NPD documents search: Právník, 68 (1929)

PRAKTICKÉ PŘÍPADY.

Pozůstalostní soud, jenž má ve smyslu § 158 nesp. pat. způsob zjištění stanoviti, není povinen vyšetřiti, zda a pokud později o některých předmětech pozůstalosti neb odkazů, stižených substitucí neb nařízením, byly účastníky pozůstalostního řízení učiněny disposice toho druhu, že z inventáře již vyšly.
V pozůstalosti J. B. st. zanechal zůstavitel závěť, ve které ustanovil, že po jeho smrti připadnouti má jeho obchod a nakladatelství jako nedílný majetek do vlastnictví syna jeho J. B. ml. a ženy jeho T. B. (vdovy zůstavitelovy), a že po smrti jeho ženy (vdovy zůstavitelovy) připadne její polovina, kterou nikdo nesmí zciziti, také synovi jeho J. B. ml., případně jeho dědicům, což se má státi také, kdyby vdova zůstavitelova se opět provdala; tato má vésti obchod a obdrží mimo polovinu čistého zisku ještě 10% zvláště za svou námahu.
Při projednání pozůstalosti na základě této závěti provedené obdrželi syn pozůstavitelův J. B. ml. a vdova T. B. stejným dílem jmění pozůstalostní v ceně podle inventáře zjištěné částkou 54005 Kč 45 h, ale vlastnické právo vdovy k majetkovým hodnotám v pozůstalosti jí dědičně připadlým jest omezeno fideikomisární substitucí toho obsahu, že vdova jest povinna při své smrti neb při svém opětném provdání odevzdati tento majetek, který z této pozůstalosti obdržela, zůstavitelovou synu T. B. ml. aneb, kdyby tento nebyl na živu, jeho dědicům.
Ježto pak ustanovení závěti, že vdova nesmí nikdy zciziti tuto polovici majetku jí připadlou, nelze prakticky provésti ohledně zásob zboží v knihkupeckém a papírnickém obchodě a nakladatelství zůstavitelově, kde zboží se denně prodává a postupně jiným doplňuje, má toto ustanovení ten smysl, že svého času při nápadu substitučním má býti odevzdán majetek obdobný zásobám zboží při inventuře zjištěným, v obdobných kvalitách a množství a obdobných cenách.
Syn zůstavitelův J. B. nevzdal se jistoty, kterou ve smyslu § 158 nesp. pat. spoludědička zříditi má za to, že mu bude jmění stižené fideikomisární substitucí odevzdáno, a bylo proto do odevzdací listiny pojato ustanovení, že se pozůstalost odevzdává vdově, pokud na ni podle výsledku projednání připadla, pod tou podmínkou, že spoludědici J. B. ml. zřídí dle § 158 nesp. pat. sirotčí jistotu za to, že při své smrti, resp. při svém opětném provdání odevzdá jmění jí připadlé z pozůstalosti J. B. st. spoludědici J. B. ml. a že jí bude pozůstalost teprve odevzdána, až soudu prokáže, že výše uvedenou jistotu složila.
Proti tomuto ustanovení podala vdova T. B. stížnost, v níž uvádí, že v prvé řadě dlužno zjistiti obsah a předmět dědického odevzdání po zůstaviteli a že předmětem projednání pozůstalosti a následkem toho také předmětem odevzdání dědického jsou pouze ony kusy majetkové, které do inventáře pozůstalostního v daném případě byly pojaty. Tedy předmětem dědického odevzdání jest sklad zboží, zařízení krámové, nábytek, obrazy, pojistka, pohledávky zůstavitelovy jako aktiva zmenšená o pasiva do inventáře pojatá.
Živnostenské oprávnění knihkupecké zůstavitele zaniklo úmrtím zůstavitele a není předmětem převodu na případ smrti, ani projednání pozůstalosti. Právo vdovy k provozování knihkupecké živnosti, příslušící jí podle § 56, odst. 5 živn. ř., jest nezávislé na jejím právu dědickém.
Živnost knihkupecká, jejíž provozování jí právem vdovským podle výnosu okr. polit. správy v Praze ze dne 11./XI. 1926, č. 45035 na základě koncesní listiny, obsahující oprávnění, zahrnující pod pojmem koncese knihkupecké, spojené s prodejem uměleckých výrobků a hudebnin, právem vdovským bylo uděleno, není majetkoprávním pokračováním dřívější živnosti jejího manžela, nýbrž jest samostatným podnikem a není tedy ona zmíněná živnostenská koncese předmětem pozůstalosti a také živnostenské oprávnění do projednání pozůstalosti pojato býti nemohlo a nebylo.
Není tedy pochyby, že pupilární zjištění movitého jmění substitučního, podle § 158 nesp. pat. vdově ukládané, se může týkati jen oněch kusů majetkových, které byly předmětem projednání pozůstalosti a které také za tím účelem do inventáře byly pojaty.
Podle předpisu § 158 cit. pat. lze však zjištění tam zmíněné uložiti jen ohledně takových jistin resp. jiného jmění movitého, které má býti povolanému dědici neb odkazovníku odevzdáno.
Toto odevzdání jest právě podmínkou zřízení jistoty, a není-li takového odevzdání dědici (fiduciáři), nemůže taková sirotčí jistota vůbec býti nařízena. V daném případě však toto § 158 nesp. pat. předpokládané odevzdání předmětů pozůstalost tvořících tu vůbec není, poněvadž syn J. B. ml., jakmile mu odevzdací listina ze dne 24./XI. 1926 byla odevzdána, jal se samostatně disponovati s předměty pozůstalost tvořícími, zejm. odprodával bez jejího (vdovy) dohledu a vědomí, neoprávněně do provozování živnosti knihkupecké vdově koncesí udělené se míse, jednotlivé předměty, jež do inventáře pozůstalostního byly zahrnuty tak, že podmínka § 158 cit. pat. stanovená, totiž odevzdání předmětů pozůstalost tvořících vdově, vůbec zde dáno není.
Ježto pak předmětem fideikomisární substituce může býti jen celá pozůstalost, tedy veškerá práva a závazky zůstavitele, resp. jako v daném případě poměrný díl, zde polovice tohoto souhrnu, tu pakli pozůstalost, t. j. veškeré majetkové kusy polovicí vdově odevzdány býti nemohou a také ve skutečnosti následkem disponování s majetkovými kusy pozůstalost tvořícími se strany J. B. ml. odevzdány nejsou, nelze, když tato primerní podmínka zřízení sirotčí jistoty podle § 158 nesp. pat. dána není, také vdově zřízení sirotčí jistoty ukládati a vydání listiny odevzdací na předchozím složení sirotčí jistoty závislým činiti.
Z těchto důvodů žádala stěžovatelka změnu v tom smyslu, že odevzdání pozůstalosti nečiní se závislým na předchozím složení jistoty podle § 158 nesp. pat. Druhá instance však nesdílela náhledu stěžovatelky, ježto účelem ustanovení § 158 nesp. pat. jest, aby jistotou byla zaručena substituce pro případ, že nastane, zejména při substitucích, majících za předmět jistiny neb jiné movité jmění, které má býti vydáno povolanému dědici neb odkazovníku a účel odevzdání pozůstalosti jest odevzdati pozůstalost do právní držby jeho (§ 797 obč. z.); to neznamená, že by odevzdání bylo vyloučeno, pakli by pozůstalost jednomu ze spoludědiců byla již odevzdána, tento některou věc do pozůstalosti náležející zcizil, že by se pozůstalost spoludědici nemohla odevzdati, vždyť pozůstalostí vyrozumívá se souhrn práv a závazků v době úmrtí zůstavitele (§ 531 obč. z.), kterážto práva a závazky do pozůstalosti v době úmrtí náležely, o tom podává přehled inventář o pozůstalosti sepsaný, a soud má odevzdáním zjednati dědici právní držbu, nerozhodným však je, že po úmrtí zůstavitele stav jmění se změnil následkem vedení obchodu nebo z jiného důvodu.
Odevzdáním pozůstalosti má stěžovatelce jako spoludědičce opatřeno býti spoluvlastnictví na movitých věcech do pozůstalosti náležejících a tím ovšem i možnost právní ochrany proti spoluvlastníku, jenž do jejího spoluvlastnictví neoprávněným nakládáním i s jejím podílem zasahá.
Je-li tedy možno odevzdati pozůstalost i když po smrti zůstavitele nastanou v jejím rozsahu u součástek změny — a § 158 nesp. pat. zařaděn jest v oddílu, jednajícím o odevzdání pozůstalosti, a to jako pododstavec odstavce: »požadavky odevzdání, pozůstalostní výkazy« a § 149, odst. 6 nesp. pat. stanoví, že dědic musí vykázati nejen své právo dědické, nýbrž také, že splnil podle okolností všecky ostatní zákonem neb zůstavitelem uložené mu závazky, tedy i vykázati splnění poslední vůle, k čemuž náleží i podle § 158 nesp. pat. složení jistoty, které se J. B. ml. nevzdal, — pak prvý soud učinil právem odevzdání pozůstalosti stěžovatelce na výkazu tom závislým.
Nejvyšší soud zamítl mimořádnou stížnost dovolací z těchto důvodů:
Pozůstalá vdova podává mimořádnou dovolací stížnost ve smyslu § 116 nesp. ř., poněvadž prý napadeným usnesením byl porušen zákon. Mohlo by jí však býti vyhověno jen v tom případě, kdyby šlo o patrnou nezákonnost. Ale tomu tak není.
Pokud má soud při projednávání pozůstalosti dbáti z úřední povinnosti zabezpečovacích prostředků (§ 798 obč. z.), o tom má ustanovení § 149 násl. nesp. pat. Podle § 158 musí substituce a nařízení, jí podle § 707—709 obč. z. na roven postavená, týkají-li se movitého jmění, býti zajištěny sirotčí jistotou. O tom musí býti podán výkaz, který má pozůstalostní soud z úřední povinnosti požadovati, nebylo-li zajištění prominuto v posledním pořízení. Tímto způsobem má však býti zabezpečena pozůstalost neb odkaz, jež jsou takovou substitucí neb nařízením postiženy, aby mohly býti pro případ substituce neb nařízení vydány povolanému dědici neb odkazovníku, tudíž jmění, jež podle poslední vůle je předmětem substituce neb nařízení.
Není tedy pozůstalostní soud, jenž má způsob zajištění stanovití, povinen vyšetřiti, zda a pokud později snad v některých předmětech pozůstalosti neb odkazů, stižených substitucí neb nařízením, byly účastníky pozůstalostního řízení učiněny disposice toho druhu, že z inventáře již vyšly, jak tvrdí stěžovatelka, a nemohou jí proto býti odevzdány. Jistota, nařízená podle § 158 nesp. pat. byla tedy správně stanovena při movitém jmění ve výši inventární ceny tohoto jmění, a to způsobem ve smyslu § 1374 obč. z. Nemůže proto stěžovatelka se toho domáhati, aby jistota byla jí uložena, nehledíc k těmto předmětům, jež následkem disposic pozůstalého syna J. B. ml. — jak tvrdí stěžovatelka — již tu nejsou a aby vydání odevzdací listiny nebylo závislým na předchozím složení jistoty, pokud se těchto předmětů týče. Dovolací rekurs není tedy odůvodněn.
Rozh. nejv. soudu ze dne 8./VI. 1927, RI 436/27.

Citace:

Pozůstalostní soud. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1929, svazek/ročník 68, číslo/sešit 1, s. 37-41.