dlužníka i věřitele. — Nelze tedy odůvodniti taková řešení ani účelem zákona (úmyslem zákonodárcovým).
III.
Referujeme ze své povinnosti, neboť přesto, že v literatuře byly některé hlasy pro přípustnost rozsudku »v rámci úlev«, bylo takřka jednomyslně zastáváno mínění, že rozsudek odsuzující k plnění tam, kde povinnost k plnění nestává, není možno si ani představiti. Nejvyšší soud přiklonil se tedy k výkladu zcela ojedinělému, aniž jeho odůvodnění jest přesvědčivé. V praksi však pro nynější dobu bude nutno tohoto stanoviska judikatury uvedeného sub I. dbáti.

Citace:

Spory a dlužnické úlevy. Právní prakse, měsíčník československých právníků . Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart , 1936-37, svazek/ročník 1, s. 205-206.