Krčmář, Jan: Základy přednášek o právu občanském. Právo obligační. Praha: Spolek československých právníků „Všehrd“, 1924, 300 s. (Publikace „Všehrdu“, č. 25).
Authors:
= Krčmář, Základy přednášek o právu občanském. Právo obligační (1924)
PDF

O závazcích z právních jednání.


§ 54.
Darování.
I. § 938 definuje darování jako smlouvu, kterou se někomu bezplatně přenechává věc. K tomu sluší poznamenati:
1. darování je smlouva, arg. §§ 938, 939, 943, 944, 946, 954, 1381. Také z jednostranných aktů osoby nějaké jiná osoba může míti stejný prospěch jako z darování, ale není to darování;
2. objektem darování jmenuje § 938 věc. Jak vychází na jevo z protokolů, bylo vzato slovo »Sache« ve smyslu § 292, takže sluší jím rozuměti i práva, ale mělo jím bytí vyloučeno pouhé užívání, Proto není darováním půjčka (výprosa) nebo bezplatná zápůjčka, Ale přenechání (srovn. č. 3) věcného práva užívacího nebo požívacího může býti darováním. Není, jak samozřejmo, darováním bezplatné poskytnutí služeb;
3. § 938 mluví o přenechání věci (práva). Ale darováním může býti také zřízení nebo zřeknutí práva, srovn. § 1381.
4. podle § 938 je darování smlouvou bezplatnou a tedy takovou, pří které za poskytnutí výhody se poskytateli nedostane ekvivalentu. Ale nejen z § 1008, jenž klade proti sobě darování a bezplatné zřeknutí práva, nýbrž i z jinakých ustanovení zákonných a z důvodů historických (ježto § 938 recipoval definici darování běžnou v doktríně obecného práva a tedy patrně také pojem darování tam přijatý) se podává, že definice § 938 je příliš široká, K pojmu darování sluší dále vyhledávati:
a) aby bezplatné poskytnutí se stalo nullo iure cogente, arg. § 1220 sl., 139, 141 sl., 154, 166, 789 o,. z. Poskytuje-li však někdo plně povinnosti, které mu nejsou uloženy právním řádem, je to darování. Za to plnění povinností zmíněných v § 1432 o. z. darováním není;
b) aby výhoda, která se poskytuje, znamenala typicky rozmnožení jmění příjemcova na útraty poskytatelovy. Není tedy darováním bezplatné zřízení práva zástavního, zaručení nebo kumulativní initercesse. Není proti věřiteli darováním zaplacení toho, co mu dluhuje jiný a není darováním zřeknutí se jistoty. Za to, jak ukazuje § 945, sluší mluviti o darování, byla-li poskytnuta věc cizí;
c) aby se stalo poskytnutí výhody liberali animo srovn, fr. 1 pr. D 39, 5, Tomu sluší rozuměti tak, že bude tu darování, jestliže poskytnutí děje se z pouhé štědrosti nebo vděčnosti (remuneratorní darování srovn. § 940), ale také tenkráte, jestliže při sjednání dohody jinaký snad existující motiv poskytatelův příjemci znám nebyl. Není tu tedy darování, jestliže při narovnání v konkursu (srovn, §§ 140 sl. konk. ř.) věřitelé slevují se svých pohledávek, Ale darování tu bude, ač snad poskytuje se věc s úmyslem, aby příjemci byla způsobena škoda,
II. Smlouva darovací může býti smlouvou obligační nebo jinakou, zejména věcnou (srovn. část všeob, § 3 č. IV], Pokud se týká sjednání a obsahu smlouvy darovací, má naše právo některá ustanovení zvláštní;
1. § 1246 zvláště připomíná, že o smlouvách darovacích mezí manžely platí ustanovení stejná jako o jinakých smlouvách darovacích. Podle § 1247 platí domněnka, že to, co dal manžel manželce na špercích, drahokamech a jiných drahocennostech k její ozdobě, bylo jí darováno, nikoli jen půjčeno,
2. Podle § 1008 vyhledává plná moc k darování náležitostí ustanovených v 2. větě téhož paragrafu,
3. Darování jmění budoucího je platné jen potud, pokud nepřesahuje polovinu tohoto jmění, § 944.
4. Jestliže někdo druhému slíbil, že mu ve lhůtách bude poskytovati podpory, bude dárce zavázán jen pro osobu svou a jen obdařenému, Má-li závazek nebo pohledávání přejíti na dědice, musí to býti zvláště umluveno, § 955.
5. O formě darování ustanovil § 943, že z darování bez skutečného odevzdání nevzejde právo žalobní, nebyla-li zřízena listina, Podle § 1 zák, z 25. července 1871 č. 76 ř. z. smlouvy darovací bez skutečného odevzdání vyhledávají k platnosti zřízení notářského aktu. Pokud se týká tohoto ustanovení, panuje spor, zdali je sluší táhnouti pouze k přijatým slibům darovacím, čí také k veškerým smlouvám darovacím, při kterých pro odevzdání není podkladu (k cessi, prominutí dluhu). Důvody historické i systematické svědčí mínění prvému, pro mínění druhé lze uvésti některé důvody účelnosti. Srovn. jednak nál. rep. č. 15, jednak iud. č. 142. Při darování objektu tabulárního vším způsobem bude potřebí notářského aktu, protože nemovitost do jmění příjemcova nemůže se dostati tradicí. Každé darování před zápisem knihovním je tedy darování bez skutečného odevzdání. Podobně prominutí intabulované pohledávky darem vyhledává formy notářského aktu, Sporno je, zdali stačí, když v případech, ve kterých je třeba formy notářského aktu, notářsky spis zřízen jest o slibu či je potřebí, aby notářský spis obsahoval i přijetí slibu. Doslov § 1 svědčí mínění druhému. (Pro prvé srovn. Stupecký Právník 1884, str. 427.) § 943 prohlásil, že pohledávka, nebylo-li šetřeno formy, není žalovatelna, § 1 zák. z r. 1871 ustanovil, že smlouva je neplatná; bude-li však slíbené poskytnuto, bude soluti repetitio hledíc k § 1432 vyloučena, K pojmu skutečného odevzdání srovn. i Nowack N. Ř. 1417.
III. Z obligační smlouvy darovací vzejde dárci povinnost splniti slib podle ustanovení obecných, Bude-li uvalen na jmění dárcovo konkurs, nenáleží pohledávka z daru mezi konkursní pohledávky § 57 konk. ř. Závazek ze správy z darování nevzejde § 922 a c., 1397. Ale § 945 ustanovil, že dárce je povinen nahraditi škodu, která vzešla obdařenému darováním věci cizí, jestliže byla darována vědomě věc cizí. Jestliže obdařenému byla škoda způsobena vadnou povahou věci darované, ukládají někteří dárci povinnost nahraditi škodu, jednal-li dolosně. Jiní praví, že ručí tu dárce podle zásad obecných, tedy za jakoukoliv nedbalost. Jak ukazují protokoly (Ofner II, 185), mínili redaktoři ustanoviti, že se neklade dárci za vinu, jestliže neznal vad věci darovaně (třeba z nedbalosti); jestliže však je znal a lze-li mu přičísli k vině, že jich obdařenému neoznámil, tu že práv jest.
IV. I podle našeho práva může býti darování odvoláno, jsou-li dány některé podmínky § 946 sl. Odvolání daru neznamená nikdy, že by obdařený pozbyl odvoláním darovaného předmětu; ale jinak zahrnuje v sobě případnosti velmi různě. Někdy může dárce žádati vrácení daru, jindy může žádati jiné plnění, kterým obohacení obdařeného se umenší nebo zruší, jindy konečně mohou třetí osoby žádati na obdařeném plnění, nanejvýše do míry jeho obohacení, nebo k majetku darovanému tak se táhnouti, jakoby byl dosud ve jmění dárcově. Pokud se týká jednotlivých případů sluší rozeznávati:
1. Odvolání daru pro nevděk. § 948, Jestliže obdařený se dopustí proti dárci hrubého nevděku, t, j, jestliže ublíží dárci na životě, cti, svobodě, nebo jmění ze zlěho úmyslu (arg. slova hrubý nevděk) tak, že proti němu může býti zahájeno trestní řízení z povinnosti úřední nebo k žádání poškozeného, může dar býti odvolán. Právo dar odvolati pomine, jestliže dárce čin promine, arg. § 949. Odvolati může nejen dárce, nýbrž také jeho dědicové, pokud právo to prominutím dárcovým nepominulo,, a dar může býti odvolán nejen proti obdařenému, nýbrž také proti jeho dědicům, Bude-li dar odvolán, vzejde adresátu povinnost dar po případě obohacení vydati, Z doslovu § 949 in f. (slovo Widerrufungsklage) jistě nelze dovozovali, že by proti dědicům obdařeného odvolání mohlo se státi pouze doručením žaloby o vydání daru a nikoli jakýmkoli jiným způsobem. Pokud se týká objemu restituční povinnosti, čte se v § 949, že nevděk činí obdařeného pro jeho osobu obmyslným držitelem. To neznamená patrně nic jiného, než, že bude-li dar odvolán proti obdařenému, může býti požadováno obohacení, které tu bylo v době, když obdařený se dopustil činu nevděk zakládajícího a že za to, co by nemohl vrátiti vůbec nebo tak, jak to tehdy bylo, odpovídal by jako obmyslný držitel, Byl-li dar odvolán proti obdařenému, budou dědicové jeho rovněž povinni vydati obohacení, které tu bylo v době nevděčného činu. Ale v příčině zničení nebo zmaření, které se stalo v době, kdy dar na ně již přešel, bude je posuzovati jako obmyslné nebo bezelstné držitele podle zásad obecných. Byl-li dar odvolán proti dědicům obdařeného, budou povinni vydati, čím v době odvolání daru jsou obohaceni a v příčině plnění nebo zmaření daru bude je rovněž posuzovati jako obmyslné nebo bezelstné držitele podle obecných zásad. Žaloba se promlčuje ve třech létech, § 1487 (195 nov. III.)
2. Upadne-li dárce po darování do takové nouze, že se mu nedostává potřebné výživy, může žádali na obdařeném, aby mu dával ročně z darovaného zákonný (5%) úrok, pokud věcí darovanou nebo její hodnotou obdařený jest obohacen a pokud dárce je v nouzí. Stejná nouze obdařeného osvobozuje, Z více obdařených dřívější zavázáni jsou jen potud, pokud příspěvky pozdějších nedostačují k výživě dárcově, § 947. K tomu sluší poznamenati:
a) Potřebnou výživou nesluší patrně rozuměti toliko výživu, které se nedostává dárci samému, nýbrž výživu, kterou potřebuje pro sebe a svoji rodinu, již mu je živiti, § 947 sice mluví jen o nouzi dárcově a § 954 (srovn. č. 3) má zvláštní ustanovení pro případ, že se určitému členu rodiny dárcovy nedostává výživy. Ale důvody historické vším způsobem svědčí mínění uvedenému výše. § 947 recipován je z pruského Landrechtu, jenž neomezuje odvolání daru pro nouzi dárcovu na případy, kdy dárci samému se nedostává výživy a § 954, pokud ustanovuje o dárci, podle nazírání redaktorů (Ofner II, str. 33) opakoval jen ustanovení dané v § 947.
b) Na větším díle se vykládá, že 5% úrok sluší vyměřiti z toho, čím obdařený v době odvolání ještě jest obohacen. Ale jak pruský Landrecht, tak znění § 947 svědčí spíše tomu, že úrok vyměřiti je z původní hodnoty a platiti jej, pokud obohacení sahá. Obohaceným sluší pokládati obdařeného i tenkráte, když dar nepoctivě pustil z držení, arg. anal. § 952, jenž má patrně ráz zásadní. Lhostejno je, zdali věc darovaná je plodonosná čili nic (Ofner II 31);
c) § 947 mluví jen o povinnosti obdařeného. Ale hledíc k § 954 bude míti za to, že i dědicové jeho mají stejnou povinnost;
d) více současně obdařených zavázáno je patrně pro parte.
3. Jestliže bezdětnému dárci po učiněné smlouvě darovací narodí se dítě, nemůže ani on, ani dítě dar odvolati. Ale jak dárce, tak dítě mohou v případě nouze jak proti obdařenému, tak proti jeho dědicům požadovati úrok v § 947 vyměřený. § 954. Je-li pravý výklad, který byl dán výše (pod č. 2) o § 947, nemá § 954 samostatného významu, pokud jde o dárce. Význam jeho kotví v tom, že přiznává se tu právo na výživu přímo dítěti dárcovu a to, ježto zákon nerozeznává, i po smrti dárcově,
4. Když následkem darování dárce nemůže osobám, kterým je povinen poskytovati výživu, poskytovati na výživě tolik, kolik jim náleží, mohou osoby ty žádati, aby jim obdařený doplatil, čeho se jim nedostává. § 950. Zákon nerozeznává, zdali povinnost alimentační se zakládá na zákoně, na smlouvě či posledním pořízení. Historické i systematické důvody svědčí omezení na případy povinnosti zákonné. Nárok tuto zmíněný má místo, pokud stačí dar nebo jeho hodnota. Nouze toho, kdo alimentaci může pohledávati, není podmínkou tohoto nároku, ledaže by taková nouze byla podmínkou nároku alimentačního proti dárci (srovn. na př. jednak § 154, jednak § 91).
5. Pokud se týká odvolání daru pro porušení povinného dílu srovn. Právo dědické, § 63 č, VI, 1. 6. § 953 byl zrušen zák. ze dne 16. března 1884 č. 36 ř. z. (zák. odpůrčí), jehož ustanovení jsou nyní nahražena odpůrčím právem řádů konkursního a odpůrčího cís. nař. ze dne 10. prosince 1914 č. 337 ř. z. Srovn, k tomu Část všeobecnou výše v §§ 12 sl.
§ 55.
Darování na případ smrtí.
§ 956 definuje darování na případ smrti jako darování, jehož splnění má nastati teprve po smrti dárcově, Z prací redakčních se však podává, že darováním na případ smrti podle § 956 sluší rozuměti nejen obligační smlouvy darovací, které mají býti splněny až po smrti dárcově, nýbrž také veškerá darování závislá na výmince, že obdařený dárce přežije. Tato darování však nejsou právními jednáními zvláštního druhu jako v právu obecném, nýbrž buď odkazy nebo obyčejná darování a to;
1. Nevzdá-li se dárce práva odvolacího, vyhledává jednání k platností formy posledního pořízení, jakož vůbec platnost jeho vázána je na takové podmínky, jaké jsou předepsány pro platnost posledního pořízení, a působí jen jako nařízení odkazové. Jako jinaká nařízení mortis causa je volně odvolatelno, ale odvolání může se státi jen takovým způsobem, jaký jest ustanoven pro odvolání posledních pořízení,
2. Vzdá-li se dárce práva odvolacího, je tu obyčejné, darování, ale jen tehdy, jestliže vzdání to se stalo ve formě listinné. § 956 o tom ustanovil tak, že jednání je jen tehdy smlouvou darovací, když obdařený slib (dar) přijal, dárce práva odvolacího výslovně se vzdal a písemnou listinu o tom obdařenému doručil. Zřetelem k zákonu z r, 1871 sluší nyní zastávati toto:
a) jde-li o obligační smlouvy darovací, musí se o darování zříditi akt notářský (je tu darování bez skutečného odevzdání) a tento akt musí obsahovati dárcovo vzdání se práva odvolacího, ježto toto vzdání činí ono jednání smlouvou a je tedy jeho podstatným kusem;
b) jestliže darování je závislé na výmince, že obdařený dárce přežije, ale dar ihned se odevzdá, je věc pochybná. Někteří vykládají, že i tu je potřebí aktu notářského. Ale spíše sluší přisvědčiti těm, kteří zřetelem k protokolům tvrdí, že § 956 nechtěl jen applikovati předpis § 943, nýbrž chtěl dáti samostatný předpis o formě, v jaké musí se státi vzdání práva odvolacího. Podle tohoto mínění stačí, když o vzdání práva odvolacího bude zřízena a obdařenému doručena listina prostá.
§ 56.
Zápůjčka.
I. (Pojem.) § 983 definuje zápůjčku podle doktríny obecného práva jako smlouvu, kterou někomu se odevzdávají věcí spotřebitelné s tím, že jimi může podle libostí nakládati, že však po nějaké době má vrátiti tolikéž stejného druhu a jakosti. K definici té sluší poznamenati:
1. Slova »spotřebitelné věci« proti slovům »nespotřebitelné věci« v §§ 971, 1090 jsou položena na místě slov »věci zastupitelné« podle směsující terminologie obč. zák. (Ofner II, str. 61 sl., Unger I, str. 408), srovn. i č. 4 in f.;
2. slovy »dass er willkürlich — könne« má býti vyjádřeno, že věci poskytují se k užívání a míní se jimi patrně převod do vlastnictví, arg. § 1461 (srovn. i §§ 1227, 510 o. z.); ale slova, ta zahrnují také ony případy, ve kterých účelu onoho poskytnutí nebude dosaženo tradicí, nýbrž způsobem jinakým, srovn. č. III;
3. slova »po určité době« znamenají »na čas« a nechtí říci, že by musila býti ustanovena lhůta platební (jinak sluší rozuměti slovům »určitá doba« v § 971 a c. § 974);
4. slovy »téhož druhu« nemá býti řečeno, že by jednání nebylo zápůjčkou, kdyby bylo vymíněno vrácení věcí jiného druhu, než toho, jaký byl poskytnut. Opak se podává z § 990 a ani v § 991 není řečeno, že by jednání tam jmenované nebylo zápůjčkou, nýbrž jen, že jde o zápůjčku neplatnou. Z těchto ustanovení lze dovésti, že zápůjčka bude tu nejen tehdy, když se poskytují k užívání věci zastupitelné v obecném smyslu (t. j. statky, při kterých se klade důraz nikoli na jejich individualitu, nýbrž na jejich přináležitost k určitému druhu) s tím, že má býti vráceno idem genus, nýbrž i tehdy, když se poskytují k užívání jakékoli věci (bez rozdílu, zdali jsou zastupitelné v obecném smyslu čili nic) jako nositelé hodnoty vyjádřené summou peněžitou (tedy komplex statků, při nichž se neklade důrazu ani na jejich individualitu ani na jejich přináležitost k určitému druhu, nýbrž na hodnotu, kterou representují, takže mohou býti zastoupeny penězi) s tím, že má býti vrácena tato summa. Ale jak již bylo poznamenáno a jak bude pověděno níže, nebudou všechna jednání, která padají pod tento pojem, platna a mimo to je mez proti jinakým smlouvám, zejména trhu na úvěr, nejasna;
5. slovo »tolikéž« nevylučuje, aby si vymínil zapůjčitel vrácení větší kvantity. Přebytek tvoří pak plat za poskytnuté užívání, § 993 o. z., § 5 zák. ze dne 14. června 1868 č. 62 ř. z., srovn. č. V.;
6. slova »téže jakosti« rovněž nevylučují, aby zapůjčitel si vymínil vrácení lepší jakosti, arg. paragrafy cit. pod č. 5 a zajisté by nebylo překážky, aby strany se dohodly o vrácení jakosti horší.
Zřetelem k tomu všemu lze definovati zápůjčku jako smlouvu, kterou poskytuje se kvantita věcí zastupitelných k užívání na čas.
II. (Druhy zápůjček,) Zákon rozeznává zápůjčky 1. peněžně, 2. nepeněžně.
ad 1. Peněžnou zápůjčkou nazývá zákon takovou, při které vypůjčiteli vzejde povinnost splatili zapůjčiteli summu peněžitou. Valuta zápůjčky peněžité může býti dána v penězích nebo ve »veřejných dluhopisech«, § 985, a to pokud se týká posléz uvedených, v hodnotě, jakou mají v době odevzdání, § 990. Veřejnými dluhopisy sluší rozuměti nyní cenné papíry majiteli svědčící, které mají cenu bursovní nebo tržní a mohou tedy ihned za tu cenu býti zpeněženy, tedy nejen papíry vydané státem a korporacemi jemu na roveň postavenými a nejen papíry, které jsou nositeli pohledávek, nýbrž i papíry jiné, na př, akcie. V jiné hodnotě než oné, kterou mají cenné papíry v době odevzdání, dány býti nemohou mimo případ zvláštních zákonných privilegií, jaká mají na př, hypoteční banky, zemská banka a pod. V jiných předmětech než penězích nebo »veřejných« cenných papírech zápůjčka peněžná dána býti nemůže, t, j, zápůjčka by byla neplatná, § 991, Ustanovení to sluší pokládati dosud platným, přes to, že § 8 pat. lichevního z r. 1803 (pat. z 2. prosince 1803), z něhož § 991 je přejat, byl zrušen §§ 4 a 5 zák. z r. 1868. Zapůjčiteli vzešel by jen nárok na vrácení daných předmětů, a kdyby vrácení nebylo možné, na náhradu škody, kterou musí prokázati, § 991. Nejde tu patrně o specifický nárok na náhradu škody, nýbrž o condictio sine causa,
ad 2. Zápůjčka nepeněžná je taková, kterou splatiti sluší nikoli v penězích, nýbrž kvantitou jiných věcí zastupitelných. Valuta zápůjčky takové hledíc k § 991 může býti dána jen v týchž předmětech, které mají býti vráceny a nikoli v cenných papírech nebo. v penězích. Kdyby valuta byla poskytnuta takto, nebylo by tu zápůjčky, nýbrž trh nebo směna na úvěr.
Zákon rozeznává dále v § 984 zápůjčku úplatnou a bezplatnou, Prvou nazývá smlouvou úročnou (Zinsenvertrag).
III. Zápůjčka se kontrahuje smlouvou, kterou se poskytuje a přijímá užívání kvantity věcí zastupitelných na čas a smlouva je perfektní poskytnutím valuty. Valutu lze poskytnouti přímo, t, j, odevzdáním kvantity věcí zastupitelných do vlastnictví a odevzdání se může uskutečniti ve všech formách tradice (§§ 426 sl.), zejména i traditione brevi manu. Jestliže tradice nezpůsobí vzniku práva vlastnického u vypůjčitele pro nedostatek vlastnictví zapůjčitelova, stane se zápůjčka perfektní, jestliže později jinakými skutečnostmi bude dosaženo téhož úspěchu, jaký mívá tradice vlastníkova, tedy zejména vydržením peněz, smísením a spotřebením. Valutu lze poskytnouti také nepřímo. Tak (zejména, jestliže někdo třetí poskytne valutu za zapůjčitele, jestliže zapůjčitel odevzdá věci s tím, že nemají býti zapůjčeny tyto věci, nýbrž výtěžek, kterého za ně vypůjčitel docílí nebo konečně jestliže to, co někdo dluhuje z jiného důvodu, se mu ponechá jako zápůjčka.
Smlouva, kterou se někdo zavazuje kvantitu věcí zastupitelných poskytnouti k užívání na čas, není zápůjčkou, nýbrž pactum de contrahendo mutuo podle § 936, srovn. § 983, (O důsledcích srovn. Schey Obligverh., str. 38, pak 172.) Od p. de c. mutuo sluší ostatně lišiti smlouvu o otevření úvěru (o ní Schey, str, 177).
Formou notářského aktu vázána je zápůjčka mezi manžely podle zákona ze dne 25. července 1871 č. 76 ř. z. Pochybno je, zdali stačí, když akt notářský jest sepsán o konsensu, či je nutno, aby byl sepsán také o připočítání valuty,
IV. Hledíc k zák. ze dne 18, listopadu 1919 č. 620 sb. z. a n., bude pokládati zrušeným t. zv. patent o dluzích z r. 1753 (častěji republikovaný), jenž nebyl zrušen obč. zák. (odst. 7 uvoz. zák.) a jímž byly zapovězeny a neplatnými prohlášeny zápůjčky dané vojákům a poddůstojníkům,
Pochybno je, zdali by byla platna zápůjčka poskytnutá novací dluhu ze smlouvy námezdní podléhající ustanovení řádu živnostenského, srovn. § 78 živ. řádu nov, z r. 1883, Za to bude pokládati neplatnými zápůjčky uzavřené proti zákazům obsaženým v předpisech, které upravují obchod cizozemskými platidly, Srovn. k tomu zejména nař. ze dne 18. června 1918 č. 223 ř. z., nař. min. fin. ze dne 30. ledna 1919 č. 47 sb. z. a n. a nařízení vlády ze dne 23. listopadu 1920 č. 644 sb. z. a n.
V. Ze zápůjčky vzejde především závazek vypůjčitelův splatiti dluhovanou jistinu a to v ustanovené době, nebo, není-li nic ustanoveno, po uplynutí mírné doby na požádání, Vzejde-li po té stránce spor, rozhodne soudce, srovn. GUW. 9308. Zdali dies adiectus est pro reo, sluší rozhodnouti podle okolností případu. Srovn. ostatně Část všeob. § 17 č. I. 2. Pokud jde o obsah povinnosti vypůjčitelovy, sluší rozeznávati zápůjčky 1. peněžné; 2. nepeněžné.
ad 1. Máme-li zjistiti, jakým poskytnutím se dlužník zprostí svého dluhu, musíme zjistiti, jaké předměty jsou in obligatione a kolík takových předmětů dluhuje. Srovn. k tomu Část všeob. § 14. Pří tom musíme míti na zřeteli ustanovení citované výše pod č. IV., jež omezila disposice cizozemskými platidly, V rámci těchto ustanovení sluší rozeznávati:
a) zápůjčky (peněžné), které je splatiti v tuzemsku, § 905. A tu je zase možnost dvojí:
α) o splacení zápůjčky nebylo umluveno nic, Vypůjčitel dluhuje peníze měny zemské, t, j, československé státovky, po případě drobnou minci obíhající po zákonu § 6. zák. ze dne 10. dubna 1919 č. 187 sb. z. a n. Mince (druh státovek) může voliti dlužník, § 906. O československých drobných ustanovil § 3 odst. 3 zák. č. 94 z r. 1921, že ve styku soukromém nikdo není povinen přijmouti korunových mincí více než za 100 Kč, dvaceti a padesátihaléřů více než za 20 Kč. Státní a jiné veřejné pokladny jsou povinny přijímati minci korunovou bez obmezení, dvaceti a padesátíhaléře do 20 Kč. Zákon ze dne 22. června 1922 č. 195 ustanovil, že státní a jiné veřejné pokladny jsou povinny přijímati deseti a pětihaléře jen do 10 Kč, dvouhaléře jen do 2 Kč, ve styku soukromém není nikdo povinen přijímati desetníků a pětníků více než za 10 Kč, dvouhaléřů více než za 1 Kč. O drobné minci rakouské, pokud jest u nás dosud zákonným oběživem (sr. k tomu č. 49 z r. 1922) platí patrně ustanovení starší, arg. § 7 zák. č. 187 z r. 1919 slova: zůstávají v platnosti, pokud nejsou zrušena. Sr. k tomu § 2 zák. ze dne 3. února 1921 č. 44 sb. Je-li arci vymíněno zapravení zápůjčky v určitém druhu státovek (drobných mincí), jest poskytnouti tyto státovky (mince).
Co o počtu dluhovaných peněz měny zemské platí: Byla-li zápůjčka dána v penězích měny zemské, jest summa kapitálového dluhu určena summou, která byla dána zápůjčkou, Byla-li dána v starších měnách, určí se výše dluhu podle zákonných tarifů, Byla-li zápůjčka dána v penězích, které nejsou měnou nebo v penězích měny cizí, dluhuje vypůjčitel summu peněz měny zemské, rovnající se kursovní hodnotě peněz v zápůjčku daných v den, kdy zápůjčka byla dána, Byla-li zápůjčka dána v cenných papírech (§ 990), dluhuje se summa peněz měny zemské rovnající se kursovní hodnotě zapůjčených cenných papírů v době, kdy byla zápůjčka dána.
β) O placení zápůjčky se stala (platná) úmluva. Zápůjčku jest splatiti umluvenými penězi v umluveném množství, Nebylo-li o tomto množství umluveno nic, platí: Dluhují-li se stejné peníze, jaké byly zápůjčkou dány, je povinen dlužník jménem jistiny zaplatiti tolik peněz, kolík jich bylo dáno, Dluhují-li se jiné peníze, než jaké byly dány zápůjčkou, jest zaplatiti summu, kterou obdržíme, když přepočteme peníze zápůjčkou dané na peníze, kterými je platiti v den, kdy zápůjčka byla dána (srovn. přílohu k Právníku 1920, str, 71 sl.; jinak Schey O. V., str. 108 sl.).
Nelze-li dluhované peníze opatřiti vůbec nebo jen s nepoměrnými obtížemi, sluší platiti podle kovové hodnoty smluvených mincí měnou zemskou.
b) Zápůjčky peněžně, které je platiti v cizozemsku. Hledíc k ustanovení § 905 in f. bude užiti pravidel daných o zápůjčkách v tuzemsku splatných analogicky i tu, pokud ovšem bude příležitost v tuzemsku o takových dluzích rozhodovati. Ale pro případ změny cizí valuty mínění se rozcházejí. Někteří vykládají, že i tu sluší přihlížeti k tarifům, které byly stanoveny zákony zavádějícími novou měnu, kdežto jiní chtí se řídíti pravidlem obsaženým na konci § 989 (t, j. vypůjčitel musí poskytnouti tolik mincí nové měny, aby hodnotou se rovnaly mincím, které dluhoval vypůjčitel v době kontrahování zápůjčky),
ad 2, Při zápůjčkách nepeněžných sluší vždycky nomine jistiny vrátiti tantundem eiusdem generis bez rozdílu, zdali byly zapůjčeny cenné papíry či předměty jinaké, § 992. Vypůjčiteli vzejde dále povinnost poskytnouti plat, který byl umluven za poskytnuté užívání jistiny. Nebyl-li plat umluven a nepodává-li se ani z jinakých indicií, že dána byla zápůjčka úročná, sluší pokládati zápůjčku za bezplatnou. Plat, který se dává za poskytnuté užívání kvantity věcí zastupitelných, nazýváme úroky (úvěrními úroky — Kreditzinsen), ale zpravidla se mluví o úrocích ve smyslu užším a vyrozumívá se tím úplata, která se poskytuje ve věcech stejného druhu, jaké vypůjčitel dluhuje, pro rata temporis et quanti, O úrocích platí:
1. pokud se týká předmětu. Vymíněny býti mohou úroky ve smyslu užším, Jsou-li vymíněny, sluší je spláceti v téže měně jako jistinu, § 999. Ale mohou býti vymíněny také výhody jiné, arg. §§ 459, 1372, GUW 11289, výjimku stanoví § 1372. Dopuštěno je dále, aby vice usurarum vymíněno bylo vrácení věcí lepší jakosti, než jaké byly poskytnuty nebo vrácení větší kvantity §§ 993 o. z., 5 zák. z r. 1868;
2. pokud se týká výše úroků. Sazby úrokové staršímu právu známé zrušeny byly cit. zák. z roku 1868. Není vyloučena ani úmluva o placení úroků z úroků, a povinnost úroky takové platiti vzejde mimo to, když podána žaloba o zaplacení úroků, Není-li o výši úroků nic ustanoveno, platí sazba 5 %, § 2 zák. z r. 1868 resp. ze dne 15. května 1885 č. 77 ř. z.;
3. pokud se týká splatnosti. Úroky mohou býti napřed zadrženy, § 4 cit. zák., může býti umluveno splacení zároveň s jistinou nebo ve lhůtách, Není-li nic umluveno, sluší při zápůjčce poskytnuté na dobu kratší dvou let úroky splatili s kapitálem, jinak ročně postnumerando. Avšak při zápůjčkách na dobu neurčitou sluší v pochybnostech přijímati, že lhůty, které ve smlouvě jsou položeny za základ výpočtu výše úroků, jsou lhůtami platebními,
ad 1.—3. Omezení úmluv uvedených tu podává se cís. nař. ze dne 12. října 1914 č. 275 ř. z.; srovn. § 879 č. 4.
Pro zapůjčitele ze smlouvy nevzejde zásadně závazek žádný (zejména nelze mluviti o povinnosti ponechali summu zapůjčenou), ale mohl by mu vzejíti závazek k náhradě škody, kterou vydlužiteli způsobil svou vinou, zapůjčiv na př. věci vadné.
VI. Důkaz o poskytnutí zápůjčky lze vésti způsobem vůbec přípustným. Zhusta slouží tomuto účelu dlužní úpis, t. j. písemné doznání vypůjčitelovo o přijetí zápůjčky zřízené při uzavřeni smlouvy nebo po něm, O tomto dlužním úpise prohlásil § 1001 o. z. v prvé větě, že činí úplný důkaz jenom tehdy, jestliže jsou v něm jasně uvedení zapůjčitel a vypůjčitel, předmět a summa zápůjčky a byla-li dána zápůjčka v penězích, také druh těchto a všecky modality splacení jistiny a úroků, které snad mají bytí placeny. Slovy »úplný důkaz« zákon nevytýká než samozřejmou skutečnost, že dlužním úpisem lze vésti důkaz jen o těch modalitách zápůjčky (povinnostech zapůjčitelových), které v něm jsou uvedeny. Zdali však a o kterých skutečnostech dlužní úpis podává »úplný« důkaz ve smyslu práva procesního (§§ 292, 294), t, j, jak dalece nutí soudce, aby některé skutečnosti uvedené v dlužním úpise pokládal za pravdivé, nedovídáme se z prvé věty § 1001, nýbrž, jak ukazuje druhá věta § 1001, z ustanovení práva procesního (§§ 292, 294 c. ř. sd.), po případě z ustanovení obč. pr. (čl. XXX uv. zák. k c. ř. sd.), civilním řádem soudním (čl. VII č. 2 uv. zák.) v platnosti zachovaných.
Zvláštní ustanovení staršího práva o exceptio non numeratae pecuniae v našem právu přijata nejsou; srovn. pat. z 1. května 1787 č. 636 sb. z. s., z 25. února 1791 č. 117 sb. z. s., § 1001 a. c. Podle toho má dlužní úpis moc průvodní hned po svém zřízení (nemůže tedy dlužník prostým popřením dlužní úpis zbaviti působnosti a zbývá mu jen protidůkaz), ale exceptio non numeratae pecuniae připouští se bez všelikého omezení časového.
§ 57.
Půjčka.
I. (Pojem.) § 971 definuje půjčku jako smlouvu, kterou se někomu odevzdává věc nespotřebitelná k bezplatnému užívání na určitý čas. K tomu je přípomenouti;
1. § 971 mluví o odevzdání věci. Povolí-li kdo bezplatně užívání věci jiným způsobem, nepostupuje detence, je to zajisté také půjčka; srovn. však č. II.
2. Slovy »nespotřebitelná věc« nemá býti řečeno, že by spotřebitelné věci předmětem půjčky vůbec býti nemohly. Ale mohou jím býti jen potud, pokud jde o užívání, po němž mohou býti vráceny in specie (fr 1, § 6 D 13, 6). Předmětem půjčky mohou býti věci movité i nemovité. Není ani nutno, aby věc byla in commercio. Jen pokud by užívání, ke kterému věc se poskytuje, nebo užívání povolené spolukontrahentovi bylo na sporu s předpisy o vyloučení věci z právního obchodu, byla by smlouva neplatná; srovn. na př. § 18 zák. ze dne 3. dubna 1875 č. 61 ř. z. nebo § 7 zák. ze dne 28. února 1880 č. 35 ř. z.; § 8 pat. ze dne 24. října 1852 č. 223 ř. z. Také bezplatné povolení výkonu práva spadá pod pojem půjčky, ale sluší míti na zřeteli, že v četných případech, ve kterých povolil oprávněný (poživatel, vypůjčitel, nájemník) užívání věci, bude předmětem půjčky věc, nikoli právo, právě tak jako když půjčí věc někdo, kdo k ní nemá práva vůbec, srovn. č. II.
3. Causa smlouvy je povolené užívání. Tato causa nebude alterována, jestliže půjčitel povoluje užívání, chtěl spolu docíliti opatření věcí u vypůjčitele, arg. § 977. Užívání může býti pouhé uti, ale také frui, arg. §§ 1090, 1091, Slovo »bloss« položeno je protivou k postoupení věci samé v §§ 938 a 983, srovn. k tomu č. III. 1, a).
4. Čas musí býti ustanoven, jinak by tu bylo precarium, srovn. č. III. 1 b, a § 58 tohoto pojednání,
5. Jen bezplatně povolené užívání je půjčkou. Kdyby byl smluven plat, byla by tu smlouva nájemní nebo jiná (na př. námezdní).
II. Půjčka se sjednává dohodou, kterou se povoluje a přijímá bezplatné užívání věci a bude perfektní odevzdáním věcí. Je tedy smlouvou reální. Smlouva, kterou někdo slibuje poskytnouti věc k bezplatnému užívání, je pactum de commodando podle § 936, srovn. § 971 2. věta. Má-li vypůjčitel věc v detenci z jiného důvodu (ex deposito, ex locato), stačí konsens, kterým se mění causa, Zachovati nějakou formu není předepsáno. Nikde není řečeno, že by závazky ze smlouvy vzešly jen tenkráte, když půjčitel je vlastníkem věci a není pochybnosti, že lze si vypůjčiti věc vlastní, arg. § 1093. Hledíc k analogii § 1109 (§ 144 nov. III.), bude říci, že v takových případech smlouva bude platna i tehdy, když kommodatář se mýlil pokud se týká vlastnictví (sporno). Jestliže by vlastnictví kommodatářovo vzešlo po uzavření smlouvy, závazky uhasnou, arg. anal. § 1109 slova »Einwendung des früheren Eigentumsrechtes«).
Bude-li smlouva neplatná, zejména proto, že strany neměly potřebné způsobilosti, nevzejdou práva a povinnosti stanovené v § 972 a sl., ale poskytatel bude míti mimosmluvní nárok restituční, arg. §§ 877, 1435.
III. Z půjčky vzejdou závazky
1. vypůjčiteli a 2. půjčiteli. K č. 1. Vypůjčitel má povinnost
a) neužívati věci jinak než způsobem smluveným, Není-li nic smluveno, bude snad povaha povoleného užívání patrna z účelu, k jakému vypůjčitel věc si vyžádal. Mimo tyto případy sluší pokládati, že věc půjčena je k užívání řádnému, § 972, t, j, takovému, jaké při takových věcech se vyskytuje obyčejně. Vyskytnou-li se tu pochybnosti, sluší hleděti k § 915. Pokud se vyskytnou jinaké pochybnosti, sluší míti za to, že věc půjčena byla k užití jedinému a pokud možno brzkému, § 973, a jen k vlastní potřebě vypůjčitelově, arg. § 978; při věcech plodonosných pak, že povoleno bylo pouhé uti, nikoli frui. Věc půjčenou povinen je bedlivě ostříhati;
b) opatřiti ze svého řádné náklady udržovací. Ukáže-li se potřeba podstoupiti k zachování věci náklad kromobyčejný, je povinen půjčitele o tom zpraviti a věc mu vydati, aby náklad ten mohl býti opatřen, Chce-li však opatřiti náklad sám, smí tak učiniti; když půjčitel záležitosti nemohl by se ujmouti, bude povinen obstarati ji zálohou, § 981 (srovn. k tomu č. 2, a) i c). Jestliže zanedbání jedné nebo druhé povinnosti stane se vinou vypůjčitelovou, bude za to odpověden, leda že by prokázal, že by ani ono oznámení ani kromobyčejný náklad nebyly odvrátily škodlivé následky (k posl. Schey O. V., str. 232). Z § 981 se podává, že nesluší sem bez dalšího přenášeli ustanovení § 964 (Schey eod.);
c) vrátiti věc půjčenou, když doba mine a to s veškerým příslušenstvím i příbytkem a také s všelikým výtěžkem, jehož povolené užívání v sobě nezavírá. Doba může býti určena přímo (a to buď přesně nebo přibližně) nebo nepřímo, t. j. naznačením účelu, k jakému se věc poskytuje. V takovém případě povinnost vypůjčitelova stane se aktuální v době, kdy vypůjčitel, jsa pamětliv, že nesluší půjčitele přes míru obtížiti, věci k naznačenému účelu užíti mohl (bez rozdílu zdali jí užil čili nic), § 973. Ve sporu o vrácení věci půjčené náleží na půjčitele důkaz, že věc byla přenechána k bezplatnému užívání; důkaz, že neminula ještě doba, na kterou bylo půjčeno, náleží na vypůjčitele, § 975. Dříve než uplyne doba půjčky nemá vypůjčitel povinnosti věc vrátiti, ani kdyby půjčitel nevyhnutelně jí potřeboval, § 976, leda že by věci užíval způsobem úmluvě se příčícím nebo užívání její o své újmě přenechal jinému, § 978. Vypůjčitel věc před časem vrátiti smí, leda že by dřívější vrácení bylo půjčiteli obtížno, § 977. O místě splnění není ustanoveno nic zvláštního, ale někteří přijímají, dojista právem, že dluh z půjčky sluší pokládati za přínosný;
d) nahraditi škodu, kterou půjčiteli způsobil zaviněným jednáním při užívání, opatrování a vrácení věci. Jestliže užíval věci způsobem úmluvě se příčícím (resp. vůbec nepřístojným), jestliže ji bez nutně potřeby dal do schování osoby třetí nebo prodlévá s vrácením věci, bude odpověden i za škodu nahodilou, leda že by prokázal, že by náhoda byla postihla věci i u půjčitele; srovn. §§ 979 a 965, jenž v § 979 je citován. Za obyčejné opotřebení věci vypůjčitel neodpovídá, ani kdyby vedlo k nepotřebnosti. Jestliže podle uvedených ustanovení zaplatil vypůjčitel za věc ztracenou náhradu peněžitou a pak se věc najde (zákon má na mysli, že věc dostane se do rukou vypůjčitelových), má půjčitel na vůli věc půjčiteli ponechati nebo proti vrácení náhrady věc požadovati zpět, § 980. Ustanovení toto na větším díle nepokládá se za singulární, které by platilo jen pro půjčku, nýbrž vindikuje se mu platnost všude, kde na místo povinnosti k restituci naturální nastoupila povinnost k náhradě peněžité a pak věc byla nalezena; srovn. k tomu na př., §§ 35, 82 regl. žel. z 10. prosince 1892 č. 207 ř. z.
K čís. 2. Půjčitel je povinen;
a) věc vypůjčiteli v užívání povoleném po ustanovený čas ponechati a jeho v něm nerušiti, arg. § 972. Výjimku obsahuje § 978. Půjčitel nemá však povinnosti vypůjčiteli užívání poskytovati a tedy věc půjčenou před zkázou zachovati a udržovati. Ustanovení podobné § 1096 (§§ 135, 136 nov. III.) v kap, o půjčce se nevyskytuje, srovn. i § 515. Proto nelze ustanovení 2. věty § 981 vykládati tak, jakoby vypůjčitel mohl i takový kromobyčejný náklad udržovací opatřiti, který by půjčitel opatřena míti nechtěl, arg. § 981 slovo »zálohou« a § 1040 o. z. Kromě toho mohou vzejíti půjčiteli závazky:
b) aby nahradil vypůjčiteli škodu, kterou mu způsobil svým zaviněním. Tak bude zejména odpověden, jestliže dolosně nebo kulposně půjčil věc nebezpečnou nebo k vymíněnému užívání neschopnou. Odpověden bude také, půjčil-li věc, kterou půjčiti neměl práva, ale tu patrně jen tehdy, když věděl, že toho práva nemá, arg. § 945;
c) aby nahradil vypůjčiteli kromobyčejný náklad udržovací, který tento učinil za něho (srovn. výše sub a), § 981. Paragraf tento vytýká na konci, že náhrada nákladů přísluší vypůjčiteli jako poctivému držiteli. Ale nesluší slova ta vykládati tak, že by náhrada ta příslušela jen tenkráte, když výsledek učiněného nákladu v době vrácení trvá (srovn. § 331 slova: nach dem gegenwärtigen Werte). Takovému výkladu brání slova »inzwischen vorschiessen« v § 981, jež svědčí výkladu, že sluší hleděti k vypůjčiteli jako k jednateli, § 1036 in f. Slova »gleich einem redlichen Besitzer« vysvětlují se tak, že v době, kdy byl redigován § 981, ustanovení o náhradě náležející poctivému držiteli neobsahovalo dnešního omezení (Ofner II, str. 37 sl.; srovn. vsak záp. hal. zák. II. § 53). Mimořádné náklady spojené s užíváním půjčitel hraditi nemusí, leda že by šlo o případ spadající pod lit. b). Náhradu nákladu užitečného a k okrase sloužícího může vypůjčitel žádati podle obecných pravidel §§ 331, 1037, 1040.
Retenčního práva k věci půjčené vypůjčitel pro nároky uvedené pod lit. b) a c) nemá. § 53 nov. III. (1440 o. z.).
IV. Poměr založený půjčkou (zejména vypůjčitelovo právo užívací) pomíjí uplynutím času. Před tím může zaniknouti odstoupením půjčitelovým (§ 978) nebo předčasným vrácením, § 977, a podle mínění některých také smrtí vypůjčitelovou.
Nároky z půjčky vznikající zanikají skutečnostmi, jaké vůbec způsobují zánik práv obligačních. Vedle těchto ustanovil § 982, že nároky půjčitelovy na náhradu škody, která vzešla nepřístojným užíváním věci a nároky vypůjčitelovy na náhradu nákladů zanikají, jestliže do třiceti dnů po vrácení věci nebyly protistraně ohlášeny, Do této lhůty musil patrně projev protistrany dojíti. Ustanovení § 982 sluší vztahovati zajisté také na jinaké vzájemné nároky (nárok na náhradu škody způsobené prodlením vypůjčitelovým, škody způsobené vinou půjčitelovou). Tomu svědčí nejen marginální rubrika před § 982, nýbrž i úvaha, že § 982 nechtěl patrně říci nic jiného než § 967, jenž má ustanovení všeobecné (Stupecký Právník, XXXIII, p. 32). Přes doslov § 982 (Klage erloschen) nebude pochybovati, že po uplynutí 30tidenní lhůty nároky neohlášené ani námitkou nebude možno přivésti k platnosti. Naproti tomu je pochybno, zdali z týchž slov sluší dovozovati, že přes neohlášení trvá nárok, kterému jest odepřena jen žalovatelnost (srovn. § 1432); podobně je pochybno, zdali prekluse tu vyslovená nastává ipso iure či ope exceptionis. §58.
Výprosa (precarium).
V § 974 se praví, že tenkráte, když ani doba, ani účel (Absicht) povoleného užívání (sc. bezplatného) nebyl určen, nebude tu pravé smlouvy, nýbrž nezávazná výprosa (precarium — Bittleihen) a že vypůjčitel (koncedent) může věc libovolně požadovati zpět.
Na větším díle se vykládá ustanovení to tak, že výprosa, o které se zmiňuje § 974, je smlouvou a to smlouvou reální, a liší se od půjčky tím, že koncedent neslibuje ponechati věc po nějakou dobu, nýbrž odevzdá věc s výhradou odvolání nebo bez takové výhrady, ale neurčiv času, kdež pak užívání povoleno je do odvolání. Zřetelem k § 975 dovozuje se pak, že žaloba z půjčky i výprosy se jeví jako jedno a totéž genus actionis a že obě smlouvy jsou obligačním útvarem jednotným. Podle toho se vztahují k výprose všechna ustanovení daná o půjčce, pokud nesouvisejí s povinností půjčitelovou věc půjčiteli ponechati, tedy zejména §§ 978, 979, 981, 982 a také § 980, jenž, jak při pojednáni o půjčce bylo poznamenáno, má vůbec význam sahající přes půjčku, a připisuje se prekaristovi, právě tak jako kommodatáři držení práva. Praktický rozdíl přijímá se potud, že podle §§ 345, 346 má koncedent proti prekaristovi žalobu possessorní.
Pokud se týká výroku, že není tu pravé smlouvy, vykládá se tak, že výrok ten je míněn jen v tom smyslu, že plnění koncedentovo závisí zcela na jeho vůli a že tedy není zavázán. Výklad ten se opírá o důvody historické (zejména, že v starší doktríně podobná slova neměla jiného významu a že v západohal. zák. se klade precarium proti smlouvě o uschování, při které čas nebyl ustanoven a kterou tedy schovatel může vypověděli podle libosti, ačkoli nikdo nepochybuje, že jde tu o smlouvu).
Naproti tomu vykládají jiní (Schey), že § 974 sluší táhnouti k případům, ve kterých se dopouští užívání bez úmyslu zřídili jakékoli, byť i jen dočasné a odvolatelné užívací právo (usus ex iure permissionis seu familiaritatis), a přijímají, že v takových případech nullum negotium geritur, takže koncedent požaduje věc zpět, nemůže vedle žaloby vlastnické nebo possessorní, §§ 345, 346 užíti žaloby z kontraktu, nýbrž jen kondikce. Proti těmto případům kladou se ony, ve kterých úmysl zříditi právo užívací byl a případy ty počítají se ke kommodátu bez rozdílu, zdali doba užívání přímo či nepřímo byla určena čili nic, po případě, zdali odvolání užívání bylo vyhrazeno čili nic, V případnostech posléz uvedených se odpírá poskytateli užívání proti uživateli ochrana possessorní.
§ 59.
Smlouva o schování.
I. § 957 definuje smlouvu o schování jako smlouvu, podle které někdo převezme cizí věc v opatření (Obsorge). K definici té sluší poznamenati:
1. causa smlouvy jest opatření věci (custodia). Tím má býti vyjádřeno, že věc se odevzdává do detence schovatelovy za tím účelem, aby schovatel pečoval o ochranu věci před ztrátou, zkázou a poškozením, §§ 957, 958. Není tu tedy smlouva o schování, jestliže jde o služby, které kustodie nedosahují (na př. ustanovení hlídače), arg. § 958, nebo jdou za meze kustodie, arg. § 960 2. věta. Ale spojení kustodie s příkazem k jednotlivým aktům správním týkajícím se věci dané do schování se nedotkne podstaty smlouvy, pokud kustodie zůstává hlavním jejím účelem. Od těchto případů sluší lišiti ony, ve kterých se smlouvou o schování konkuruje smlouva jiná, na př. kontokorentní nebo komisionářská. Podobně nebude alterována causa custodiae, jestliže schovateli bude dopuštěno některé užívání věci, pokud jen kustodie zůstane hlavním účelem smlouvy. Nebude-li mítí causa kustodie tohoto významu, bude tu půjčka nebo zápůjčka (srovn. k tomu č. VI.), Není tu konečně smlouva o schování, přenechá-li se místo k uložení věci a bude tu podle toho, zdali plat jest smluven čili nic, smlouva nájemní nebo půjčka;
2. custodia jakožto ochrana před fysickým nebezpečenstvím je podle povahy věci možná jen pokud jde o věci hmotné. Při právech nemůže jíti než o opatření směřující k zachování a realisaci jejich a smlouvu takovou bude podle našeho práva pokládati buď za smlouvu o dílo nebo zmocňovací. Kustodie je možná zásadně jak při movitých, tak při nemovitých věcech, § 960. Ale z téhož paragrafu lze vyčísti, že bude-li na někoho náležeti opatření nemovitosti, budou naň zpravidla náležeti akty přesahující meze kustodie a že tu tedy bude buď smlouva služební, o dílo nebo zmocňovací. V § 957 mluví se o věcí cizí. Ze slov těch vyznívá však patrně jen reminiscence na římské »depositum suae rei esse non potest« a dlužno tedy jako podle práva římského pokládati, že neplatné depositum bude toliko, když přijme věc vlastník, jejíž detence jinému nepřísluší, nevěda, že věc je jeho vlastní (rozhodnutí je tedy poněkud jiné než při půjčce. Schey, str. 285 sl.);
3. podle našeho práva může býti depositum bezplatné nebo záplatné, § 969.
II. Smlouva o schování sjednává se dohodou stran a je perfektní odevzdáním věci. Je tedy smlouvou reální. Ze způsobů odevzdání, o kterých se zmiňují §§ 426 sl., nehodí se zřetelem k podstatě kustodie odevzdání listinami (§ 427), a případ § 429. Zdali stačí odevzdání nástrojů a opatření věci znameními, sluší rozhodnouti podle okolností případů. O způsobilosti stran platí totéž, co bylo pověděno pří půjčce, Nebude-li dohoda o schválení doprovozena odevzdáním, bude tu pactum de deponendo podle § 936, § 957. Týž paragraf mluví jen o smlouvě, kterou někdo slibuje věc do schování vzíti, ale nelze pochybovati, že mohou z předběžné smlouvy vzejíti nároky také budoucímu schovateli, ale nebudou to nároky na odevzdání věci do schování, § 962, nýbrž nároky na náhradu škody, kterou schovatel utrpěl uzavřením nebo nesplněním smlouvy; arg. anal. § 962.
III. Ze smlouvy o schování vzejdou závazky
1. schovateli, 2. ukladateli.
K čís. 1. Schovatel je povinen:
a) věc svěřenou pečlivě opatrovati, § 961. Pečlivostí sluší tu rozuměti obyčejnou péči § 1297. Jestliže schovatel opatřuje po živnostensku uschování cizích věcí, náleží naň péče § 1299. Za zanedbání povinné péče nelze pokládati, jestliže schovatel, když věc svěřená a jeho vlastní se octnou ve společném nebezpečenství, obětuje věc svěřenou, třeba cennější, k zachování věci vlastní, § 965. Z toho však nikterak nelze dovozovati, že by nebyl schovatel povinen podle okolností vynaložiti ze svého, čeho je potřebí k zachování věci svěřené, arg. § 967. Věci svěřené, pokud nemá zvláštního povolení, užívali nesmí. V příčině způsobu a místa uschování bude povinen, pokud není dohody, zachovávati způsob obvyklý a každé odchýlení znamenalo by porušení převzaté povinnosti, ledaže by nastala nutnost odchylek takových, §§ 962, 965. Není-li nic umluveno, je povinen věc opatřiti sám, jinému může ji bez přivolení ukladatelova svěřiti jen, objeví-li se nutná potřeba, § 965 (slovo »und« má patrně smysl disjunktivní, arg. § 1010). Z dohody stran, kterou sluší vykládali ex fide bona, se podá leckdy, že schovatel smí užiti pomocníkův. Užije-li jich, odpovídá za škodu způsobenou jejich vinou tak jako za škodu způsobenou vinou vlastní, § 1313 a (§ 159 nov. III.);
b) věc svěřenou vrátiti. Čas vrácení nemusí býti umluven, Není-li umluven, je povinen věc vrátiti na požádání, ale také ji podle libosti vrátiti smí. Je-li čas ustanoven, je dies adiectus pro creditore. Bude tedy schovatel povinen vrátiti věc i před časem. Naproti tomu smí vrátiti věc před časem, jen když nepředvídaná skutečnost znemožní, aby věc opatroval s bezpečností nebo bez vlastní újmy. Ve všech případech je schovateli poskytnut slušný odklad, § 904, aby věc mohl vrátiti bez vyrušení svých věcí, O místě splnění není ustanoveno nic, ale mimo případ dohody bude závazek k vrácení věci pokládali za dluh výběrný. Věc vrátiti je cum sua causa;
c) nahraditi škodu, která vzešla ukladateli zaviněným jednáním v příčině opatření a vrácení věci. Jestliže schovatel věci bez dovolení užíval nebo jí bez nutné potřeby jinému svěřil, bude odpověden za každou (i nahodilou) škodu, která věc při tom stihla. Je-li v prodlení pokud jde o vrácení věci, bude odpověden za každou (i nahodilou) škodu, leda že by prokázal, že táž náhoda byla by stihla věc u ukladatele (srovn. Schey, str. 307, p. 18, 19). O důkazu nároků ukladatelových neplatí nic zvláštního. § 966 sluší pokládat. zrušeným (sporno). K pojištění nároku na vrácení vydává schovatel list schovací. List takový v pochybnostech je listinou průvodní, takže ani platnost smlouvy na jeho zřízení, ani legitimace k žádostí za vydání deposita na jeho držení není závislá.
K čís. 2. Ukladatel je povinen:
a) nahraditi škodu, kterou schovatel utrpěl uložením věci, pokud v té příčině lze ukladateli přičísti vinu a odpovídá tu podle zásad obecných. Ustanovení §§ 1014 a 1015 sem táhnouti nesluší, ani pokud jde o depositum bezplatné, z důvodů historických. Mimo to bude povinen nahraditi škodu, kterou způsobil tím, že dojde po jeho žádosti na předčasné vrácení věci, § 962;
b) nahraditi náklady učiněné schovatelem a to především podle okolností náklady zařizovací, které učinil, aby vyhověl své povinnosti smluvní. Náklady nutné k zachování věci musí ukladatel nahraditi, § 967, a to bez rozdílu, zdali výsledek jejich potrval či byl zmařen. Jestliže však schovatel zachránil věc svěřenou obětovav věc vlastní, bude ukladatel povinen dáti náhradu jen přiměřenou, § 967 1. věta. Povinnost ta vzejde jen tehdy, když věc schovaná byla zachráněna. Výši náhrady určí soudce. Pokud jde o náklady užitečné, nemínil zajisté § 967 proti zásadě § 1037 povolati schovatele za rozmnožitele užitků věci uschované a stanoviti tedy povinnost k náhradě nákladů takových, kterých by jednatel bez příkazu pohledávati nemohl. Podle toho sluší § 967 vykládati restriktivně ve shodě s § 1037;
c) zaplatiti umluvený plat. Plat může býti umluven také »mlčky«. Tím chce zákon postihnouti takové případy, když věc uložena byla u někoho, kdo podle svého stavu přijímá za schování cizích věcí plat, sr. sb. I 96. Vymíněným sluší tu rozuměti plat přiměřený, srovn. § 1152. V některých případech právní předpisy samy stanoví povinnost zapraviti poplatek schovací; srovn. na př. čl. 290 obch. zák., § 5 not. ř.
K lit. a)—c). Proti žalobě o vrácení věci schované nemůže schovatel namítati vzájemné pohledávky, a nemá retenčního práva k zajištění svých pohledávek ze smlouvy schovací, § 53 nov. III. (1440 o. z.). Avšak (arg. §§ 1426 (§ 174 nov. III.), 1428) schovatel může odepříti vydání věci, pokud mu nebude vydána stvrzenka, že věc vrátil, po případě vydaný list depositní,
IV. Poměr založený smlouvou o schování pomíjí zejména uplynutím stanoveného času nebo odstoupením některé z obou stran, §§ 961— 963. Ve všech případech vystřídána bude povinnost kustodie povinností věc vrátiti. Nároky ze smlouvy vzešlé zaniknouti mohou týmiž skutečnostmi, jakými zanikají závazky vůbec. Nároky ty mimo nárok na vrácení věci, sr. sb. II 604, III 994, zanikají pokud jde o věci movité, jestliže do 30 dnů po vrácení věci nebyly ohlášeny, § 967 o. z. Ze slova »angebracht« nesluší dovozovati, že by musila býti podána do té doby žaloba, Z materialií je zřejmo, že měl býti dán předpis, jaký má § 982.
V. § 968 prohlašuje, že uložení věci u sekvestra posuzovati sluší jako smlouvu schovací, Bude-li dána věc v opatření soudem (sequestratio necessaria), není tu smlouvy. (Podobně uložení věci u soudu spravuje se předpisy zvláštními.) Když strany uloží věc u osoby třetí (na př. § 1271, GUW 6478, 11625, 12123), bude tu smlouva, kterou bude pokládati za smlouvu schovací, po případě za smlouvu jinou, jestliže sekvestru uloženo je konání přesahující meze kustodie, srovn. č. I. Půjde-li o smlouvu schovací, platí o ní zásady obecné, ale podle okolností případu s některými odchylkami.
VI. (Depositum irregulare.) Ustanovení obč. zák. míří patrně na smlouvu, ze které vzejde schovateli závazek vrátiti věc in specie. Nelze však pochybovati, že smlouva o schování věcí zastupitelných je tu také tenkráte, má-li depositář na vůli vrátiti nikoliv idem, nýbrž tantundem eiusdem generis, jen když celá kvantita je stále v opatření schovatelově. Sem náležejí zejména t. zv. depositum summy (Schey, str. 337 sl.) a depositum kolektivní (Schey, str. 339 sl.). K poslednímu srovn. zák. z 28. dubna 1889 č. 64 ř. z. Hledíc však k § 959 je sporno, zdali sluší pokládati za smlouvu o schování smlouvu, podle které odevzdávají se věci zastupitelné do opatrování (aby odevzdatel zbavil se péče o ně), s tím, že příjemci povoluje se užití věcí tak, že celá kvantita v kustodii jeho nebude. Pokud jde o případy tuto jmenované, sluší míti za to, že takové »uložení« věcí zastupitelných, jde-li o ojedinělé jednání »schovatelovo« podle podstaty své ničím neliší se buď hned od počátku neb od okamžiku povoleného užívání od zápůjčky. Proti těmto případům stojí však takové, ve kterých kdosi (zejména banky a bankéři) po živnostensku (tedy od mnohých) přijímá do schování věci stejného druhu (peníze), čímž má jako každou smlouvou o schování býti docíleno, aby ukladatel byl zbaven péče o uložené věci, avšak přes to měl je povždy k brzké disposici. Poněvadž však podle zkušenosti nebudou všichni ukladatelé současně požadovati vydání věcí uložených, bude příjemce s to, aby kdykoli vyhověl nárokům ukladatelů na vrácení, jestliže chovati bude v hotovosti jen kvótu sum odevzdaných, ostatních pak užije. Zřetelem k tomu dopouští se mu užití věcí ukladateli. Na tuto smlouvu zásadně se nehodí ustanovení daná o zápůjčce, nýbrž s některými výminkami ustanovení daná o smlouvě schovací a to i tenkráte, když by bylo vymíněno placení t. zv. úroků »depositních«, ježto nejde tu o nic jiného, než že k povinnosti kustodie přistupuje jako další povinnost závazek schovatelův ve svých podnicích (aktivních obchodech) zužitkovati depositum a užitek vydati ukladateli. Jak bylo pověděno, je hledíc k § 959 pochybno, zdali lze podle našeho práva smlouvy takové určiti jako smlouvy o schování a to nepravidelné (depositum irregulare). Historické důvody vším způsobem svědčí, že § 959 depositum irregulare chtěl odmítnouti. Naproti tomu sluší míti na mysli, že důvody účelnosti se přimlouvají, aby smlouvy výše vzpomenuté považovány byly za smlouvy schovací a nikoli za zápůjčky, § 959 lze pak vyložiti podle doslovu jeho tak, že mluví o případech, ve kterých dojde (novací) na změnu smlouvy schovací v zápůjčku.
§ 60.
Receptum cauponum et stabulariorum.
I. § 970 o. z. přijal v modifikované podobě ustanovení o receptum nautarum, cauponum et stabulariorum a § 1316 o. z. ustanovení o actio furti contra nautas. Ustanovení tato byla pokud týká se plavců a povozníků předstižena ostatním právním řádem a s druhé strany vykazovala některé mezery, §§ 127, 128, 162 nov. III. daly ustanovení nová.
§ 127 (970) ustanovil v prvém odstavci, že hospodští, kteří se zabývají ubytováním cizinců, sr. i sb. IV 1832, ručí jako schovatelé (als Verwahrer) za věci vnesené přijatými hosty, pokud neprokáží, že škoda ani nebyla zaviněna jimi nebo někým z jejich lidí ani způsobena cizími lidmi, které vešly do domu (in dem Hause aus- und eingehende Personen). Tím, jak ukazuje zpráva justičního výboru, se míní nejen snad osoby, které navštěvují dům častěji (jako na př. hosté, zřízenci dodavatelů a t. p.), nýbrž i zloděj, který se vloudil, nikoli však ten, kdo se vloupal a zmíněnými slovy chce zákon uložiti hostinskému, aby nesl risiko, které znamená pro hosty »otevřený dům«. Cizí musí býti osoba v poměru k hostovi a nejde tedy o návštěvníky poškozeného hosta a t. p. Jestliže při vzniku škody spolupůsobilo zavinění poškozeného, náleží na soudce, aby podle okolností rozhodl, zdali a jakou měrou náhrada přísluší.
II. O podmínkách a modalitách tohoto ručení sluší vytknouti toto:
1. Vyhledává se přijetí hosta, sr. sb. II 503, 746, III 994. Hosty nesluší rozuměti jen osoby odjinud přicestovalé. Přijetí znamená smlouvu o přijetí (zejména nájemní); ručení ex recepto se nezakládá tedy teprve ubytováním. Přijetí hosta je tu již, když jeho věci (zavazadla) byly přijaty lidmi hostinského. Sr. Ehrenzweig II, str. 359 při p. 3. Lidmi hostinského je rozuměti všechny, kdo konají v živnosti hostinského služby a tedy nejen osoby, které jsou k hostinskému v služebním poměru smluvním. Vším způsobem se vyhledává přijetí při provozování hostinské živnosti; 2. vyhledává se vnesení věci. Věci jsou vneseny, když byly odevzdány hostinskému nebo někomu z jeho lidí nebo dodány na místo od těchto osob poukázané nebo k tomu určené, § 127 odst. 2. Kasuistika u Ehrenzweiga II, 1, str. 361, pak sb. III 1230;
3. hostinský ručí jako schovatel, neprovede-li důkazu, že škoda ani nebyla zaviněna jím samým nebo někým z jeho lidí ani způsobena cizími lidmi, které vešly do domu. Slovům těm sluší rozuměti takto:
a) hostinský ručí jako schovatel, t. j. přijetím hosta náleží na hostinského kustodie v příčině vnesených věcí a platí tu ustanovení daná o smlouvě schovací, zejména §§ 964, 965, 962, 967 o. z.;
b) hostinský odpovídá za škodu zaviněnou jeho lidmi. Tím je pověděno, že odpovídá nejen za veškerou nedbalost svých lidí, kterých užívá jako pomocníků při obstarávání kustodie (srovn. ostatně § 159 nov. III.), nýbrž i za škodu způsobenou všelikými delikty svých lidí;
c) hostinský odpovídá za škodu způsobenou cizími lidmi, které vešly do domu, t. j. místností náležejících k hostinské živnosti. O vině těchto osob se již nemluví;
d) i mimo tyto případy odpovídá hostinský zřetelem k ustanovením o průvodním břemenu. Jest věcí hostovou, aby prokázal receptům. Věcí hostinského bude, aby dokazoval, že škoda nebyla způsobena skutečnostmi uvedenými pod lit. a)—c). Jestliže se důkaz nepodaří, budou dány podmínky odsouzení hostinského; sr. sb. II 759;
e) jde-li o drahocenné věci, peníze nebo cenné papíry, ručí hostinský jen do 1000 Kč, ledaže vzal tyto věci do schování znaje jejich povahu (není potřebí, aby znal jejich hodnotu), nebo že škoda byla zaviněna jím samým nebo jeho lidmi, § 128 (970 a); k pojmu drahocenných věcí sr. sb. IV 1492;
f) hostinský může vyloučiti ručení ex recepto dohodou učiněnou s hostem, Odmítne-li ručení vyhláškou, nemá to právního účinku, § 970 a in p. Vyloučení ručení ex recepto nezbavuje však hostinského ručení za škodu v případech, na které dosahuje § 1316 o. z. (§ 162 nov. III.);
g) náhradní nárok ex recepto uhasíná, když poškozený nabyv vědomosti o škodě, věci bez odkladu hostinskému neohlásí. Ustanovení toto však neplatí, když věci byly vzaty hostinským do uschování, § 970 b (128). :163
III. Stejně jako hostinští ručí majetníci zájezdních hostinců, chlévů, garáží, za zvířata a povozy u nich postavené a za věci na nich. S hospodským jsou na rovni majetníci lázeňských podniků hledíc k věcem hostí, které tito vnášejí podle obecných zvyklostí, § 970 odst. 2 a 3, podrobnější výklad u Ehrenzweiga II, 1, str. 359 sb. pak sb. I č. 65.
Poznámka: Osobám jmenovaným v § 970 náleží právo zadržeti věci vnesené k zajištění pohledávek za ubytování a výživu, jakož i výloh učiněných za hosty, § 970 c (128).
§ 61.
Smlouva zástavní.
Ze smlouvy, která se nese ke zřízeni práva zástavního (smlouvy zástavní), vznikne, jsou-li dány zákonné podmínky, zástavní právo věřiteli. Z téže smlouvy vzejdou však také některé závazky stran. Smlouva o zřízení zástavy je tedy jako četné smlouvy jiné (zápůjčka, reálná smlouva trhová, pří které cena byla uvěřena) jednak smlouvou věcnou (způsobí vznik práva věcného), jednak smlouvou obligační (způsobí vznik závazku obligačního). Zmíněné závazky budou rozličné, podle toho, k jakému objektu právo zástavní bylo zřízeno, §§ 1369 sl. pojednávají o závazcích, které vzejdou, když byla zastavená hmotná věc movitá, a když zastaven byl objekt knihovní. Podle toho sluší rozeznávati:
I. Smlouvu o svěření věci jako zástavy. Smlouvou tou sluší rozuměti jednání příjemce zástavy (věřitele) se zástavcem, kterou se zřizuje zástavní právo k věci movité. Zástavcem může býti dlužník pohledávky, která má býti zajištěna, nebo také kdokoli jiný, ježto právo zástavní může býti zřízeno i za cizí dluh, § 1368 slova »anstatt seiner«. Ze smlouvy takové vzejdou závazky blíže označené v § 1369, jestliže budou splněny podmínky vzniku práva zástavního (srovn. Právo zástavní §§ 3, 4, 6) a zejména se vyhledává odevzdání věci (eod. § 6 č. I). Ze smlouvy, kterou někdo slibuje dáti věc do zástavy, taktéž vzejdou závazky, ale není to smlouva zástavní, nýbrž pactum de contrahendo pignore, které sluší posuzovati podle § 936. K otázce, zdali vzejdou stejné závazky jako ze smlouvy zástavní, když byla učiněna smlouva nesoucí se ke zřízení práva zástavního, kterouž nebude docíleno zajištění pohledávky (smlouva o pohledávce, která má býti zajištěna, je neplatná, smlouva zástavní je neplatná pro nedostatek způsobilosti stran k právním činům, pro nedostatek disposičního práva atd.) někteří posvědčují, ale spíše sluší míti za to, že tu vzejdou závazky mimokontraktní. Forma pro smlouvu zástavní předepsána není. O nedovolených článcích smluvních se zmiňuje § 1371. Ze smlouvy zástavní mohou vzejíti závazky: 1. zástavnímu věřiteli, 2. zástavci,
K čís. 1. Zástavní věřitel je povinen:
a) věc bedlivě opatrovati a platí o této jeho povinnosti stejná pravidla jako o povinnosti schovatelově, tudíž §§ 961, 1297, 1299, 965. Zvláštní povinnosti mohou vzejíti zástavnímu věřiteli, jestliže byly mu do zástavy dány cenné papíry a jestliže práva z těchto papírů podmíněna jsou výkonem aktů zachovacích (směnečný protest, presentace). Věci v zástavu dané zástavní věřitel, pokud nemá zvláštního povolení, nesmí užívati, § 459. Ale může mu býti povoleno neškodné užívání. Pactum antichreticum podle § 1372 není přípustné. Zápověď tu sluší pokládati dosud platnou, přes to, že souvisela s předpisy lichevními, nyní zrušenými. V podzástavu věc dáti smí, § 454, srovn. však lit. d). Majetníkům živnosti zastavárenské je však zapovězeno dávati věci do podzástavy; srovn. § 5 zák. ze dne 23. března 1885 č. 48 r. z.;
b) vydati zástavci zástavní list, jenž má obsahovati popis zástavy a může obsahovati i hlavní kusy smlouvy, § 1370, min. nař. ze dne 4. dubna 1885 č. 49 ř. z.; srovn. i § 2 cit. List zástavní je v pochybnostech listinou průvodní;
c) za zaplacení pohledávky zastavenou věc vrátiti, § 1369, a to cum sua causa. Neplatná byla by smlouva, podle které dlužník zástavu vyplatiti nesmí. Povinnost vrátiti věc má zástavní věřitel ve všech případech, ve kterých právo zástavní zanikne; bylo-li zřízeno právo zástavní pro pohledávku budoucí, když bude rozhodnuto, že pohledávka nevznikne. V případě realisace má povinnost vrátiti hyperochu, pokud tato hledíc k ustanovení exekučního řádu bude v jeho rukou;
d) nahraditi škodu, která vzešla zaviněným jeho jednáním v příčině opatření a vrácení věci. Odpovídá patrně jako schovatel také za škodu, která vzešla času mixto (srovn. § 59 III. l. c), § 460 zvláště vytýká, že zástavní věřitel, dal-li věc do podzástavy, odpovídá za každou škodu, která by věc u něho nebyla postihla.
K čís. 2. Zástavce je povinen: a) věc zastavenou věřiteli ponechati a jeho nerušiti, Ale zajisté nemá povinnosti věc v zástavu danou zachovati a udržovati (srovn. § 5 III, 2 a). Mimo to může mu vzejíti povinnost:
b) aby věřiteli dal přiměřenou zástavu, jestliže věc vinou jeho (srovn. zástavcovu) nebo pro vady později na jevo vyšlé se ukázala k pojištění pohledávky nedostatečnou, § 458;
c) aby nahradil zástavnímu věřiteli náklady na věc učiněné. V té příčině platí zajisté stejná pravidla jako o ukladateli (srovn. § 59, III, lit. b);
d) aby nahradil škodu, kterou mu způsobil svojí vinou (srovn. eod. lit. a);
e) aby vydal stvrzení, že mu věc byla vrácena, po případě vrátil vydaný list zástavní, arg. §§ 1426, 1428 o. z.
Lhůty §§ 967, 982 nesluší patrně vztahovati k vzájemným nárokům stran zmíněným pod č. 1 lit. d) a pod č. 2 lit. c) a d).
II. Pojem zástavní smlouvy k objektům tabulárním je sporný. Hledíc k paralelismu v občanském zákonníku naveskrz obvyklému bylo by klásti smlouvě zástavní vylíčené pod č. I. na roveň smlouvu o zřízení práva zástavního k objektu tabulárnímu, která byla dovršena zápisem práva zástavního v knihách veřejných, arg, § 1368. Ale někteří soudí, že perfektní smlouva zástavní je tu tenkráte, když byla pořízena a zástavnímu věřiteli odevzdána vkladná listina (element smlouvy věcné vězí v klausuli intabulační podle § 32 kn. ř.), kdežto jiní každou smlouvu o zastavení tabulárního objektu pokládají za perfektní smlouvu. Spor patrně nemá valného významu praktického. Poněvadž totiž věc nevejde do detence zástavního věřitele, nebude tu místo pro závazky, které předpokládají jeho detenci. Ze smlouvy zástavní o objektu tabulárním sice také mohou vzejíti závazky a to závazek podle § 458 a povinnost zástavního věřitele vydati listinu způsobilou k výmazu práva zástavního, jestliže pohledávka nebo právo zástavní zaniknou, §§ 469, 1369. Ale posléz uvedená povinnost je praktická patrně jen tehdy, když zástavní právo v knihách bylo již zapsáno, a tedy jen při smlouvě zástavní, která byla dovršena zápisem. Pokud jde o jinaké závazky bude spíše pokládali, že smlouva o zastavení objektu tabulárního bude pactum de contrahendo, pokud zástavce neučinil vše, čeho se na něm vyhledává ke zřízení práva zástavního.
III. Od několika desetiletí se vyskytují vedle jednání, kterými se zřizuje právo zástavní, jednání zajišťovací, kterými se převádí majetek dlužníkův k zajištění pohledávky, Jde o vzkříšení starých forem právních, které byly běžný Římanům jako fiducia cum creditore contracta pignoris iure. Nejčastěji se vyskytují ona zajišťovací jednání jako cesse pohledávky, zejména z faktur a jako převod skladu zboží, se kterým dlužník dále obchoduje. O těchto věcech se vyskytuje hojná literatura; o některých z nich srovn. Holler, Právník 1914, str, 161, 241,
Nejde tu nikterak o datio in solutum nebo specielně o cessio in solutum podle § 1414. Převede-li na př. průmyslník nebo obchodník své pohledávky na banku nebo jiný peněžní ústav, kterému sám již něco dluhuje, nezaniká tato pohledávka peněžního ústavu proti podnikateli postupem, jak by musilo býti při cessio in solutum, nýbrž teprve při inkassu se provede dobropis na účtu podnikatelově. Tento právní následek onoho právního jednání je velmi důležitý hledíc k různému zpravidla zúročení obou pohledávek, o které jde.
Co se týká stanoviska obč. zák. k takovýmto jednáním, jest míti zřetel k tomu, jaký obsah strany jednání daly.
Vyskytují se i nyní, ale vyskytovaly se zejména i dříve a to již v době, kdy byl vydán obč. zák. (srovn. k tomu § 1071) zjevy, že strany převádějíce majetek, aby zajistily pohledávku, zřizovaly smlouvu trhovou, stipulujíce snad povinnost kupcovu věc prodati prodavači zpět, až bude uspokojena zajištěná pohledávka. Šlo o jednání simulované, poněvadž úmluva o trhové ceně a vůbec causa emendi nebyly opravdově míněny. O takové úmluvě prohlásil důvodně § 1071, že při jejím posuzování jest hleděti k § 916, jenž patrně kázal v takové úmluvě spatřovati smlouvu zástavní, podrobenou §§ 447 sl. a 1368 sl. (ještě ostřeji byl toto rozhodnutí formuloval záp. hal. zák. II, § 205; dnešním textem nebyla pak zavedena proti onomu nižádná změna věcná, ježto jde jen o změnu stylistickou).
Než strany doby přítomné se zříkají na větším díle takových fikcí a simulací. Smluvní obsah je prostě ten, že jedna strana převádí majetek na stranu druhou z důvodu zajištění. Vedle causa emendi donandi, dotis, solutionis atp., klade se nová causa transferendi dominii ev. cessionis, totiž causa zajišťovací (německé obvyklé pojmenování je Sicherungsübereignung). Hledíc k obsahu obč. zák. mohlo býti pochybno, zdali podle takové kausy lze převésti vlastnictví, pohledávku atp. Zapadá sem starý spor o to, zdali a jakou měrou tak zv. smlouvy věcné (resp. smlouvy o převod pohledávky) jsou smlouvami kausálními. Sr. k tomu Vlastnictví, § 3. Jisto je tolik, že podle obč. zák. smlouvy věcné a smlouvy jim na roveň postavené nelze prohlásiti za abstraktní a je tedy řešiti otázku, zdali s právem občanským se snáší, aby vůle stran převésti vlastnictví byla motivována účelem zjišťovacím.
Proti takovému rozhodnutí by bylo možno uvésti, že obč. zákonník nikde neuvádí kausy zajištění jako kausy převodu vlastnictví (pohledávky atp.); že kausy uznané občanským zákonníkem (srovn. § 1461, jehož výpočet jest arci exemplifikativní), se co do funkce velmi podstatně odlišují od kausy zajišťovací, a že konečně z ustanovení obč. zák. (zejména §§ 1342 sl.) nelze se dobratií rozhodnutí, že mezi způsoby, kterými lze zajistiti pohledávku, je také převod vlastnictví nebo pohledávky na věřitele a p. Jako positivního dokladu proti přípustnosti zajišťovacího převodu bylo by se možno dovolati § 1071, jenž sice, jak bylo pověděno, mluví o případnosti jiné, z něhož však vychází zřejmě nepřízeň redaktorů k zajišťovacím převodům majetku. Neuvažujíce o zajištění jako kause převodu vlastnictví a nerozeznávajíce přesně dvou kategorií rozlišení potřebných, ale teprve v novější době rozlišených, totiž dissimulace pravého smluvního obsahu jednáním simulovaným a obcházení zákona cestami v zákoně nezakázanými (srovn. níže), nerozhodli redaktoři otázky po přípustnosti zajišťovacích převodů, ale lze sotva pochybovati, jak by byli rozhodli, kdyby byli zcela přesně otázky si předložili a rozlišili.
V novém stadiu octla se otázka vydáním konkursního řádu z r. 1914, § 10 odst. 3 tohoto řádu (srovn. i § 10 odst. 3 řádu vyrovnávacího) vytkl, že pokud v konkursním řádě není ustanoveno nic jiného, platí ustanovení daná o reálních věřitelích také o osobních věřitelích, kteří k zajištění svých pohledávek byli získali určité kusy majetku dlužníkova, zejména pohledávky z knih obchodních, a tím vyslovil, že zajišťovací kausa je causa transferendi dominii, po případě cessionis. Srovn. k tomu Wellspacher Sicherungsübereigung und Konkursordnung G. Z. 1918, čís. II.
Podle toho je rozhodnouti, že zajišťovací převody odpovídají občanskému právu u nás dnes platnému.
Zbývá však ještě uvážiti, zdali takové zajišťovací převody dojdou úspěchu ve všech případnostech. V nauce i v judikatuře se z velké části odpovídá na tuto otázku záporně a to se zřetelem k zásadě, že nelze dopustiti takových jednání, pokud jsou prostředkem k obcházení zákona.
K pojmu právě uvedenému srovn. výše § 6 IV. 5.
Obcházení zákona nelze sice spatřovati ve snaze věřitelově získati nabytím vlastnictví k věci dlužníkově lepší jistoty a snazšího uspokojení než jaké poskytují jinaké způsoby zajištění, zejména zřízení zástavního práva k objektu. Než dlužník a věřitel, uživše na místo zastavení hromadné věci jejího převodu na věřitele, obcházejí přísnější ustanovení obč. zák. o zřízení práva zástavního (srovn. jednak §§ 427, 428, jednak § 452 obč. zák.) a převod vlastnictví konstitutem nebo odevzdáním listin k účelům zajišťovacím znamená tudíž obcházení předpisů o publicitě práva zástavního. Dále bude leckdy možno spatřovati v zajišťovacích převodech obcházení §§ 1371, 1372 obč. zák.
§ 62.
Smlouva zmocňovací.
I. V 22. hl. mluví občanský zákonník o smlouvě zmocňovací a určuje jí v § 1002 jako smlouvu, kterou někdo jemu uloženě jednání přejímá k opatření jménem jiného. V § 1004 se pak praví, že smlouva náleží k úplatným, jestliže vymíněna byla odměna za obstarání věci bud výslovně nebo podle stavu jednatelova, jinak však že náleží k bezplatným.
Z těchto ustanovení jakož i uvážením §§ 1151 sl. o. z. (původní textování), jež ustanovují o smlouvě námezdní, snažil se dovésti Schey O. V. I, str. 446 sl., že zákonník dal v §§ 1002 sl. ustanovení o smlouvě, kterou někdo druhému (za plat nebo bezplatně) se zavazuje obstarati jeho věci jménem jeho nebo na jeho účet1 (Geschäftsbesorgung), takže jde o smlouvu, kterou někdo se zavazuje k činnosti pro druhého (tedy tak, jako při smlouvě námezdní), jež liší se od smlouvy námezdní zvláštní povahou této činnosti: Při smlouvě námezdní jde o činnosti »faktické«, při smlouvě zmocňovací o činnosti, které podle právního poměru mezi přikazatelem a příjemcem příkazu způsobí změny v právní sféře prvého (činnosti juristické).
Podobný názor, ač ne tak ostře formulovaný se vyskytuje i u jiných.
Podle obč. zák. nebylo možno výklad takový pokládati správným a bylo možno vytknouti toto:
Především, že zákonník v 22. hl. působením doktríny obecného práva nemístně smísil věci velmi rozmanité, zejména propůjčení plné (zástupčí) moci se smlouvou, kterou někdo se zavazuje vykonati něco pro jiného.2
Dále bylo možno konstatovati, že učení, které prohlašuje za předmět smlouvy upravené hl. 22, činnost juristickou, za předmět smlouvy upravené hl. 26, činnost faktickou, se pohybuje na základě velmi nejistém, poněvadž rozlišení činnosti juristické od činnosti faktické působí velké obtíže (srovn. nauku o právních jednáních) a poněvadž, i když možnost takového rozlišení připustíme, musíme míti na očích jednak, že činnost prima facie faktická může býti činností juristickou. Z některých ustanovení o. z. vychází na jevo, že i činnost faktická může býti předmětem smlouvy zmocňovací; arg. § 960, kdež se praví, že schovatel, když mu bylo uloženo kromě opatrování věci ještě konání další, má se posuzovati »als ein Gewalthaber« a nerozlišuje se, zdali toto jednání další je jednáním právním či faktickým (srovn. Stupecký cit.). Dále padá na váhu, že bychom, vykládajíce hl. 22. ve smyslu výše uvedeném, dospěli k tomu, že občanský zák. zná dva typy smluvní, jejichž předmětem je činnost pro jiného, které se liší povahou činnosti, ale nemá ustanovení o smlouvě, kterou se někdo zavázal k bezplatné činnosti faktické, ačkoli jinde typ smlouvy bezplatné a úplatné klade proti sobě (darování — trh, směna, půjčka — nájem a pacht) a ačkoli typy smluv bezplatných a úplatných vyhledávají zvláštní úpravy s hlediska civilně politického.3
Mimo to seznáváme rozborem předpisů hl. 22., pokud jednají o právech a povinnostech stran, jakož i o skonání smluvního poměru a pokud se liší od analogických ustanovení hl. 26., že se hodí na smlouvy bezplatné (srovn. zejména §§ 1020, 1021 a c. 1155, 1160; § 1014), Uvážíme-li konečně historické důvody formace hl. 22., seznáme, že smlouva zmocňovací, jak jest upravena v §§ 1002 sl., není než mandátem doktríny obecného práva, jež neporozuměvši četným ustanovením práva římského o mandátům a ustanovením jinakým, vytvořila smlouvu, o které se domnívala, že je v souhlase s mandátem práva římského.
Uvážením toho všeho bylo možno zastávati, že ustanovení hl. 22., pokud se týkají smlouvy o poskytnutí činnosti, sluší vztahovati na smlouvu, kterou se někdo zavazuje druhému k činnosti z úslužnosti a tudíž bezplatně. Bude-li však za opatření záležitosti nějaké vymíněn plat, § 1004, bude tu smlouva námezdní. Srovn. Krčmář, Smlouva námezdní, str. 15 sl. O platu srovn. ještě č. III, 3.
Blízko názoru tuto hájenému stojí názor, který podstatu smlouvy, o které ustanovila hl. 22., rovněž hledá v rázu úslužností (officium et amicitia), ale pokládá, že ráz úslužnosti není setřen, jestliže někdo dá jinému k disposici svou sílu pracovní, ale chce zaplacení jen za práci, kterou vskutku vykoná, nikoli za to, že byl ochoten ji vykonati (Stupecký, Versio p. 256 a Sborník III, str. 143 in f. sl.).
Pojem smlouvy upravené 22. hl. o. z. hájený výše ztěží obstojí beze změny po vydání III. nov. Zaneslť autor novely Schey svoje názory o hranicích mezi smlouvou námezdní (novela neznajíc jednotného pojmu námezdní smlouvy mluví o smlouvě služební a smlouvě o dílo) a smlouvou zmocňovací, arci s některými změnami, do novely, kdež v § 150 (§ 1151 odst. 2) se čte, že, je-li se slibem služby nebo díla spojen slib obstarati věc, platí také (t. j. vedle předpisů o smlouvě služební, po případě předpisů o smlouvě o dílo) předpisy o smlouvě zmocňovací, čímž bylo implicite vysloveno, že smlouva zmocňovací jest smlouvou o obstarání věci. Mimo to v témž paragrafu (§ 1151 odst. 1) se mzda neprohlašuje za podstatový element smlouvy služební (ale arci smlouvy o dílo) a bylo by tedy s těmito předpisy na sporu učení, které vidí rozdíl mezi hl. 22. a 26. obč. zák. v tom, že prvá ustanovuje o bezplatných, druhá o záplatných smlouvách, kterými se slibuje činnost pro druhého. Než nelze se spokojiti ani větou, že hlava 22. ustanovuje o smlouvách, kterými se slibuje (bezplatně či za plat) »obstarání věci«, §§ 150 sl. nov, III, o smlouvách, kterými se slibuje (bezplatné čí za plat) jinaká činnost. Proti tomu svědčí již definice smlouvy o dílo a 2. odst. § 1151. Ale mimo to:
1. Jak ukazují přípravné práce (zpráva justiční komise, str. 210) nedefinuje se smlouva služební jen proto jako záplatná, aby pod ustanovení o ní dané bylo možno subsumovati smlouvy s tak zv. volontéry.4 Z dalších výkladů tamtéž pak jde na jevo, že smlouvy o poskytnutí činnosti, jejichž motivem jest officium et amicitia, pod pojem smlouvy služební (tím méně pak pod pojem smlouvy o dílo, při níž plat je podstatovým znakem) nenáležejí.
2. Předpisu § 150 (§ 1151 odst. 2) nelze vyhověti tehdy, když v kapitolách o smlouvě zmocňovací a smlouvách služební a o dílo jsou předpisy právě opačné (na př. jednak §§ 1020, 1021 o. z., jednak §§ 1158—1162 nov. text.).
Podle toho odpovídá předpisům právním i požadavkům sociálního života nejlépe tento výsledek:
Smlouvy o poskytnutí činnosti, jejichž motivem jest officium et amicitia poskytatelovy (smlouvy bezplatné v pravém smyslu) sluší posuzovati podle hlavy 22. o. z. a to bez rozdílu, zdali jde o obstarání věci čili nic. Záplatné smlouvy o poskytnutí činnosti sluší posuzovati podle § 150 nov. III., ale jde-li při tom o obstarání věci, sluší se říditi také předpisy hlavy 22., pokud neobsahuje § 150 opačné předpisy tomu bránící,5 (Srovn. nyní Krčmář, Zprávy právnické jednoty moravské, 1917.)
II. Mandatum se sjednává dohodou mezi mandantem a mandatářem. Přijetí offerty ke zřízení smlouvy mandátní je jako při jiných smlouvách na vůli oblátově. Avšak podle § 1003 jsou osoby, které k obstarání určitých věcí jsou veřejně zřízeny a zajisté také takové, které k takovému obstarávání se veřejně prohlásily ochotnými, povinny vyjádřiti se naproti přikazateli bez prodlení o příkazu, který se týká takových věcí; jinak jsou zodpovědny za škodu onomu vzešlou.
III. Mandatář je povinen:
1. věc uloženou obstarati podle svého slibu a v mezích příkazu, užívaje veškerých prostředků, které odpovídají povaze věcí a zjevnému příkazu příkazovatelovu, § 1009. Byly-li mandatáři uděleny zvláštní instrukce, bude věcí výkladu v jednotlivém případě, zdali jde o instrukce striktní čili nic. Srovn. § 1007, kdež slovem Vollmacht rozuměti sluší nejen plnou moc v technickém smyslu, nýbrž i instrukci a § 1009. Podle okolností bude také věcí mandatářovou, aby si opatřil instrukce další. Mandatář jest povinen opatřiti věc bedlivě a poctivě. Provedl-li ji špatně nebo neprovedl-li ji vůbec, bude odpověden za škodu, která mandantovi vzešla jeho vinou (omni culpa). §§ 1012, 1294, 1297, 1324, 1332. Provedl-li jinakou věc na místě uložené (aliud pro alio), nedostál své povinnosti (o schválení mandantově v tomto případě nemůže býti řeči; ono aliud mohlo by se státi věcí mandantovou jen z dohody stran) a bude stejně odpověden za škodu mandantovi způsobenou svojí vinou. Věc povinen jest opatřiti sám. Zdali smí při obstarání věci užiti pomocníků, sluší rozhodnouti podle okolností jednotlivého případu, arg. § 1009. Za pomocníky ručí podle obecných pravidel, §§ 1313—1315 (§§ 159—161 nov. III.). Substituta zříditi může jen, když mu to výslovně bylo povoleno anebo když se stane opatření takově nevyhnutelným. Stane-li se zřízení substituta způsobem dovoleným, mandatář vystoupí z poměru mandátního a na jeho místo vstoupí substitut. Mandatář bude tu odpověden jen za culpa in eligendo. Stane-li se zřízení substituta způsobem nedovoleným, bude odpověden za výsledek, t. j. za zavinění substitutovo i za náhodu, která by jinak nebyla nastala, § 1010 (zpráva justiční komise, str. 267 sl.).
2. vydati mandantovi vše, co od něho obdržel k obstarání věci (IV. 1), pokud to není rite spotřebováno, po případě cum sua causa, a vydali veškeren užitek obstaráním věci získaný (lucrum ex causa mandati), § 1009 1. věta in fine. Užil-li mandatář pro sebe peněz mandantem mu odevzdaných, musí nahraditi zákonný úrok, nikoli snad zisk těmito penězi docílený;
3. jde-li o věci, s jejichž obstaráním je spojeno vedení účtů, povinen je takové účty vésti a je mandantovi kdykoli předložiti na požádání, § 1012. Podle okolností poslouží tu mandantovi žaloba podle čl. L II. uv. zák. k c. ř. s.;
4. mandatář nesmí zřetelem k obstarání věci přijmouti od třetích osob dary. Dary přijaté propadnou chudinské pokladně toho místa, kde dar byl přijat, § 1013; § 104 tr. zák. per anal. (podrobnější výklad Schey na u. m. 533 sl.).
IV. Mandant je povinen:
1. mandatáři na požádání poskytnouti přiměřenou zálohu na hotové výlohy, § 1014;
2. nahraditi mu náklad nutný a užitečný, ač snad jednání mandatářovo nemělo výsledku, § 1014, 1020;
3. zaplatiti odměnu, byla-li jaká vymíněna, § 1004.
Podle toho, co bylo pověděno pod č. I. způsobí úmluva odměny, že smlouvu o obstarání věci nebude podříditi jen předpisům hl. 22., nýbrž, a to především § 150 nov. III. Avšak s povahou mandatu jako smlouvy bezplatné a tedy podrobené naveskrz předpisům hlavy 22. se snáší;
a) slib nebo poskytnutí honoráře, který má povahu sustentace. Má-li zejména mandatář vykonati něco, co vyžaduje delšího času, nebo jej vytrhuje z obvyklé činností výdělečné, zůstává smlouva bezplatnou a tedy mandátem, uhradí-li mandant napřed náklad k výživě potřebný, po případě paušálně (fr. 10 § 9 D, 17, 1) nebo slíbí-li jeho náhradu;
b) slib honoráře, který má mandatářovi nahraditi újmu vzcházející mu tím, že mandatář svým závazkem obstarati cizí věc přijde o výdělek v pravidelné svojí činnosti výdělečné. Srovn. k tomu Krčmář, Smlouva námezdní, str. 21 sl.
4. nahraditi škodu, kterou mandatář utrpěl vinou mandantovou a onu, která je spojena s obstaráním uložené věcí (škodu nutně spojenou s provedením mandátu a škodu, jejímž zdrojem bylo nebezpečenství, kterému mandatář se vydati musil nebo vydati směl podle obecných názorů, daných mu instrukcí a podle správně pochopeného příkazu — formule Scheyova, str, 656) —damnum ex causa mandati, § 1014. Škodu, která mimo tyto případy stihla mandatáře při obstarání uložené věci (damnum ex occasione mandati), může, jak praví § 1015, pohledávati jen tehdy, vzal-li obstarání věci na sebe bezplatně (sem náležejí také případy uvedené pod č. 3 a) i b) a může žádati nanejvýše tolik, kolik by mu bylo náleželo při smlouvě úplatné za náhradu námahy podle nejvyšší hodnoty odhadní. V. Mandatum se zrušuje (t, j, mine povinnost mandatářova uloženou věc opatřiti a činnost mandatářova k opatření věcí se nesoucí nezpůsobí pro futuro vznik povinností uvedených pod č. IV) mimo případy naznačené v částí všeobecné (obstarání uložené věci, zmaření účelu smluvního, dohodu stran), zejména
1. uplynutím času ve smlouvě ustanoveného;
2. odvoláním mandantovým, § 1020, t. j. patrně okamžikem, kdy mandatář o odvolání zvěděl, resp. o něm zvěděti mohl;
3. výpovědí mandatářovou, § 1021, t. j. patrně okamžikem, kdy mandant o výpovědi zvěděl, resp. zvěděti mohl. Mandatář bude však mimo případ nepředvídané a nepřekonatelné překážky (kterou v případě potřeby musí dokázati, arg. západohal. zák. III. § 121) odpověden za škodu mandantovi způsobenou, dá-li výpověď před ukončením věci zvlášť uložené nebo pří mandátu všeobecnějším před ukončením jednání započatého;
4. zpravidla smrtí jak mandantovou, tak mandatářovou, ale v prvním případě se mandatum nezrušuje, jestliže jednání započaté bez patrné újmy dědiců nemůže býti přerušeno nebo jestliže se vztahuje na případ smrti mandantovy, § 1022. Že by mandatum nemohlo býti umluveno post mortem mandatarii, nebude přes mlčení zákona možno tvrditi, ale případ nebude valně praktický.
Dědicové mandantovi i mandatářoví mají patrně povinnost nastalou smrt protistraně oznámiti. Smrti osoby fysické je na roveň postaven zánik osoby právnické, § 1023.
ad 2.—4. Ustanovení tato platí, pokud speciální předpisy neustanovují jinak, dojista jen o bezplatném mandatum.
5. Uvalením konkursu na jmění některého z obou kontrahentů, § 1024. Ale někteří uvádějí, že § 1024, pokud jde o konkurs mandantův, sahá jen tak daleko, jak sahá základní myšlenka práva konkursního a že tedy mandatum se nezrušuje, pokud se vztahuje k opatření osobních věci mandantových (na př. § 76 o. z.) nebo k věcem z konkursní massy vyloučeným. O zrušení mandátní smlouvy konkursem uvaleným na jmění mandantovo zvláště ustanovil § 26 odst. 1 konk. ř., ježto redaktoři jeho, vztahujíce § 1024 o. z. jediné k plné moci, omylem pokládali, že obč. zák. nemá ustanovení o zrušení mandátní smlouvy uvalením konkursu a chtěli ustanovení to tedy doplniti. O zrušení smlouvy mandátní konkursem uvaleným na jmění mandatářovo, o němž § 1024 rovněž již byl ustanovil, § 26 odst. 1 konk. ř. se nezmínil, ale přes výklady materiálií (Denkschrift, str. 28 sl.), které popírají zrušující účinek, bude státi i nadále na ustanovení § 1024 o. z.
Zřetelem k důvodům systematickým bude míti za to, že §§ 1024 o. z. a 26 konk. ř. platí jednak o mandátní smlouvě bezplatné, jednak o smlouvách o obstarání věci, které jsou podrobeny zároveň předpisům o smlouvě služební, arg. § 25 konk. ř.
ad 2.—5.
a) Bylo-li mandatum odvoláno, vypovězeno nebo zrušeno smrtí jedné z obou stran, má se v činnosti, která nesnáší odkladu, pokračovati, až dojde jinaké opatření mandantovo nebo jeho dědiců, po případě do doby, do které takové opatření učiněno býti mohlo, § 1025. O případě konkursu § 1025 se nezmiňuje, ale někteří, aspoň pokud jde o konkurs mandantův, chtí sem § 1025 vztahovati.
b) Zrušení mandata se nedotýká závazků stran, které ex mandato již byly vzešly, a platí o nich obecná ustanovení o zániku závazků.
§ 63.
Nepřikázané jednatelství.
I. Jednatelstvím bez příkazu se nazývá obstarání věci pro jiného bez příkazu jeho nebo jinakého povolení, srovn. §§ 1035, 1036. Poznamenati jest:
1. Obstaráním věci sluší rozuměti jednání jak právní, tak faktické. Nesprávné je mínění (Ogonowski: Geschäftsführung, str. 104 sl.), že podle našeho práva jen opatření jednání právního je negotiorum gestio, opatření jednání faktického versio in rem. Zákon má v paragrafech pojednávajících o nepřikázaném jednatelství na očích také jednání faktická, arg. § 1036, jenž cituje § 403, kde jde o zachránění cizí věci; § 1038 slova »změny cizí věci«; § 1040, pak §§ 336, 418, 517, 981, srovn. i GUW 10916.
2. Věc musí býti cizí. Věc může býti cizí re ipsa, ale může býti cizí jen podle úmyslu jednatelova.
3. Věc musí býti opatřena pro jiného, t. j. animo aliena negotia gerendi. Obstaral-li někdo cizí věc v přesvědčení, že jde o věc vlastní, nebo obstaral-li vědomě cizí věc k svému prospěchu, není to negotiorum gestio; arg. §§ 331, 336, z nichž vychází na jevo, že zákon ani bezelstného ani nepoctivého držitele nepokládá za gestory. Avšak jednatelova contemplatio domini nemusí se odnášeti k určité osobě anebo právě k tomu, čí věc se obstarává. Negotiorum gestio tu bude, je-li tu vůbec úmysl opatřiti cizí věc a nevadí tedy, jestliže gestor pokládal za domina negotii někoho, kdo jím není nebo jestliže obstaral věc, věda, že je to věc cizí, ale nevěda, kdo je dominus. Jde-li o věci, které nejsou cizí re ipsa, lze mluviti o negotiorum gestio jen pokud animus se odnáší k určité osobě. Úmysl jednatelův zavázali domina negotii je potud podstatný, že by se strany domina závazky nevznikly, kdyby takového úmyslu nebylo.
4. O nepřikázaném jednatelství lze mluviti jen tenkráte, jestliže jednatel, jak praví zákon, ani smlouvou, ani zákonem, ani soudem nebyl povolán obstarati cizí věc.
II. Ujme-li se někdo cizí věci bez příkazu, po případě bez příkazu ji opatří a dominus negotii počínání schválí, upraví se práva a závazky stran, jakoby počínání to bylo se stalo z příkazu, § 1016. Mimo tuto možnost stanoví zákonník v § 1035 jako zásadu, že nepřikázané jednatelství je činem nedovoleným a že jednatel odpovídá za veškeré následky svého počínání. Zevrubněji o věci ustanovily §§ 1038 a 1040. Podle toho bude jednatel povinen nahraditi veškerou škodu vzešlou jeho jednáním a to jak škodu zaviněnou, tak škodu nahodilou, která by bez jeho zakročení nebyla vznikla, § 1311 in fine. Mimo to ztrácí náklad, který byl učinil na obstarání věci, leda že by mohl býti odstraněn in natura. Tu má ius tollendi. Srovn. k tomu § 1038 slova: »so ist dieser zu keinem Ersatze verbunden« a § 1040 in fine. O způsobu, jakým škoda se nahrazuje, platí předpisy obecné, srovn. § 1038 in fine s § 1323 infine. Žádá-li tedy dominus negotii náhradu škody, má místo restitutio in integrum a jen tehdy, není- lí možná, vzejde povinnost nahraditi škodu penězi. Pokud tedy restitutio in integrum možná je, nemůže dominus negotii, obejda ji, žádati za náhradu peněžitou. Pokud se týká objemu povinností náhradní, sluší hledíc k § 1038 in fine (srovn. § 1323 in fine) zastávati, že gestor povinen je nahraditi ušlý zisk beze zřetele ke stupni své viny.
Samo sebou se rozumí, že nejde-li o věc, která je cizí re ipsa, deliktu tu nebude.
Výjimkou nespadá negotiorum gestio pod pojem činu nedovoleného, nýbrž je kvasi kontraktem, jde-li
1. o jednatelství nutné, 2. o jednatelství prospěšné. K čís. 1. O jednatelství nutném.
a) Jednatelství je nutné, když
α) jde o věc, která obstarána bytí musí. Náležejí sem věci, jejichž neobstarání hrozí škodou, § 1036, ale zajisté také (arg. § 1042) věci, jejichž obstarání je uloženo zákonem; sr. sb. I č. 36;
β) obstarání její jednatelem je nutné, arg. marg. rubr. před § 1036 (im Notfalle), § 1311. Zakročení jednatelovo nelze pokládati nutným, jestliže dominus negotíi byl svěřil obstarání věci jiné osobě anebo jestliže obstarání věci byl platně zakázal, leda že by jednatel beze své viny o těchto opatřeních byl nevěděl, srovn. § 1040. Zákazu platného není, vyšel-li od osoby nezpůsobilé k právním činům nebo obsahuje-li projev vůle nedovolené, Není-li tu ani zřízence povinného k opatření věci, ani platného zákazu, je jednatelství nutné, třeba i jiné osoby byly ochotny věci se ujmouti, arg. § 1312.
b) Ujme-li se někdo nutné věci, vzejdou závazky:
α) jednateli. Jednatel je povinen věc, které se ujal, obstarati do konce, vydali docílený užitek a učiniti počet, §§ 1039, 1040. Odpověden je za každé nedopatření, ale nepřičítá se mu škoda, které jen nezabránil, leda že by jinému, jenž by byl učinil ještě více, svou vinou v topí, byl zabránil, § 1312. Způsobil-li jednatel svým zakročením jak užitek, tak škodu, bude míti místo compensatio lucri cum damno. § 1312 2. věta.
β) Dominus negotii je povinen nahraditi jednateli náklad nutný a užitečný a to i tehdy, když přičinění jeho nemělo výsledku bez jeho viny nebo výsledek zase byl zmařen. O odměně jednatelově ustanovil jen § 403, ale tu sluší míti na zřeteli, že jen úspěšná gestio zakládá nárok na odměnu. Mimo tento případ bude možno jednateli přisouditi jen nárok na náhradu t. zv. osobního nákladu (srovn. k tomu pojmu Krčmář, Smlouva námezdní, str. 24 sl.), t. j. náhradu újmy, která mu vzešla tím, že opatřením věci cizí přijde o výdělek ve své pravidelné výdělečné činnosti.
K čís. 2. O jednatelství prospěšném. Jednatelství, které není nutné, dovoleno není, ač snad podniknuto bylo, aby jinému způsoben byl prospěch, § 1037. Jestliže však gestor opatří věc »k jasnému a převážnému prospěchu druhého«, bude tento povinen nahraditi učiněný náklad, § 1037. Podle toho musilo opatření věci dominu negotii způsobili prospěch a musil tedy dominus opatřením tím býti obohacen. Jestliže obstarání věci mělo výsledek příznivý, ale výsledek zase byl zmařen, třeba bez viny jednatelovy, není tu obohacení a nemá tedy jednatel nároku výše zmíněněho. Při zjišťování obohacení bude zajisté významný průkaz, že by se bez zakročení jednatelova byl věci ujal někdo jiný, jenž by byl sjednal větší prospěch. Prospěch musí býti převážný a musí tedy převyšovati náklad učiněný na jeho docílení a újmy, které snad byly způsobeny opatřením věci. Prospěch musí konečně býti jasný. Tím podle úmyslu redaktorů mělo býti řečeno, že nestačí, způsobilo-li jednání prospěch s abstraktního hlediska dobrého hospodáře; výsledek jednání musí býti prospěšný pro domina negotii hledíc k jeho individuálním poměrům, takže tvrzení jeho, jakoby tu prospěchu nebylo, by se jevilo lstivým předstíráním. Tímto hlediskem se vysvětluje, že nenáleží pod pojem prospěšného jednatelství, jestliže byly provedeny na věci takové změny, že dominus nemůže jí užívati k účelu, k jakému jí užíval dosud anebo jestliže dominus opatření věci platně byl zakázal, § 1040.
§ 64.
Versio in rem.
Na konci 22. hlavy občanského zákona pojednávající o zmocnění a jinakém jednatelství (Von der Bevollmächtigung und anderen Arten der Geschäftsführung) jsou seskupeny pod marginální rubrikou »Verwendung einer Sache zum Nutzen des Andern« čtyři paragrafy, jejichž dosah je z části velmi sporný.
I. §§ 1043 a 1044 nepůsobí valných obtíží. Prvý z obou paragrafů recipoval patrně z doktríny obecného práva generalisovanou legem Rhodiam de iactu. Doktrína ta rozšiřovala totiž leg. Rh. na veškery případy, ve kterých věci více vlastníků se octly ve společném nebezpečenství a tím, že některé byly obětovány, ostatní byly zachráněny. Pokud však se týká nebezpečenství škod námořských, odkazuje § 1043 na zákony námořské a jinak stěží se přihodí případ, který by se hodil pod § 1043 (srovn. Stupecký, Versio, str. 130), Podle § 1044 rozhoduje o rozvržení válečných škod úřad politický podle zvláštních předpisů. Pokud těchto škod se týká, srovn. zák. ze dne 26. prosince 1912 č. 236 ř. z.
II. Pokud se týká §§ 1041 a 1042 vyskytují se četné důmyslné výklady, z nichž arci, jak se zdá, žádný neuspokojuje úplně a žádný nemá bezpečné opory v textu zákona. Z oněch výkladů stůjtež zde nejdůležitější:
§ 1041 vykládá Stupecký (Versio) tak, že přes všeobecné jeho znění nelze, jak za to mají někteří novější vykladatelé, pokládati, jakoby tu přijata byla jakási všeobecná žaloba z obohacení. Sluší jej vztahovati na případnosti, ve kterých učiněna byla smlouva s osobou k ní nezpůsobilou nebo s nezmocněným jednatelem a bylo podle ní plněno, a co bylo plněno, se dostalo do jmění osoby nezpůsobilé, po případě do jmění osoby zastoupené nezmocněným jednatelem. Tu může ten, kdo plnil, žádali zpět, co byl dal anebo hodnotu toho, pokud bylo to spotřebeno na opatření nákladu nutného nebo užitečného pro nezpůsobilého nebo zastoupeného a to i tehdy, když prospěch potom byl zmařen. Slova »Zur Zeit der Verwendung« znamenají, že o objemu povinnosti restituční rozhoduje hodnota, jakou mělo plnění poskytnuté v době, kdy se ho bylo užilo k uhražení nákladu nutného neb užitečného,
Wellspacher (Versio 1899) naproti tomu vztahuje § 1041 na případnosti, ve kterých bylo plněno podle smlouvy s nepřímým zástupcem, a co bylo plněno, se dostalo do majetku zastoupeného, Pokud totiž onen nepřímý zástupce nesplnil svých závazků proti spolukontrahentovi, bude míti liberační regres proti zastoupenému a tento liberační regres může býti přiveden k platnosti oním spolukontrahentem jeho. S výkladem tímto nedobře se srovnává doslov § 1041, podle kterého ten, e cuius re aliquid versum est, může žádati především za vrácení toho, co bylo plněno, srovn. však Wellspacher, str. 132 in f. sl.
III. § 1042 sluší podle Stupeckého doplniti slovy »ohne Geschäftsführung« z § 1041; slova »für einen Anderen« neznamenají, že bylo jednáno animo negotia aliena gerendi, nýbrž že opatřen byl náklad, který objektivně přináleží druhému; slovy »nach dem Gesetze« nemíní se splnění t. zv. závazků ex lege, takže podle § 1042 může za náhradu žádati, kdo opatřil náklad na jiného náležející nejednaje jako jeho jednatel.
Wellspacher vykládá § 1042 úže, a to tak, že žaloba tu zmíněná má místo, jestliže někdo nejednaje za jiného plní nějaké osobě, co tento jiný byl jí povinen poskytnouti, ale jen tenkráte, jestliže
a) plniteli vzešla pohledávka proti osobě, které bylo plněno; b) splnění závazku onoho jiného není již možno, takže příjemce plnění nemá nároku na dodatečné splnění, nýbrž jen nárok na osvobození od závazku zmíněného pod lit. a) (liberační regres);
c) jde o t. zv. závazek ex lege.
Sr. k č. II. a III. ještě Ehrenzweig II, 1, str, 655 sl.
§ 65.
Smlouva trhová.
I. § 1053 definuje smlouvu trhovou jako smlouvu, kterou se věc přenechává jinému za určitou summu peněz. K tomu sluší poznamenati:
1. Cena trhová se určuje jako »určitá summa peněžitá« a v § 1054 se praví, že musí záležeti v hotových penězích. Tím má býti vyjádřeno, že při trhu s jedné strany se poskytují, po případě slibují předměty, které mají povahu obecného měnidla, sr. sb. IV 1850. Podle § 1055 však může cena trhová záležeti z části v jiných věcech, ale obecná cena těchto věcí nesmí převyšovati plat vyměřený v penězích, jinak by to byla směna.6 Jde-li o smlouvy trhové spadající pod § 78a živn. ř., musí býti cena trhová vyměřena naveskrz v penězích. Srovn- k tomu č. III 2. § 1054 doplňuje ustanovení § 1053 vytýká dále, že cena trhová nesmí býti neurčitá. Ciferní summou tedy cena trhová určena býti nemusí, stačí, jsou-li určeny momenty, podle kterých může se vyměřiti. Může tedy zejména býti ustanoveno, že věc se prodává za cenu dřívějšího prodeje, nebo za řádnou cenu trhovou, čímž sluší rozuměti průměrnou cenu trhovou toho místa a času, kde a kdy smlouva se má splniti, § 1058. Vyměření ceny trhové může býti smlouvou svěřeno osobě třetí, sr. sb. III 969. Není-li tato osoba určena, není tu perfektní smlouvy trhové. Není-li ustanovena lhůta, do které se má státi vyměření ceny trhové třetí osobou, může každý z obou kontrahentů od smlouvy odstoupiti, pokud nedošlo k vyměření ceny trhové. Jsou-li osoba, která má cenu vyměřiti, i lhůta, do které vyměření má se státi, určeny a tertius ve lhůtě ustanovené ceny nevyměří, je smlouva zmařena, § 1056. Kdyby vyměření ceny svěřeno bylo více osobám, rozhodné absolutní většina hlasů; roztříští-li se hlasy, je trh rovněž zmařen, § 1057. K jinakým vyměřením ceny trhové srovn. GUW 1291, 7441; srovn. i fr. 7 § 2 D, 18, 1. Cena trhová se nesmí příčiti ustanovení zákonným, § 1054. Ustanovení to má význam jen potud, pokud jsou stanoveny taxy nebo jinaké pevné ceny, srovn. na př. § 51 živn. ř.; §§ 11, II a 16 zák. ze dne 8. července 1902 č. 144 ř. z. Pretium musí býti verum. Je-li cena trhová vyměřena na oko, platí § 916 (103 nov. III.). Justum pretium býti nemusí. Ale o smlouvě trhové platí obecná ustanovení o zkrácení přes polovici ceny, §§ 934, 935 a to nejen na prospěch prodavačův, nýbrž i na prospěch kupcův.
2. Slovo »věc« je položeno ve smyslu § 292. Jen poskytnutí pouhého užívání věcí a poskytnutí práce není předmětem smlouvy trhové. Za prodej je však považovati zcizení úrody, smlouvu obmýtnou atp. Srovn. §§ 1090, 1151. »Přenechání« (srovn. č. 3) věcného práva požívacího neb užívacího může býti smlouvou trhovou, srovn. fr. 29 D 7, 4, fr. 20 D 8, 1. I peníze mohou býti předmětem trhu, ale jen pokud nefungují jako obecné měnidlo, nýbrž jako zboží. Přenechávají-li se peníze ve funkci obecného měnidla ínvicem, je tu směna, sr. sb. III 1012. Trh může býti učiněn o věci individuálně určené, o kvantitě z individuálně určeného množství, předmět trhový může býti určen alternativně nebo jen některými znaky a vlastnostmi. Trh může se státi nejen o věcech již existujících, nýbrž i o věcech budoucích, §§ 150 nov. III. (1166), 1275. O budoucích užitcích mohou se strany smluviti tak, že se slibuje určitá míra budoucích užitků za poměrnou cenu nebo že se slibují užitky, ať jich bude kolikkoli za úhrnnou cenu, anebo konečně tak, že se slibuje naděje budoucích užitků. Smlouva prvá jest obyčejnou smlouvou trhovou, obě smlouvy posléz dotčené prohlašuje § 1275 za smlouvy odvážné a je k nim vztahovati ustanovení daná o těchto smlouvách.
3. Slovo »přenechati« zahrnuje nejen přenechání věci, nýbrž i zřízení práva a nejen t. zv. trhovou smlouvu reální, nýbrž i trhovou smlouvu obligační.
II. Smlouva trhová je perfektní, jakmile strany se dohodly o trhové ceně i předmětu, arg. §§ 1053, 1094, leda že by si strany byly vyhradily dohodu o jinakých bodech. Je tedy kontraktem konsensuálným. Zvláštní forma předepsána není, vyjímajíc smlouvu trhovou mezi manžely podle zák. ze dne 25. července 1871 č. 76 ř. z. III. § 1053 drže se terminologie v obč. zák. oblíbené, vytkl, že trh tak jako směna náleží mezi tituly acquirendi dominii (srovn. i § 1461), což v příčině kupce patrně platí jen tenkráte, je-li předmětem trhovým věc hmotná. Jde-li tedy o t. zv. reálnou smlouvu trhovou, získá kupec ex empto vlastnictví předmětu trhového a prodavač vlastnictví předmětu trhového, ale ovšem jen pokud tu budou obecné podmínky získání vlastnictví (způsobilost stran, disposiční schopnost, vlastnictví na straně zcizitelově mimo případy, kdy se nabývá vlastnictví jednáním učiněným s nevlastníkem atd.). Nebude-li vlastnictví získáno, odpovídá za to zcizitel podle §§ 923 sl. a nestačí, že bylo poskytnuto habere licere. To vychází patrně na jevo z § 923, jehož ustanovení nelze omezovati na případy, ve kterých byla vědomě prodána věc cizí. Tam totiž se staví zcizení věci cizí na roveň zcizení věci vadné a v tom případě zcizitel odpovídá, třebas o vadách nevěděl. Mimo to sluší míti na zřeteli, že římské právo rozmanitými prostředky zostřilo ručení prodatelovo ve prospěch kupcův, zejména poskytnuvši nárok na zajištění v případě hrozící evikce, kdežto naše právo podobných prostředků nezná a nelze se domýšleti, že by postavení kupcovo na úkor praktické potřeby bylo zeslabeno ještě více. Pravidla právě uvedená platí analogicky, když bylo prodáno právo.
Pokud jde o obligační smlouvu trhovou, ustanovil obč. zák. o povinnostech stran takto:
1. Prodavač je povinen trhový předmět odevzdati kupci podle týchž předpisů, které dány jsou v § 1047 (§ 114 nov. III.) pro směnu § 1061. To znamená, že má povinnost převésti trhový předmět do jmění držitelova, a sice je povinen převésti jej jak do vlastnictví, tak do držení, srovn. § 1047 (§ 114 nov. III.) , »zu freiem Besitze«, srovn. ostatně výše. Movitá věc musí tedy býti odevzdána (§§ 426 sl.), tabulární objekt musí býti nejen odevzdán, nýbrž musí býti vydána i listina způsobilá ke vkladu převodu práva vlastnického, po případě listina odpovídající § 434. Pokud byla prodána práva, musí býti učiněno vše, čeho se vyhledává k převodu práva, o které jde. O čase a místě splnění není pro smlouvu trhovou ustanoveno nic zvláštního, ale sluší, pokud se týká času splnění, míti nyní na zřeteli §§ 918 sl. (110 sl. nov. III,); pokud pak se týká místa splnění, je rozeznávati místo splnění a místo určení, srovn. k tomu § 45 konk. ř. Trhový předmět je odevzdati s příslušenstvím, pokud z úmluvy stran nebo z jinakých okolností nepodává se něco jiného. Užitky náležejí prodavači až do doby, kdy věc kupci jest odevzdati. Od té doby náležejí kupci, ač snad na odevzdání nedošlo. Není-li doba odevzdání smluvena, náležejí užitky prodavači až do skutečného odevzdání, pokud není v prodlení, §§ 1064, 1050, 1051, 1333. Až do odevzdání povinen je prodavač věc bedlivě opatrovati a je odpověden za každé nedopatření, § 1061. Pokud se týká nebezpečenství nahodilé zkázy nebo zhoršení, které věc stihly po zřízení smlouvy, ale před odevzdáním, ustanovil zákon, že nebezpečenství zkázy a zhoršení pod polovici ceny náležejí na prodavače, a že jejich důsledkem je zrušení smlouvy, §§ 1048, 1064. Totéž platí, když předmět trhový vyloučen byl z právního obchodu. Pokud se týká jinakých zhoršení, praví § 1049, že »andere in dieser Zwischenzeit durch Zufall erfolgte Verschlimmerungen der Sache und Lasten auf Rechnung des Besitzers gehen«. To se vykládá na větším díle tak, že kupec může žádati za snížení trhové ceny. Ale někteří namítají, že tento výklad neodpovídá zcela slovům zákona. Neboť kdyby kupec zhoršené věci nemohl potřebovati a přece ji musil přijmouti, byť i za cenu nižší, nebylo by možno říci, že zhoršení nešlo na jeho účet. S druhé strany však připouštějí, že protiva mezi § 1048 a § 1049 ukazuje, že v případech § 1049 nastanou jiné účinky, než v případech § 1048, a nemá-li míti místo zrušení smlouvy, nezbývalo by než snížení ceny trhové. V té příčině však se ukazuje, že ona protiva mezi oběma paragrafy neznamená nic a dá se vysvětliti důvody historickými. Ještě osnova ze superrevise vzešlá uvalovala nebezpečenství menších zhoršení na kupce. V poslední chvíli teprve byl text změněn a místo »Übernehmers« položeno bylo »Besitzers« a druhá věta § 1049, která ještě při superrevisi byla důsledkem prvé věty téhož paragrafu, uvedena nyní jako výjimka z ní. Z toho se dovozuje, že nebylo v úmyslu redaktorů postaviti § 1049 v protivu k § 1048. Slovy »gehen auf Rechnung« je pověděno, že nebezpečenství oněch menších zhoršení nese prodavač a dlužno je vykládati tak, že kupec může žádati za snížení ceny, a jestliže by věci nemohl potřebovati, že může žádati za zrušení smlouvy. Výklad tento vším způsobem je pravý a bude se ho držeti i nyní přes § 932. Při koupi úhrnkem (srovn. k tomu Část všeobecnou. § 36 II, 10) přechází nebezpečenství zkázy a zhoršení jednotlivých věcí na kupce hned uzavřením smlouvy; jenom tehdy by smlouva byla zmařena, kdyby všechny jednotlivé věci vzaly zkázu nebo kdyby zkázou nebe zhoršením jednotlivých věcí hodnota celku sklesla pod polovici. Menší škody způsobené záhubou věcí nebo zhoršením jejích nese kupec a musí tedy zaplatiti celou cenu trhovou, §§ 1064, 1049. Jestliže upadne kupec v prodlení jako věřitel, přechází naň nebezpečenství zkázy a zhoršení patrně tím okamžikem, kdy se octne v prodlení, arg. § 1064, 1051. O nebezpečí nahodilé zkázy při výhradě vlastnického práva srovn. Nowack N. Ř. 1519.
2. Kupec je povinen zaplatiti cenu trhovou, a to hned při odevzdání předmětu trhového, nebyl-li zcizen na úvěr. Pokud se týká zcizování na úvěr, ustanovil řád živnostenský, že majetník živnosti nesmí uvěrovati zboží a jiné věci, kromě těch, které jsou uvedeny v 2. a 3. odst. § 78 živn. ř., dělníkům na účet jejích mzdy a t. zv. továrním řemeslníkům (t. j. osobám, které mimo provozovnu pro majitele živnosti tovary nebo polotovary pro onu živnost potřebné zhotovují a dodávají a neodbývají tovarů takových po živnostensku přímo na konsumenty) na účet jejich mzdy po případě ceny trhové. Kdyby se tak stalo, vzešla by actio venditi nikoli majiteli živnosti, nýbrž nemocenské pokladně jeho závodu, nebo náleží-li živnostník k pokladně společenstva, této pokladně nebo konečně, není-li takové pokladny, chudinskému fondu místa, kde podnik má sídlo (§ 78 d). § 1063 chtěl odmítnouti ustanovení římského práva, vedle kterého tradice předmětu trhového nepřevedla vlastnictví, když cena trhová nebyla zaplacena nebo uvěřena. O tom, jakým způsobem může se kupec sprostiti svého dluhu, platí ustanovení obecná. Srovn. Část všeob., § 22 III. Avšak cena trhová, která se platí továrním řemeslníkům za dodané tovary nebo polotovary (srovn. výše) musí býti zaplacena v penězích a datoo in solutum se připouští jen pokud jde o předměty uvedené v 2. a 3. odst. § 78 živn. ř., srovn. § 78 lit. a). Kdyby cena trhová nebyla zaplacena v penězích, mohli by oni řemeslníci žádati za zaplacení a neměla by místo námitka, že se stala datio in solutum. Co obdrželi in solutum, musí vrátiti, pokud by tou dobou ještě byli obohaceni, ale kondikce by nevzešla majetníku živnosti, nýbrž pokladnám výše zmíněným.
3. Smlouva trhová je smlouvou synallagmatickou. Povinnosti prodavačovy a kupcovy v příčině odevzdání trhového předmětu a trhové ceny jsou na sobě závislé, jak potud, že jedna bez druhé nevznikne, tak potud, že plnění, není-li nic jiného umluveno, má se státi z ruky do ruky, takže žádná ze stran není povinna plniti, nebude-li jí zároveň nabídnuto plnění vzájemné. Bylo-li umluveno, že některá ze stran má plniti napřed, může strana ta své plnění odepříti, pokud vzájemné plnění nebude poskytnuto nebo zajištěno, je-li toto vzájemné plnění ohroženo špatnými majetkovými poměry protistrany, které oné v době, kdy smlouva se stala skutkem, nemusily býti známy, § 1052 (115 nov. III.).
§ 66.
Zvláštní ustanovení o některých smlouvách trhových.
I. Zvláštní ustanovení o smlouvě trhové dal zákonník obchodní ve čl. 337 sl.
II. Zvláštní ustanovení o některých smlouvách trhových má zákon o obchodech splátkových ze dne 17. dubna 1896 č. 70 ř. z.
Obchody splátkovými jsou smlouvy trhové o věcech movitých, pokud prodavač je učinil při provozování obchodu nebo jiné živnosti, pokud dále cena trhová má býti zaplacena po částkách a pokud konečně předmět trhový se odevzdá kupci dříve, než trhová cena bude úplně zaplacena, § 1 cit. zák. Ustanovení řečeného zákona neplatí, je-li smlouva na straně kupcově obchodem vedle zák. obch.,§ 10. Naproti tomu platí ustanovení ta o splátkovém obchodu losy a cennými papíry upraveném zák. ze dne 30. června 1878 č. 90 ř. z., jehož ustanoveni ostatně byla zachována v platnosti § 11. Zvláštní ona ustanovení, pokud spadají do oboru hmotného práva, jsou tato:
a) Jestliže prodavač si vyhradil pro případ nesplnění povinností kupcem odstoupení od smlouvy, musí, užije-li této možnosti, kupci vrátiti závdavek (odchylka od § 908) a zaplacené splátky se zákonnými úroky ode dne splacení a nahraditi náklad nutný a užitečný. Odchylná úmluva byla by neplatná, Dojde-li na odstoupení, má kupec povinnost věc vrátiti a podle okolností nahraditi vzešlou škodu. Musí také dáti přiměřený plat za užívání věci v mezidobí. Napřed učiněná dohoda o objemu náhradní povinnosti neměla by platnosti, § 2.
b) Vyhradí-li si prodavač pro případ nezaplacení splátek právo požadovati ihned zaplacení veškerých dlužných splátek, může právo to vykonati jen tehdy, když dlužník je v prodlení nejméně se dvěma bezprostředně za sebou jdoucími splátkami. Opačná úmluva by neměla platnosti. Úmluva jinaké pokuty konventionální pro případ nesplnění povinnosti kupcem rovněž nemá platnosti, § 3.
c) Kupec má právní prostředek pro zhoršení přes polovinu také tehdy, když znal pravou cenu věci nebo když prohlásil, že ji béře za mimořádnou cenu ze zvláštní obliby (odchylka od § 935 obč. zák.). Právní prostředek tu zmíněný má místo také, když obchod splátkový jest obchodem vedle zák. obch, (odchylka od čl. 286 obch. zák.). Kupec prostředku toho se nemůže vzdáti (odchylka od § 935) ani ujednati kratší lhůtu promlčecí (odchylka od § 1502 a c.), srovn. § 4 odst. 1. a 2.
d) Nárok ze správy pro vadnost věci může býti proveden i po uplynutí lhůt ustanovených v § 933 (125 nov. III.), a to žalobou nebo námitkou, pokud jen trhová cena není úplně zaplacena (odchylka od § 933 o. z.). Oznámení vad k zachování nároku toho jako vedle čl. 347 obch. zák. se nevyhledává. Kupec nemůže se nároku ze správy platně zříci. Ujednání, že prodavač má ručiti po kratší dobu, rovněž nemá platnosti, § 4 odst. 3.
e) Byla-li o smlouvě zřízena listina (list splátkový), bude prodavač povinen nejpozději při odevzdání věci vydati kupci na svůj náklad její opis. Práva toho kupec se nemůže vzdáti. Pro prodej losů a jejich podílů na splátky je zřízení listiny předepsáno § 2 lit. b) zák. ze dne 30. června 1878 č. 90 ř. z.
f) Předpisy zákona platí i o smlouvách, kterými účelu obchodu splátkového má býti dosaženo jinakými cestami, zejména pronájmem věci, § 9.
§ 67.
Zvláštní druhy smluv trhových a vedlejší úmluvy při nich.
Na konci kapitoly o smlouvě trhové (§§ 1067—1089) pojednává obč. zák. pod výše uvedeným titulem o některých dohodách (III. novelou byla některá z těchto ustanovení pozměněna), ale jde tu o dohody, které mají povahu různou a z části smlouvě trhové jsou zcela cizí. Uvedeny jsou tu:
I. Výhrada zpátečné koupě, §§ 1068—1070 o. z., 131 nov. III.
Výhradou zpátečné koupě vymiňuje si prodavač právo prodanou věc zase vyplatiti. K tomu sluší poznamenati: 1. Pokud se týká podstaty a přípustnosti této úmluvy:
a) někteří vykládají, že ona úmluva není než pactum de retroemendo, jež je však jinak upraveno, než pactum de contrahendo v § 936. Podle toho vzešel by prodavači proti kupci nárok na sjednání nové smlouvy trhové. Ale spíše sluší míti za to, že z úmluvy vzejde prodavači nárok, aby mu kupec na požádání věc za plat vrátil;
b) právo zpátečné koupě může si vymíniti jen prodavač a jen pro osobu svou. Sr. jud. č. 25. Ale není řečeno, že by se výhrada musila státi hned při sjednání smlouvy trhové a že by se nesměla státi později, srovn. GUW 5691;
c) výhrada dopuštěna je jen v příčině nemovitostí, sr. sb. III 1231.
2. Pokud se týká účinků:
Z úmluvy vzejde, jak poznamenáno, prodavači nárok, aby mu kupec věc za výplatu vrátil. Nárok ten je osobní. Postoupen býti nemůže a na dědice nepřechází. Smrtí oprávněného tedy zaniká. Pro výkon jeho mohla by býti umluvena také lhůta kratší. Nárok může zaniknouti také provedením řízení dražebního. O povolení vnucené dražby sluší zpraviti oprávněného, který v knihách je zapsán, s tím, že má na vůli svoje právo vykonati do měsíce od dodání této zprávy, § 133 odst. 4 ex. ř., jenž byl zachován § 131 nov. III. Nebude-li právo ze zpátečné koupě včas vykonáno, bude po provedeném řízení dražebním vymazáno, § 150 odst. 2 ex. ř. (srovn. § 131 nov. III.). Nárok prodavačův působí proti kupci. Bylo-li však právo z koupě zpátečné zapsáno do knih, stihne i singulární nástupce kupcovy a je tedy právem reálným. Vykoná-li oprávněný svoje právo, vzejde zavázanému povinnost věc za smluvenou výplatu vrátiti. Není-li o výplatě nic jiného smluveno, platí za ni někdejší cena trhová. Byla-li věc vinou kupcovou zhoršena a položil-li na ni břemeno, bude za to, pokud není jiné úmluvy, odpověden. Podle mínění některých výkon zapsaného práva ze zpátečné koupě způsobí, že s právem vracejícího zaniknou také závady, které byly položeny na věc po zápise. Ale doslov zákona (zejména § 1069) svědčí spíše proti tomuto řešení a redakční práce (Ofner II, 414, 568) k němu nenutí. Za náklady, které vracející učinil na věc, náleží mu náhrada jako poctivému držiteli, pokud není smluveno jinak. Užitky docílené z věcí a z ceny trhové v mezidobí se navzájem ruší.
Zvláštní ustanovení o výhradě zpátečně koupě dal § 12 B, C zák. ze dne 8. července 1902 č. 144 ř. z.
II. Výhrada zpětného prodeje, § 1071.
Výhradou zpětného prodeje vymiňuje si kupec právo požadovati od prodavače vyplacení koupené věci. § 1071 ustanovil, že na tuto úmluvu sluší užíti předpisů daných o výhradě zpětné koupě. Podle toho může se úmluva týkati jen nemovitostí a právo kupci z ní vznikající je právem osobním. Pokud se týká výplaty, ručení za zhoršení věci a povinnosti k náhradě škody, platí, co bylo pověděno pod č. I. Ale právo ze zpátečného prodeje se nehodí k zápisu do knih veřejných, jak ostatně se podává z § 9 kn. ř.
K č. I., II. V druhé větě upozorňuje § 1071, že výhrady zpětné koupě a zpětného prodeje zhusta mají zakrýti nedovolené klausule smlouvy zástavní. Proto sluší hleděti povždy k § 916 (103 nov. III.). Než hledíc k přípustnosti zajišťovacích převodů (srovn. Část všeobecná, § 11 I.) nebude snadno zjistiti, kdy jde o úmluvu nedovolenou podle § 1071 a kdy o přípustný zajišťovací převod.
III. Podle § 1072 získává práva předkupního, kdo věc prodá pod výminkou, že kupec, bude-li chtíti ji prodati, musí mu ji nabídnouti k výplatě.
Přes doslov zákona může bez pochybnosti právo předkupní vzejíti i mimo souvislost se smlouvou trhovou a to buď úmluvou samostatnou (na př. mezi spoluvlastníky nebo sousedy) anebo posledním pořízením, srovn. GUW 7645. Jak ukazuje již terminus »právo předkupní«, vzejde vlastníku povinnost věc nabídnouti k výplatě, chce-li věc prodati. Ale, jak se podává z § 1078, není nikterak vyloučena úmluva, podle které povinnost taková vzejíti má, půjde-li o jinaký záplatný způsob zcizení, jenže podle téhož paragrafu nesluší právo předkupní mimo případ zvláštní úmluvy rozšiřovati na jinaké způsoby zcizení; srovn. i Ofner II, str. 96, § 206.
Právo předkupní může býti zřízeno k věcem movitým i nemovitým, §§ 1073, 1075. Je právem osobním, nemůže býti postoupeno a nepřechází na dědice oprávněného, § 1074. Praxis dopouští zřízení práva předkupního pro osobu třetí, GUW 1366, 3943, 7645, 9759; srovn. nyní i §§ 881 sl. (106 sl. nov. III.). Zřízením práva předkupního vzejde zřizovateli v případě zamýšleného prodeje povinnost věc oprávněnému nabídnouti k výplatě. O pojmu nabídky sb. II. 817, III. 1249, IV. 1679. Vyplatiti lze věc mimo případ zvláštní úmluvy za cenu, kterou za ni nabízí třetí osoba, a splnění týchž vedlejších povinností. Nemůže-li jích oprávněný splniti, může dáti jejich cenu odhadní. Nelze-li jich odhadnouti, nemůže právo předkupní býti vykonáno, § 1077. Právo předkupní musí býti vykonáno při věcech movitých do 24 hodin, při věcech nemovitých do 30 dnů. Bude-li lhůta zmeškána, právo předkupní uhasne. Nebyla-li věc oprávněnému nabídnuta k výplatě, bude mu zcizitel odpověden za veškerou škodu, § 1079, 1. věta. Účinky práva předkupního k objektům tabulárním se zesilují, bylo-li zapsáno do knih veřejných. § 1073 prohlašuje, že právo předkupní v takových případech se stává právem věcným. Hledíc k obsahu zákonných ustanovení daných o tom případě mělo tím býti řečeno, že právo předkupní postihuje tu i singulární nástupce zcizitelovy, a to:
a) nabude-li tento nástupce trhem nebo způsobem, který podle úmluvy trhu je postaven na roveň, může oprávněný žádati, aby mu věc za příslušnou výplatu pustil, § 1079;
b) nabude-li nástupce věci způsobem jinakým, přejde na něho závazek, aby věc nabídl oprávněnému k výplatě, když by ji potom chtěl prodati, § 1079.
Hledíc k doslovu § 1079 (kann die veräusserte Sache dem Dritten abgefordert werden) a k historickému vývoji, sluší prohlásiti nesprávným judikát č. 68 (srovn. i GUW 3943), podle kterého právem předkupním do knih zapsaným se omezuje disposiční moc vlastníkova v tom směru, že může zciziti věc jen tenkráte, když právo, předkupní zaniklo, a podle kterého knihovní soudce, dojde-li ho žádost kupcova za převod práva vlastnického k věci postižené zapsaným právem předkupním, musí žádost zamítnouti, nebude-li podán důkaz o onom zániku, srovn. nyní sb. III. 1030.
V případě vnucené dražby má zapsané právo předkupní jen ten účinek, že se oprávněnému musí doručiti dražební edikt, § 1076 obč. zák., § 171 ex. ř.
Poznámka 1. Zvláštní ustanovení o právu předkupním dal § 12 C zák. ze dne 8. července 1902, č. 144 ř. z.
Poznámka 2. O rodinných právech retraktních obč. zák. se nezmínil. Bylo pak v literatuře obč. práva zastáváno, že ustanovení obč. zák. o právu předkupním postihují také právo retraktní. Zřetelem k tomu byla § 1. zák. ze dne 28. března 1875 č. 37 ř. z. práva retraktní prohlášena za práva předkupní podle §§ 1072 sl. Podle téhož zákona vyzve soud k žádosti vlastníka nemovitosti, na které vázne rodinné právo retraktní ty, kteří se domýšlejí, že mohou z rodinného práva retraktního do knih zapsaného dovésti nějakého práva platného podle § 1 cit. zák. (t. j. podle § 1072), ediktem, aby práva svého dovedli do roka žalobou, ježto by jinak právo to bylo vymazáno. Nebude-li žaloba podána včas, přikročí soud k žádosti vlastníkově k výmazu onoho práva. Srovn. ostatně nyní §§ 51 sl. zák. přídělového.
IV. Koupě na zkoušku, §§ 132 sl. nov. III.
Je to smlouva trhová učiněná pod výminkou, že kupec věc schválí. Tato výminka je potestativní, poněvadž schválení či neschválení věci je zcela závislé na vůli kupcově.
Kupci musí býti poskytnuta možnost, aby věc prozkoušel. Nesmluví-li strany zkušební lhůty, platí pro věci movité lhůta třídenní, pro věci nemovité lhůta jednoletá. Pokud se týká dalších účinků, sluší rozeznávati, zdali výše uvedená výminka je výminkou odkládací či rozvazovací. Podle vykládacího pravidla obsaženého v § 1080 (132 nov. III.) platí koupě na zkoušku v pochybnostech za koupi pod výminkou odkládací.
Jde-li o smlouvu trhovou pod výminkou odkládací, má kupec, užívaje věci, aby ji prozkoušel, postavení vypůjčitelovo. Odpovídá za každou nedbalost, ale nebezpečenství nahodilé zkázy a takovéhotéž zhoršení nese prodatel. Za to náleží tomuto commodum až do okamžiku schválení. Prohlásí-li se kupec během zkušební lhůty kladně, stane se smlouva perfektní a vlastnictví věci přejde na kupce. Prohlásí-li se během zkušební lhůty záporně, vzejde mu, byla-li mu věc odevzdána k prozkoušení, povinnost věc vrátiti prodateli. Neprohlásí-li se kupec až do konce zkušební lhůty, sluší rozeznávati: Byla-li věc k prozkoumání nebo prozkoušení již odevzdána, platí mlčení kupitelovo za schválení, § 1081 (133 nov. III). Nebyla-li věc kupiteli odevzdána, platí mlčení za neschválení, § 1081 a contr.
Jde-li o smlouvu trhovou pod výminkou rozvazovací (což arci nyní bude případ výjimečný), stane se kupec vlastníkem věci, jakmile mu bude odevzdána. Nese nebezpečenství nahodilé zkázy a náleží mu commodum. Prohlásí-li se během zkušební lhůty kladně nebo neprohlásí-li se vůbec nebo konečně vezme-li věc zkázu, je rozhodnuto o definitivním trvání účinků smlouvy. Prohlásí-li se během zkušební lhůty záporně, smlouva trhová se rozváže a kupec přestane býti vlastníkem. Vzejde mu tedy povinnost věc vrátiti. Byla-li cena trhová zaplacena, užitky patrně vydati nemusí, arg. § 1085. Byla-li věc zhoršena jeho nedbalostí před projevem nelibosti nebo po něm, bude za to odpověden, nikoli však za zhoršení nahodilé bez rozdílu, zdali zhoršení nastalo před projevem nelibosti či po něm. Podle toho nebezpečenství nahodilého zhoršení postihne prodavače, poněvadž nic nebrání kupci, aby se prohlásil záporně, když věc byla zhoršena a tu bez rozdílu, zdali se to stalo jeho nedbalostí či náhodou.
V. Prodej s výhradou lepšího kupce, §§ 1083 až 1085.
Je to smlouva trhová učiněná pod výminkou, že do nějaké doby se nevyskytne lepší kupec a pod další výminkou, že prodavač tomuto jinému nedá přednosti. Zdali je kupec lepší čili nic, rozhoduje prodavač zcela podle své libosti a nemá zejména povinnosti, aby věc ponechal prvému kupci, když tento učiní podání stejné nebo lepší, § 1085, 1. a 2. věta.
Strany lhůt, do kterých prodavač může výhrady užíti, platí, není-li nic jiného umluveno, lhůty § 1082.
Pokud se týká účinků smlouvy, sluší rozeznávati, zdali výše uvedené výminky jsou odkládací či rozvazovací. Za odkladací platí, když věc nebyla odevzdána, za rozvazovací, když se tak stalo, §§ 1083, 1084.
Jde-li o smlouvu pod výminkou odkladači, stane se smlouva perfektní, když prodavač během doby stanovené neužije výhrady. Užije-li jí, je smlouva zmařena.
Jde-li o smlouvu pod výminkou rozvazovací, stane se kupec vlastníkem věci. Neužije-li prodavač výhrady, stane se smlouva perfektní. Užije-li jí, smlouva se rozváže. Kupcovo vlastnictví zanikne a kupec bude míti povinnost věc vrátiti. Zaplatil-li cenu trhovou, nemá povinnosti vydati commodum, ale nemůže žádati úroky z ceny trhové, § 1085, 3. věta. Jestliže cena trhová nebyla zaplacena, musí patrně vydati užitky, po případě je nahraditi, když byly spotřebeny. Strany náhrady nákladů a škody na věci způsobené, prohlásil § 1085, že kupce je posuzovali jako poctivého držitele. Pokud však se týká povinnosti posléz uvedené, přijímají někteří a dojista právem, že bude kupec odpověden za veškerou škodu, kterou způsobil svojí nedbalostí, arg. § 1069. VI. Vedlejší úmluvy při smlouvě trhové, které zákon uvádí, nejsou zajisté jediné. Vyskytnouti se mohou zejména pactum reservati dominii, arg. § 12 A zák. ze dne 8. července 1902 č. 144 ř. z. a výhrada, že prodavač může od smlouvy odstoupiti, jestliže kupec nedostojí svým závazkům, srovn. nyní §§ 918 sl. o. z. a zejména že to, co již plnil, má propadnouti, arg. § 2 a c. zák. o obch. spl. (srovn. § 66 t. p. II. lit. a) a § 12 II. B zák. ze dne 8. července 1902 č. 144 ř. z.).
§ 68.
Příkaz k prodeji.
§§ 1086—1088.
Mezi zvláštními úmluvami, které se vyskytují při smlouvě trhové, uvádí zákon příkaz k prodeji. Ale to je smlouva samostatná.
1. Odevzdání věci k prodeji může býti obsahem rozličných smluv, t. j. námezdní a mandátní. Má-li znaky níže uvedené, bude tu smlouva vetešnická (contractus aestimatorius) či příkaz k prodeji. Smlouva taková tu bude:
1. jestliže se věc odevzdává k prodeji za určitou cenu, s tím, že přejímatel se zavazuje do ustanovené lhůty buď vyplatiti onu cenu nebo vrátiti věc. Není-li cena určena a lhůta stanovena, není tu smlouvy vetešnické. Doba, do které vyplacení ceny nebo vrácení věcí má se státi, zákonem subsidiárně není určena. Podle doslovu § 1086 (übergibt) se počítá smlouva vetešnická na větším díle mezi smlouvy reálné, ale někteří, hledíce k souvislosti této smlouvy v zákoně se smlouvou trhovou, pokládají, že jíž konsens obsahu právě uvedeného zakládá smlouvou vetešnickou;
2. jde-li o věc movitou.
II. Ze smlouvy vetešnické vzejdou povinnosti:
1. příjemci. Příjemce není povinen přičiňovati se o prodej věci. Jemu vzejde jen povinnost, aby zaplatil vyměřenou cenu, jestliže věc během stanovené lhůty prodal. Stejná povinnost mu vzejde, když stanovená lhůta projde, ač snad věci neprodal, leda že by věc jíž dříve přikazateli byl vrátil. Dojde-li na vrácení věci, musí věc býti vrácena s příbytkem a s veškerými užitky. Poškodil-li nebo zničil-li příjemce věc svojí nedbalostí, bude povinen nahraditi škodu. Nebezpečenství nahodilé zkázy a takovéhotéž zhoršení postihuje přikazatele; 2. přikazateli. Přikazatel musí snášeti, aby příjemce věc buď prodal nebo sám převzal. Nemůže tedy příkaz odvolati a musí věc za cenu stanovenou příjemci přenechati. Dojde-li na vrácení věci, musí příjemci nahraditi náklady, jsou-li mu k užitku.
§ 69.
Směna.
§§ 1045 sl. (Srovn. §§ 114—116 nov. III.)
Smlouva směnná se liší od smlouvy trhové tím, že se neposkytuje za předmět (zboží) trhová cena, nýbrž jinaký předmět. Strany těchto předmětů platí totéž, co o předmětu trhovém, srovn. § 65 I, 2. O mezích proti smlouvě trhové srovn. tamtéž pod č. 1 a 2. I směna je podle našeho práva smlouvou konsensuální a také k její platnosti se vyhledává forma notářského aktu, jsou-li kontrahenty manželé.
O účincích smlouvy směnné a zejména o povinnostech směnitelů platí totéž, co o povinnostech prodavačových.
§ 70.
Nájem a pacht.
I. (Pojem). § 1090 definuje smlouvu nájemní (Bestandvertrag) jako smlouvu, kterou někdo získá užívání nespotřebitelné věci na určitý čas a za určitou cenu. K tomu je poznamenati:
1. § 1090 lépe než § 971 (jenž mluví o odevzdání věci) mluví o tom, že někdo věc k užívání obdrží. Neboť vyskytují se jednak smlouvy nájemní, při kterých se postupuje detence, jednak takové, při kterých se detence nepostupuje;
2. slovy »unverbrauchbare Sache« právě tak jako v § 971 nemá býti řečeno, že by spotřebitelné věci předmětem nájemní smlouvy býti nemohly. Ale věci takové mohou jím býti jen pokud jde o užívání, po němž mohou býti vráceny in specie. Předmětem nájmu mohou býti věci movité i nemovité a právě tak jako při půjčce není naveskrz ani nutno, aby byly in commercio, § 1092, srovn. k tomu výše § 57, I. č. 2. Také práva mohou býti předmětem nájmu, srovn. § 1093, ale mohou to býti jen taková práva, která dopouštějí užívání, t. j. výkonu opětovaného nebo trvalého, a to jinou osobou než oprávněným (práva živnostenská, právo honební a pod.). Sluší však míti na zřeteli, že v četných případech, ve kterých povoleno bylo oprávněným (poživatelem, vypůjčítelem, nájemcem) užívání věci, bude předmětem nájmu věc a nikoli právo, srovn. § 1093, právě tak jako když pronajme věc někdo, kdo k ní vůbec nemá práva, srovn. § 1109 a níže pod č. II.
3. Causa smlouvy je povolené užívání (za plat). Tato causa zajistě nebude alterována, když pronájemce, povoluje užívání, chtěl spolu docíliti opatření věcí nájemcem, arg. § 977. Pokud se týká věcí, rozeznává § 1091 takově, kterých lze užívati bez dalšího zpracování, a takové, kterých může býti užito jen pílí a přičiněním. Jde-li o věci způsobu prvého, mluví se o smlouvě nájemní v užším smyslu (Mietvertrag), jde-li o věci způsobu druhého, o smlouvě pachtovní (Pachtvertrag). Ale je patrno z ustanovení táhnoucích se k oběma typům smluvním, že nerozhoduje tu povaha věci, nýbrž užívání, k jakému věc in concreto se propůjčuje. Nájem je tu, propůjčuje-li se věc k pouhému uti, pacht, propůjčuje-li se k dobývání požitků (frui), k němuž arci zpravidla bude potřebí přičinění. (Dobrá kasuistika jest u Fürtha: Das österreichische Mietrecht und Mietverfahren, 1899). Byly-li pronajaty rozličné objekty jako celek, rozhoduje o povaze smlouvy vlastnost věcí hlavní, § 1091 in fine, t. j. užívání, k němuž byla propůjčena věc hlavní. Rozdíl mezi oběma typy smluvními je potud významný, že platí o nich některá ustanovení různá; tak zejména v příčině lhůt výpovědních a obnovení nájmu §§ 1115, 1116 (560 c. ř. s.), v příčině oprav § 1096, břemen § 1099, zákonného práva zástavního § 1101, remísse nájemného a pachtovného §§ 1105—1108, objemu restituční povinnosti nájemcovy § 1109.
4. Nájem je smlouva o úplatné užívání věci a plat se charakterisuje slovy »gewisser Preis«, § 1090. Platem nemusí býti peníze a mohou jím býti předměty rozličné. Při smlouvě pachtovní bývá jím leckdy určitá kvantita získaných plodů, srovn. sb. IV. 1763. Byla-li jako plat za povolené užívání vymíněna pars quota dobytých plodů, prohlašuje § 1103 smlouvu za společenskou a nikoli nájemní. Ale jak vychází na jevo zejména z § 576 c. ř. s. (srovn. již § 23 min. nař. ze dne 16. listopadu 1858 č. 213 ř. z.), bude smlouvu takovou pokládati za smlouvu společenskou jen tehdy, když jsou dány podstatné znaky takové smlouvy, t. j. sdružení se dvou nebo více osob ke společnému účelu. Podává-li se z povahy oné t. zv. colonia partiaria, že causou její je, aby bylo získáno užívání cizí věci za plat a že slib kvóty plodů je jen zvláštním způsobem platu za povolené užívání, bude tu smlouva pachtovní, srovn. k tomu § 73 I. 3. Není ani vyloučeno, aby jako plat umluveno bylo poskytnutí služeb nebo provedení díla. Ale v takových případech bude tu smlouva nájemní jen tehdy, když získání a poskytnutí užívání věci bude převládajícím důvodem sjednání smlouvy. Naproti tomu byla by tu smlouva námezdní (služební nebo o dílo), kdyby převládajícím důvodem sjednání jejího bylo zpeněžení a získání pracovní síly, srovn. k tomu dv. d. ze dne 14. listopadu 1784 č. 360 sb. z. s. a k tomu Část všeobecnou § 3, II. a níže § 71 A. II. 2. a); srovn. dále sb. II. 637;
5. čas, po který užívání povolené má trvati, nemusí býti vyměřen. Slova »gewisse Zeit« nemají jiného smyslu, než v § 983, srovn. výše § 56, I. 3. Čas může býti tedy určen precisně (do 31. ledna) nebo přibližné (na sezónu a t. pod.). Velmi často se vyskytuje nájem na dobu neurčitou proti výpovědi. Nájem na »věčné časy« nebo »pokud nájemce bude platiti nájemné«, sluší vykládati jako nájem na doživotí té neb oné strany, srovn. GUW 13599, pak N. Ř. 486.
II. Smlouva nájemní je smlouvou konsensuální a bude perfektní dohodou o podstatných kusech, t. j. o předmětu nájmu a o nájemném; srovn. § 1094. O určení nájemného platí stejné předpisy jako o určení ceny trhové § 1092, srovn. k tomu §§ 1056 až 1059 a výše § 65, I. 1. Předmět smlouvy nájemní může býti určen nejen individuálně, nýbrž i podle znaků druhových (na příklad určité množství pytlů, automobil určité značky nebo automobil vůbec). Není-li nic jiného smluveno, sluší pokládati, že obvyklé příslušenství se pronajímá s věcí hlavní, cf. § 1094 s § 1047. Zachování formy předepsáno není. Aby pronájemce byl vlastníkem věci, k platnosti smlouvy nájemní se nevyhledává; § 1093 zvláště uvádí případy, kdy někdo najme věc vlastní od osoby, které přísluší užívání. Jestliže vlastník omylem najal věc od někoho, komu užívání její nepřísluší, nelze smlouvu pokládati za platnou, ale proti žalobě pronájemcově o vrácení věci opřené o smlouvu nájemní, nelze namítati dřívější vlastnictví, t. j. že žalovaný již před sjednáním smlouvy byl vlastníkem, § 1109. Jestliže nájemce získá vlastnictví věci pronajaté po sjednání smlouvy, uhasne poměr nájemní a námitka vlastnictví místo míti bude, arg. § 1109, slova: »Einwendung des früheren Eigentums«. O zákazech nájmu srovn. Manz při § 1092.
III. Ze smlouvy nájemní vzejdou povinnosti oběma stranám, a to:
1. pronájemci. Pronájemce je povinen
a) věc nájemci v určené době odevzdati, po případě, nevyhledává-li smluvené užívání postoupení detence, poskytnouti mu možnost skutečného užívání. Věc musí přenechati ve stavu způsobilém k užívání smluvenému nebo, není-li o té věci nic umluveno, ve stavu způsobilém k užívání řádnému, § 1096. Podle patrné analogie § 1109 sluší pozemky odevzdati tak vzdělané, jak bývají obyčejně vzdělány v té které roční době;
b) nájemci po čas trvání nájmu užívání poskytovati. Z toho se podává,
α) že pronájemce musí věc udržovati v uživatelném stavu na svůj náklad a tedy činiti potřebné opravy, § 1096, srovn. sb. IV. 1422. Výjimkou při pachtu obyčejné správky na hospodářských staveních povinen jest opatřiti pachtéř, pokud se tak může státi hmotami ze statku a službami, které zřetelem k povaze statku jest oprávněn pohledávati, § 1096, odst. 2. Službami těmi vyrozumíval obč. zák. roboty, III. nov. mluví zase o službách, ale stěží vyskytne se případ, že by někdo byl oprávněn pohledávati služby podle povahy statku. Povinnost pronájemcova udržovati věc ve stavu uživatelném mine dále v případech §§ 1104, 1105. K tomu bylo by poznamenati, že pod citované právě paragrafy spadají jen t. zv. mimořádné nehody, kdežto v případě nehod obyčejných, se kterými pronájemce musí počítati jako s obvyklými passivními položkami, pronájemce povinnost oprav má. Potřebu správek náležejících na pronájemce musí nájemce pronájemci hlásiti. Učinil-li nájemce sám náklad nutný (na pronájemce náležející) nebo náklad užitečný, náleží mu náhrada jako jednateli bez příkazu, § 1097. Nárok na náhradu nákladů pomíjí, nebyl-li soudně přiveden k platnosti do šesti měsíců po navrácení věci. Nárok na náhradu nákladů nepomine opominutím ohlášky, arg. § 1097 slova »bei sonstigem Schadenersatz«, ale může býti ztenčen vzájemnou pohledávkou pronájemcovou na náhradu škody. Nelze pochybovati, že nájemce má podle okolností ius tollendi;
β) že pronájemce nesmí nájemce v užívání rušiti, § 1096. Proto však nesmí nájemce brániti přístup do místností pronajatých za účelem dozoru na věc nebo přivádění nových nájemníků za účelem dalšího pronajetí, pokud se to neděje způsobem nájemce rušícím. Srovn. v té příčině čl. XI. uv. zák. k civ. ř. soud. Opravy nutné (zejména takové, jaké přinášejí opotřebení věci nebo pohromy) nájemce musí snášeti;
γ) z povinnosti poskytovati užívání věci se podává také ručení za nedostatečnost právní posice pronájemcovy event. za to, že později pozbude právní posice, která mu umožňuje poskytovati užívání, a sice bude tu pronájemce odpověden za vzešlou škodu, když pronajal věc cizí a lze mu v té příčině přičísti vinu, §§ 923, 932, 1295, nebo jde, jak praví § 920, o náhodu, za kterou dlužník odpovídá. (Nedosahují sem ustanovení o správě). Podle výslovného ustanovení § 1121 odpovídá pronájemce rovněž, když věc pronajatou zcizí a nájemce nabyvatelem bude vypuzen a hledíc k ustanovení § 1121 také tenkráte, když věc pronajatá bude zcizena veřejnou dražbou nebo v konkursu pronájemcově prodejem, třeba z volné ruky. Podle patrné analogie těchto předpisů náleží nájemci náhrada, bude-li věc vyvlastněna, O právech podnájemce v těchto případech srovn. Nowack N. Ř. 1325. O objemu náhradní povinností jedná Nowack N. Ř. 1353.
c) podle obecných předpisů bude pronájemce povinen nahraditi škodu, která vzejde nájemci tím, že pronájemce nesplní svých povinností uvedených pod lit, a) i b), α), β), a škodu, která vzejde nájemci tím, že mu věc byla postoupena k užívání, § 1295;
d) při nájmu v užším smyslu je povinen pronajímatel nésti břemena a dávky z objektů pronajatých. Při pachtu sluší rozlišovali: Je-li pacht rozpočtový (t. j. když pachtovné bylo vyměřeno srovnáním výnosu jednotlivých větví hospodářských a dávek a břemen, jež pachtéře stihnou) připadnou na pachtéře břemena, jež při rozpočtu od výnosu byla odpočtena, § 1099. Výjimka vyslovená v příčině břemen, která se zapravují z plodů a nikoli ze statku, není vlastně výjimkou, poněvadž tu nejde o břemena ležící na věci; neboť nemíní se břemena, která záležejí v plodech, nýbrž dávky, které se zapravují z výnosu nájemcova, jako z výroby, zcizení a pod. Je-li pacht úhrnkový, t. j. je-li pachtovné vyměřeno bez takového rozpočtu, stihají propachtovatele jen břemena hypotekární a všechna ostatní břemena nese pachtéř, § 1099. K břemenům pozemek postihujícím náleží také ubytování vojska, § 8 zák. ze dne 11. června 1879 č. 93 ř. z. Srovn. k tomu také § 21 zák. ze dne 26. prosince 1912 č. 236 ř. z. Pokud se týká ubytování vojska cizího, nelze užívati těchto předpisů obdobně. Praxis rakouských soudů zkrácení pachtéře odtud se podávající správně postavila na roveň užívání zkrácenému živelní pohromou, §§ 1104 sl. Vynaložil-li pachtéř ze svého na břemena, která náleží na propachtujícího, sluší k němu patrně hleděti rovněž jako k jednateli bez příkazu. Lhůta § 1097 zde patrně místa nemá;
2. nájemci. Nájemce je povinen:
a) neužívati věci způsobem jiným než umluveným. Pokud způsob užívání není umluven, rozumí se užívání řádné, t. j. takové, jaké se při takových věcech vyskytuje obyčejně. Povinnost věci zle neužívati obsahuje v sobě leckdy povinnost věci řádně užívati, ač zásadně má nájemce právo, nikoli povinnost, věci užívati. Věc v podnájem dáti smí, pokud se to může státi bez újmy pronájemcovy a není to vyloučeno smlouvou, § 1098. Totéž patrně platí o postoupení práv ze smlouvy nájemní. Byla-li věc pronajatá odevzdána do detence nájemcovy, má nájemce povinnost ji bedlivě opatrovali;
b) vrátiti věc najatou, když doba nájmu mine. Platí pak:
α) v příčině obsahu a objemu této povinnosti restituční. Není-li nic jiného umluveno, musí nájemce věc vrátili v tom stavu, v jakém ji byl obdržel. Srovn. sb. I. 301, III. 914. Pokud se tkne pachtovaných pozemků, jest ustanoveno zvláště, že se mají vrátiti vzdělané tak, jak v čas, kdy nájem došel, bývají vzdělány obyčejně, § 1109. Paragraf ten však stanoví jen povinnost k obstarání těch kterých prací a nerozhoduje otázku, koho stihne náklad, zejména v případech, kdy pozemky nájemci byly odevzdány nevzdělány a pak v případech §§ 1117, 1118. Nemůže-li nájemce vrátiti věc, jak ji obdržel, poněvadž obyčejným upotřebením nebo náhodou byla zhoršena nebo vzala zkázu, nebude za to odpověden, arg. § 1111 a c. slov: »Missbrauch abgenützt« a § 1112. Na počátku § 1109 praví však zákon, že věci sluší vrátiti podle zřízeného snad inventáře a § 1110 ustanovil, že není-li inventáře, má místo stejná domněnka, jako po právu požívacím (§ 518) t. j. že nájemce věc obdržel (a tedy jí patrně musí vrátiti) se všemi kusy k řádnému jejímu užívání potřebnými ve stavu k užívání způsobilém a prostřední jakostí. Ustanovení ta míří na takové případy, kdy věc se dává v nájem nebo pacht s příslušenstvím (místnosti s nářadím a zařízením, fundus cum instructione). I tu zhusta, pokud se týká vrácení věci, bude míti místo pravidlo vyvážené výše z §§ 1111, 1112. Ale často (zejména, když příslušenství nebo některé jeho kusy určeny jsou podle své povahy ke spotřebení nájemcem — zásoby slámy, obilí k setí atd.) odpovídá intencím stran spořádání takové, že nájemce (pachtéř) smí spotřebovati kusy určené ke spotřebení, že je má doplniti na stav, jaký byl v době započetí nájmu po případě na stav normální, že však má nésti nebezpečenství nahodilé zkázy a zhoršení způsobeného obyčejným užíváním. Podle citovaných ustanovení má takové spořádání platiti, není-li nic jiného umluveno. Zda-li sluší i na tyto případy vztahovati vykládací pravidlo § 1106 (srovn. níže pod lit. c) jak někteří za to mají (srovn. již Maro: Haymerls Magazin, XIV. str. 81 sl.) je pochybno, ježto paragraf ten je po¬ ložen mezi paragrafy, které jednají o remissi nájemného;
β) v příčině doby, kdy vrácení se má státi. Vrácení má se státi ihned po skončení nájmu, t. j. beze zbytečného odkladu, ale jsou dána některá ustanovení zvláštní. Pokud totiž se týká vrácení věcí nemovitých, lodních mlýnů a jiných staveb na lodích, platí, není-li zvláštních nařízení nebo místních zvyklostí: Pří nájmu je povinen nájemník započíti s vyklizením nejdéle třetího dne před ukončením nájmu a o polednách téhož dne musí přenechati nástupci vhodné místo k uschováni části jeho svrchků. O polednách posledního dne musí býti místnost odevzdána zcela vyklizená. Při pachtu statku s budovami je zaříditi, aby s vyklizením statku započato bylo nejdéle osmého dne před skončením pachtů, aby o polednách téhož dne byla vykázána přiměřená část místností k uschování svrchků a k zahájení hospodaření, a aby odevzdání objektu zcela vyklizeného se stálo o polednách posledního dne pachtu. Třetí a osmý den mají se počítati tak, aby mezi dnem počátku a koncem vyklizení zbyly plné dva dny resp. plných sedm dní kalendářních, §§ 573, 574, 560 c. ř. s. Zvláštní místní nařízení (srovn. výše) platí pro četná města a místa česká (publikována jsou v zemském zákonníku);
c) platiti nájemné. Pokud není jiné úmluvy, po případě místních zvyklostí, sluší platiti nájemné v pololetních lhůtách dekursivních, byla-li věc najata na jeden rok nebo na více let; po skončení nájmu, byla-li najata na dobu kratší, § 1100. K ochraně mobilárního obchodu ustanovil § 1102, že nájemce (pachtéř), který zaplatil nájemné napřed více než za jednu lhůtu, může placení namítati později zapsaným věřitelům a novému vlastníku, jen když bylo vyznačeno ve veřejných knihách. Hledíc k účelu citovaného zákonného předpisu a k materiáliím obč. zákona (Ofner, II, str. 315) nelze lhůtou rozuměti jakoukoli lhůtu, která stranami byla ujednána pro placení nájmu, nýbrž lhůtu zákonnou neb obvyklou, § 1102 má, pokud se týká hypotekárních věřitelů, význam zejména, vede-li se na pronajatý objekt exekuce vnucenou správou.
Zřetelem k tomu, že nájemné je plat za povolené užívání (srovn. záp. hal. zák. III. §§ 235 sl., Ofner, II, str. 232), má podle ustanovení zákoného místo remisse (prominutí nebo sleva) nájemného, když užívání se stalo nemožným, po případě užitky nemohly býti těženy. K remissi dojde
α) podle § 1096. Když pronajatá nebo propachtovaná věc při odevzdání je, nebo během nájemní (pachtovní) doby se stane bez viny pronájemcovy tak vadnou, že se nehodí ke smluvenému užívání, bude nájemce (pachtéř) po dobu a podle míry neupotřebitelnosti osvobozen od placení nájemného. Při nájmu (v užším smyslu) nemovitých věcí nemůže se nájemce remisse vzdáti napřed;
β) podle §§ 1104—1106 o. z.
Ustanovení ta i po provedené revisi nejsou zcela jasna, ale tolik jejisto, že zákon tu rozeznává nájem a pacht. Platí pak při nájmu: Když nájemce věci pronajaté nemůže užívati pro mimořádné okolnosti, jaké příkladem jsou vypočítány v § 1104, není povinen platiti nájemné, § 1104. Když podrží omezené užívání najaté věci, bude mu prominuta poměrná část nájemného, § 1105, 1. věta. Při pachtu pak platí: Když pachtéř nemůže věci užívati (propachtované pole je osazeno nepřátelským vojskem) anebo když sice věci užívati mohl, ale pro nehody, o jakých se zmiňuje § 1104, nic nevytěžil, nemá rovněž povinnosti platiti pachtovné, § 1104. Když zmíněnými nehodami výnos propachtovaného objektu byl snížen, náleží pachtéři sleva jen tehdy, když pacht byl sjednán na dobu nejvýše jednoletou a když výnos klesl pod polovinu výnosu obyčejného. Propachtovatel je povinen sleviti tolik, aby pachtéř nemusil na pachtovné dopláceli ze svého, § 1105, 2. a 3. věta. Aby však pachtéř mohl pohledávati slevu, musí propachtujícího o nehodě beze zbytečného odkladu zpraviti a není-li věc notorická, je na něm, aby ji dal zjistiti soudně neb aspoň dvěma znalci. Jinak bys nároky svými nebyl slyšen, § 1108. Není ustanoveno, jak sluší rozhodnouti, když pachtéř zmíněnými mimořádnými nehodami bude omezen v užívání věcí, ale tak, že nehody ty se nedotkly výnosu (vyhoří obytné stavení na statku). Tu patrně bude rozhodnoutí podle § 1105, 1. věta (jako by tu byla zvláštní nájemní smlouva o obytných místnostech).
Smlouvou mezi stranami může býti ujednáno jinak. Některá nejasná ustanovení smluv takových vykládá § 1106 ve prospěch nájemcův a pachtéřův takto: Vzal-li na sebe nájemce (pachtéř) všeobecně všechna nebezpečenství, vyrozumívají se tím jen obyčejné (s jakousi pravidelností se dostavující) pohromy živelní, t. j. požáry, zaplavení a potlučení (srovn. Ofner, II, str. 304). Jinaké pohromy (t. zv. casus insollitissimi) stihají pronájemce. Prohlásí-li však nájemce (pachtéř) výslovně, že ponese nebezpečenství všech ostatních mimořádných pohrom, nesluší to vykládati tak, že by chtěl ručiti i za nahodilou zkázu předmětu pronajatého. Výklad těchto slov je sporný: Někteří pokládají, že podle vykládacího předpisu onoho úmluvou tou béře na sebe pachtéř nebezpečenství plodů a požitků, nikoli nebezpečenství pronajatého objektu (Krasnopolski), jiní, že se nevzdal nároku na remissi nájemného pro ten případ, že by věc vzala zkázu (Krainz). Systematická spořádání zákona svědčí spíše mínění druhému, ale doslov zákona a § 1112 jsou pro mínění prvé. Stejnoměrně o pachtu i nájmu platí i ustanovení § 1107; Když užívání věci nebo těžení požitků je zmařeno nikoli poškozením objektu pronajatého nebo jeho nepotřebností, nýbrž překážkou nebo nehodou, které se přihodily nájemci nebo pachtéři (na př. nemoc), nesou nehodu tito. Podobně nese pachtéř nebezpečenství plodů již oddělených. Pronájemce si však musí započísti ušetřený náklad a prospěchy, kterých získá jinakým zužitkováním pronajaté věci;
d) nahraditi škodu, kterou způsobil pronájemci zaviněným jednáním při užívání, opatrování a vrácení věci, pak tím, že opominul ohlásiti nutné opravy. Za škodu, která postihla věc řádným užíváním, odpověden není a rovněž ne za škodu nahodilou, leda že by byl vzal na sebe zvláštní úmluvou nebezpečenství nahodilé zkázy nebo takovéhotéž zhoršení. Dal-li věc v podnájem, bude odpověden také za škodu, která vzešla zaviněním podnájemníkovým, § 1111 a stejně sluší zajisté rozhodnouti v případě cesse práv nájemních. Někteří chtí ustanovení § 1111 o podnájemcích vztahovati také na členy rodiny nájemníkovy a jeho služebné. Pokud se týká posléz jmenovaných, svědčí materiálie proti takovému rozhodnutí. Nárok na náhradu škody sluší přivésti na soud nejdéle do jednoho roku po navrácení věci, ježto by jinak uhasí § 1111 in fine; srovn. sb. IV. 1444.
IV. (Pojištění práv ze smlouvy nájemní). Pronájemce (propachtující) pojištěn je zákonným právem zástavním, § 1101, § 48 odst. 4. konk. ř. Srovn. o něm: Právo zástavní, § 9, III. 1, 2. Nájemce (pachtéř) dosáhne zesílení své posice zápisem práva svého v knihách veřejných; srovn. o tom níže pod č. VI.
V. (Zrušení poměru nájemního). Poměr nájemní se zrušuje;
1. úplnou zkázou věci. Bude-li jí některá ze stran vinna, bude povinna protistraně nahraditi škodu, § 1112. Srovn. k tomu Nowack N. Ř., 971. Zkáze věci sluší na roveň postaviti vyjmutí její z obchodu právního. (Srovn. k tomu výše pod č. I, 2) a její expropriaci, § 5 zák. expr.;
2. uplynutím času, a to buď pominutím dočasného práva pronájemcova nebo uplynutím umluveného času, § 1113. Již před projitím nájmu, je-li však čas delší šesti měsíců, jen v posledních šesti měsících, může si jedna i druhá strana vyžádati nařízení soudní, aby věc byla svého času odevzdána po případě převzata; § 567 c. ř. s. Prošlý nájem lze obnoviti, a to i mlčky, § 1114, 1. věta. Mlčky zejména se obnovuje, když, projde-li čas, nájemce užívá věcí dále a pronajímatel jej nechá při tom, § 1114, posl. věta. Toto ustanovení je doplněno § 569 c. ř. s. v ten rozum, že v takových případech lze pokládati nájem za obnovený teprve tenkráte, když po uplynutí nájemní doby nebude podána žaloba za vydání resp. převzetí věci do 14 dnů, po případě, byl-li nájem sjednán na dobu kratší jednoho měsíce, do lhůty rovnající se polovině původní lhůty nájemní.
Jak naznačuje druhá věta § 1114, bývá čas nájmu vyměřen sub conditione tak, že nájem má uplynutím času přestáti, ale jen když bude dána výpověď. Není-li o výpovědní lhůtě nic umluveno, rozhodují zvláštní nařízení a místní zvyklosti. Není-li jich, musí býti pacht vypověděn nejméně šest měsíců před uplynutím pachtovní doby, nájem, je-li nájemní doba delší jednoho roku, tří měsíce před jejím uplynutím, je-li delší jednoho měsíce, ale kratší jednoho roku, čtrnáct dní před jejím uplynutím, ve všech ostatních případech osm dní před jejím uplynutím, § 560 č. 3 c. ř. s. Když výpověď nebude dána, trvá vlastně nájem dále, poněvadž výminka se nesplnila. Ale zákon pokládá další nájem za obnovený a podle toho sluší k němu hleděti zejména pokud se týká dalšího času. Byl-li nájem obnoven mlčky, platí pro nájem obnovený stejné výminky jako pro nájem původní. Jen o době obnoveného nájmu má zákon ustanovení zvláštní: Pacht obnovuje se na rok; jestliže však řádné užití může nastati teprve později, na tak dlouho, aby požitky mohly býti jednou vzaty. Nájmy, při nichž nájemné platívá se teprve po roce nebo po půllétě, obnovují se na půl léta; ostatní kratší nájmy na stejný čas, jaký byl umluven původně. O dalším obnovení platí totéž, co předepsáno je o obnovení prvém, § 1115;
3. výpovědi, není-li čas ustanoven. Kdy sluší vypověděti a jaké trvání má výpovědní lhůta, o tom rozhoduje především úmluva stran. O nájmu nemovitostí, pak lodních mlýnů a jiných staveb na lodích jest ustanoveno, že rozhodují zvláštní místní nařízení (nařízení taková pozůstávají takřka pro veškerá větší místa v příčině nájmu místností) a není-li těch, místní obyčeje. Není-li ani těch, může býti dána výpověď kdykoli. Lhůta výpovědní je při pachtu 6timěsíční, při nájmu věcí nemovitých 8midenní (srovn. G. U. W., N. Ř. 430), § 560 č. 3 c. ř. s. Při nájmu věcí movitých je lhůta výpovědní 24 hodinná, § 1116 o. z. Srovn. ještě Nowack N. Ř. 1571. Výpověď může býti soudní nebo mimosoudní;
4. jednostranným odstoupením jedné nebo druhé strany před projitím ustanovené lhůty, a to bez výpovědi:
a) nájemce může odstoupiti:
α) když věc najatá má takové vady, že k umluvenému nebo řádnému užívání se nehodí a nečiní rozdílu, zdali vady ty byly před odevzdáním věci či vznikly teprve později, § 1117, 1. případ. Praxis sem počítá zejména případy, kdy věci pronajaté nelze užívati bez nebezpečenství života a zdraví nájemcova, G. U. W. 11162. Praxi této se dostalo pevné opory poslední větou § 1117, podle níž může nájemce odstoupiti z příčiny té, že najaté obytné místností jsou škodlivý zdraví, i když ve smlouvě práva toho se zřekl nebo povahu místností znal při uzavření smlouvy. Dále počítá sem praxis případy, kdy užívání věci činí nesnesitelným jiný nájemník, G. U. W. 4634, N. Ř. 295. Někteří pak ještě kladou prvému případu na roveň nebezpečenství pro mravní cit nájemcův nebo členy jeho rodiny (jinak G. U. W. 2303);
β) když mu valná část věcí náhodou na delší dobu ujde nebo se stane nepotřebnou, § 1117, 2. případ; b) pronájemce může odstoupiti:
α) když nájemce užívá věci způsobem valně škodlivým, § 1118, srovn. k tomu i G. U. W. 16083, sb. III. 1393;
β) když nájemce »nach geschehener Einmahnung mit der Bezahlung des Zinzes dergestalt säumig ist, dass er mit Ablauf des Termins den rückständigen Bestandzins nicht vollständig entrichtet hat«, § 1118. Smysl citovaných slov není jasný (Zeiller při poradách — Ofner, II, str. 313, 417 — dvakráte upozornil na tuto nejasnost, ale ostatní jeho pochybností nesdíleli) a je sporný. Na větším díle se tvrdí po příkladu Zeillerově, že pronájemce může od smlouvy odstoupiti, jestliže nájemce nájemného, které určitého dne (na př. čtvrtletní nájemné dne 1. května) mělo býti zaplaceno, nezaplatil i s novou lhůtou splatnou, když přišel den, kdy splacena býti měla nová lhůta (na př. 1. srpen), ačkoli o zaplacení byl (soudně nebo mimosoudně) upomenut. (Podle toho neznamená slovo »Termin« ani příročí, které pronájemce nájemci byl poskytl, ani den či dny splatnosti nájemného — termín platební — jak soudí II. stolice v rozhodnutí G. U. W. 12484, opírajíc se o § 705, kde slovem »Termin« se nerozumí lhůta, nýbrž okamžik). Pochybno jest arci i podle výkladů Zeillerových, zdali nájemce může odvrátiti odstupem pronájemcovo, platě teprve, když nový termín platební byl nadešel, či musilo-li býti nájemné zaplaceno dříve než nový platební termín nadešel. Někteří (Nippel, Stubenrauch, Fürth) se uchylují od Zeillera potud, že podle nich nájemce odstoupení pronájemcovo může odvrátiti, zaplatí-li onu starší kvótu, kdežto, jak bylo poznamenáno, Zeiller opíraje se o slovo »vollständig«, žádá, aby bylo zaplaceno celé dluhované nájemné (tedy obě splatné kvóty). Jiní konečně (Krasnopolski) dovolávajíce se přípravných prací, ze kterých je patrno, že návrhy Zeillerovy, které měly poskytnouti jasný podklad pro výklad, který je nyní v jeho komentáři, byly zamítnuty, hledají výklad jiný. Ale protokoly vzbuzují dojem, že ostatní účastníci spojovali s návrhy Zeillerovými jinaký smysl než on a že z toho důvodu je zamítli, ačkoli jinak jejich mínění neodchylovalo se od onoho, se kterým se setkáváme v Zeillerově komentáři;
γ) když stavení pronajaté se musí přestavěti, §§ 1118, 1119. Mohl-li pronájemce věděti při sjednání smlouvy, že bude potřebí nové stavby, bude povinen nahraditi škodu nájemci vzešlou a rovněž tenkráte, když potřeba stavby vznikla zanedbáním menších správek.
Poznámka: V případech uvedených pod lit. a) i b) má místo okamžité odstoupení, ale sluší připustiti i výpověď, ježto výpověď zahrnuje v sobě jen poskytnutí lhůty druhé straně.
c) O účincích uvalení konkursu na smlouvu nájemní ustanovily §§ 23, 24 konk. ř. takto:
α) je-li kridatář nájemcem, mohou vypověděti jak správce konkursní podstaty tak pronájemce, dodržíce zákonnou (t. j. místními nařízeními, zvyklostmi nebo zákonem stanovenou) nebo smluvenou kratší lhůtu výpovědní. Materíálíe (Denkschrift, str. 27) připomínají, že není třeba, aby se vyčkalo s výpovědí do nejbližšího přípustného termínu. Bylo-li nájemné zapraveno napřed, stane se výpověď pronájemcova účinnou teprve uplynutím doby, za kterou nájemné bylo zapraveno. Nároky na náhradu škody zůstávají vyhrazeny, § 23 konk. ř. Ustanovení tato se vztahují jak na smlouvy nájemní uvedené výše pod č. 2. odst. 2., tak i na smlouvy uvedené pod č. 3;
β) je-li kridatář pronájemcem, vstupuje podstata konkursní do smlouvy. Bylo-li nájemné zaplaceno napřed, může, pokud placení není vyznačeno v knihách veřejných, býti namítáno správci konkursní podstaty jen pro tu dobu, do které by nájem trval v případě bezodkladné výpovědi na dobu smluvenou nebo, není-li doba umluvena, na dobu zákonnou. Nájemcovy nároky na náhradu škody zůstávají vyhrazeny, § 24 konk. ř., srovn. i č. II. 1.
5. již za války byla vydávána zvláštní ustanovení o ochraně nájemníků. Podobná ustanovení byla vydána i v Československu a vydávají se i dále.
Ustanovení tato upravují skončení poměru nájemního v podstatných kusech jinak. Z týchž ustanovení lze ostatně dovésti i jiné odchylky od ustanovení hlavy 25, zejména pokud se týká smluvní volnosti stran a postavení podnájemníků (srovn. níže VI. 2).
VI. Smlouva nájemní podle toho, co dosud bylo uvedeno, zakládá práva a závazky obou kontrahentů.
Uvážiti však sluší:
1. význam zcizení věcí pronajaté pronájemcem (srovn. i výše III. 1, b), γ). Pokud se týká zcizení srovn. nál. rep. č. 199. Zákon (srovn. marg. rubr. před §§ 1112, 1120) uvádí je jako způsob zrušení poměru nájemního, ale zcizení zřetelem k obsahu §§ 1120, 1121 takového účinku nemá. Nový vlastník arci nevstupuje v závazek pronájemcův a může tedy nájemce vypuditi, když mu věc byla odevzdána. Zákon však omezuje vlastníka tím, že musí dáti nájemci náležitou výpověď. Sporno je při tom, zdali nepozbude tohoto práva k výpovědi, když výpovědi nedal, jakmile ji dáti mohl.
Sporno je dále, zdali v případech, kdy věc byla zcizena, i nájemce může od smlouvy odstoupiti. Že by se tak mohlo státi rovněž jen po náležité výpovědi, není vůbec pochybno. Ale i toto výpovědní právo někteří odpírají, ukazujíce, že zákon dává výpovědní právo jen nástupci pronájemcovu, nikoli nájemci. Jiní, patrně správněji, výpovědní právo nájemci přiznávají, dovolávajíce se toho, že nabyvatel není k nájemci v poměru smluvním a že tedy tento nemá proti onomu povinnost z nájemní smlouvy sjednané s jiným. Ale i tito na větším díle přiznávají, že nájemce nemůže od smlouvy odstoupiti, t. j. výpověď dáti, když pronájemce postoupí práva ze smlouvy nájemní svému nástupci a tento jest ochoten, plniti vše, k čemu se byl zavázal pronájemce. Srovn. však Nowack N. Ř. 1011, ale i G. U. W. č. 1862, 3429.
Postavení stran doznává změny, když, jak zákon dopouští, nájemní právo k tabulárnímu objektu bude zapsáno v knihách veřejných. Zápis takový podle § 1095 způsobuje, že právo nájemní má se považovati za právo věcné. Dosah tohoto ustanovení není nepochybný. Poslední osnovy prohlašovaly zapsané právo za služebnost a tak se mluvilo i v komisi. Přes to však zřetelem k ratio legis a k tomu, že § 1095 mluví povšechně o právu nájemcově, sluší pokládati, že singulární sukcesor nejen bude povinen snášeti užívání věci, nýbrž bude povinen poskytovati její užívání a vstupuje tak v povinnosti pronájemcovy. Podle toho vezme závazek pronájemcův zápisem knihovním na sebe povahu závazku reálného, takže tu v závazek vstoupí každý nabyvatel pronajaté věci. Takovým zápisem bude však sjednána také vázanost nájemcova ke smlouvě nájemní, t. j. zápis způsobí, že nabyvatel pronajatého objektu vstoupí nejen do závazku, nýbrž i do práva z nájemní smlouvy. Byla-li nemovitost zcizena vnucenou dražbou, sluší právem nájemním zapsaným v knihách veřejných nakládati jako služebností. Nemusí-li vydražitel právo nájemní převzíti, musí mu nájemce ustoupiti po náležité výpovědi, § 1121. Zcizení vnucenému se rovná co do účinků jakéhokoli zcizení věci pronajaté v konkursu, § 24 konk. ř. Pochybnosti uvedené výše, pokud se týká otázky po výpovědním právu nájemcovu, opakují se i tu. Ani výpovědí nebude potřebí, když věc pronajatá byla vyvlastněna;
2. poměr podnájemcův k pronájemci. Podnájemce nevstupuje v poměr k pronájemci. Ukončení nájmu způsobuje tedy skončení podnájmu. Všechny dohady pronájemcovy s nájemcem působí proti podnájemci, všechny soudní i mimosoudní kroky pronájemcovy proti nájemci, které způsobí zrušení nájemního poměru, projevují účinek proti podnájemci, a to i tehdy, když nebyl procesní stranou, § 568. Podnájemci nevzejde proti pronájemci nárok na odškodnění pro nesplnění nájemní smlouvy.
§ 71.
Smlouva služební a smlouvá o dílo.
A. Prameny, pojem a ustanovení společná.
I. Zákonník občanský v hlavě 26. pod č. 1 (§§ 1151 sl.) ustanovil o smlouvě námezdní. Tato hlava byla nahražena 9. tit. (§ 150—153) nov. III. Z ustanovení tohoto titulu, jenž nezná již námezdní smlouvy, nýbrž mluví o smlouvě služební a smlouvě o dílo, táhnou se k těmto smlouvám §§ 1151—1171 zařazené v § 150, pak §§ 151—153. O četných smlouvách služebních a o dílo jsou dána ustanovení zvláštní, která byla zachována v platnosti § 153 nov. III., jenž vedle toho ustanovil, že § 150 se nevztahuje na služební poměr osob, které jsou ustanoveny jako úředníci nebo služebníci státu, státních ústavů, zemí, okresů, obcí a veřejných fondů, pokud služební poměr se neopírá o soukromou smlouvu. Nedotčeny zůstávají také předpisy železničního řádu provozovacího a organisačního statutu pro státní železniční správu, pokud se týká dozorčího a disciplinárního práva železničních úřadů dozorčích nad zřízenci státních a soukromých železnic. Ale § 150 má povahu předpisu subsidiárního. Pokud totiž ve zvláštních předpisech daných pro určité služební poměry není předpisů, platí § 150. Ze zvláštních předpisů sluší srovnati zejména:
1. zákon o obchodních pomocnících a jinakých zřízencích ze dne 16. ledna 1910 č. 20 ř. z.;
2. řád živnostenský, §§ 72 sl.;
3. zákon horní ze dne 23. května 1854 č. 146 ř. z. (hlava IX., §§ 200 sl.); 4. řády čelední;
5. zákon o úřednících na statcích ze dne 13. ledna 1914 č. 9 ř. z.;
6. zákon o pracovním poměru při veřejných stavbách ze dne 28. července 1902 č. 156 ř. z.;
7. zvláštní předpisy obsahují také řády notářský a advokátní;
8. zákon ze dne 30. ledna 1920 č. 82 sb. z. a n., kterým se upravují právní poměry domovníků;
9. zákon ze dne 12. prosince 1919 č. 29 sb. z. a n. z r. 1920 o úpravě pracovních a mzdových poměrů domácké práce;
10. zákon ze dne 13. července 1922 č. 244 sb. z. a n.
II. Na místo jednotné definice námezdní smlouvy, kterou měl § 1151 o. z., klade § 150 nov. III. (1151) definice smlouvy služební a smlouvy o dílo. Prvou definuje jako smlouvu, kterou se někdo druhému zavazuje na nějaký čas ke konání služeb; druhou jako smlouvu, kterou někdo vezme na sebe vyvedení díla za plat. K tomu sluší poznamenati:
1. Obě definované smlouvy jsou smlouvami pracovními (arg. slova: Dienstleistung, Verfertigung eines Werkes) a mohou tudíž býti jejich předmětem jen činnosti, které jsou reprodukcí pracovního procesu. Ale předmětem tím mohou býti pracovní činnosti druhu nejrozmanitějšího, tedy zejména jak t. zv. činnost faktická tak činnost právní (jenže v posléz uvedeném případě platí vedle toho také ustanovení o smlouvě zmocňovací; srovn. § 63, I.), činnosti nižší i vyšší, činnosti fysické i psychické. Starý § 1163 o. z., jehož systematické postavení bylo reminiscencí na římské artes liberales se v novelle již nevyskytuje. Pokud se týká pracovní činnosti nedovolené a nemožné, srovn. § 6, III., IV. O depositu, jež je také smlouvou pracovní, platí předpisy zvláštní. Smlouvy o facere a non facere, která nejsou činností pracovní vykonanou pro jiného, se spravují předpisy jinakými než smlouva námezdní, § 1173 o. z., jenž to jasně naznačoval, byl bez náležitých důvodů vypuštěn. Srovn. k tomu Krčmář: Smlouva námezdní, str. 4 sl. a zprávy Právnické Jednoty Moravské, 1918.
2. Přes definici služební smlouvy, níž se nevyskytuje mzda jako essentiale negotii, lze zřetelem k tomu, co bylo pověděno při výkladu o pojmu smlouvy zmocňovací, státi na tom, že ustanovení §§ 150—153 míří především na smlouvy, podle kterých se práce koná za mzdu, ačkoliv ustanovení o smlouvě služební platí i o některých smlouvách, při kterých synallagma je jiné než výměna práce za mzdu (o smlouvách s t. zv. volontéry, kterým za jejich práci se poskytuje vyučení v nějakých znalostech, odbytí prakse a t. pod.). Strany mzdy a úmluvy o ní platí toto:
a) Mzda může býti vyměřena způsobem rozmanitým. Může záležeti v penězích, a to buď jako mzda časová, kusová nebo podíl na zisku. Přísluší-li však někomu podíl na zisku, bude tu smlouva námezdní jen tenkráte, když na vůli druhého smluvníka závisí, zda-li účelu smluvního sluší se domáhati čili nic a když vliv onoho na způsob a prostředky, jakými účelu má býti dosaženo, je vyloučen; jinak byla by tu smlouva společenská (srovn. Krčmář, Sml. nám., str. 127 sl., pak sb. I. 202). Mzda mohla by záležeti v jinakých věcech než penězích, na př. v naturaliích nebo v kvantitě získaných plodů (v té příčině má důležitá omezení § 78 živn. řádu) a mohla by také záležeti v užívání cizí věci. Ale v případě posléz uvedeném byla by to smlouva služební nebo o dílo jen tehdy, když zpeněžení a získání pracovní síly je převládajícím důvodem sjednání smlouvy; srovn. dv. d. ze dne 14. listopadu 1784 č. 360 sb. z. s. a k tomu § 3, II. a § 70, I. 4.;
b) jak vychází na jevo z § 150 nov. III. (1152), bude smlouva perfektní a vzejde povinnost platiti mzdu, ačkoli dohoda o mzdě se nestala a mzda tedy nemusí býti vyměřena napřed. Nebyla-li mzda vyměřena napřed a nebylo-li vyjednáno, že nemá býti placena, sluší poskytnouti mzdu přiměřenou. O přiměřenosti mzdy rozhodne patrně soudce. Ostatně jsou pro některé smlouvy ustanoveny sazby mezdní; srovn. Manzovo vydání zák. při § 1152, pak č. 95 z r. 1923, č. 102 z r. 1923. Praxis přijímá i místní zvyklost za základ vyměření mzdy. Srovn. zejména G. U. W. 9501.
3. Jak bylo pověděno pod č. II. 1., sluší v našem právu rozeznávati:
a) smlouvu služební (1. c. operarum), t. j. smlouvu, kterou pracovník slibuje bezprostředně svoji práci, t. j. slibuje, že v určitém čase (třeba sebe kratším) určitým způsobem si bude počínati. Je to smlouva, kterou pracovník vstupuje v poměr odvislosti k protistraně a tedy smlouva o práci juristicky nesamostatnou;
b) smlouvu o dílo (1. c. operis), t. j. smlouvu, kterou slibuje pracovník, že poskytne objednateli výsledek práce (opus). Pracovník tu nevstupuje v poměr odvislosti k objednateli, jemu náleží rozhodnouti o tom, kdy pracovati chce a kdy nikoli, jen když v umluvené době je výsledek (dílo) hotov. Jde tu tedy o práci juristicky samostatnou. Srovn. k tomu Krčmář na u. m., str. 85 sl. Dílo ostatně může bytí hmotné (zůstaví-li hmotný resultát) i nehmotné (divadelní nebo koncertní provození, doprava a t. pod.).
4. Smlouva námezdní je smlouvou konsensuální. O perfekci srovn. výše pod č. 2 b. Zvláštní formy nevyhledává. Výjimky platí o smlouvách čeledních, kde se vyhledává odevzdání závdavku (namnoze obsoletní), a o smlouvě o vyučení spadající pod § 99 živn. řádu.
5. Zvláštní zmínky zasluhují §§ 152, 246 o. z., jež mluví sice jen o smlouvách služebních, ale platí zajisté také při některých smlouvách o dílo, zejména pokud se týká t. zv. osobních úkonů.
6. Že při záplatných smlouvách, kterými se někdo zavázal obstarati věc pro druhého, platí vedle §§ 150—153 nov. III., také předpisy 22. hlavy obč. zák., pokud tomu nebrání citované paragrafy, bylo pověděno již v § 63, I. pod č. I.
B. O smlouvě služební podle obč. zák.
1. Ze smlouvy služební vzejdou závazky oběma stranám:
1. zaměstnaný je povinen konati práce způsobu ujednaného, v ujednaných mezích a v ustanoveném čase podle nařízení daných mu zaměstnavatelem, po případě jeho zástupcem. Není-li o způsobu a rozsahu prací nic ujednáno, sluší konati služby přiměřené, § 150 (1153). Četná ustanovení omezují volnost smluvní. Srovn. zejména zák. ze dne 19. prosince 1918 č. 91 sb. z. a n. Podle okolností případů bude věcí zaměstnaného, aby se určitým způsobem proti zaměstnavateli choval, určitého počínání se zdržoval, šetřil služebního tajemství a pod. Speciální zákony mají o těch věcech, ustanovení zvláštní.
Pokud se nepodává ze smlouvy služební nebo z okolností něco jiného, musí zaměstnaný služby konati sám a nárok na služby nelze převésti, § 150 (1153).
Nekoná-li objednaný práci dobře, mohla by tato skutečnost býti »důležitou příčinou« k propuštění jeho po rozumu § 150 (1162).
Způsobí-li objednaný objednateli škodu svojí vinou (srovn. zejména § 1299), bude za to odpověden.
Ke smlouvám služebním sluší vztahovali také §§ 1009, 1. věta in fine a 1012 in fine. Práva na práci zaměstnaný zásadně nemá. Srovn. Krčmář Práv. J. Mor., 1918 a Nowack N. Ř. 1594.
2. Zaměstnavatel a) je povinen zaplatiti mzdu, nebylo-li ujednáno, že mzda placena býti nemá. V jednotlivostech jest poznamenati:
α) O způsobech mezdních srovn. pod lit. A. II. 2 a.
β) Není-li výše mzdy umluvena a nepodá-li se rozhodnutí z ustanovení zákonných nebo místních zvyklostí, rozumí se mzda přiměřená, § 150 (1152) a vyměří ji patrně soudce.
γ) O výplatě mzdy má § 150 (1154) některá pravidla vykládací. Není-li nic jiného ujednáno, nebo při službách ujednaného druhu obvyklé, náleží objednanému mzda po vykonané práci. Je-li mzda vyměřena podle měsíců neb kratších údobí, sluší ji platiti v týchž údobích. Je-li vyměřena podle údobí delších, sluší ji platiti koncem každého kalendářního měsíce. Mzdu vyjednanou podle hodin, kusů nebo jednotlivých výkonů, sluší platiti za hotové výkony koncem každého kalendářního téhodne, jde-li však o vyšší služby, koncem každého kalendářního měsíce. Vším způsobem (a tu jde o předpis kogentní) dospěje vysloužený plat skončením služebního poměru. Podle § 1154 a) může zaměstnaný, honorovaný podle kusů nebo jednotlivých výkonů žádati i před splatností mzdy za zálohu přiměřenou vykonaným službám a svým výlohám.
δ) Nedošlo-li na konání služeb, má zaměstnaný právo na mzdu, když byl ke službám hotov a zabránily mu v tom skutečnosti, které jsou na straně zaměstnavatelově; musí si však dáti vypočísti, co ušetří tím, že na služby nedojde a čeho zaměstnaný získal jinakým zaměstnáním nebo čeho úmyslně získati opomenul. Byl-li takovými skutečnostmi při konání služeb zkrácen na čase, náleží mu přiměřená náhrada, § 1155.
ε) Zaměstnanému přísluší, když byl zaměstnán jíž čtrnáct dní, nárok na mzdu nejvýše týdenní i tenkráte, když z důležité příčiny, týkající se jeho osoby (vládní osnova k novelle uvádí příkladem pozvání k soudu, srovn. sb. IV. 1889, opatření zdravotní policie, požadavky slušnosti anebo piety; zpráva justiční komise i vojenskou službu, srovn. sb. IV. 1861, a dopravní poruchy) nemohl vykonávati práci nebo službu, pokud si toho nezpůsobil úmyslně nebo hrubou nedbalostí.
Nemůže-li zaměstnanec vykonávati práci nebo službu proto, že onemocněl, nebo že utrpěl úraz, přísluší mu místo mzdy uvedené v odstavci prvém, až v třetím a čtvrtém týdnu po 10% jeho mzdy, v pátém a šestém týdnu nemoci po 20% mzdy, v sedmém a osmém týdnu nemoci po 30% mzdy.
Ustanovení právě citované se netýkají těch ustanovení kolektivních smluv nebo pracovních (služebních) řádů již platných, která jsou pro dělníky příznivější.
Požitky uvedené v odstavci druhém se platí po dobu tamtéž uvedenou také tehdy, když zaměstnaný byl propuštěn, protože trvala nezaviněná nezpůsobilost k práci přes čtyři neděle (§ 82 k živn. ř.).
§ 1154 b) ve znění, které mu dal zák. ze dne 1. dubna 1921 č. 155 sb. z. a n.
b) jestliže zaměstnaný při služebním poměru, který je hlavním zdrojem jeho výdělečné činnosti, je přijat do domácnosti zaměstnavatelovy, je věcí tohoto, aby mu v případě onemocnění (jak vychází na jevo z přípravných prací mot. str. 144, je lhostejno, zdali jde o onemocnění úrazem či z příčiny jiné), které nebylo způsobeno ani úmyslně ani hrubou nedbalostí, poskytl vedle peněžních platů (mzdy) potřebné zaopatření, lékařskou pomoc a nutné léky, a to po 14 dnů, když služební poměr trval již 14 dní a po čtyři neděle, když trval již půl roku, § 1156, odst. 1. (V případech § 1156 musí tedy i mzda býti placena 14 dní, po případě 4 týdny, když nemoc tak dlouho trvá; za to, když při osobách jmenovaných v § 1156 se vyskytnou jiné důležité příčiny podle § 1154 b), může býti žádána samozřejmě jen mzda, a může býti mzda žádána jen způsobem uvedeným v § 1154 b).
Zaopatření a ošetření může býti poskytnuto tak, že bude zaměstnaný dán do nemocnice a svolí-li zaměstnaný, k třetím osobám (na př. do jeho rodiny). Vyhledává-li toho povaha nemoci, může zaměstnaný žádati, aby byl ošetřen v nemocnici, § 1156, odst. 2.
Zaměstnavatel nemá povinností uvedených v prvých dvou odstavcích § 1156, když služební poměr byl zřízen na dobu přechodní potřeby a netrval ještě měsíc. Podobně nemá zaměstnavatel povinnosti k takovým praestacím, jakých se dostává zaměstnanému z pojištění, § 1156 a) in fine.
Náklady domácího zaopatření nese zaměstnavatel ze svého. Hotové výlohy za lékařskou pomoc a za nutné léky, pak náklady za péči v nemocnici nebo u třetích osob může si zaměstnavatel sraziti ze služebních peněžitých platů připadajících zaměstnanému za dobu nemoci, § 1156 a), odst. 1. (Převyšuje-li tedy ony výlohy plat, dosazuje na ně zaměstnavatel vším způsobem ze svého). Dostává-li se zaměstnanému po dobu nemoci peněžitých platů z veřejnoprávního pojištění, může mu zaměstnavatel sraziti ze mzdy tolik, aby se srážka měla k celé mzdě jako se má skutečný příspěvek zaměstnavatelův k celému pojistnému, § 1156 a), odst. 2., 1. věta;
c) zaměstnavatel je povinen služební úkony říditi tak a v příčině místností a nářadí, které má poskytnouti nebo poskytl, pečovali, aby byly chráněny život a zdraví zaměstnaného, pokud je to možno podle povahy služeb, srovn. sb. IV. 1609. Je-li zaměstnaný přijat do domácnosti zaměstnavatelovy, je zaměstnavatel povinen, pokud se týká místnosti obytné i ložnice, zaopatření a doby pracovní i zotavovací opatřiti, čeho je potřebí pro zdraví, mravnost a náboženství zaměstnaného, § 1157;
d) o výlohách zaměstnaného novella neustanovila mimo případy § 1154 a), jenž je užší starého § 1156. Ale bude míti za to, že i nyní, bez omezení na případy § 1154 a), má-li zaměstnaný výlohy, kterých na sebe nevzal, musí mu zaměstnavatel dáti zálohu a založil-li ho zaměstnaný, musí mu zaměstnavatel dáti náhradu, a to hned a ne teprve se mzdou, arg. § 1170;
e) zaměstnavatel je povinen zaměstnanému nahraditi škodu, kterou mu způsobil svojí vinou, § 1295; přijímá se však namnoze, že platí i tu § 1014 o. z.;
f) zaměstnanému náleží právo na volné hodiny a dny podle dohody, místní zvyklosti a podle speciálních ustanovení zákonných;
g) při skončení služebního poměru je vydati zaměstnanému na jeho žádost písemné vysvědčení o době a způsobu služby. Žádá-li zaměstnaný za vydání vysvědčení v době, kdy služební poměr trvá, sluší mu je vydati na jeho náklad. Nepřípustny jsou zápisy a poznámky ve vysvědčení, které by zaměstnanému ztížily získání nového postavení. Vysvědčení zaměstnaného, která jsou uschována u zaměstnavatele, sluší zaměstnanému vydati kdykoli na požádání, § 1163;
h) byl-li zaměstnaný přijat do domácnosti zaměstnavatelovy nebo brání-li mu služební poměr, aby si vyhledal nové místo, sluší mu po výpovědi k jeho žádosti dáti přiměřený čas, aby si vyhledal nové místo. Platu proto nelze ztenčiti, § 1160. Nařízením může býti ustanoveno pro jednotlivá místa, obvody nebo jednotlivé skupiny služebních poměrů o čase, který sluší zaměstnanému po výpovědi povoliti k vyhledání nového místa, § 151, nov. III. Jak svědčí text § 1160 a jak upozorňují vládní motivy (str. 148) a správa justiční komise (str. 227), týká se § 1160 případů, ve kterých dojde na zrušení služební smlouvy výpovědí. Ale lze míti za to, že praxis téhož ustanovení užije také v leckterém případě, kdy služební poměr byl sjednán na dobu určitou.
II. Služební smlouva se zrušuje:
1. uplynutím času, na který byl služební poměr sjednán, § 1158, odst. 1. Čas může býti sjednán přesně nebo jinakým způsobem (na př. do konce žní). Služební poměr sjednaný na zkoušku nebo na dobu přechodné potřeby může býti v prvém měsíci rozvázán oběma stranami kdykoli, § 1158, odst. 2. Služební poměr sjednaný do života některé osoby nebo na dobu delší pěti let, může býti zaměstnaným po pěti letech rozvázán výpovědí šestiměsíční, § 1158, odst. 3.
2. Služební poměr, který nebyl sjednán na určitou dobu nebo ve kterém se pokračuje bez udání doby (sem náležejí zejména také služební poměry na zkoušku nebo na dobu přechodní potřeby, když trvaly déle jednoho měsíce), může býti rozvázán výpovědí. Výpověd lze dáti: Když při služebním poměru, jehož předmětem nejsou vyšší služby, je mzda vyměřena podle hodin, dní, kusů nebo jednotlivých výkonů, kdykoli pro příští den; když takový služební poměr je hlavním zdrojem výdělečné činnosti zaměstnaného a trval již tři měsíce nebo když mzda je vyměřena podle týdnů, nejpozději prvého všedního dne téhodne pro konec téhodne. Při mzdě kusové nebo podle jednotlivých výkonů vyměřené se výpověď nestane účinnou před dokončením výkonů, které byly začaty v době výpovědi, § 1159. Jestliže služební poměr, jehož předmětem jsou vyšší služby, srovn. sb. III. 1315, je hlavním zdrojem výdělečné činnosti zaměstnaného a trval již tři měsíce, sluší beze zřetele ke způsobu mezdnímu dáti výpověď nejméně čtyřnedělní. Stejné platí, když je mzda vyměřena podle let, § 1159 a). Ve všech ostatních případech (sem náležejí i smlouvy s volontéry, spr. just. kom., str. 224) lze rozvázati služební poměr výpovědí nejméně čtrnáctidenní, § 1159 b). Lhůta výpovědní musí býti stejná pro obě strany. Byly-li vymíněny různé lhůty, platí pro obě strany lhůta delší, § 1159 c). Srovn. ještě § 3 zák. ze dne 12. srpna 1921 č. 330 sb. z. a n.
3. Podle okolností vyhlášením konkursu. Je-li krídatářem zaměstnavatel a vstoupil-li zaměstnaný již do služby, může zaměstnaný smlouvu zrušiti do jednoho měsíce od prohlášení konkursu bez výpovědi, správce konkursní podstaty do těže doby zákonnou nebo kratší smluvenou výpovědí. Byla-li smlouva zrušena výpovědí správce konkursní podstaty před uplynutím doby, na kterou byl služební poměr sjednán, může zaměstnaný žádati za náhradu škody vzešlé mu výpovědí jako konkursní věřitel, § 25 konk. ř. Ustanovení o působení konkursu na služební smlouvu, daných ve zvláštních zákonech se konkursní řád nedotkl.
4. Služební poměr může býti rozvázán oběma stranami z důležitých příčin, a to byl-li sjednán na určitou dobu, před uplynutím této doby, v ostatních případech bez výpovědi, § 1162. Důležité příčiny nejsou uvedeny ani příkladmo. Srovn. sb. I. č. 360, II. č. 447, IV. 1423.
Byl-li zaměstnaný propuštěn předčasně ze své viny, je povinen dáti náhradu škody způsobené nesplněním smlouvy, § 1162 a), 2. věta (při tom však sluší míti na zřeteli hledíc k §§ 1154 b) a 1156 a), že, bude-li zaměstnaný propuštěn pro nemoc nebo úraz, které si způsobil culpa levi, pohledávka uvedená v 2. větě § 1162 a) nevzejde). Za práce již vykonané, za něž mzda ještě nedospěla, může zaměstnaný žádati poměrný díl mzdy jen tehdy, když ony práce předčasným zrušením služebního poměru nepozbyly pro zaměstnavatele ceny zcela nebo z největší části, § 1162 a), 3. věta.
Vystoupil-li zaměstnaný předčasně proto, že mu dal zaměstnavatel ze své viny důležitou příčinu k vystoupení, bude mu zaměstnavatel povinen nahraditi způsobenou škodu. Náhrada škody je tu vyměřena tak, že zaměstnaný má právo na mzdu, jak by mu příslušela podle smlouvy (tedy zejména co do platebních termínů), a to za dobu, po kterou by byl služební poměr ještě trval, kdyby byl rozvázán uplynutím smluvené doby nebo řádnou výpovědí. Ale musí si započísti vše, co ušetřil tím, že služeb nekoná a čeho nabyl tím, že byl jinak zaměstnán, po případě čeho úmyslně zanedbal nabýti. Když doba výše uvedená není delší tří měsíců, může zaměstnaný žádati celou mzdu za tuto dobu připadající, ihned a beze srážek, § 1162 b). Utrpěl-li zaměstnaný větší škodu, může žádati i za její náhradu. Jestliže zaměstnaný vystoupí předčasně bez důležité příčiny, může zaměstnavatel žádati buď další konání služeb a náhradu způsobené škody nebo (akceptovati vystoupení a) žádati náhradu škody způsobené nesplněním (odchylka od §§ 918, 919 o. z.), § 1162 a), 1. věta.
Jestliže bude zaměstnaný propuštěn bez důležité příčiny, služební poměr tím rozvázán nebude a žalovaný může dokročiti na zaměstnavatele o splnění povinností uložených mu služební smlouvou. Ale míra jeho pohledávání je v § 1162 b) určena stejně jako v případě předčasného vystoupení zaviněného zaměstnavatelem; srovn. sb. IV. 1411.
Jestliže obě strany jsou vinny předčasným rozvázáním služebního poměru, nechť rozhodne soud, uváže věc volně, zda-li a jaká náhrada komu přísluší, § 1162 c).
Pohledávání vznikající předčasným vystoupením nebo předčasným propuštěním podle §§ 1162 a) a 1162 b) uhasínají, jestliže nebyla přivedena na soud do šesti měsíců ode dne, kdy bylo je možno vznésti, § 1162 d). Srovn. i sb. I. č. 87.
5. O smrti stran srovn. Ehrenzweig, II, 1, str. 460.
Poznámka k č. I. i II. Oprávnění zaměstnaného, která se podávají z §§ 1154, odst. 3., 1154 b), 1156—1159 b), 1160, 1162—1163 nemohou býti pracovní smlouvou ani odstraněna ani omezena. § 1164 ve znění, které mu dal § 1 zák. ze dne 21. prosince 1921 č. 497 sb. z. a n.
C. Smlouva o dílo.
Jak vychází na jevo již z § 1166, může býti v konkrétním případě, když jde o zpracování látky, pochybno, zda-li smlouvu učiněnou sluší pokládati za smlouvu o dílo či smlouvu trhovou. Podle téhož paragrafu jest v pochybnostech, zda-li převzetí zpracování věci sluší považovati za tu neb onu smlouvu, rozhodnouti, že ten, kdo dodal látku ke zhotovení díla, učinil smlouvu o dílo; že však je tu smlouva trhová, když látku dodal objednaný. Zákon tedy nepraví, že by tu byla vždycky smlouva trhová, když látku dodal objednaný a vychází také na jevo z některých ustanovení zákonných (zejména z §§ 1158 a), 1171 [150 nov. III.]), že může tu býti smlouva o dílo, když látku dodal objednaný. Zákon káže držeti se onoho pravidla jen v pochybnostech. V příčině otázky, které případy sluší pokládati pochybnými, nedává zákon rukojeti. Odpověď získati lze uvážením předpisů obsažených v titulu o smlouvě trhové a smlouvě o dílo, pokud se ony předpisy od sebe liší (zejména §§ 1056—1152; 1047, 1048—1168, 1168 a), 1171). Uvážením těchto předpisů lze pokládati nejpřiměřenějším rozhodnutí, které sporné území třídí takto: Jde-li při nějaké smlouvě o vyvolání pracovního procesu, t. j. jde-li o takové případy, ve kterých objektivně podle názorů obchodu je nutno, aby, přeje-li si někdo nějaký předmět, k docílení jeho byl vykonán proces pracovní, a tento proces se koná právě zřetelem k oné iniciativě, je tu smlouva o práci a tedy smlouva o dílo, i když látku dodal objednaný. Jde-li naproti tomu o takové smlouvy, při kterých objednatel vůbec neví, zda-li k docílení výsledků jím žádaného je nutno, aby proces pracovní byl vykonán protistranou nebo kýmkoli jiným, ježto podle zkušeností je mu známo, že předměty takové, jaké žádá, zhusta se požadují i jinými osobami a proto snad jsou na skladě, je tu smlouva trhová, když látka byla dodána objednatelem (srovn. Ehrenberg: Jahrbücher für Dogmatik, XXVII., str. 254 sl.; Krčmář: Smlouva námezdní, str. 116 sl.). Srovn. i Nowack N. Ř. 1572, pak 1594; sb. III, 1066, 1259, IV. 1623.
II. O účincích smlouvy o dílo ustanovil zákon takto:
1. podnikatel je povinen objednané dílo provésti. Látku mu odevzdanou musí bedlivě opatrovati, a sice tu platí zajisté stejná pravidla jako o schovateli. Způsobí-li při provedení díla objednateli škodu, bude odpověden za každé nedopatření; srovn. zejména § 1299.
Na smlouvě záleží, zda-li podnikatel je povinen provésti dílo sám, či může-li užiti pomocníků čí konečně provedení díla svěřiti jinému. Ovšem je v té příčině hleděti nejen k tomu, co bylo výslovně ujednáno, nýbrž i k tomu, co z okolností vychází na jevo jako mlčky ujednané. Vodítkem bude tu zhusta skutečnost (protistraně známá), že právě podnikatel má zvláštní odborné znalosti a dovednosti, kterých k vyvedení díla je potřebí. Není-li ujednáno jinak ani výslovně ani mlčky, má podnikatel na vůli dílo provésti sám nebo dáti je provésti pod osobní odpovědností, § 1165, čímž mělo býti vysloveno, že podnikatel, který užívá pomocníků nebo svěří vyvedení díla substitutovi, odpovídá za tyto osoby tak, jako kdyby dílo vyváděl sám, (Zpr. just. kom. 240). Při některých smlouvách o dílo jsou dána zvláštní ustanovení o ručení principálově (zejména v právu obchodním, podle zákonů z 5. května 1869 č. 27 ř. z. a ze dne 12. července 1902 č. 147 ř. z.). Podnikatel je povinen hotové dílo odevzdali včas. Opozdí-li se, platí, nyní obecné předpisy §§ 918 sl.
Podnikatel musí provésti dílo řádně. O díle vadném dal ustanovení § 1167 a § 1168 a). Má-li dílo vady, sluší rozeznávati:
a) zda-li jde o vady, které jsou důsledkem vadné povahy zpracované látky (vitia materiae). O tom případě ustanovil § 1168 a), že je věcí podnikatelovou, aby objednatele varoval, jestliže mu dal látku, která zřejmě se nehodí ke zpracování. Neučiní-li tak a vypadne-li dílo pro nezpůsobilost látky vadně, bude objednaný povinen nahraditi škodu. Mimo tento případ objednaný odpověden nebude. Stejně rozhodl § 1168 a) o vadách, které jsou důsledkem patrně nesprávných pokynů objednatelových;
b) zdali jde o vady, které jsou důsledkem vadné práce (vitia operis), § 1167. Podle toho, co je uvedeno v tomto paragrafu, sluší rozeznávati:
α) vady podstatné a takové, které se příčí výslovné dohodě.
Tu má objednatel trojí možnost:
αα) může od smlouvy odstoupiti, t. j. může nabídnuté mu plnění zamítnouti, resp. když je přijal, žádati za redhibici.
Jestliže sám byl dal látku, musí mu býti hrazena její cena;
ββ) může žádati za opravu vad, není-li oprava spojena s nepoměrným nákladem. K opravě musí dáti podnikateli přiměřenou lhůtu, příčině prohlášení, že po jejím uplynutí opravu odmítá;
γγ) může žádati za slevu mzdy, pokud dílo vadné je méně hodnotné než dílo bezvadné;
β) vady nepodstatné a takové, které se nepříčí výslovně dohodě. V takových případech má objednatel jen možnosti, které uvedeny byly pod lit, α), lit. ββ) i γγ).
Ježto závazky uvedené v § 1167 jsou závazky ze správy, vytkl § 1167 in f., že pokud není v témž paragrafu ustanovení (»im übrigen«), platí předpisy dané o správě při záplatných smlouvách, čímž podle zpr. just. kom. (242) míří na §§ 118—120. nov. III.
2. Objednatel je povinen zaplatiti mzdu, a to zpravidla po vyvedení díla. Provádí-li se dílo v odstavcích nebo jsou-li s tím spojeny výlohy, kterých podnikatel na sebe nevzal, je podnikatel oprávněn žádati za poměrnou část mzdy (t. j. za mzdu odpovídající vykonané práci) a za náhradu učiněných výloh již napřed (t. j. hned jakmile je učiní a ne teprve se mzdou, § 1170). Ostatně nelze pochybovati, že podle zvyklostí může žádati za zálohu na takové výlohy.
Byl-li smlouvě učiněn základem rozpočet, a to tak, že se podnikatel výslovně zaručil za jeho správnost, nemůže podnikatel žádati za zvýšení mzdy, když se objeví nepředvídaná velikost nebo nákladnost rozpočtených prací.
Byl-li smlouvě učiněn základem rozpočet a výše uvedené ujištění dáno nebylo, může objednatel, když se objeví značné překročení rozpočtu nezbytným, odstoupiti od smlouvy poskytnuv podnikateli přiměřenou náhradu vykonané práce. Jakmile se však ono překročení rozpočtu objeví nezbytným, je věcí podnikatelovou oznámiti to bez prodlení objednateli, jinak by ztratil každé právo na náhradu toho, že rozpočet byl překročen, § 1170 a). Srovn. sb. III. 1214, IV. 1591.
Objednatel je odpověden za škodu, kterou podnikateli způsobil svojí vinou.
O objednateli díla platí podle okolností ustanovení § 1157 mimo ona, která se týkají řízení pracovních úkonů, pracovní doby a doby k zotavení, § 1169.
3. V případech, kdy nedošlo k provedení a dodání díla pro nemožnost, platí:
a) pokud jde o t. zv. periculum faciendi:
α) jestliže provedení díla se stalo nemožným vinou objednaného, musí dáti náhradu podle zásad obecných;
β) je-li provedení díla nemožné pro náhodu nastalou v osobě objednaného, tu buď smlouva se zruší (§ 1447 o. z.) anebo bude možno postaviti náhradníka. Poněvadž při smlouvě o dílo zpravidla nepůjde o to, aby dílo bylo vyvedeno individuální činností objednaného (činnost nebude, jak se praví, nezastupitelná) bude tento postup často odpovídati obsahu smlouvy. Bude-li míti místo alternativa prvá, bude moci požadovati objednaný náhradu učiněných nákladů a mzdu přiměřenou vykonané práci, pokud vůbec výsledek práce pro objednatele má hodnotu, čili pokud plněni objednaného je, jak se praví, dílně. To vychází na jevo z § 1171, jenž, pojednávaje o smrtí podnikatelově, vytkl, že smrtí téhož, byla-li mu práce svěřena zřetelem k jeho zvláštním schopnostem, smlouva se ruší, že však dědicové jeho mohou žádati cenu připravené upotřebitelné látky a díl mzdy přiměřený vykonané práci;
γ) nedojde-li na provedení díla, náleží objednanému přes to umluvená mzda, byl-li hotov k plnění a bylo-li mu v tom zabráněno skutečnostmi, které jsou na straně objednatelově, srovn. sb. II. 788; musí si však započísti, co uspoří tím, že na práci nedojde nebo čeho nabude jinakým zaměstnáním, po případě čeho úmyslně zameškal nabýti. Bude-li podnikatel oněmi skutečnostmi při provádění díla zkrácen na čase, náleží mu přiměřená náhrada. Nedojde-li na provedení díla, protože objednatel neposkytl potřebného spolupůsobení, může také podnikatel dáti mu k tomu přiměřenou lhůtu, příčině prohlášení, že smlouvu sluší pokládati za zrušenou, uplyne-li lhůta marně, § 1168. Zemře-li objednatel, zůstávají jeho dědicové ve smlouvě, § 1171 in fine;
b) o případnostech, kdy na zahájení prací nebo na provedení díla nedojde proto, že látka, která měla býti zpracována, vzala zkázu (periculum operis), ustanovil § 1168 a). Podle něho nemůže podnikatel požadovali mzdy, když dílo před převzetím vezme zkázu pouhou náhodou. Látku ztrácí ten. kdo ji dodal, § 1168 a), 1. a 2. věta. Jestliže dílo vezme zkázu nezpůsobilostí látky nebo následkem nesprávných pokynů objednatelových, platí totéž, co platí, když týmiž skutečnostmi vypadne dílo vadně, srovn. § 1168 a), 3. věta.
III. Práva a závazky ze smlouvy o dílo vznikající zanikají skutečnostmi, které vůbec mívají v zápětí zánik závazků obligačních, tedy zejména splněním smlouvy. O nemožnosti splnění, jak bylo naznačeno pod č. II, má zákon ustanovení zvláštní (odchylky od § 1447). Mimo to mohou zaniknouti ony závazky odstoupením jedné nebo druhé strany z příčin uvedených v zákoně, o nichž již bylo promluveno výše.
§ 72.
Smlouva nakladatelská.
Občanský zákonník pojednal o nakladatelské smlouvě v 26. hlavě a to pod č. 2 v §§ 1164—1171. Ustanovení ta byla velmi kusá, ale od r. 1896 nebyla tato kusost příliš pociťována, ježto v zákoně o právu autorském ze dne 26. prosince 1895 č. 197 ř. z. č. 1 jsou četná ustanovení o nakladatelské smlouvě. Třetí novela se smlouvy nakladatelské dotkla jen velmi stručně, dávajíc v § 150 (1172) její definicí a v témž paragrafu (1173) dvě ustanovení speciální. Tento postup vysvětlují materiálie tím, že obsáhlá úprava nakladatelské smlouvy vyhrazuje se zvláštnímu zákonu, a že v novele mělo býti jen vyznačeno, že smlouva nakladatelská je sice smlouvou pracovní, ale nespravuje se předpisy danými o smlouvě služební nebo smlouvě o dílo, jsouc smlouvou sui generis. Nově upravil smlouvu nakladatelskou zákon ze dne 11. května 1923 č. 106 sb. z. a n.
§ 73.
Smlouva společenská a společnost.
I. (Pojem.) Podle doslovu § 1175 se zřizuje společnost výdělková smlouvou, kterou dvě osoby nebo více jich přivolují sdružiti svoje přičinění nebo také svoje věci ke společnému prospěchu. K tomu sluší poznamenati:
1. Smlouvou společenskou vzniká sociální útvar nazvaný společností. Ale sluší míti na paměti, že každé sdružení ke společnému cílí nezaloží společnosti podle 27. hlavy obč. zák. Sdružením takovým podle okolností případů vznikne osoba právnická (korporace). Mimo to se nevztahují ustanovení občanského zákonníka na sdružení ke společnému účelu, která spadají pod ustanovení II. a III. knihy obchodního zákona. Srovn. o tom v právu obchodním. Zřetelem k těmto ustanovením pozbyly významu §§ 1179, 1201 2. věta, 1203 in f., 1207 2. věta, 1214, 1216. Pozdějším zákonodárstvím zavedeny byly další formy associační upravené zvláštními předpisy: společenstva podle zák. ze dne 9. dubna 1873 č. 70 a společnosti s ručením omezeným podle zák. ze dne 6. března 1906 č. 58 ř. z. Právo horní zná taktéž zvláštní formu associační v t. zv. těžařstvech, srovn. §§ 137 sl. hor. zák. Všemi těmito ustanoveními byl valně ztenčen praktický význam 27. hlavy obč. zák., pročež také méně na váhu padá kusost této kapitoly a nevhodnost některých ustanovení,
2. § 1175 (podobně marginální rubrika) mluví jen o společnosti výdělkové (soc. quaestus). Ale ustanovení obč. zák. sluší zajisté vztahovati (pokud k tomu se hodí) na jinaké společnosti, které nesledují výdělku.
3. Již z doslovu § 1175 (slova »gemeinschaftlicher Nutzen«) se podává, ač nedosti jasně, že smlouva společenská bude tu jen tehdy, když účel, kterého smluvníci chtí se domoci, jest účelem společným. Není-li tu účelu společného, nýbrž jde-li o účel některého z účastníků a dopomáhají-li ostatní k dosažení tohoto účelu cizího, nebude tu smlouva společenská, nýbrž smlouva námezdní, třeba že mzda oněch ostatních vyměřena je podílem ze zisku, srovn. § 71, A, II. 2 a). Pokud se týká rozhraničení smlouvy společenské a nájemní srovn. výše § 70, I., č. 4.
II. Druhy společností. § 1175 rozeznává associace pracovní a kapitálové a vyskytují se associace povahy smíšené. Na takovou associaci upozorňuje § 1103. Z § 1199 ozývá se reminiscence na societas negotiationis a societas unius rei. Dále možno lišiti společnosti, při kterých je založeno společenství majetkové. §§ 1176 sl. a takové, pří kterých takového společenství není. Sem náležejí především associace pracovní, ale také associace jiné, na př. ony, o kterých zmiňují se ustanovení §§ 1176 sl., kde se rozeznávají společnosti partikulární a universální; společnosti partikulární jsou takové, při kterých majetkové společenství se vztahuje na některé objekty jmění společníků, společnosti universální, když je tu majetkové společenství v příčině veškerého jmění společníků. Pokud se tkne rozsahu majetkového společenství, má § 1177 některá pravidla vykládací. Zní-li totiž smlouva společenská prostě na veškeré jmění, rozumí se tím jen jmění přítomné. Jestliže zní prostě na jmění přítomné a budoucí nebo pouze na jmění budoucí, rozumí se tím »nur das erworbene, nicht das ererbte Vermögen«. Z této protivy zdá se vycházeti, že slovy »erworbenes Vermögen« má býti postiženo veškeré jmění získané jednáním inter vivos a že tu tedy smysl oněch slov je širší než v § 1237. Pokud se týká společenství veškerého jmění přítomného i budoucího, odkazuje § 1180 na předpisy obsažené v kapitole o smlouvách svatebních (§§ 1233 sl.) s motivací, že takové smlouvy se vyskytují obyčejně jen mezi manžely a vytýká, že předpisy další (§§ 1181 sl.) se vztahují jen na ostatní společností. Ale §§ 1233 sl. ustanovují jen o t. zv. společenství statků na případ smrti a bude tedy, pokud se týká společenství mezi živými, hleděti k předpisům hlavy 27.
III. Smlouva společenská je smlouvou konsensuální. Nehledíc k předpisům o smlouvách svatebních, vyhledává zvláštní formy jen smlouva společenská, která má založiti společenství jmění buď přítomného nebo budoucího. Tu sluší zříditi řádný seznam »über das eingebrachte Gut«. Tím sluší nejen při smlouvě, kterou zakládá se společenství jmění přítomného, nýbrž i pří smlouvě, kterou zakládá se společenství jmění budoucího, rozuměti jmění přítomné, tedy nikoli vždycky jmění vnesené do společenství, nýbrž vždycky jmění, které mají společnici v době zřízení společnosti. Podle mínění vůbec uznaného musí býti inventář stranami podepsán,
IV. (Práva a povinnosti společníků — vnitřní poměr společenský.)
1. Z podstaty smlouvy společenské se podává, že každý ze společníků má určitě povinnosti v příčině společného účelu. Rozeznávati sluší povinnosti týkající se příspěvku (vkladu), a ony, které se týkají osobního přičinění k společnému účelu. V obou směrech rozhoduje především společenská smlouva, ale zákonník má některá ustanovení dispositivní a vykládací. Poznamenati jest:
a) V příčině vkladu. Pokud nejde o associace ryze pracovní, je každý společník mimo případ zvláštní úmluvy povinen přispěti vkladem a to každý stejným, § 1184. Kdo slíbil přispívati pouze prací, vkladu poskytnouti nemusí, § 1187, 2. věta. Vklad může záležeti v penězích, jiných věcech nebo právech. Věci a práva mohou se poskytnouti za společné (societas quoad sortem) nebo k pouhému užívání (societas quoad usum), § 1183. V prvém případě se stanou společníci spoluoprávněnými v příčině objektů vnesených a to podle poměru podílů, ale nikoli samou smlouvou společenskou, nýbrž tím, že užijí potřebných způsobů převáděcích, § 1181. Pokud se týká otázky, zdali jde o societas quoad sortem či quoad usum, má vykládací pravidlo § 1183: Vnesou-li se do společnosti peníze, věci zuživatelné (zboží) nebo také věci nezuživatelné, ale oceněné v penězích, stanou se majetkem společným. Při společenství quoad sortem se stanou vklady společným majetkem těch, kteří přispěli ke společné podstatě. Spoluoprávněnými se tedy nestanou, kdo přispívají jen osobním přičiněním. Jen když cena práce, kterou někteří společníci výhradně přispívají podle smlouvy, bude kapitalisována, stane se kapitál společným majetkem všech, § 1192, leda že by se kapitalisace stala, aby se získal základ pro vyměření podílu ze zisku. Stejně bude rozhodnouti o těch, kteří poskytli příspěvek jedině zřízením práv užívacích (Krainz). Povinnosti vklad zvýšiti mimo případ zvláštní úmluvy žádný společník nemá, § 1189.
b) Také o tom, jakým způsobem je postupovati k dosažení účelu společenského, rozhoduje především smlouva. Pokud smlouva neobsahuje direktiv, platí toto: Orgánem, který se usnáší o postupu podnikání, jsou všichni společníci a rozhodování děje se podle zásad vytčených v kapitole o spoluvlastnictví (§§ 833 sl.), § 1188. K dosažení účelu společnosti a k provedení usnesených kroků jsou všichni společníci povinni přispívati způsobem stejným bez ohledu na velikost podílů, § 1185. Žádný ze společníků nesmí si substituovati osobu třetí, § 1186 in pr. Podle vykládacího pravidla daného v § 1187 mine povinnost společníkova poskytovati svoje přičinění, jestliže slíbil jediné příspěvek peněžitý nebo jiný, ale v takovém případě nepřísluší mu ani právo, aby jinakým způsobem (t. j. účastenstvím pří rozhodování o věcech společenských a vykonáváním jejích) přispíval k společném i účelu. [Přiznati jest, že §§ 1185, 1187, 1188 snesly by se i s výkladem jiným, podle kterého § 1188 byl by vztažen k funkci rozhodující, §§ 1185, 1187 k funkci výkonné; ale přípravné práce (Ofner II, str. 113 sl., §§ 288, 289) vším způsobem svědčí výkladu danému výše.] § 1190 pomýšlí na případy, kdy jednomu nebo několika společníkům byla svěřena gestio a ustanovil, že onoho gerenta či ony gerenty sluší považovati za zmocněnce. Je-li jich více, káže na jejich porady a rozhodování o věcech společných užiti rovněž §§ 833—842. Pokud se týká tohoto ustanovení, sluší míti na paměti:
α) povolání gerentů se děje někdy společenskou smlouvou nebo dodatkem k ní, jindy se povolávají snesením společníků (§ 1188), aby opatřili tu neb onu věc. V prvém případě dojista neplatí §§ 1020, 1021, poněvadž odvolání a výpověď by se příčily společenské smlouvě;
β) zdali pro usnášení gerentů platí v konkrétním případě §§ 833—835 či § 838, sluší rozhodnoutí podle intencí stran.
2. Každý společník je povinen zdržeti se jakéhokoli vedlejšího podnikání společnosti škodlivého, § 1186 in f. (zákaz konkurence).
3. Odpověď na otázku po zcizitelnosti podílu na jmění společenském je hrubě pochybná. § 829 vytkl, že spoluvlastník smí disponovati svým podílem, pokud se tím nedotýká práv ostatních spoluvlastníků; § 1186 zapovídá členům společnosti, aby někoho do společnosti přijímali a § 1202 upozorňuje, že společník smí podle libosti disponovati jměním zvláštním. Z toho všeho sluší zajisté dovozovati, že společník zcizením svého podílu by porušil své povinnosti proti ostatním společníkům a že mu je tedy zakázáno. Že by však tento zákaz způsobil omezení dísposiční schopnosti společníkovy, nebude možno tvrditi zřetelem k patrné analogii §§ 430, 440, 1120; srovn. však Wellspacher Festschrift I, str. 190 sl.; proti němu Ehrenzweig II, 1, str. 495 sl.
4. Jestliže některý společník zaviněným jednáním (srovn. §§ 1295, 1299) způsobí společnosti škodu, bude povinen ji nahraditi podle obecných zásad. Škodu tuto nelze vyrovnati prospěchem, který jindy (sonst, t. j. jinakým úkonem) společnosti byl opatřil. Jestliže však společník, podniknuv svémocně nové jednání, způsobil tím s jedné strany škodu, s druhé prospěch, má přiměřené vyrovnání místo, § 1191.
5. Každý ze společníků může žádati za náhradu nákladu užitečného, § 837. Odměny za své přičinění žádati nemůže, arg. §§ 1185, 1193.
6. Společníkům náleží podíl na zisku a nesou podíl na ztrátě. Ziskem nazývá zákon jmění, které přebývá přes společnou podstatu po odpočtení nákladů a ztrát, § 1192.
Aby zisk mohl býti bezpečně zjištěn, bude potřebí, aby o každém podnikání ve společných věcech vedeny byly řádné účty. Spořádáním veškerých účtů podá se účet konečný, z něhož bude patrno, zdali podnikání skončilo ziskem nebo ztrátou. Ke sdělání konečného účtu a k rozdělení vybývajícího zisku sluší přikročiti po dosažení účelu. Podnikají-li se však věci, které trvají několik let a mají poskytnouti roční zisk, může každý společník žádati, aby se každého roku sdělal účet výroční a zisk se rozdělil, pokud tím podnikání netrpí. Ostatně může každý společník kdykoli nahlížeti na svoje útraty do účtů, § 1199. Povinnost účty vésti a je předložiti má ten, kdo opatřil tu neb onu společenskou věc. Sdělání účtu konečného (po případě výročního) zhusta bude smlouvou společenskou svěřeno některému ze společníků. Na takové případy míří § 1198. V souvislostí s tím uvažuje § 1200 případy, kdy některý ze společníků (zejména takový, který se neúčastní administrace) prohlásil, že se spokojí předložením účetní závěrky (bilance) nebo se zřekl práva žádati za předložení účtů. I takový společník může žádati za úplný účet pro praeterito i pro futuro, jestliže prokáže podvod i jen v jediném odvětví správy.
Zisk se dělí podle poměru kapitálových příspěvků a přičinění pracovní všemi společníky poskytnuté navzájem se zdvihá. Jestliže však někteří společníci přispívají jen přičiněním nebo jestliže přispívají přičiněním jen někteří, vyměří podíl těchto společníků na zisku soudce, hledě k důležitosti toho kterého podniku, k docílenému prospěchu a k vykonané námaze, pokud arci ani společenská smlouva neobsahuje rozhodnutí ani společníci se nedohodnou jinak, § 1193. Nezáleží-li zisk v penězích, sluší mimo to hleděti k §§ 840—843. Smlouvou společenskou, jak již bylo naznačeno, může býti umluveno jinak. Na to pamatuje § 1195, jenž zejména vytýká, že není závady, aby tomu neb onomu společníku zřetelem k jeho výborným schopnostem nebo jeho přičinění byl přiznán větší podíl na zisku, než jaký by mu náležel podle jeho podílu. Mohlo by také býti umluveno, že některý společník má míti větší podíl na zisku než na ztrátě nebo že vůbec nemá participovati na ztrátě. Ale taková ujednání nesmí vyústiti do nezákonných dohod a takovýchtéž zkrácení. O jednom případu nezákonné dohody se zmínil § 1196, ale ten byl zrušen § 6 zák. ze dne 14. června 1868 č. 62 ř. z.
Ztrátu nesou mimo případ zvláštní úmluvy všichni společníci, kteří přispěli kapitálem, v témž poměru, jaký platí o rozdělení zisku. Kdo přispěli jen prací, t. j. ti, kdo nejsou spoluvlastníky společné podstaty (srovn. § 1192), budou na ztrátě súčastněni jen potud, že se přičinili nadarmo.
V. O poměru společnosti k osobám třetím (poměr vnější).
1. § 1182 rozeznává jmění společnosti a zvláštní jmění jednotlivých společníků a § 1202 in f. poznamenává, že práva a závazky, které někdo třetí má proti společnosti, sluší lišiti od práv a závazků proti jednotlivým společníkům. Ale v § 1183 jmění společnosti se prohlašuje za jmění jednotlivých společníků a podle § 1203 pohledávky a dluhy společnosti nejsou než pohledávkami a dluhy jednotlivých společníků. Podle toho není subjektem jmění společnosti subjekt rozdílný od jednotlivých společníků. Společnost není právnickou osobou a nelze ani z předpisů obč. zák. vyčísti, že by »jmění společnosti« bylo zvláštním fondem vyhrazeným především věřitelům společnosti. Pojem společenských pohledávek a závazků má jen potud význam, že se jimi zahrnují pohledávky a dluhy, které vznikly jednáním jménem společnosti učiněným jednotlivým společníkům pro rata. S tím arci není ve shodě § 848, věta 2. Sr. k tomu Ofner II, str. 119 (§ 302), pak Ehrenzweig II, 1, str. 499 sl.
2. Za společnost jednají, t. j. jměním společnosti disponují a práva a závazky společenské zakládají bud všichni společníci společně, nebo tj, kterým bylo svěřeno vedení společenských věcí, § 1190, nebo konečně jiní zmocněnci. Má-li v obou posléz uvedených případech jednání míti účinek pro společnost, vyhledává se, aby jednáno bylo jménem společnosti a aby jednatel měl řádnou plnou moc. Podle § 837 (srovn, i § 1201 slova »stillschweigende Einwilligung«) sluší pokládati za zmocněnce společníka, který bez zvláštní plné moci, ale také bez odporu ostatních společníků spravuje společné věci. O rozsahu plné moci společníků-gerentů zákon neustanovil a platí tedy, pokud se ze společenské smlouvy nebo zvláštní plné moci nepodává něco jiného, obecná ustanovení (zejména § 1008). Bude-li jednáním pro společnost řádně učiněným získána pohledávka, budou jednotliví společníci věřiteli podle poměru svých podílů. Za závazky společenské odpovídají společníci rovněž podle poměrů svých podílů, ale celým svým jměním a tedy jak svým jměním zvláštním, tak svým podílem na jmění společenském, § 1203.
3. Za závazky mimospolečenské odpovídá jedenkaždý společník jak svým jměním zvláštním, tak svým podílem na společenském jmění.
VI. Zrušení společnosti a vystoupení z ní.
Společnost se zrušuje:
1. dosažením účelu nebo tím, že dosažení jeho stane se nemožným, po případě nedovoleným;
2. ztrátou celé společné podstaty;
3. uplynutím času, na který společnost byla zřízena, § 1205;
4. smrtí všech společníků až na jediného, Zbudou-li po smrtí jednoho společníka nebo více společníků ještě dva společníci nebo více společníků, platí, jak zákon praví, domněnka, že zbývající chtějí ve společnosti zůstati nadále, § 1206. Dědicové společníkovi mohou býti společenskou smlouvou zavázáni, aby zůstali ve společnosti, ale závazek takový nemůže býti vložen na dědice dědiců, § 1208. Jestliže dědic do společnosti takto vstupující nemůže společnosti konati služby, které byl na se vzal zůstavitel, musí se spokojiti přiměřenou srážkou z vyměřeného podílu, § 1209. Srážka se týká patrně podílu na zisku, nikoli na společné podstatě, vyjímajíc případ § 1192.
Po zrušení společnosti se rozdělí jmění mezi společníky podle poměru jejich podílů a to podle pravidel daných o rozdělení společné věci (§§ 841—843). Bude se tedy vůbec děliti in natura. Ale věci, které nelze rozděliti bud vůbec neb aspoň bez značného zmenšení ceny, se prodají soudní dražbou a výtěžek se rozdělí. Sr. ostatně Vlastnictví II, str. 96 sl.
Jednotlivý společník přestane býti členem společnosti:
1. smrtí. Jak bylo pověděno výše, nenastupují dědicově jeho mimo případ tam uvedený na jeho místo;
2. vyhoštěním. Společník může býti vyhoštěn, když nechce poskytnouti nezbytný příplatek, § 1189; když neplní podstatných výminek smluvních, když upadne v konkurs nebo bude zbaven svéprávnosti; když pozbude důvěry nějakým zločinem, § 1210;
3. výpovědí. Když nebyla společnost zřízena na určitý čas a doba se nepodává z povahy společného účelu, může každý společník dáti výpověď kdykoli, ale nesmí se to státi lstivě nebo nevčasně, § 1212. Poněvadž o výpovědní lhůtě zákon nic neustanovil (ale ustanovení může obsahovati smlouva), znamená výpověď patrně tolik, jako vystoupení ze společnosti, srovn. § 1189. Byla-li společnost zřízena na určitý čas, může společník před projitím toho času vystoupiti, jen když bez příplatku nelze dosáhnouti společného účelu a on připlatiti nechce, § 1189, nebo když zemře nebo vystoupí onen společník, na němž při provozování společných věcí zvláště záleželo, § 1211.
Dědicové zemřelého společníka, společník vyhoštěný a vystouplý mohou žádati za složení účtů a za vypořádání pokud se týká zisku i podílu. V té příčině sluší míti na zřeteli ustanovení § 830. Rozhodnutí, podle kterého vystouplý společník, po případě jeho dědicové, se nemusí spokojiti vyplacením podílu v penězích, nýbrž mohou žádati za reálné dělení, je dojista nevhodné (srovn. čl. 131 obch. zák.), ale pro opačné rozhodnutí není v zákoně opory. Dědicové zemřelého společníka, který byl opatřoval společné věci, musí položiti účty jím nevyřízené, § 1206 in f.
Zrušením společnosti a vystoupením společníka nepominou vzájemné nároky vzniklé mezi společníky, pokud nebyly zrušeny vypořádáním, ani nároky věřitelů společnosti proti společníkům společnosti nyní zrušené, po případě proti vystouplému společníku a proti dědicům společníka zemřelého. Práva ta se promlčují v obecných lhůtách promlčecích. Při vystoupení společníka zhusta se vyskytuje úmluva, podle které přejímají ostatní společníci společenské závazky onoho. Ale o převzetí takovém platí obecné předpisy, §§ 1404 sl., a bude tu míti dojista valný význam § 1409. § 74.
O smlouvách odvážných.
I. 29. hlava obč. zák. jedná o smlouvách odvážných (Glücksverträge). Smlouvu odvážnou definuje § 1267 jako smlouvu, kterou se slibuje a přijímá naděje prospěchu dosud nejistého a praví se o ní, že může býti bezplatná nebo úplatna. V § 1269 smlouvy takové se vypočítávají. Poznamenati je, že kategorie smluv odvážných je pochybena, ježto se tu shrnují smlouvy nejrůznější povahy. Ostatně je definice § 1267 příliš široká a nehodí se na všechny smlouvy v dalším postupu upravené. Praktická je ona kategorie potud, že platí o všech oněch smlouvách § 1268, podle něhož při smlouvách odvážných nemá místa ustanovení o zkrácení přes polovici ceny.
II. Pokud se týká jednotlivých smluv odvážných, bylo pojednáno o emptio spei a rei speratae (§ 1276) v kapitole o smlouvě trhové; o zcizení dědictví (§§ 1278—1283) v právu dědickém (srovn. § 55); pojednání o prodeji kuksu (§ 1277) náleží do práva horního; v příčině pojištění námořního odkazuje § 1292 k právu námořskému.
§ 75.
Sázka a hra.
I. Zákon (neustanovil o rozdílu mezi sázkou a hrou. Otázka však po tomto rozdílu, zejména v právu obecném velmi sporná, v našem právu nemá valného významu, poněvadž § 1272 prohlašuje hru za druh sázky a podřizuje ji předpisům daným o sázce (srovn. však níže II. 1, in f. a III.). Oběma smlouvám je společno, že strany navzájem si slibují nějaké plnění pod výminkou, a to jedna strana druhé pod výminkou, která je opakem výminky, pod kterou tato slibuje oné. Plniti bude tedy jen jedna z obou stran a splněním výminky se rozhodne, která z nich. Rozdíl mezi oběma smlouvami nelze stanoviti podle zevního skutkového děje, nýbrž podle účelu smlouvy. Při hře sice bývá výminkou výsledek nějaké smluvené činnosti, kteroužto činnost vykoná strana sama, nebo osoba třetí, při čemž je pak nerozhodno, zdali výsledek činnosti závisí na pouhé náhodě, na obratnosti osoby činné nebo na obou. Při sázce bývá výminkou skutečnost, že tvrzení strany jedné nebo druhé se ukáže pravdivým, § 1270. Ale i pří sázce může jíti o tvrzení, jehož pravdivost nebo nepravdivost se má osvědčiti činností strany nebo osoby třetí. Rozdíl je ten, že při hře slibují si plnění pro zábavu nebo zisk, při sázce jde o spor a strany se proucí si ustanovují t. zv. pokutu sukkumbenční.
II. O sázce ustanovil zákon takto;
1. Z poctivé a dovolené sázky (srovn. č. 2), která se stala nudo consensu, vzejde nežalovatelný závazek; kdo sázku vyhrál, nemá proti druhé straně žaloby o zaplacení ceny. Ale nemá místa soluti repetitio, §§ 1271, 1432. Byla-li cena nejen slíbena, nýbrž skutečně zapravena nebo složena (u třetí osoby), je, jak zákon praví, smlouva závazna. Zeiller (§§ 1270—1272 č. 11) těmto skutečnostem klade na roveň vysazení ceny. Onou závazností sluší patrně rozuměti tolik, že před rozhodnutím sázky nemůže býti cena od protistrany nebo schovatele požadována (a pokládáme-li vysazení dostatečným, že nesmí býti vzata zpět). Po rozhodnutí sázky mohou býti vítězem žalováni jak schovatel, nechce-li cenu vydati, tak protistrana, vzala-li cenu zpět. Rozumí se, že vítěz může žádati za vrácení ceny jím zapravené nebo složené. Je-li k rozhodnutí sázky nutná činnost jedné strany, prohrává tato, když činnosti nevykoná, srovn. GUW 2789 a vůbec prohrává, kdo rozhodnutí zmařil, GUW 2172.
2. Uspořádání pod č. 1 uvedené nastane jen tehdy, jestliže;
a) sázka je poctivá, § 1270 vyjadřuje to v 1. větě tak, že sázka může býti učiněna jen o události oběma stranám dosud neznámé, Ale již z 2. věty téhož paragrafu se podává, že nelze slova ta chápati tak, jakoby sázky mohly se díti jen o skutečnostech budoucích, objektivně nejistých. Není pochybnosti, že mohou se státi také o skutečnostech náležejících minulostí (srovn. § 1383) a že sázka nemusí býti nepoctivá, i když jedna strana měla plnou jistotu o události sporné. Jen kdyby vítězná strana byla svoji vědomost druhé straně lstně zamlčela nebo jinak lstně si počínala, byla by sázka nepoctivá. V takovém případě měla by soluti repetitio místo. Jestliže protistrana rovněž věděla o výsledku, slušelo by jednání pokládati za darování, § 1270;
b) sázka je dovolena, § 1271. Nedovolena byla by sázka, kdyby byla podnětem činností nedovolené nebo kdyby plnění obsahovalo něco nedovoleného.
III. Jak bylo poznamenáno, platí o hře stejná ustanovení jako o sázce. Ale upustí-li jedna strana od hry před jejím započetím, nelze říci, že prohrála. V příčině her nedovolených odkazuje § 1272 k předpisům politickým; srovn. dv. d. ze dne 16. října 1841 č. 558 sb. z. s. a § 522 tr. z. Ze zápůjčky, kterou někdo dal do hry nedovoleně, actio mutui nevzejde, § 1174 nov. text (§ 150 nov. III. in f.). Jde-li o hru dovolenou, podle toho vším způsobem actio mutui vzejde; sr. i sb. III 1190.
IV. Za hru prohlašovala dříve praxis a nyní tak činí i předpisy právní (čl. XXV uv. zák. k c. ř. s. a čl. XXIX uv. zák. k ex. ř.) t. zv. obchody differenční, pokud nejde o obchody bursovní. Srovn. k tomu i § 12 zák. ze dne 4. ledna 1903.
V. § 1269 a marginální rubrika před §§ 1273, 1274 uvádějí jako zvláštní druh smluv odvážných smlouvu o rozhodnutí losem. Ale § 1273 podotýká, že taková úmluva je hrou nebo sázkou, míří-li na hru nebo sázku, t. j. vyznačuje-li se účelem, jaký charakterisuje hru nebo sázku. Jestliže pak má býti rozhodnuto losem o rozdělení věci (srovn. § 841), o volbě nebo sporu (srovn. § 835), platí právní předpisy daně o ostatních smlouvách a není tu tedy smlouvy odvážně. Zvláštní typy smluv o rozhodování losem jsou t. zv. loterie a smlouvy výherní (Ausspielgeschäfte). Pokud se týká státní loterie, platí tu předpisy zvláštní, na něž míří § 1274. Předpisy ty obsahují také omezení loterií soukromých a smluv výherních.
§ 76.
Smlouva o doživotní důchod.
I. § 1284 definuje smlouvu o doživotní důchod (Leibrentenvertrag) jako smlouvu, podle které někomu za peníze nebo věc oceněnou v penězích po čas života nějaké osoby se slibují určité roční platy. K tomu je poznamenati:
1. Doživotní důchod může někomu býti slíben bezplatně, t. j. tak, že precipient důchodu se své strany neplní nic. Ale to by nebyla smlouva o doživotní důchod v technickém smyslu, nýbrž darování, o němž ostatně zákon má ustanovení zvláštní, srovn. § 955.
2. Podle § 1284 se slibuje důchod za peníze nebo věc oceněnou v penězích. Ale nelze dohlédnouti, proč by smlouva měla býti posuzována jinak, když věc je sice cenitelná, ale nebyla oceněna. Srovn. Peitler, 2. vyd. č. 1036; GUW 1033, N. Ř. 3537. 3. Placení důchodu může býti umluveno po čas života percipienta nebo plátce renty nebo osoby třetí, § 1285. Placení důchodu může býti ujednáno také pro osobu jinou, než tu, která placení důchodu umluvila. Je tu pak smlouva ve prospěch osoby třetí. Vyskytují se také smlouvy toho smyslu, že více osob má nárok na doživotní důchod, ale tak, že, odpadne-li některá z nich, uprázdněný podíl přirůstá ostatním (smlouva Tontiho7, Tontinenvertrag). V pochybnostech domněnka takové smlouvě patrné nesvědčí; srovn. GUW 16055.
4. Důchod musí pozůstávati v periodických dávkách, čili, jak zákon praví, »in jährlichen Entrichtungen«. Mohou to býti dávky peněžité nebo naturální. Aby to byly dávky roční se nežádá, jak vychází na jevo již z § 1285. Bude-li umluveno zaopatření in natura, není tu smlouvy o doživotní důchod. Ale smlouvu takovou bylo by v hlavních kusech posuzovati podle anal. §§ 1284 sl., pokud povaha věci toho dopouští; srovn. GUW 2411. O výši důchodu § 1284 se nezmínil. Ale hledíc k tomu, že smlouva o doživotní důchod je smlouvou odvážnou, srovn. § 1269 a Ofner II, str. 161, bude pokládati, že není tu takové smlouvy, když důchod nepřesahuje míry obvyklých úroků poskytnutého platu.
II. Smlouva o doživotní důchod, je smlouvou konsensuální. Na zvláštní formu vázána není mimo případ takové smlouvy mezi manžely; zák. ze dne 25. července 1871 č. 76 ř. z.
III. Ze smlouvy o doživotní důchod vzejde povinnost
1. straně, která důchod vyhradila pro sebe neb osobu třetí. Strana ta bude povinna zapraviti smluvený plat, § 1284;
2. straně druhé. Ta bude povinna plniti důchod slíbený a to, není-li nic jiného umluveno, čtvrtletně anticipando. Dožije-li se percipient splatnosti dávky, přejde nárok na splatnou dávku na jeho dědice, arg. § 1418. Sluší-li dávky platiti podle úmluvy postnumerando, nenáleží dědicům nárok na poměrnou část dávky, zemře-li percipient dříve než nadejde platební termín. Povinnost platiti rentu pomine smrtí osoby, na jejíž dožití byla umluvena. Způsob smrti je nerozhodný. Byla-li smrt způsobena zaviněním protistrany, vzejde proti této nárok na náhradu škody podle obecných zásad. Jednotlivé dávky se promlčují ve třech létech, § 1480.
IV. Věřitelé obou stran mohou smlouvě odporovati podle pokračovánípokračování
ustanovení odpůrčího práva. Potud § 1286 je změněn. Není-li podmínek takového postupu, mohou se držeti jednotlivých dávek. Pokud se týká realisace těchto, má omezení § 319 č. 3 ex. ř. Děti percipientovy mohou k zajištění svých nároků alimentačních žádati za složení oné části důchodu, která je nad potřebu onoho. Manželka a ascendenti percipientovi, jakož i osoby, kterým alimentace náleží podle úmluvy, mají stejně postavení jako jíní věřitelé.
V. Cíl, ke kterému směřuje smlouva o doživotní důchod, bývá často sledován tím způsobem, že osoby, které chtí docíliti zaopatření pro sebe, manželky a děti, se sdruží a utvoří placením příspěvků se opakujících nebo kapitálových fond, ze kterého by důchody byly placeny. Na taková zařízení míří § 1287. Jak tam je naznačeno, budou míti smlouvy tu sjednané povahu rozmanitou podle právní povahy zmíněné instituce (instituce ta je snad právnickou osobou, nebo jde o společnost) a také nároky budou se říditi podle stanovených výminek (t. j. podle stanov).
§ 77.
Smlouva pojišťovací.
Cís. nař. ze dne 22. listopadu 1915 č. 343 ř. z. (řád pojišťovací) vystoupila ustanovení o pojišťovací smlouvě z práva občanského (obecného práva soukromého) a stala se zvláštní, speciální větví práva soukromého. Řád pojišťovací byl nahražen zákonem ze dne 23. prosince 1917 č. 501 ř. z. Srovn. ještě min. nař. ze dne 28. prosince 1918 č. 102 sb. z. a n. a nař. vlády ze dne 9. prosince 1919 č. 652 sb. z. a n. a k tomu Hermann-Otavský Soukromé pojišťovací právo československé, 1921.
§ 78.
Rukojemství.
I. Pojem rukojemství a poměr mezi věřitelem a rukojmím. Jestliže někdo se zaváže uspokojiti věřitele pro ten případ, že by prvý dlužník nedostál svému závazku, nazývá se dohoda mezi ním a věřitelem smlouvou rukojemskou. Dojde-li na takovou dohodu, zůstane prvý dlužník dlužníkem hlavním a rukojmí je jen dlužníkem v druhé řadě, § 1346. K tomu je poznamenati:
1. Má-li vzejíti závazek rukojemský, vyhledává se tedy
a) aby došlo na dohodu mezi věřitelem a osobou jinou. Není tu tedy závazku rukojemského v případech, kdy po zákonu někdo ručí za cizí dluh, resp. je zodpověděn za cizí jednání. Zákon ustanovuje však v takových případech leckdy, že někdo ručí jako rukojmě a pod. na př. § 1 zák. ze dne 13. července 1872 č. 112 ř. z.; § 59 zák. o úraz. pojišť.
Smlouva rukojemská je smlouvou konsensuální. Není potřebí, aby bylo při sjednání dohody užito technických termínů »zaručiti se«, »rukojemství« (srovn. GUW 143, 4141, 8571, N. Ř. 3557, 3925, 5527, 7902). Zvláštních omezení, jakěž nařídilo S. C. Velleianum a pozdější předpisy císaře Justiniána, obč. zák. nepřijal, § 1349. Obchodním dohodcům je zapovězeno zaručovati se za obchody, které sprostředkovali, čl. 69 obch. zák. změněný § 1 zák. ze dne 4. září č. 68 ř. z. Co do formy ustanovil § 1346 odst. 2 (97 nov. II.), že k platnosti rukojemské smlouvy se vyhledává, aby projev, kterým se rukojmí zavazuje, se stal písemně. Sr. sb. III 1004, IV 1958;
b) aby obsahem dohody byl slib uspokojiti věřitele v tom, případě, že dlužník nedostojí svému závazku. Podle toho je závazek rukojemský:
α) závazkem akcessorickým, t. j. rukojmí přistupuje k pozůstávajícímu dluhu vedle dlužníka hlavního. Předpokládá tudíž závazek rukojemský závazek jiný a to závazek platný, § 1351. Výjimečně ten, kdo se zaručil za osobu, která se nemohla zavázati pro osobní nezpůsobilost, bude jako samoplátce zavázán k zaručenému plnění, ačkoli nevěděl o oné nezpůsobilosti, § 1352. Zdali t. zv. obligace naturální mohou býti pojištěny rukojemstvím, bude rozhodnouti stejně jako otázku, zdali mohou býti pojištěny právem zástavním. Srovn. Právo zástavní, § 3 II, 2. Co do předmětu dluhu zákon nečiní omezení. Zajištěny býti mohou rukojemstvím netoliko pohledávky peněžité, nýbrž i pohledávky směřující k plnění jinému, pokud podle své povahy dopouštějí splnění od jiné osoby. Také při pohledávkách, při nichž jde o individuální (nezastupitelné) plnění hlavního dlužníka, mohlo by býti zřízeno rukojemství a vzešel by tu rukojmí závazek, zaplatiti eventuální interese věřitelovo, po případě dostiučinění za nesplnění. Srovn. k tomu § 1350. Nejen pohledávky pozůstávající, nýbrž i budoucí mohou býti zajištěny rukojemstvím. Závazek rukojmí může sahati nejvýše tak daleko jako závazek hlavní. Jestliže by rukojmí podstoupil závazek in causam duriorem, nebyl by závazek jeho již závazkem rukojemským, nýbrž měl by povahu jinakou. Naproti tomu mohl by rukojmí podstoupiti závazek in causam leviorem, a zaručili se na př. za část dluhu, pod výminkou, do času a t. pod., §§ 1353, 1356, 1362. O míře povinnosti rukojmí ustanovil § 1353, že nesmí rukojemství býti rozšiřováno dále, než jak se rukojmí byl zaručil výslovně, a podle 2. věty téhož paragrafu ten, kdo se zaručil za dluh úročný, ručí jen za ony zadržené úroky, které věřitel (patrně v době sjednání rukojemství) ještě nesměl vymáhati. (Hledíc k prvé větě sluší druhou vykládati tak, že rukojmí ručí za úroky jen tehdy, když věděl, že dluh jest úročný.) Slovo »ausdrücklich« v prvé větě znamená patrně tolik, jako »zřejmě«. Podle toho sluší pokládati, že rukojmí ručí za závazek dlužníkův v celém objemu, tedy zejména za zmnožení závazku, které vzešlo prodlením dlužníkovým nebo zaviněnou nemožností plnění jen tenkráte, jestliže buď výslovně tak se zaručil nebo z jinakého jeho projevu takové zaručení je patrno. Sr. však Pfaff Grünhuts Zt., 2, str. 304 sl., Ehrenzweig II, 1, str. 109. Ale zaručil-li se někdo za nezastupitelné plnění dlužníkovo, bude v tom spatřovati zaručení za škodu, kterou věřitel vezme nesplněním, za které dlužník jest odpověden (arg. § 1350). Obecná ustanovení o výkladu smluv (§§ 914, 915) platí ostatně i o rukojemství.
Pozdější dohody věřitele s hlavním dlužníkem postavení rukojmí nemohou zhoršiti, §§ 1379, 1390. Rukojmí se může věřiteli brániti týmiž námitkami, kterými se může bránili dlužník hlavní.
Ztenčení závazku hlavního dlužníka způsobí i ztenčení závazku rukojmí. Výjimka platí podle § 151 konk. ř. a § 48 vyr. ř., kde pod slovo »ausdrückliche Zustimmung« nespadá hlasování pro vyrovnání, ale rukojmí může si stěžovati do potvrzení vyrovnání, §§ 115 konk. ř., 52 vyr. ř.
β) Závazkem subsidiárním (podpůrným). Rukojmí ručí věřiteli vedle hlavního dlužníka, ale teprve za ním. Touto subsidiární povahou se liší rukojemství od kumulativní intercesse. Beneficia excussionis sice naše právo neuznává, ale věřitel může na rukojmovi pohledávati plnění teprve tehdy, když hlavní dlužník přes soudní nebo mimosoudní upomenutí nezaplatil, § 1355. Smlouvou rukojemskou může arci býti ustanoveno jinak a může si rukojmě položiti omezení další. Může se na př. zaručiti jen potud, pokud by hlavní dlužník platiti nemohl (t. zv. fideiiussor indemnitatis doktríny obecného práva, Schadloshaltungsbürge, rukojmí za schodek). Tu musil by věřitel hlavního dlužníka napřed žalovati a na něho právo vésti a teprv v příčině schodku mohl by nastupovati na rukojmí. Ale s druhé strany se vyskytují případy, kdy se nevyhledává ani upomenutí hlavního dlužníka. Mimo případy, o kterých ustanovily řád směnečný a zákonník obchodní a případy §§ 1352 a 1357 (srovn. níže), nebude potřebí upomenutí, když hlavní dlužník upadl do konkursu nebo když v době, kdy placení má se státi, není povědomo, kde se zdržuje a v těchto případech nic nerozhoduje, zdali rukojmí zaručil se podle § 1346 či podle § 1348 (1356), srovn. § 1356.
Je také přípustno, aby se někdo zaručil jako rukojmí a plátce (als Bürge und Zahler), § 1357. V takových případech není tu závazku subsidiárního, nýbrž kumulativní intercesse: věřitel může pohnati hlavního dlužníka nebo rukojmí nebo oba zároveň. Ale zákon zařadil případ ten mezi případy rukojemství a platí zde tudíž vše, co o rukojemství, pokud zvláště není to vyloučeno,
𝛾) Ačkoli zákon nedal výslovného ustanovení, podává se z některých předpisů, že úspěch věřitelův naproti rukojmí je vázán další podmínkou. Věřitel nedojde od něho uspokojení, jestliže by vlastní nedbalostí od hlavního dlužníka nedošel uspokojení. V § 1356 jest ustanoveno, že v obou případech tam uvedených může věřitel na rukojmí nastupovati, nelze-li mu přičísti nedbalost; § 1362 ustanovil, že rukojmí může na rukojmím návratném (srovn. IV., 3) žádati náhradu škody, když ji sám sobě nezpůsobil svojí vinou, v § 1353 druhá věta podle svědectví protokolů má i ten smysl, že věřitel na rukojmí může vymáhati jen ten úrok, který při náležité péči nemohl vymáhati na hlavním rukojmí. Z těchto ustanovení lze zajisté dovésti, že je věcí rukojmí, aby žalujícímu věřiteli nedbalost jeho namítal a ji prokázal. Ustanovení zmíněná mají význam zejména v případech, kdy věřitel povolil dlužníku sečkání.
2. Také věřiteli mohou podle smlouvy rukojemské vzejíti některé povinnosti;
a) jestliže před zaručením dluh byl pojištěn zástavou nebo zástavní právo bude zřízeno současně s rukojemstvím, nesmí se věřitel ke škodě rukojmí zástavního práva vzdáti, § 1360. Kdyby se přece vzdal, bylo by to sice patrně účinné, ale věřitel byl by rukojmí odpověden, kdyby při postihu vzal škodu. Zástavního práva zřízeného později věřitel vzdáti by se mohl, § 1360 a c. Připomenouti je § 79 kn. ř., podle něhož rukojmí může zakročiti o zápis práva zástavního věřiteli zřízeného;
b) rukojmí, jenž se zaručil za nějakou věc (správu majetku, vedení pokladny) může, když věc se skončila, žádati, aby se stalo súčtování a rukojemství se zdvihlo, § 1366. Nárok ten čelí patrně proti věřiteli;
c) zaplatil-li dlužník hlavnímu věřiteli a přijde-li při postihu nedbalostí věřitelovou ke škodě, bude za to věřitel odpověden, § 1364.
II. Poměr rukojmí k hlavnímu dlužníkovi.
Poměr ten bude různý podle toho, z jakého důvodu k zaručení došlo. Zaručil-li se rukojmí podle dohody učiněné s hlavním dlužníkem, je tato dohoda podle okolností případu smlouvou mandátní nebo o dílo, podle toho totiž, zdali za zaručení byl vymíněn plat čili nic (srovn. § 62 tohoto pojednání I. in f.). Zaručil-li se rukojmí bez přivolení dlužníka, bude tu zpravidla opatření cizí věci bez příkazu a tedy nepřikázané jednatelství. O vzájemných právech a povinnostech stran platí pak, co pří tom kterém kausálním poměru, ale dána jsou některá ustanovení zvláštní:
1. Rukojmí, který se zaručil s přivolením hlavního dlužníka, může od něho žádati pojištění svého eventuálního postihového nároku, když věřitel po dospělosti dluhu s vymáháním jeho otálí, § 1365. Podle § 1365 může rukojmí ještě před dospělostí dluhu žádati na hlavním dlužníku pojištění, je-li se co obávati insolvence dlužníkovy nebo vzdálení jeho »z dědičných zemí, ve kterých platí občanský zákonník«. Ustanovení toto bude vykládati nyní nejspíše tak, že se jím míní tak zv. historické země tohoto státu. Také § 1365 patrně platí jen o rukojmí, který byl se zaručil s přivolením hlavního dlužníka. Eventuální postihový nárok může rukojmí ohlásiti v konkursu hlavního dlužníka, když věřitel, své pohledávky ke konkursu nepřihlásil, § 17 odst. 2 konk. ř.
2. Provedením myšlenky obsažené v §§ 1009, 1036, 1037 ustanoveno je v § 1361, že rukojmí povinen je věřiteli naň nastupujícímu činiti veškeré námitky, které přísluší hlavnímu dlužníku, ježto by jinak mohl dlužník postihujícímu rukojmí činiti všechny námitky, které mu příslušely proti věřiteli a kterých rukojmí neužil. Námitka, o které se zmiňuje § 1354 (beneficium competentiae), nemá významu potud, ježto nyní nepřísluší ani hlavnímu dlužníku. 3. Rukojmí, jenž zaplatil zaručený dluh, má postih proti hlavnímu dlužníku podle obecných ustanovení daných o tom kterém poměru kausálním pozůstávajícím mezi oběma, po případě podle ustanovení o závazcích z obohacení. Není také vyloučeno, že zaplacením dluhu zřízena bude mezi rukojmím a hlavním dlužníkem zápůjčka, která byla dána indirektním poskytnutím valuty. K usnadnění postihu rukojmova ustanovil však § 1358, že rukojmí právě tak jako jiné osoby, které ručí za cizí dluhy, zaplacením vstoupí do práv věřitelových (subrogace) a že může žádati na věřiteli vydání veškerých právních pomůcek a zajišťovacích prostředků. Pokud se týká poměru regresu subrogačního (podle § 1358) k regresu z kausálního poměru mezi hlavním dlužníkem a rukojmím, sluší ještě poznamenati: Postihující rukojmí opírající se o § 1358, nevymůže zajisté na hlavním dlužníku více, než mu přísluší podle kausálního poměru. (Koban Regress, str. 54 sl.). Ale nemusí opříti žalobu jinak než tím, že dokáže vykonaná placení a bude věcí dlužníkovou, aby prokázal, že rukojmí podle kausálního poměru nepřísluší nic nebo méně než celá původní pohledávka (Koban, str 81). Žalobou opírající se o cessi ex lege může rukojmí žádati jen náhradu zaplaceného dluhu, t. j. jak se dovídáme z protokolů, to, co byl povinen zaplatiti za dlužníka (Ofner II, 219). Tím mělo býti vyloučeno, aby se domáhal touto cestou náhrady útrat. Zdali mu taková náhrada přísluší, sluší posouditi podle okolností jednotlivých případů, ale náhrada ta nemůže býti vymáhána v rámci postihu ustanoveného § 1358.
Není ostatně závady, aby postihující rukojmí opřel žalobu ihned o kausální poměr k hlavnímu dlužníku. Regres subrogační bude míti význam, pokud se týká akcessorií, privilegií konkursních i exekučních. O omezení postihového práva v případě narovnání soudně potvrzeného v řízení konkursním a vyrovnacím srovn. § 156 odst. 2 konk. ř. a § 53 odst. 2 vyr. ř.
Regres je vyloučen, když jde o fideiussio in rem suam nebo když rukojmí postihu napřed se vzdal, GUW 8135, a v případě § 1352. O výkonu postihového práva v konkursu hlavního dlužníka srovn. § 17 odst. 1 konk. ř.
III. Závazek rukojemský zaniká skutečnostmi, kterými pominou i jiné závazky, jako zejména konfusí, vzdáním věřitelovým, § 1363, projitím času, bylo-li rukojemství dáno na čas, § 1363, promlčením a t. pod. Mimo to zaniká;
1. Pominutím hlavního dluhu, ať se stalo z jakékoli příčiny. Je to důsledek akcessorické povahy rukojemství. Výjimky obsahuje § 1445. Srovn. Část všeob. § 44, II., 2 c).
2. Není-li závazek rukojemský pojištěn zástavou (na tom, zdali je pojištěn zástavou závazek, za který se rukojmí byl zaručil čili nic, je lhostejno), zaniká, jakmile uplynou tři léta od smrti rukojmí, jestliže dluh hlavní v té době byl již dospělý a věřitel během té doby dědiců rukojmí o zaplacení byl neupomenul soudně nebo mimosoudně, § 1367. Zákon má na zřeteli jen případ, když dluh hlavní v době smrti rukojmí byl již dospělý a mohl býti vymáhán na jeho dědicích. Nebyl-li dluh v době smrti rukojmí dospělý, bude patrně tříletou lhůtu počítati od jeho dospělosti. Podle dv. d. ze dne 19. září 1837 č. 229 závazek rukojmí a plátce takto nepomíjí.
IV. Zvláštní druhy rukojemství:
1. Spolurukojemství, jež je tu tehdy, když více osob se zaručilo za týž celý dluh. V takovém případě osoby ty ručí solidárně, § 1359. Rukojmí, který zaplatil celý dluh, může se hojiti na ostatních a to tak, že může na každém pohledávati rovný díl, při čemž se počítají jen solventní, §§ 1359, 896.
I v takových případech patrně rukojmí, jenž zaplatil, může, vykonávaje svůj regres proti spolurukojmímu, opříti se o cessi ex lege podle § 1358, ale objem cesse proti jednotlivým spolurukojmím omezen je v § 1359. Postihové právo přísluší rukojmí zaplativšímu proti ostatním bez rozdílu, zdali více rukojmí se zaručilo společně či každý zvláště o ostatních třeba nevěda. § 1359 v té příčině nerozeznává a z protokolů redakčních se podává, že textování takové bylo zvoleno úmyslně. Srovn. jud. 222 (Nowack N. Ř. 1644). Propuštění některého rukojmí se strany věřitelovy působí jen proti tomuto a ne proti ostatním spolurukojmím. Zřetelem k § 1360 bylo by na snadě vztahovati toto ustanovení jen k rukojmí, který byl se zaručil již dříve neb aspoň současně s ostatními. Poněvadž však § 1359 poskytuje regres bez rozdílu, zda ten který z rukojmí o rukojemství jiných věděl čili nic, sluší pokládati, že ani v případě právě uvedeném nelze rozlišovati.
2. Podrukojemství (fideiussio succedanea, Nachbürgschaft), jež vzniká tehdy, když za závazek rukojmí zaručil se jiný rukojmí. O případu tom neplatí nic zvláštního.
3. Rukojemství návratné (Rückbürgerschaft), jež se zřizuje k zajištění postihu rukojmí. Mezi rukojmím návratným a rukojmím postihujícím je týž poměr jako mezi rukojmím a hlavním dlužníkem. V § 1348 vytčeno je jako pravidelný případ, že rukojmí návratný se zaručil jen potud, že by rukojmí postihující přišel ke škodě (tím vysvětluje se, že občanský zákonník mluví tu o fideiussio indemnitatis — Entschädigungsbürgerschaft), ale není tím vyloučeno, aby rukojmí návratný zaručil se podle § 1346.
§ 79.
Veřejné přislíbení.
I. Veřejným přislíbením nazývá zákon (§ 860) přípověď odměny za výkon nebo výsledek adressovanou osobám nikoliv určitým a praví se o ní, že se stává závaznou, bude-li veřejně vyhlášena. Pokud se týká pojmů, daných touto definicí, jest připomenouti:
1. Odměnou může býti každé plnění, které jest v právním obchodě, arg. § 880.
2. Odměna se slibuje za výkon (Leistung) nebo výsledek (Erfolg). Ale nelze pochybovati, že slova »výsledek« je tu užito nadbytečně, ježto slovo »výkon« postihuje i konání s výsledkem a ježto, jak ukazuje vazba »odměna za výkon nebo výsledek«, nespadají sem případy, kdy slibuje se jinému něco, nastane-li nějaký výsledek, kterého nezpůsobil adresát slibu. Podobně nespadají pod pojem veřejného přislíbení případy, ve kterých slíbenou praestaci nelze prohlásiti za odměnu praestace žádané.
3. O veřejném přislíbení lze mluviti, když byla přípověď adressována osobám nikoliv určitým. Tím však sluší rozuměti nejen případy, ve kterých přípověď odměny jest adresována osobám neurčitým co do individuality a neomezeným co do počtu, nýbrž i případy, ve kterých jest adresována osobám z určitého kruhu.
4. § 860 praví, že veřejné přislíbení stane se závazným, když bude veřejně vyhlášeno. Bude tedy potřebí, aby projev obsahující přípověď odměny se stal veřejně, t. j. tak, aby mohl býti seznán osobami co do individuality neurčitými a co do počtu neomezenými, ale projevem takovým stane se přípověď perfektní, jen když jej lze prohlásiti za vyhlášku, t. j. za projev, kterým adresant se obrací k adresátům, jemu snad neznámým. V případech, ve kterých přípověď jest adresována jen osobám z určitého kruhu (srovn. výše pod č. 3) stačí dojista, ač zákon se o věci nezmiňuje. individuální vyrozumění členů tohoto kruhu; arg. §§ 860 a, pokud mluví o odvolání vyhlášky.
II. V druhé větě rozeznává § 860 implicite dvě skupiny veřejných přislíbení, t. j. veřejné přislíbení obecné (rozepsání odměny) a rozepsání ceny, vytýkaje, že veřejné přislíbení, jehož předmětem jest ucházení o cenu (Preisbewerbung) bude platné, jen když ve vyhlášce jest určena lhůta, do které se lze ucházeti o cenu. Pojem »ucházení o cenu« není blíže určen, ale hledíme-li k přípravným pracím a k starší nauce, nebude pochybno, že zákon v § 860 má na zřeteli rozdíl, který naznačuje nauka, rozeznávajíc veřejná přislíbení absolutní a relativní. Prvými vyrozumívají se případy, ve kterých jde o výsledek absolutně dosažitelný (nález ztracené věci, vypátrání zloděje, rozluštění hádanky), druhými případy, ve kterých jde o docílení výsledku relativně nejlepšího. Ona dopouští jen určité rozřešení (třeba několika osobami), tato neomezenou řadu rozřešení, z nichž každé nedosažitelnému rozřešení ideálnímu se jakousi měrou přibližuje. Ustanovení, že při rozepsání ceny sluší připojiti lhůtu, do které se lze ucházeti o cenu, vysvětluje se tím, že má býti příslíbiteli bráněno, aby odkládal přisouditi cenu některému z došlých výkonů, poukazuje na to, že může ještě dojíti výkon lepší. Jak sluší souditi o prodloužení lhůty, srovn. níže pod č. III. (Srovn. k č. I i II mé články ve Sborníku věd pr. i st. 1917/18 a v Právníku LVII.)
III. Ustanovení o důsledcích veřejného přislíbení obsažená v §§ 860 a a 860 b jsou dosti kusá, zejména pokud jde o rozepsání cen. Vytknouti sluší:
1. § 860 a rozhoduje otázku, zdali lze vyhlášenou přípověď odvolati. Pokud výkon nebyl dokonán, lze odvolati přípověď ve formě, ve které byla vyhlášena nebo ve formě stejně účinné nebo individuálním vyrozuměním (sc. toho, o kom je příslíbiteli známo, že se výkonem zabývá). Ale odvolání takové není přípustné, jestliže příslíbitel vzdal se práva odvolati bud výslovně nebo připojiv vyhlášce lhůtu (sc. do které se lze o odměnu ucházeti). I mimo tyto případy není odvolání účinno proti tomu, kdo výkon dokonal hledě k veřejnému přislíbení, prokáže-li, že se mu odvolání v té době bez jeho viny nestalo známým. Co sluší rozuměti dokonaným výkonem, vysvitne z toho, co bude pověděno níže (pod č. 2). Účinnost formy projevu, kterým se přípověď odvolává, jest posouditi podle schopnosti téhož projevu dostihnouti adresátů. Hledíc k textu § 860 a, vyloženému zprávou justiční komise panské sněmovny (str. 128), sluší pokládati přípustným, aby přislíbitel v přípovědi vytkl, že připojení lhůty nezbavuje ho práva odvolati. Praví-li se konečně, že odvolání není přípustné proti tomu, kdo jednal hledě k vyhlášce atd., je z toho patrno, že věcí toho, kdo popírá účinnost odvolání jest, aby prokázal nejen skutečnost, kterou mu ukládá prokázati § 860 a, nýbrž také skutečnost, že jednal hledě k vyhlášce.
2. § 860 b obraceje se k otázce, komu náleží připověděná odměna, zabývá se jen otázkou, jak sluší rozhodnouti, když byl výkon proveden několika osobami. Nějakých zevrubnějších předpisů o tom, komu a za jakých podmínek vzejde nárok na připověděnou odměnu (cenu), zákon nedal, a můžeme jen, opírajíce se jednak o § 860 b, jednak o § 860 a, formulovati odpověď na tyto otázky zhruba tak, že podmínkou vzniku nároku na odměnu (cenu) jest, aby výkon, za který byla odměna připověděna, byl dokonán, t. j. aby bylo vykonáno právě to, zač byla odměna připověděna a aby to bylo vykonáno tak, aby bylo možno říci, že výkon je dokonán. Jednotlivosti jsou pak pochybný, zejména pokud se týká otázky, komu náleží rozhodnouti, že je tu výkon přípovědi vyhovující, ale lze uvésti toto (srovn. k tomu Právník 1918):
a) Při veřejném přislíbení absolutním není potřebí nějaké instance povolané rozhodnouti, zdali byl výkon proveden čili nic. Rozcházejí-li se v té příčině názory přislíbitelovy a toho, kdo výkon provedl a zdráhá-li se zejména přislíbitel vyplatiti odměnu, rozhodne o důvodnosti nároku soud po žalobě o výplatu odměny. Při veřejném přislíbení relativním náleží rozhodnutí, zdali zadaný výkon vyhovuje, po případě který ze zadaných výkonů vyhovuje nejlépe, na přislíbitele (jeho právního nástupce) nebo na znalce, které přislíbitel byl ustanovil snad již v samé přípovědi. Kdo výkon provedl, nemůže se domáhati, aby rozsouzení provedené přislíbitelem nebo znalcem jím ustanoveným bylo přezkoumáno soudem a nemá tudíž smyslu nutiti přislíbitele, aby rozsoudil (ačkoli podle právních předpisů by to nebylo nepřípustno), protože nelze působiti na obsah jeho rozhodnutí. Věc formuluje se tak, že výrok učiněný přislíbitelem (znalcem) je definitivní v tom smyslu, že mu nelze odporovati. S tím pak souvisí, že bude věcí přislíbitelovou rozhodnouti také tehdy, když znalec povolaný rozhodnouti (tedy nejen raditi) nemůže (na př. zemřel) nebo prostě nerozhodne (ač by snad mohl býti přislíbitelem nucen, ježto vzal na sebe povinnost rozhodnouti). S tím souvisí konečně, že nelze nic namítati, jestliže bude konkursní lhůta prodloužena, jestliže budou ke konkursu připuštěny práce, které došly pozdě, ba dokonce jestliže bude učiněno rozhodnutí, které se neshoduje s učiněnou přípovědí (přisouzení t. zv. akcessitu, odměny nebo podpory na místě ceny).
b) Klade-li zákon důraz na to, aby výkon byl dokonán, vyplývá odtud, že podle ustanovení zákona dokonání výkonu stačí. Namnoze však potřebí bude presentace výkonu, ale nikoli proto, že by presentace byla něčím, co by musilo přistoupiti k výkonu již dokonanému, nýbrž protože leckdy bude v presentací spatřovati dokonání výkonu, jindy snad presentace výkonu je přislíbitelem předepsána. Podmínkou vzniku nároku na odměnu není také, aby, kdo výkon provedl, se o cenu ucházel, pokud z přípovědi se nepodává něco jiného. Sledujíce tyto myšlénky, můžeme dnes, opírajíce se o text zákona, dokonce prohlásiti, že nárok na odměnu (cenu) sjednává i výkon, který se stal beze zřetele k přípovědi; arg. § 860 a, kdež postavení toho, kdo výkon provedl hledě k vyhlášce, prohlašuje se zvlášť silným. (Srovn. Sborník i Právník na u. m.).
c) Byl-li výkon proveden několika osobami, náleží podle § 860 b odměna, není-li patrna jinaká vůle příslíbitelova, tomu, kdo výkon provedl nejdříve a provedlo-li výkon několik osob současně, náleží jím odměna rovným dílem. Ustanovení toto hodí se jen na veřejná přislíbení absolutní a ještě ne na všechna, tak, že v četných případech bude rozhodnouti jinak, což zákon dopouští, odkazuje na jinakou vůli příslíbitelovu, patrnou z přípovědi. Mohou se tedy zejména vyskytnouti případy, kdy může celou odměnu požadovati každý, kdo výkon provedl, nebo případy, kdy bude rozhodnouti losem nebo případy, kdy bude rozděliti odměnu jinak než rovným dílem. Při veřejných přislíbeních relativních, při nichž bylo provedeno několik dostatečných výkonů, bude zpravidla vůlí přislíbitelovou, honorovati výkon nejhodnotnější. Praevence tu sotva kdy bude rozhodovati a dělení ceny rovným dílem bylo by na místě jen tehdy, když je tu několik výkonů stejné hodnotných. Ostatně bude tu hledíc k tomu, co bylo pověděno pod lit. a) rozhodující instancí přislíbitel sám. Jsou také možný případy, kdy výkon byl proveden součinností několika osob a to buď tak, že součinnost několika osob je výsledkem jejich dohody nebo tak, že není takové dohody, ale součet činností dává požadovaný výkon. V prvých případech budiž odměna vyplacena účastníkům a bude jejich věcí, jak se o ní rozdělí, po případě odklidil by neshody mezi nimi soud. V ostatních případech nelze dáti jednotného pravidla. Snad i tu bude rozhodnouti tak, jako v případech uvedených na prvém místě. Ale jsou možná i rozhodnutí jiná a bude tu především zase rozhodný obsah přípovědi, z níž snad na př. vychází na jevo, že žádný z výkonů provedených není výkonem požadovaným.
3. Jak přípověd sama, tak i přisouzení ceny jest jednostranným projevem adresovaným a platí o něm hledíc k § 876 (88 nov. III.) přiměřeně ustanovení o donucení, lsti a omylu daná v §§ 870 sl. o. z. (Jednotlivosti srovn. v Právníku na u. m.) Z § 876 pak se podává a maiori, že přisouzení ceny je definitivní v tom smyslu, že je přislíbitel na ně vázán. Je-li totiž k tomu, aby výrok učiněný o rozepsané ceně byl zbaven síly, potřebí, aby bylo žalováno za podmínek §§ 870 sl., jde z toho na jevo, že osoba povolaná rozhodnouti nemůže výrok svůj zbaviti síly jednostranným odstoupením. Není-li však možno, aby přislíbitel jednostranně odstoupil od svého výroku, musíme také vyloučiti možnost veškerého jednání, které by znamenalo odstoupení skryté. Takovým skrytým odstoupením by bylo, kdyby přislíbitel pod záminkou, že jeho výroku, jenž je vůbec jasný, bylo nedobře rozuměno, vkládal výroku jiný smysl, než jaký mu náleží podle obecného smyslu užitých slov.
  1. že by za smlouvy »zmocňovací« bylo pokládati jen smlouvy, kterými se zavazuje někdo druhému obstarati jeho věci jako jeho přímý zástupce, dnes, přes jasné tvrzení Zeillerovo, § 1002 č. 3 asi již nikdo netvrdí, arg. §§ 1088, 1023, 1029 slovo »Verwaltung«, srovn. k tomu Stupecký, Versio in rem p. 256, a Schey str. 455.
  2. Že smísení takové je nemístné, ukazuje nejen § 1034, kdež zástupčí moc se přisuzuje osobám, které neučinily smlouvy se zastoupeným (poručníku, opatrovníku, otci, manželovi), nýbrž i §§ 1027 sl., kde závazek něčí vykonati něco jako zástupce druhého je nepochybně důsledkem smlouvy námezdní, nehledíc ani k tomu, že lze pokládati velmi odůvodněným učení o abstraktní povaze plné moci, podle kterého plná moc může pozůstávati bez jakékoli povinnosti jednati pro druhého. Srovn. k tomu Část všeobecná a Hupka, Vollmacht.
  3. Srovn. k tomu Schey, str. 725 sl., jenž vztahuje ustanovení hl. 22, takřka naveskrz na smlouvy o bezplatnou (faktickou) činnost pro druhého.
  4. Smlouvy ty nejsou ostatně bezplatné, a blíží se podstatou smlouvám o vyučení. Bylo je možno subsumovati pod § 1173 o. z., jenž nebyl přijat do novely dojista neporozuměním; srovn. § 71 II 2 t. poj.
  5. V dalším bude pro smlouvu, o které jedná hlava 22., užíváno jména mandatum
  6. Sluší však připomenouti, že toto určení nemá valného významu, ježto směna a trh se spravují zásadně stejnými pravidly (srovn. § 1066), a že zejména i směna je podle našeho práva kontraktem konsensuálným. Srovn. však § 66 I. i II.
  7. Podle vynálezce Lorenza Tontiho
Citace:
O závazcích z právních jednání.. Základy přednášek o právu občanském. Právo obligační. Praha: Spolek československých právníků „Všehrd“, 1924, s. 142-248.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).